Ve vaně

Z koupelny nad tou mou se ozvalo hlasité heknutí. Zrovna jsem si čistil zuby. Zavřel jsem vodu a poslouchal. Nic víc? Jen tiché šplouchání. Nebo mě šplouchá. Na maják.

Nastěhoval jsem se do klidné čtvrti Evansville, pravda chudší čtvrti plné nízkopodlažních činžáků, ale místní směska učitelů, pošťáků a studentů mi vyhovovala.

Takže první mínus. Jsi tu v přímém přenosu. Inu, činžák ze sedumdesátých let, sice cihlový, ale maličko papírový.

Pustil jsem zase vodu a dokončil zubní hygienu. Když jsem v koupelně zhasínal, přistihl jsem se, že poslouchám. Tohle není chování hodné univerzitního učitele, káral jsem se. Ale moje zvědavost má, zdá se, své vlastní představy.

Pomalu jsem si zvykal. Vlezlá sousedka, která mi šmírovala v bytě, stojíc uprostřed dvorku. Mám byt v prvním patře, a tak se jí vhodnou polohou podařilo úspěšně zmenšit úhel mezi mým oknem a zemí, takže mohla vidět téměř vše, co se nachází u mne metr nad zemí. 'A kdo u vás tak pěkně maluje?' bafla na mě jednoho rána místo odpovědi na pozdrav. Nejprve jsem jen nechápavě nabral jako ryba vodu do žáber, než mi to došlo. 'Babička,' zapřel jsem tátův talent, on se už za to na mě zlobit nebude. Ani by se nikdy nezlobil. Ač dnes jeho obrazy každá návštěva obdivuje s otevřenými ústy, on sám se označoval za nedouka a odmítal s nimi vyjít na světlo. Dodnes tuto tradici porušuju jen tím, že jsem si jich pár rozvěsil v bytě.

Zvykl jsem si také na psy. V té naší době opuštěnosti v davu snad každá rodina vlastní psa. Milá zvířátka, že? Nevím. Nějak jsem se se psy nikdy neskamarádil. Naši mívali kočky na farmě v Marshlike, ale psy nikdy. No, tedy psi. Všude chlupy, štiplavý odér pomočených rohů a hromádky. Štěkot. Dobře slyšitelný.

Zvykl jsem si na hlasitou rodinu, situovanou někde nahoře vlevo, neboť to byl směr, odkud se linuly čas od času šťavnaté debaty v podobě hysterického ženského štěkání a neméně hlasitého mužského řevu raněného medvěda, tu a tam doplněné o dětské zaječení.

Když jsme u toho, zvykl jsem si i na děti. 'A mamíííí, a můžu jít za Krystýnou?' a 'Babíííí, poď mi otevřít!'. Sobotní i nedělní dopoledne zpestřená o dětské hry, které se bez výskotu a povykování neobejdou. Už se vůbec dědečkovi nedivím, proč v dobách mého dětství spolu s tátou rádi prchali do lesa houby, kdykoliv to jen okolnosti umožnily.

Na co jsem si nezvykl byla moje koupelna. Ne, nevadila mi krátká vana, ve které jsem si připadal jako sardelka v plechovce, nevadil mi děsivý bojler, který teplou vodu přiděloval asi na základě tahů kentucké státní loterie a ani mi nevadily celkové rozměry koupelny, kteréžto se po umístění pračky změnily na velikost komůrky astronautů na palubě stanice Conciliation.

Nezvykl jsem si na koupelnové zvuky.

Moje zaměstnání je klidné a jediné vzrušení v něm pro mě představuje něco, co by běžný smrtelník označil za poruchy v rozhlasovém vysílání. Jsem zaměstnancem místní univerzity, a kromě pro veřejnost naprosto nezajímavého studia neobvyklých vesmírných zdrojů gama záření ještě terorizuji studenty dvěma přednáškami a jedním seminářem z oboru astronomie a astrofyzika. K podivným zvukům mám tedy mít pozitivní vztah.

