Dobrá zpráva

Bolest byla nesnesitelná. Nesnesitelná. Vědomí mu pulzovalo napůl šílenstvím obrazů dění kolem něj, napůl tím tajemným pocitem schopnosti vnímat svět jako součást sebe sama. Už to nebude trvat dlouho a on se dozví vše. Konečně nabyde jistoty, byť tím nejbolestnějším možným způsobem. Smrtí.

Byl mrtvý. Nebo nebyl? V místnosti byla tma a chladno. Husí kůže mu ale nenaskočila. Cítil všechny rány, které utrpěl před dvěma dny. Necítil ale bolest. Nic neviděl. Nepotřeboval nic vidět.

Zvedl se. Došel k východu a odkulil kámen. Venku bylo časné ráno. Stála tam nějaká žena. Svět byl stále tou velkou mozaikou, kterou znal jak sám sebe. To on ji složil. Byla jím.

I přes úplně vyschlé hrdlo, řekl té ženě několik slov útěchy, požehnal jí a šel dál po svých. Po krátké době se ho cosi zmocnilo. Vzduch se protrhl jako tenké plátno a on stál v podivné chodbě. Hladké, lesklé stěny. Neustálý cvrkot zvuků a zvláštní svit. Ne nepříjemný. A kolem něj... samí andělé. Byl tedy v nebi. Byl synem Božím. Byl Bohem.

Došel na konec chodby, kde na něj čekala dvojice andělů. Měli krásná velká běloskvoucí křídla, v rukou podivné meče a na čelech kovový symbol trojúhelníka s vetknutým živoucím okem. Andělé jej beze slova uchopili, jeden z nich mu nepříliš šetrně na rameno připlácl malý kovový štítek. Pak došli k rampě a z ní vzlétli. Štítek snad vrůstal do masa a jeho jinak necitlivé tělo se v tom místě škvířilo bolestí.

Za celou cestu andělé nepromluvili ani slovo. Pak ho po krátkém čase vysadili na jiné rampě, kde jej převzal další pár. Jeden zkontroloval štítek. Jen se na něj podíval. Bolest, která následovala byla otřesná. Neživá, drtivá a chladná. Oproti bolesti, jíž trpěl před smrtí, byla cizí. To ho nebolelo tělo, ruka, to ho bolelo bytí samo.

Pohybovali se obrovským prázdným prostorem protkaným nitkami jakýchsi kovových pásů, na nichž stáli andělé. Myriády andělů a tekly odnikud nikam. Jejich obličeje byly jako obličeje jeho doprovodu. Bezvýrazné a klidné. Nikde ani slůvka neslyšet. Když chtěl promluvit, zjistil, že ústa jej neposlouchají. Pak teprve si uvědomil, že vlastně ani nedýše. Jeho hruď byla klidná, bez pohybu. Vsadil by se, že i jeho srdce je tiché.

Bolest v rameni mu také dala znát, že ztratil svůj vzácný smysl. Smysl pro vnímání světa a bytí. Ta bolest mu nepatřila jako mu patřila bolest jeho smrti. Tady neviděl svou mozaiku, tady byl jen v neznámém kraji plném známých věcí.

Jeho cesta byla patrně u konce. Dospěli k velikému portálu jak z křišťálu. Andělé jej beze slova opustili. Brána na něj mrkla stovkou svých očí a jeho mysl byla nahá. Potom zase ta bolest v rameni.

Nevěděl proč a jak, ale vstoupil do brány a prošel jí skrz.

Za ní byla velká místnost, jejímuž středu vévodila opaleskující koule, která se vlnila jako hladina po dopadu kapky. Nořila se do prostoru a zase se z něj vynořovala. V místnosti byli též dva obrovští andělé, snad jeden a půlkrát větší než člověk a než andělé, jež zatím viděl. Jeho archandělé. Oba stáli čelem ke kouli a upřeně ji pozorovali.

Popošel blíže a i on na ni upnul zrak. Ne, že by chtěl, ne, že by musel. Zkrátka to udělal.

