Ahoj, tatííííí!!

"Ahóój, tatíí!", hlaholili za mnou s plnou pusou Timmy a Bella.

Otočil jsem se a s úsměvem, při pohledu na jejich kakaové fousy, jsem také zavolal: "Ahóój!" Else jsem zamával. Zavřel jsem dveře, podíval se do sluníčka, abych udusil poryvy smíchu, a vyrazil. Vždycky jsem se divil, jak se Elsa může klidně dívat na ty naše požírače kukuřičných vloček a nepotrhat se smíchy.

Městečko Leighton, ve kterém žijeme a kde také učím na základní škole, je ztraceno na Ohiu, na půl cestě mezi Louisville a Evansville. V létě je tu teplo a v zimě tu není zima. Klidné a pěkné místo. Škola tu stojí na náměstí, uprostřed kterého se tyčí socha Černého Boba Leightona, trapera, jemuž vděčí město nejen za jméno, ale i podivnou atmosféru. Říkají to návštěvníci a zbloudilí turisté. On totiž Bob nebyl takový hrdina, za jakého ho lidé mají a jak je podáván v pověstech. Málokdo o něm ví, že poslal na onen svět nejednoho nevinného Šavana. Nic to ovšem nemění na faktu, že byl průkopníkem americké civilizace.

Učím tu už dlouho, nějakých patnáct let, a za ta léta si pečlivě všímám, co se u nás děje. Začalo to necelý půlrok poté, co jsem nastoupil. Měl jsem hodně dětí a dělalo mi problémy si pamatovat všechna ta jména, proto jsem si musel udělat pro každou třídu zasedací pořádek a seznam žáků. Jednou jsem vešel do třídy a už letmý pohled mi napověděl, že je tu něco neobvyklého. Lavice, která stála vzadu u okna, bývala prázdná. Dnes tam ale seděl klučina. Posadil jsem se a nahlédl do svých papírů. Tam neměl nikdo sedět. Nejistě jsem se rozhlédl. Jinak bylo všechno v pořádku.

Naklonil jsem se k Annie Summersové, sedící v první lavici: "Annie, kdo je ten chlapec vzadu u okna ?"

Annie se na mě překvapeně podívala, jako bych se zeptal 'co je to kočka' a odpověděla: "To je přece Matheusovic Johnny." Zmateně jsem se podíval do zasedacích pořádků ostatních tříd. Ano, Matheusovi měly syna, ale o rok staršího a jmenoval se Charlie. Vyučování dál probíhalo normálně.

Po skončení hodiny jsem si Johnnyho zavolal: "Johnny, vyřiď mamince nebo tatínkovi aby za mnou přišli. Třeba ve středu."

"Jasně, já jim to řeknu, pane učiteli." Johnny se usmál a odešel.

Před rodiči jsem si připadal jako pitomec. Určitě si v duchu říkali: 'Ó jé, nějakej mladej. Všechno se mu to ještě plete. Johnny přece chodí do místní školu od první třídy, ne.' Prostě se tu ten kluk objevil, jakoby nic. A každý ho znal.

V průběhu mé praxe se tu takhle objevilo asi pětadvacet dětí různého věku od sedmi do patnácti. Nikdo se nedivil, nikdo neprotestoval. Rodiče takovýchto přírůstků snad vypadali i šťastněji.

Sešel jsem ze schodů dolů, do předsíně. Obul jsem se a vzal si aktovku. Z kuchyně se ozývalo obvyklé cinkání lžic o mističky, chichotání a Elsiiny marné pokusy o udržení pořádku. Procházel jsem kolem dveří. "Ahóój, tatíí!" Vzápětí děti vyprskly smíchy a určitě poprskaly celý stůl. "No tak, Eddie, co to bylo?" Děti se pořád smály, zatímco Elsa se to asi pokoušela utřít. Zastavil jsem se. Udělal jsem krok zpět. Nakoukl jsem do dveří. Seděli tam všichni tři rošťáci s kakaovými fousy. Rozesmál jsem se. Elsa se pokoušela zamést stopy. Podívala se na mě a cukaly jí koutky. Zamával jsem jí a zavolal: "Ahóój!" Venku jsem se podíval do sluníčka, abych zastavil svou bránici a vyšel směrem k náměstí.

 Zpátky