Nejnovější Zákon

" ... na dně lidských duší žije
strašný dybbuk, černá zmije... "
Dybbuk

Svítalo. Sluneční příliv. Jas se valil pomalu vpřed. Nezadržitelně pohlcoval okraje šera, ostré rozhraní mezi stínem a světlem zostřilo tvary a obrysy. Tichou, klidnou vůni noci vystřídal zášleh nového dne.

I v pokoji se zvolna, odrážeje se od poletujících prachových částic, usazoval třpyt na sklenici, rámu obrazu, na kapce potu. Kostelník si vlhkou dlaní otřel čelo, posadil se a přimhouřenýma očima sledoval celé to působivé divadlo. Odložil peřinu, obul si trepky a vyšel na dvůr. Dlouze se protáhl, s lehkým zívnutím, nabral čerstvou vodu do umyvadla a opláchl se. Voda byla příjemně chladná a tak si nabral plnou dlaň. Ponořil do ní obličej, nechal si ji volně téci do nosu, cítil její měkký dotek. Potom nosem vydechl, až se kapky rozprskly. Protřel si oči, spokojeně se usmál. Krásný boží den. Zvuky probouzené přírody, těžknoucí a sládnoucí vzduch. Zaslechl však i něco, něco, co jiná rána neslýchal.

Pozorně se zaposlouchal. Byl to šelest, nebo svistot. Slabý, snad vzdálený. Udělal pár kroků a znovu se zaposlouchal. Jakoby zpod kopce, na kterém stojí místní kostel i fara.

Otevřel vrata ze dvora, došel až k lipám u cestičky a, poté co si zaclonil oči, pohlédl dolů. Nevěřícně zakroutil hlavou. Kolem boží muky, na začátku krátkého stoupání, vedoucího až sem, nahoru, byli holubi. Spousty, mraky třepotajících se křídel. Někteří seděli na ramenou kříže, na Kristově hlavě i na postavci. Chvíli poseděli, pak se přidali k poletujícím druhům a jiní usedli na jejich místo. Jak mávnutím proutku se všichni ti bílí, šediví, modročerní holubi vznesli a zamířili ke kostelu. Neomylně směřovali k rozbitému okénku v boční stěně a hrnuli se dovnitř.

Něco se v něm zlomilo. V hlavě mu začaly bušit kovadliny a barvy splývaly do krutých, jasných odstínů červené, oranžové a fialové. Nenávist? Strach? Bezmoc? Jako údery kopyt. Se strašnou grimasou se rozběhl zpátky. Rozrazil dveře, v běhu zavadil o roh postele, až si sedřel koleno, jedním škubnutím rozevřel almaru a z rohu vytáhl starou brokovnici. Shodil kabát, několik košil. Vyházel i věci zespod skříně. Náboje. Pár si jich dal do kapsy u noční košile. Nabil pušku.

První sluneční paprsek prošel barevnou, skleněnou mozaikou nad varhanami. Štuková holubice, zdobící vrchol oltáře, se rozzářila. Její rozepjatá křídla se zatřepetala a ona, stále zářící, se usadila na jeden z mnoha zlatých paprsků, obklopujících místo, kde ještě před chvílí byla. V kostele už byli první holubi. Létali pod stropem, někteří si posedali na sochy, parapety. Místnost se naplnila šuměním peří, zvuky vzrušených ptačích hlasů.

Ze sakristie vyrazil kostelník s nabitou brokovnicí. Doběhl doprostřed místnosti a ohromeně se otáčel za poletujícími holubi. Najednou si všiml zvláštní zářící holubice. Zalícil a vystřelil. Třeskla rána. Ozvěna rozechvěla každou částečku. Zavířilo peří. Holubice se ještě vznesla a pak dopadla na oltář. Kostelník znovu zalícil a vystřelil. Pak už jen bezhlavě střílel a nabíjel. Podlaha se pokryla mrtvými těly, střepy, úlomky omítky, cihel a sádry. Zvířený prach oslepoval, rány ohlušovaly, vše se zmítalo mezi provazci světla.

Otevřely se vstupní dveře. Stál v nich farář, probuzený střelbou. Vytřeštěně přehlédl to běsnění. Kostelník se zastavil, sklopil pušku a těžce oddechoval. Někteří holubi ulétali oknem i dveřmi, někteří opět usedali. Farář pomalu procházel mezi mrtvolami holubů a sutí. Došel až k oltáři. Vzal do dlaní zářící holubici. Krev mu pomalu stékala po zápěstí, odkapávala na zem nebo se vsakovala do látky rukávu. Vzhlédl k prázdnému místu v koruně oltáře. Otočil se. Padl na kolena a přes slzy, kanoucí mu po tváři, šeptal: "Eli, Eli, lama zabachthani?"

 Zpátky