Poslání

Vojetěch, Slavník, vystoupil z lodě, která ho přivezla po řece z Hnězdna do Gdaňska. Mladá osada dýchala odhodláním. Bylo to odhodlání Boleslavovo, světské odhodlání, páchnoucí jantarem a nenávistí. Přibylo odhodlání Vojetěchovo, svaté odhodlání, s vůní myrhy a kadidla. Ulice ale smrděly odpadky, psími výkaly, zteřelým dřevem a ztuchlou slámou. Bylo již tepleji, i když od moře stále vál svěží chladný vzduch, narušující onu lidskou odhodlanost.

Misijní biskup Vojetěch vystoupil mlčky a s ním i jeho levý bratr Radim, Boleslavem vybraný otec Benedikt a jeho muži, jež vedl jakýsi Ježek. Jejich kožené zbroje a široké sekery s dlouhými topory byly Vojetěchovy protivné a vždy, když se podíval do jejich hrubých tváří, tehdy viděl muže pražského Boleslava, vraha z kletého rodu Přemyslova, jak vraždí jeho otce, bratry a jiné muže jeho rodu poté, co je podle vylákali z falcké kaple, majíce strach provinit se v den svatého Václava proti Bohu otevřeně. Vojetěch vídal ty scény ve snách i v bdění často, ač ve skutečnosti je nikdy neviděl, neb byl v těch časech daleko v Římské říši Otonově. 'Vždyť i Václav byl zákeřně zabit na svatém místě svým bratrem, Přemyslovcem!' Když pak Willigs, arcibiskup v Mohuči, jeho nadřízený a dobrý přítel, pokoušel se jej přimět, aby se vrátil do Prahy a usedl na svůj stolec, Vojetěch nemohl. Útroby se mu svíraly vztekem a hnusem nad tím, že byl měl spatřit kdy ještě toho vraha, Boleslava Pražského, s ním promluvit či s jeho družiníky. S duše jej nenáviděl a vždy jej srovnával s ušlechtilým Otou nebo polským Boleslavem, který mu byl vždy ochráncem a přítelem.

Z úvah ho vyrušil Radim, který svého bratra znal. Sevřel mu mlčky rameno a čekal, až Vojetěch propluje z hlubin vzpomínek zpět do tohoto světa.

"Jdi si odpočinout po cestě, pane, a já zatím promluvím s tím Vladislavem, který je tu správcem Boleslavovým, o naší cestě."

Vojetěch jen mlčky pokýval hlavou. 'Hlavně mě zbav těch raubířů Benediktových,' dodal v duchu a na bratrově tváři spatřil porozumění. Více tomu již nevěnoval pozornost. Ponořil se zpět do svých myšlenek, v nichž obraz Umučeného se proplétal s obrazem jeho otce, Slavníka, jeho bratrů Spytimíra, Pobraslava, Pořeje i Čáslava, jak jsou ubiti spolu se svými ženami a dětmi zbrojnými pacholky v nerovném boji a jejich těla leží v krvi a zářijovém blátě před kaplí na hradě Libici. Jeho rty ševelily modlitby a jejich rytmus vytěsňoval z jeho mysli celý Gdaňsk i s celým tím špinavým světem.

Vojetěcha našel Radim ráno před úsvitem v kapli sv. Panny. Bratr klečel před oltářem a s pohledem upřeným k zemi volal po klidu ve svém srdci. Zlý sen ho sem zahnal, sen, v němž mu muž s prokvetlými vlasy podával nůž, jímž on, Vojetěch, pak zabil jiného muže, ve kterém ke své vlastní hrůze poznal sám sebe, hrubě tesaného do dřeva jako modla Pomořských. Rozechvělý děsem a chladem spěchal sem, aby zde nalezl útěchu. 'Proč mne pořád pronásledují ty děsy? Čím jsem se Bohu znelíbil?' Ty a jiné mnohé otázky zůstávaly bez odpovědi. Jen vítr hvízdal nad střechou a za okny a čerstvé slunce zardívalo se skrze ně.

Radim poklekl k němu, pokřižoval se a potichu pro mluvil: "Převeze nás loď. Benedikt je neústupný, jeho muži půjdou s námi nebo on odmítne a oznámí Boleslavovi, že ses protivil jeho vůli, poněvadž z ní on je tu. Máme si dávat pozor. Pomořští jsou zjitřeni, neboť jejich zem leží mezi Truso a Gdaňskem. Po obsazení Cholinu, jenž se stal polskou výspou v jejich zemi, cítí, že Boleslav touží po jejich jantaru a po volé cestě k Truso. Zdržet se můžeme jen přesně tolik dní, kolik nám obec dovolí. Pak za nic neručí."

