Mimořádná linka 22A

Věnováno Michalu Ajvazovi

 

Olovo ledového deště odkapává z té šedavé lžíce nahoře. V kamnech mrkají červené uhlíky, lopatka rachotí o dvířka. Duben? Sedím schoulený v křesle, v košili, svetru a rukavicích bez prstů. Kniha, která leží přede mnou na stolku má žluté, kůži podobné stránky krabaté vlhkým poloteplem, jako mumie. Hladina čaje odráží žlutavé pablesky, mísící se s šerým světlem z oken.

Potom vstanu, naložím ještě kamna, přivřu spodní dvířka, obuju si vysoké, šněrovací, kožené boty, vezmu zálesáckou bundu s kapucí a vyrazím ven. Šplhám svahem zvlhlé skorotrávy, plné zimních myších cestiček; čerstvé sasanky a pryskyřníky, staré listí a již mrtvé kočičky. Nohy podkluzují, jak dělám dlouhé kroky. Zrcadlo nad hlavou neodráží než chvění ještě holých větví listnáčů. Časně jarní les je jako ještě začarovaný. Prázdný a čekající na odkletí, přetlak života pod tmavou kůrou.
Cesta ještě není úplně rozmočená, žlutavě hnědá žíla, napájí les. Vybíhají z ní stezky, které jsou vidět jen v tomto čase, později zarostou zeleným masem a skryjí se. Jdu a sleduji rostoucí kaluže, mokré lístky a stvoly. Ruce mám zabořené v kapsách, kapuci si stahuji do čela, slzy toho pošmourného dne odpadávají s jejího okraje a stékají mi po tváři. Svět okolo se spil v jednolitou mlhu nejasného vidění a co jediné je jasné, to je cesta a kroky. Kroky. Cesta.

V dálce zaslechnu zvonek, jakoby skrze peřinu, přetaženou přes uši. Dvojité brnknutí. Veden instinkty obyvatele betonové džungle, se otočím. Za sebou vidím jen ozvěny svých šlépějí. Jdu dál. Se skloněnou hlavou rozrážím husté aprílové dopoledne. Na moment, ještě rozrušen nezvyklým zvukem, špicuju slechy a nevěnuji se chůzi. Noha se mi zvrtne, jak chodidlo zapadne po celé své délce do kolejnice zapuštěné v asfaltu a kočičích hlavách. Jen kvalitní boty utlumí bolestivý smyk chrupavek a šlach, a já zatápu rukama, mávám jimi jako zraněný pták, abych se udržel nad zemí.

Podívám se dolů. Hlína, jíl. Bláto, kaménky, větvičky mech, zátka od piva, dlažební kostka, lesklý, mokrý kov. Koleje. Prosvítají rumem pěšiny jako přes špinavý igelit, tu mizí, tu se objeví znovu. Jdu. Jako překvapené a zvědavé dítě se sklouznu po obroušené ploše ocelové páteře; po koleji. Snížené tření mě vrátí do reality. Navazující rozměklý jíl prodlouží dojem až k zastavení. Opět ten zvonek.

Zastavím se a opět ohlédnu. Oslepen dvěma světlomety, plápolavýma očima monstra, uskočím na sám kraj cesty a zády narazím do tenké, dlouhé tyče, jež nese modrobílý čtverec plechu s černým ikonoglyfem tramvaje; cedule je korunovaná kulatou plaketou s číslicí 22 a sufixem A. Odhlédnu a vedle mě stojí ten netvor. Jeho ústa nejsou hladová, spíš jde o dveře čtrnácté komnaty. Vyzývavě zavřenými; škubnu jimi, dvěma na veřejích symetricky umístěnýma ušima klik, od sebe, jako bych trhal gordický uzel holýma rukama. Jde to ztuha, ale jen proto, že nenapínám svaly, spíš vůli, otevře se ta tlama a dýchne na mě teplý dech, jako polibek. Odrazím se a moje levá bota najde pevnou zem na šupině prvního schodu. Dovnitř.

Už se držím tyče a od ní si docela klidně prohlížím útroby tramvaje linky 22A. Otočím se kolem ní jako go-go girl a posadím se na červenou plastovou sedačku. Jsem pěkně uprostřed. Prohlížím si ostatní cestující. A oni mě. Zvědavě a plaše. Zkoumavě. Pán v černém tvrďáku, s hůlkou, vestou a pudlem. Žena? dívka? ve stříbřitém skafandru. Různí lidé. Zmatení. Jako já?

"Vaše jízdenka," ozve se hned vedle mne. Nejprve uvidím tvrdý, kartónový obdélník, perforovaný rezolutním cviknutím. Mimořádná linka 22A, dospělý, jednocestný. Beru si svůj cestovní doklad a chci za něj zaplatit. Sahám podvědomě do vnitřní kapsy a cosi v ní nahmatám. Je to fotografie. Z nějakého starého dokladu. Má utržený rožek, ještě je vidět, že byl oražen červeným razítkem, než ho někdo odtrhl. Obličej na fotce je patrně můj. Nevím to jistě, ale ten výraz je mi povědomý. Průvodčí si fotku bere, otevře brašnu, vytáhne velkou černou geldtašku s mnoha přihrádkami a uloží ji. Prsty pravé ruky si přejede štítek čepice a jde směrem do zadní části vozu. Ozve se zvonek a stroj sebou trhne. Setrvačnost mě usadí po směru jízdy. Já pak stočím hlavu směrem k okénku a lačně se přisaju rty očí k chladivému sklu.