Ne tak už k těm koupelnovým.

Tak si to představte. Jakoukoliv myslitelnou hodinu jdete do koupelny, ať už páchat hygienu ranní, večerní či náhodnou noční (moje ledviny mne rády trápí, cítí, že mi patrně musí vynahradit nepřítomnost jiných trapičských elementů) a vždycky vás byt nad vámi překvapí nějakým podivným zvukem. Neustálým šploucháním, neustálým přitáčením vody. Vážně, čekali byste, že se váš soused bude takřka denně ve tři ráno koupat? A nejen to. Brblat si. Hekat. Škvrčivě se poposunovat vaně. Já ne.

Zezačátku jsem si myslel, že jsou zkrátka čistotní. Potom jsem nadhodil hypotézu, že to bude patrně průmět zvuků i z vyšších pater. S pečlivostí vědce a umanutostí psychopata jsem studoval časovou a místní závislost výskytu koupelnových zvuků. V našem domě sdílí koupelna stěnu s toaletou a ta se zdí schodiště. Zvuky z koupelny jsou po použití moderní techniky, většího kafáče, slyšitelné tedy i na schodišti.

Já, doktor filozofie, jsem se ve stanovené časy plížil s osobním elektronickým poznámkovým blokem (moderní hoši už tužku a papír nepoužívají) a matčiným hrnkem na kafe (s červenými puntíky) po schodišti a na naší straně zaznamenával četnost koupelí. V závislosti na denní a roční době, věku, pohlaví a dalších relevantních faktorech.

Už jste někdy někomu museli vysvětlovat čtyřikrát v relativně krátké době po sobě, co děláte s prázdným hrnkem na schodech v místech, kde nebydlíte? Já ano. Tříbí to fantazii.

Propadl jsem tomu problému stejně, jako by šlo o nějaký seriozní vědecký problém. Tabulky, grafy, výpočty. Hypotézy. Moje skutečná práce tím trpěla. Ne, ani po roce to nebylo zvnějšku moc poznat. Ale já sám jsem si toho měl všimnout.

První pozorování přinesla jasný závěr. Zvuky pocházejí z 96% z bytu nade mnou. Přesnější analýzou a evidencí (pořídil jsem software na zpracování zvukových nahrávek) přibyly do inventáře ještě další projevy. Věty a útržky vět v cizím jazyce, experty identifikovaném jako francouzština, škrábání pera po papíře (kdo dnes používá plnící pero?) a zvuk mačkaného, patrně tvrdšího papíru. Stal jsem se odborníkem na šmírování. Sousedka je proti mně třetí okresní liga.

Koupelny nemají okna a tak skutečně spatřit výjevy odehrávající se ve vaně, jež jsem byl schopen rekonstruovat s velkou přesností, bylo možné jen přímým pozorováním.

Asi jsem to ještě nezmínil, nade mnou bydlel pár, ona asi čtyřicet, on o něco málo víc. Žádné děti, žádní psi. Jak se k nim vetřít? 'Dobrý den, jsem váš soused odspoda a už přes rok váš šmíruju, protože máte v koupelně chlapa, Francouze, který je tam naložený den co den, noc co noc, a cosi sepisuje na pergamen husím brkem.' Kdyby mě skopli ze schodů, pak bych jim za to z nemocnice asi i poděkoval.

Ne, já na to šel od lesa.

Zazvonil jsem. Dveře se neparně pootevřely a vykoukla hlava paní či slečny sousedky.

"Dobrý den, jmenuji se Matt, Matt Riedle, jsem váš soused odspoda."

"Dobrý. Těší mě. Co pro vás mohu udělat?"

"No, víte, je mi to hloupé, ale došla mi sůl," teatrálně jsem před jejími zraky vyklepal na podlahu poslední atomy soli ze solničky, "a tak jsem vás chtěl o trochu požádat."