Člun je dovezl k břehu. Nečekalo tam žádné molo jako v Gdaňsku, za to nemálo ozbrojených pomořských Prusů, kteří s neskrývanou nedůvěrou sledovali, jak se Vojetěch a jeho družina brouzdají mělkou vodou v kose ku břehu. Jediný neozbrojený muž byl věkem postarší a zjevu důstojného. Starosta Gaustis.

Ledva vystoupil Vojetěch na břeh, vydal se k němu s otevřenou náručí. Vojetěch překvapen tak přátelským gestem nevěděl, má-li zareagovat vstřícně nebo jen umírněně. Okolnosti však rozhodli za něj. Když se se starostou políbil na obě tváře a vymanil se z jeho medvědího objetí, nabyl své bývalé důstojnosti.

"Pax vobiscum," řekl latinsky. Po nedlouhé němé pauze přidal pozdrav v řeči německé i polské. V posledku i v české. A teprve na tu se mu dostalo odpovědi v jazyce češtině ne nepodobném, jímž, jak mu pak Radim šeptal, prý pomořští Slavěni mluví a poradil mu polsky ani německy tu nemluvit.

V doprovodu Gaustisově a ostatních vesničanů, vydali se do vesnice. Jednoduchou palisádou krytá ves sestávala se z nemnoha domků, jež z větší části byly zapuštěny do země a jen střecha čněla nad ni, tvořená šindely krytými slámou. Starostův dům byl na třicet kroků dlouhý a sloužil obci za shromaždiště. Vojetěch a jeho družiníci dostali k dispozici dvé domků, ze kterých se očividně jejich původní majitelé nedávno vystěhovali. Ne, o pohodlí nemohlo být řeči a skopovým tukem páchnoucí houně měly daleko k peřinám v mohučském paláci, ale pohostinost těch lidí byla příkladná. Ne tak už hned si Vojetěch a Radim uvědomili, že je jen zčásti dáno dobrou povahou místních, z druhé části pak jejich strachem, aby se na cizincích neprovinili něčím, za co by je pak polský král mohl potrestat po jeho právu. Co jim však hned zprvu kladl starosta na srdce bylo, že devět dnů bude jeho náruč otevřená, pak že ale musejí odejít, neboť tak velí zvyk k hostům se chovat. Neštěstí by přišlo na obec, kdyby hosty vyhnal nebo kdyby se déle zdrželi a on je prosí, aby vše podrželi tak, jak on jim říká. Radim souhlasil, ač to měl za babské pověry pohanů, Vojetěch ale mlčel a Radim viděl, že v myšlenkách byl daleko, ve Vlaších nebo ve Francích, vzpomínaje na doby, kdy putoval po Evropě ve jménu Božím a Otonově.

Ráno, pak Radim nalezl Vojetěcha již dávno vzhůru, kterak klečí a modlí se u svého lože. Snad ho zas pronásledovaly jeho noční můry, při kterých se neklidně háže a pak nad ránem prchá před nimi do lůna Božího. Radim neměl svého otce rád, ale nic zlého mu nepřál. Bratři mu pak byli lhostejní, vždyť on byl jen synem zplozeným na levém boku, bez práv a cti. Následoval svého bratra Vojetěcha, jediného, ke kterému lnul úctou. Následoval ho až sem. Neměl děsivé sny jako on, ale nebyl ani na hlavu padlý, aby nevěděl, že vlezli do tlamy šelmí a jen se štěstím se odsud se zdravou kůží dostanou zpět do Hnězdna.

Radim bratra pozdravil a oba se vydali k domu starostově. Tam pojedli a starosta se nabídl, že jim ves ukáže. Ne, že by se chtěl chlubit, ale aby jim ukázal, že tu krom pár pohublých kravek a několika jiter polí nemají nic, proč by sem železná jízda musela harcovat.

Na Vojetěcha padla sklíčenost. Ti lidé vypadali šťastně mezi svými políčky a domky, se svým chudým skotem a všudepřítomným pachem ovčinců. Děti výskaly a smály se a běhaly se psy okolo, děvčata si zpívala, hoši, junáci i muži pracovali, nevzdalujíce se však od svých oštěpů. Jim o Kristu mám kázat? Vypadá to tu jak v novém Jeruzalémě, nebýt té neustálé ostažitosti a nedůvěry. Ježkovi muži dostali ostrou zápověď za děvečkami se honiti a cokoliv nepřístojného dělat, ať už krást či ničit. Mrčeli, ale odporovat si netroufli, vesničané je počtem převyšovali.

Pak se dostali až k posvátnému háji, který nad obcí stál, na malém navrší. Doubky a buky, letité i mladé, zpívaly svou píseň a Vojetěch chtě nechtě jí naslouchal a její běh splýval s dechem i srdcem jeho. 'Tady jim vyjevím Pána a jeho lásku,' pomyslil si náhle, 'tady rozežehnu jejich srdce plamenem víry, aby zapoměli na své modly a své duše svěřili spáse a věčnosti.'

