Šťastných mužů není nikdy dost

Setník Silvanus a Livius Marcus Muris leželi vedle sebe v promoklé trávě na břehu Rýna a pozorovali germánskou vesnici, rozprostřenou na protějším břehu. Vlhkost lepila na kůži, nad hladinou bylo vidět hemžící se komáry. Setník pokývl hlavou směrem k nepřátelskému táboru. Táborem se komíhaly stíny stráží, deformované osvětlením. Ještě chvíli trpěli, za bzikavých, hladových útoků. Potom Livius zašeptal: "Habet." Tiše se otočili a obezřetně se plížili zpět.

Eckwulf seděl na kraji svého lůžka. Přemítal, jak daleko jsou Římané. Hlídky nehlásily žádné nové pohyby. Klidně a spokojeně si rozepjal opasek a i se zbraní jej odložil. Natáhl se a pomalu usínal.

Noční ticho náhle protrhl ostrý jekot. Z tmavé oblohy se snesly stíhačky CXX. legie Aquila ferreus. Jejich dvoupalcové kanóny rozvířily prach a převracely drny trávy jako pluh. Ozvaly se výbuchy. Ospalá obrana teprve doběhla k flaku a začala kropit oblohu, prosekávanou meči světlometů a záblesky z ústí hlavní. Letouny se ještě jednou otočily a smetly dva statečné muže z podstavce flaku. Tábor byl celý v plamenech a sám Eckwulf ležel ve svém stanu přeťat v půli dávkou z kulometu.

Opodál vše sledoval velitel L.M.Muris dalekohledem pro noční vidění. Z vysílačky, která ležela v trávě vedle něj, velitel letky potvrzoval ukončení útoku. Cítil se klidný a spokojený. Ani tentokrát Germáni Rýn nepřekročí a Senát to zajisté ocení.

 Zpátky