Černočernou tmu plnou elektrických sodíkových světlušek naruší horizontální řez pohybu. Mezi holými stromy se objevují kolmá ústa ústí ulic, zaparkované vozy, průchody a chodci. Žárovky v oknech žhnou jako kov v tavném kelímku a odlévají svit po zdech a ubrusech. Fasády domů pochodují v útvarech plynulým krokem profesionálních vojáků. V jejich mezistupu zahlédnu Eiffelovu věž, z oceli roubený prst tyčící k nebi jako pozdrav nebo kázání. Na jeho vrcholu se třepetá Union Jack, jásavý znak Impéria, nad nímž slunce nezapadá. Muži v červených kabátech a černých vysokých beranicích se věži pletou pod nohama v tanci disciplíny a hrdosti.

Bloky cihel s očima oken, jako opona, ukončí představení. Olíznu tabulku skla, asi z nervozity. Cítím, jak zuby narazí a skloviny se přiťuknou. Drncavá jízda stěhuje kulisy a jevištní dělníci pobíhají tam a zpátky. Najednou, zpoza rohu, vyhřeznou spálené ruiny. Můj pohled extrapoluje křivky potrhaných funkcí a body se vrší do tvaru známé katedrály, která snad ještě není dostavěna. Vidím orlí šíp bojového letounu, jak mizí za obzorem tady a teď.

Střih. Režisér, vytýčivší trasu linky, popohnal děj k dalšímu dějství a bílý mramor mi do očí vypaluje kontrasty palem, nebe a černého téru silnice. Na okno zabubnují zrnka písku a město Achetaton, zívá po prudkém probuzení, které tady, v blízkosti obratníku, je jako šlehnutí bičem. Jízda kolem chrámového sloupořadí mi připomíná dětství, když jsem běžel ze schodů a prsty drndal o tyče zábradlí a poslouchal pravidelný rytmus těch tubulárních zvonů. Cítím trochu chlad.

Odhlédnu od okna do vozu. Vidím jednoho cestujícího, jak se zvedá a jde zvolna ke dveřím. Tramvaj zpomaluje a já se už už zvedám také, že vystoupím. Ucítím ale prudký a nesouhlasný šťouch do hrudníku a vidím průvodčího, jak kroutí hlavou, překvapen mou nevychovaností. Potom varovně vztyčí prst a ukáže jím tak na výňatek z přepravního řádu, vylepený v oblouku mezi stěnou a stropem kaple dopravního prostředku. Cestující se za všech okolností řídí pokyny dopravní obsluhy, nabádala mne písmena a pak se za veselého výskotu přeskupila v další paragraf; nenahýbejte se z neplánované trasy.

Tramvaj zastaví, chvíli postojí a zase se rozjíždí. Ukolébán únavou a dojmy se oddávám se klimbání, ve kterém se mísí cvakání kleštiček, smích, tlumené kroky, skřípot kovu o kov, dunivého poposkakování se vzpomínkami na každodenní cesty do školy za kabinou řidiče, v níž se za plexisklem odehrávalo božské tvoření cesty a tím i náplně celého dne.

Někdo mi zacloumal ramenem. Průvodčí se, s obočím zvednutým překvapením, naklání nade mnou a pohybem rtů pod knírem mne vyzývá, abych vstal. Vstávám tedy a on mi vlídně pokyne směrem ke dveřím. Jako v horečce se potácím k tyči a držím se jí jako stébla. Muž v tmavomodrém stejnokroji se stříbrnými knoflíky a distinkcemi se na ještě jedno podívá, napůl přes rameno, snad se i usmívá, ale jeho hustý vous tlumí všechny emoce, jako airbag. Jak tak stojím, všímám si jakési šňůry, provázku nataženého mezi závěsnými poutky po celé délce vnitřku tramvaje, od severu k jihu. Uchopím ji jemně do prstů a zlehka zatáhnu. Ozve se křehké zazvonění a vůz se zastaví. Sestupuji po schůdcích, tlačím madly od sebe a plynule se tak rodím; ven.

Zůstávám stát, venku, a hned vedle mě se tyčí ona zastávková návěst. 22A. Když se rozhlédnu, jsem určitě na tom stejném místě, kde jsem nastoupil. Otočím se na obrtlíku, a tím pohybem se svět pootočí také, jako sklíčka v kaleidoskopu. Stojím na kameni pokrytém lišejníkem, kolem mě pleská pršení o vlhké okolo. Nebýt dokonávajícího záblesku červených koncových světel tramvaje, mizející za ohybem cesty, asi bych si myslel, že jsem jen podlehl nachlazení a zvýšené teplotě. Vstoupím opět na cestu. Tam a nebo zpátky? Stáhnu si kapuci opět do čela a udělám krok. Moje noha dopadne do plytké kaluže a místo cáknutí se ozve typické, dvojité zazvonění.

Vyrážím/Vyrazím domů. Vrážím/vrazím ruce do kapes a začínám se těšit na teplý čaj a laskavé drbání hřbetů svých knih.

 Zpátky