Svěřil svůj nápad starostovi. Ten jen mlčky přikyvoval. Za to Radim semknul rty a už už chtěl bratru opáčit, ale viděl jeho zářící obličej a došlo mu, že tady s radou nepochodí. Mlčel proto, za to přemýšlel, jak to zaonačit, aby se nic zlého nepřihodilo.

Když nadešel čtvrtý den ve vsi a den prvního kázání, lid se sešel v posvátném háji, Gaustis i Vilaus žrec, muži i ženy.

A tak před ně Vojtěch předstoupil. "Ve jménu Boha milujícího přišel jsem k vám s jeho láskou a jeho slovem." Lidé poslouchali, a ani jen údem najevo nedávali, co si myslí, majíce všichni více strachu než zvědavosti. Strachu ne o své bůžky, ale o své životy. Ne o pány na nebesích a jejich úradky, ale o své děti. Slyšeli slova, jež zněla sladce, jako mléko s medem, o otci na nebi, který má náruč pro všechny stejně otevřenou, kdo jemu naslouchají a jeho ctí, o jeho synu, který svou krví smyl zlo z jejich duší a dal jim naději na věčný život v jeho království. Slyšeli zaníceného Vojetěcha, jehož líce planuly vším tím co říkal, ale za tím vším slyšeli dupot koňských kopyt a lomoz mečů, chrastění železných košil a křik německých a polských, kteří Cholin dobyli, neboť zde se pár cholinských usídlilo, poté co utekli z pod polských mečů. A slyšeli také varování Gaustisovou a Vilausovo, pamatovali písně dávných předků o bohu, co pojídá jiné bohy jako liška kuřata. Pamatovali i na slova Livonců, že oni jim pomoci nemohou, neboť Truso je jako zralá žlutavá jantarová hruška, na kterou si mnohé vosy žihadla brousí. A tak stáli a naslouchali. A Boží láska je míjela strachem, jenž přišel s ní.

Když Vojetěch ukončil své kázání, lidé se tiše rozešli a jen háj šuměl tiše s jejich kroky. 'Co se děje?' ptal se sebe a Boha, 'ten jejich ďábel jim do uší ovčí vlnu napchal?' Byl podrážděný. Celá mise zdála se tak ušlechtilou v Hnězdně a stala se tak ubohou tváří tvář skutečnosti. 'Musím jejich srdce otevřít a vnést tam Hospodinův mír,' ujišťoval se na cestě zpět.

Pak ještě pět dalších dní mluvil, i z ostatních vesnic lidé přicházeli si ho poslechnout, ale nikdo nevyslyšel ho a nikdo křest nepřijal. 'Oslyšen byl Bůh ve své lásce?' divil se Vojetěch. Jen Radim tušil proč, ale bál se mu cokoliv říci, a mlče, paradoxně, ještě více prohluboval Vojetěchovy pochyby.

A tak Vojetěch nedbal ani jeho rad, jež mu desátého dne ráno předložil, když se biskup opět k háji chystal.

"Jsme tu již desátý den, pane, a dle slibu, odjet bychom měli. Lodice čekají za zátokou a lidé jsou neklidní." Vojetěch ale nedbal. Oblékl si roucho a vyšel.

U háje ho čekal starosta.

"Porušil jsi právo hosta," řekl dutě a neosobně Gaustis, "a proto od tebe odtahuji svou ruku."

"Přišel jsem s dobrými úmysly a nehodlám škodit. Dej mi čas," odpověděl Vojetěch, "moje poslání je svaté a pro tvůj lid zvěstí lepších příští."

"Příští nám sděluje náš žrec, muž Vilaus, tvé zvěsti jsme již vyslechli. Pili jsme s tebou kvas a jedli chléb. Byli jsme ti bratry. Nyní nás opušť v dobrém a vrať se ke svým."

"Cožpak jste vůbec poslouchali, když mi teď takto odpovídáš? Cožpak vaše uši byly zality voskem a vy jen hlavami kývali, jako berani?" Vojetěch byl jimi zklamán a dával své zklamání jasně najevo. Radim mu se k němu naklonil a zašeptal, aby uposlechl výzvy, že se sem mohou vrátit později. Vojetěcha ale prostoupila síla, která jako by mu sama na jazyk slova nesla.

"Ještě jednou promluvím k tým lidem. Slova lásky našeho Pána spojují, ne rozdělují."

"Nenasloucháme slovům těch, kdo nectí vlastních slibů."

"Třeba budou rozumět tomuhle," zvolal náhle německy jeden z Ježkových mužů, který stál opodál, a vytáhl svou sekeru zpoza pasu. Muži z vesnice sevřeli ratiště svých oštěpů, až jim prsty zbělely.