"Ale samozřejmě," řekla sousedka. Nakročil jsem se slánkou před sebou, nesa ji jako svátost oltářní, směrem ke dveřím. Sousedka nezaváhala ani sekundu. Vzala mi slánku z ruky a zmizela za zavřenými dveřmi. Zmohl jsem se jen na otevření úst, ze kterých se vydral zvuk ne nepodobný ... Pak jsem už jen tupě civěl na vizitku.

Když se po malé chvíli dveře zase otevřely a v nich se objevila ruka podávající mi moji slánku, nyní plnou, opět jsem se pokusil něco říct, vykročiv směrem ke dveřím. Tak tak jsem zachytil slánku, kterou sousedka ponechala volně osudu a gravitaci.

"Prosím a nashledanou," proklouzla poslední slova škvírou zavíraných dveří.

"Dík," oznámil jsem již dříve zmíněné vizitce a jako spařená slepice se odšoural domů. Totální krach.

Moje posedlost se stávala skutečně patologickou. Všechna věda a zvědavost šla stranou. Už jsem nic neevidoval, nic nevyhodnocoval. Nic mne nedokázalo odloučit od sezení na kraji vany a naslouchání zvukům odshora. Je sice pravou, že intenzita a četnost poklesly od toho trapného pokusu vmezeřit se jim do bytu, ale neustaly úplně. A to jen více jitřilo mou mysl.

Špatně jsem spal. Skoro vůbec nejedl. Začal jsem zanedbávat své povinnosti, byť ještě ne úplně. Neustále jsem se zaměstnával vymýšlením nesmyslných bondovských plánů na proniknutí do tajemné komnaty.

Jednou jsem seděl na schodišti za dveřmi do sousedovic bytu a přemýšlel o tom, kde sehnat uniformu pošťáka. Mé instinkty už dokázaly plně zahrnout do těchhle magorských chvilek i filtraci možných setkání s jinými sousedy. Když tu se najednou otevřely dveře sledovaného bytu. Lovecké pudy stepního předka mě vrhly vpřed. Nedbaje vycházející osoby, odstrčil jsem ji. Vpadl jsem do předsíně a maje vlastní gryfy pro pohyb v bytě, už jsem otvíral dveře koupelny a spatřil to, co jsem toužil tak spatřit.

Ve vaně seděl evidentně nemocný muž. Hlavu měl ovázanou, asi ručníkem, jinak byl nahý. To, co bylo vidět z těla mu pokrýval nepěkný ekzém. Přes vanu měl prkno a na něm listy papíru. V ruce svíral brk (!). Jeho výraz byl více než vyděšený. Na krku mu rudě pulzovala nějaká stará jizva. Kryl se přede mnou rukama a v děsu šeptal: „Levuala. Levuala. Levuala dynyvo."

Víc si nepamatuju. Udělala se tma a já se probudil pod něžnou péčí sousedky odvedle. Ležel jsem před svým bytem v kaluži zvratek (patrně vlastních). Hlavu jsem měl jak hlavní nádraží, nabotnalou hlukem a překotnou aktivitou.

"To jsme ale oslavovali, co?" dostalo se mi přivítání. "No, hlavně že ste trefil dom." Pomohla mi si sednout. Opřel jsem se zády o zeď. "A ten čurbes po sobě ukliděj, mladej pane." Pak s nefalšovaně škodolibým smíchem zašla k sobě.

Byl bych býval na všechno zapomněl, kdybych v knihkupectví nebyl prohlížel jednu knihu. Ne, v malířství se i přes talent svého otce vyznám jak koza v zahradničení, ale sháněl jsem dárek, pro kamaráda. Galerie světových malířů. Tam jsem uviděl to, co mi se někdo pokusil vytlouct z hlavy; obraz Jacquese-Louise Davida, Marat ve vaně.


Na policii s tím nepůjdu, to bych mohl rovnou do cvokhauzu. Co má, u všech všudy, co dělat francouzský revolucionář, potažmo dvě stě let mrtvý, u sousedů ve vaně?

 Zpátky