Vše se propadlo v nic. Pulzy koule se mu valily vědomím jako ohromné vlny na jezeře. A on v těch vlnách stál a ony se o něj třístily a procházely jím, omývaly ho a rozedíraly. Byl tu On. Pociťoval nekonečnou touhu s ním splynout a... vrátit se? Nekonečnou touhu znovu cítit svět jako sebe. Cosi v něm ale cítilo také hluboký odpor a nenávist. Ten pocit byl místy silný. Byl jako znásilnění. Hnusem se až málem otřásl. A ten byl opět vystřídán směsí bolesti a bezmezné lásky, lásky která hoří jako pergamen, která žhne jak poušť.

Aniž to mohl vidět, jeden z archandělů vyšel z místnosti a portálem byl přenesen do jiné místnosti, menší a tmavší. Několik strojů tu dodělávalo svou práci. A on vzal malý kovový plíšek a vsunul ho do jedné štěrbiny v konstrukci. Pak zase odešel.

Ajewahajawe sledoval toho prenata, prvního prenata, prvního předzrozeného, jenž tu stál. Olizoval ho svými smysly a jeho mentální úpony se probíjely skrze interface každou buňkou jeho těla. Nakonec narazily na to, co hledaly. Mentální struktura vypálená v lebce prenata se z nouzového režimu přepojila do komunikačního. Tak se po více než třiceti letech setkali, fraktál jeho vědomí s otcovskou strukturou. Její otisky už byly dávno rozesety po prostoru, jenž ponese teď jméno Líheň, neboť skončila doba Lovu a nastala doba Pěstování. Další vlna otisků bude rozeseta za nedlouho a pak už zbývá je jen aktivovat. Ašajatanana nemůže odolávat déle. Stovky, tisíce a miliony nových bytostí budou jako tento, předzrozenými. Noví bojovníci budou jeho již od samého zrození a sami dobrovolně nastoupí do řad jeho vojsk. To jen ona bude muset stále lovit a hledat, nemajíc předzrozené.

Tento prostor bude Právem jeho, neboť to on ho našel a on si ho začal osedlávat. Její podíl je minimální. Jeho. Jeho nové voje ji vystrnadí. Její hloupé triky teď ztratí sílu.

Dokončil aktivaci a vystoupil ze spojení.

Bouře, která se mu rozeběhla v hlavě, pominula. Zůstaly jen ty dva soupeřící pocity, z nichž bezedná příchylnost vítězila. Pak jako ostřím byl odetnut, ale část zůstala v něm. Otočil se a opět prošel portálem. Ne, že by chtěl. Ne, že by musel. Zkrátka to udělal.

Vymáčknut, ocitl se zpět na známém místě a potkal známé tváře. Mozaika. Jeho mysl byla plna lásky a porozumnění. Pobyl s přáteli, pojedl. Odhalil rány, které zely v jeho těle. Požehnal mnohým. A odešel podruhé.

V malé, tmavé místnosti již byla konstrukce kompletní. Oba andělé jej popadli za ruce a za nohy. Cítil se volný a otevřený. Ostny oněch děsů bodaly jen tu tam. V těch chvílích viděl jen hrany, hroty, žár a rozklad. To ne on byl světem. Byl iluzí. Lživou iluzí. Do sebe zaklenutou atrapou iluze. Pak se to ztrácelo. Andělé jej zvedli dost vysoko, aby jeho tělo zapadlo do připraveného úchytu. Potom zároveň s automaty jej zapojili a zapojení otestovali. Automaty jej zbavily většiny přebytečné a staré organické tkáně a v místě potřeby doplnili novou metalorganickou. Pak přišel ke slovu ten tenký plíšek ve štěrbině.

Výbuch. Výbuch tepla. Jistoty. Bezpečí. Lásky. Mysl bojovníků Bílého se naplnila obrazem jakési tváře z níž vyzařovala vůle a síla. Absolutní emitor S-pole. Otec. Syn. Také mysli mnoha pozemšťanů zatetelily se tím teplem a tím seznáním. Dobrá zpráva. Přijde znovu a odvede nás odtud. Náš Pán. Veselme se a radujme a šiřme ji do všech světa koutů.

 Zpátky