"Odejdi včas, cizinče," zašeptal starosta, "odejdi živý. Mrtvý neprospěješ ani svému bohu, ani nám."

Ježkovi muži začali německy halasit. Dobírali si Vojetěcha pro jeho slabost, že pohany je třeba jejich vlastní krví křtít, že jen tak lze jejich hříchy smýt. Vojetěch je už už chtěl okřiknout, když tu jeden z nich popadl svou sekeru a zaťal ji do nejbližšího stromu posvátného háje.

Ticho, jež nastalo po tom první úderu, přerušilo zaskučení větru, který poryvem serval mladé dubnové listí v korunách a házel je k nohám Vojetěchovým. 'Jako má planná slova,' pomyslel si ten. A tu se mu vybavil jeho gdaňský sen. Kněz modlářů si založil ruce na hrudi v gestu ochrany a jeden z mužů, jenž se starali o posvátný háj mrštil svým kopím. Byl to Sikko, bystrý a odhodlaný muž, který vždy mlčky a s odporem ve tváři naslouchal předešlým kázáním. Jenže oštěp nebyl určen hloupému sekerníkovi, ale jemu, Vojetěchovi.

Rána jej shodila na zem. Bolest vůbec necítil, jen jakoby z něj pomalým čůrkem odtékal život. Znovu viděl svého otce v blátě a teď viděl i vlastní krev. 'Jaká byla smrt v tom libickém blátě? Jaká byla smrt na Golgotě?' Mysl se mu zaplnila jasným světlem a on se vydal k svému Pánu.

Když Sikko odřezával Vojetěchovu hlavu, proudem z jeho trupu tryskala krev a celého ho zbrotila. Stříkala tak silně, že i Radim byl celý zkropený, i Gaustis, i Vilaus. Sekerník se rychle stáhl se svými druhy a nechali Radima s Benediktem na pospas jejich osudu. Benedikt se hrůzou pomočil a k pachu krve přidal se čpavý pach moče. Radim zkameněl děsem a jen to mu zabránilo, aby se na zem zkácel a vyzvrátil útroby, jak to udělali někteří vesničané. Potom se probral z úleku a bezeslov se otočil a odcházel, chytna Benedikta pod paží a veda ho pryč. Vesničané je však v klidu odejít nenechali. Skupinka mužů se za nimi rozběhla. Benediktovi sekerníci se snažili utéci, ale pobiti byli do jednoho. Radim a Benedikt byli chyceni a spoutáni.

Sikko odřezanou hlavu biskupovu nabodl na kopí a to pak zarazil do země hned vedle sochy v posvátném háji. Gaustis odvedl své lidi i zajaté misionáře, kteří také odnášeli bezhlavé tělo mrtvého druha. Zůstal jen Vilaus sám.

Vilaus se postavil před dřevěnou sochu, jež stála u pramene v posvátném háji. Vedle ní bylo ratištěm do země zabodnuto kopí a na něm nabodena hlava kněze Vojetěcha. Krev zteklá tuhla v černé chuchvalce a na nich hodovaly mouchy. Zápach krve byl vtíravý a nepříjemný. Žrec neodolal a konečkem prstu otřel obnažené maso krku knězova a nabral s tím trochu krevní sraženiny. Tu si pak vložil do úst, jako vždycky chutnal krev darů, aby se prostřednitvím nich spojil na cestě k bohu.

"Divná oběť, což? Jako by tak krev chutnala vlastní krví a ne krví oběti. Vždyť to nebyla ani řádná oběť. Jen zločinec a ani to vlastně ne, i ten minul. Byl to jen nešťastný a pomatený mrtvý muž. Je to divný svět, Peraunasi," zamyslel se žrec, "kdysi hovořili o válce a smrti, ale naše doba je pryč, a tak dnes promlouvají ostří seker o lásce."

Bůh mlčel. Jen listí ševelilo a ten hlas studil jako zimní déšť. Pomalým krokem šinul se Vilaus k vesnici a jeho skráně zbělely za tu dobu než tam došel, jako skráně toho, kdo byl bohem propuštěn, neboť jeho úkolem bylo boha zabít, jak předpověděli jeho dávní předchůdci. Cizinci se vrátí. Musí. Je to vůle boží. Nové brány se otevřely pro nové skutky a lidi. Jako byl ten, jehož hlava teď němě zírala směrem přes řeku.

A promluví hlasem
krví a medem
sekera cizince
ústa z kovu
zatnou se slova
zatnou se do kmene
čas pomine
pramen vyschne
a živý
s věncem vlasů šedých
mrtvého uvede
na místo mrtvého
cestou mrtvých
pro živé

 Zpátky