Cena v krvi

'Jak to mám udělat?', ptal se sám sebe po tisící. S Tonckem popadli další tělo a hodili ho na káru. S trpkým úsměvem, který si už zvykl kroužit vevnitř v ústech, si uvědomil, že takhle začínal. Ve skladu svého otce. Sbírali se starým příručím stůčky a házeli je na vozík. Tyhle jeho štůčky měly vypoulené oči, klackovité údy ztuhlé ve smrtném rigoru a poté zlámané okrádači mrtvol. Popadli dalšího. Rytmus byl důležitý jako údery srdce. Raz dva raz dva. 'Jak to, Bože, mám udělat?'

Ten mu teď těžko pomůže. Ani Ona mu moc nepomohla. Jak je mám oživit? Zapomněla dodat jak. On to ale musí udělat. Nemá jinou možnost. Ne, nemá.

"Los, los! Du jüdisches Schwein! Mach schon, schneller! Das hier ist kein Urlaubaufenthalt!" Svá slova podepřel dozorce rázným kopancem do Davidovy holeně.

Nohou vystřelila bolest, ale on nesměl ani pípnout. Nesměl dát sebeméně najevo, že se cokoliv stalo. Ani pohledem, ani gestem. Chytil za kostnatá, ledová ramena další lidské torzo a spolu s parťákem ho hodili k ostatním.

Ten leden byl také studený a i v novém kabátě mu byla zima. Noviny, které si koupil u Městského Divadla, vesele ohlašovaly nástup nového německého kancléře. Fotografie starého maršála spolu s frontovým hrdinou a nějakým dalším nalízaným panákem, asi to je von Papen, byla unylá a děsivá zároveň. Stařík v uniformě a šavlí po boku seděl v jedné sesli a ten frajtr ve fraku na druhé. Oba vypadali jak ze špatné komedie, ale lesk kancléřových očí sálal i z mizerného novinového papíru tak, že v něm málem propálil díru.

Šel na schůzi Spolku od Sv. Jakoba a tušil, že novinky tam budou přijaty stejně dvojsmyslně, jak je vnímal on. Naděje a strach. Víc naděje než strachu. Brünn byl velké město, které se stávalo stále více českým od vzniku nové republiky. Mnoho Čechů přišlo sem a mnoho starých Němců odešlo na jih. Süße Wien, du schmeckst wie Wein. Sentimentální odrhovačky. Staré obchodnické rodiny nechtěly však měnit své zvyky. Bylo třeba se přizpůsobit.

Šel od divadla po Krapfen Gaße na Großer Platz, kterému Češi říkali náměstí Svobody, a odtud měl namířeno do kostela. Foukal řezavý vítr a v ulici honil prach suché zimy. Přitáhl si klopy kabátu a upravil klobouk. Na náměstí spatřil ve výloze soukenického krámu Karla Neuwirtha figurínu s podivně veselým, rudým kloboukem a věděl, že na něj tedy bude v kostele čekat.

Přicházel ke kostelu a jako vždy popatřil na vystrčenou zadnici rozhořčeného panáčka. I křesťané mají smysl pro humor, říkával mu otec, když spolu debatovávali. I křesťané jsou dětmi Adamovými a proto není zločinem proti Bohu patřit mezi ně.

Prošel malou předsíní a pozdravil Krista, jenž visel nad druhými dveřmi. Zaprášený, šedivý spasitel, shlížel na příchozí s nadhledem dobrotivého otce na svá nezvedená dítka. Není snad vše úradek Boží? I ten nenávistný frajtr?

Svěcená voda byla jako led, podlaha také. Poctivě se pokřižoval a poctivě poklekl. V páté lavici odzadu, vpravo, spatřil Karla. Kdyby se mu nezdálo směšné, myslel by si, že se kývá, jako se vždy kýval jeho otec při večerní modlitbě. I on se dnes kývává a cítí se dobře, spojen rytmem se světem.

I teď ho spojuje s bytím rytmus. Raz dva raz dva. Kára už byla plná. Krematorium bylo jako chrám. Věže a černý kouř tisícerých marných modliteb. Chybí jen zvony. Bim bam raz dva bim bam.

"Tak je tady to," sykl Karl.

Adalbert David, obchodník s plátnem, přikývl.

"Nesedět tady, řekl bych, že je to v prdeli." Karl byl vždycky šašek. Ale byl to jeho nejlepší přítel. I s těmi jeho hloupými řečmi.

Zase jsem kývl. 'V prdeli.' Jak příznačné. Teplíčko, ale za jakou cenu.

"Ralf říkal, že plán B dnes ve Spolku odhlasují bez problémů." Vzhlédl ke stropu jakoby v posvátné extázi a hned se zas zahleděl do podlahy. "Nové Německo tam, Nové Německo tady. Tam pod vedením Dolfiho a jeho skřetů. Tady pod vedením party pomatených Židů s křestními listy. Spolek od Sv. Jakoba se bude jmenovat Spolek Nové Německo za účelem anální speleologie do řití dnes již říšských obchodních radů. Vivat Mamon! Vivat Hitler! Pardon! Heil Hitler!" zařval Karl a komicky zahajloval.

"Kroť se, Karli. A co když mají ve Spolku pravdu?" otázal jsem se tehdy naivně. Karl zase jen obrátil oči v sloup. Začal se zase neznatelně kývat a byl jsem si jist, že páter od Jakoba by nebyl nadšený jeho náboženskou vroucností. Bůh je náš Otec, milosrdný a slitovný. Ano? Musí...

Kára drkotala po cestě. Já šel jsem vzadu a rovnal co se svezlo z korby, abychom nevytrousili náklad. Mechanicky. Mé myšlenky byly jinde.

Zazvonil zvonek. Ano, polekal jsem. Já, kdysi vážený pan David, živnostník a obchodník, jsem poskočil v křesle jako zajíc, když zaslechne výstřel. A měl jsem proč. Změna jména neudělá z Žida árijce, křest nesmyl viny našich otců. Náš trik ve Spolku nevyšel. První odstoupil z našich ujednání říšský obchodní zástupce přes zboží střižní Helmut Manfred. Je mu líto, ale situace je zlá, opožděné důsledky krize. Před nemnoha lety (ale jak dávno se to dnes zdá) se naše původní bratrstvo stejně postižených synů svých otců postupně změnilo ve spolek obchodní. Jak jinak, synkové bohatých obchodníků dál táhnou ve šlépějích otců. Ochrana trhu před českým živlem, udržení německého živlu ve městě. Jenže k němu byly připojeny nové české čtvrti, přišli přeběhlíci z Rakous. Nové pořádky. Krize po černém pátku. Všechno přestáli bez újmy. Pak přišel Hitler. Nová krev. Německo se zbráboralo ze dna blátivé kaluže. Jenže. Jenže my nejsme Němci. Jsme Židé. Vřed na tváři Říše. Ani nedělní páternoster z nás nedělá lidi. Ale kdo jiný ještě bdí nad námi než On? Prozřetelnost už si přivlastnil ten ukřičený hnědokošiláč.

Raz dva raz dva. Vyházeli jsme těla na hromadu u pece. Mezi námi a obětníky, jak se jim přezdívalo, nepadl ani pohled, ani slovo. Hrkali jsme se zpět.

Zazvonil zvonek. Odložil jsem knihu a šel otevřít. Ne, nepodíval jsem se špehýrkou. Prostě jsem otevřel.

"Hvězdo Davidova!" ozvalo se a návštěvník mě zuřivě objal. Pak mě chytil za ramena a pohlédl mi zpříma do očí.

"Admirále," hlesl jsem.

"Davide Davide, příteli," zašeptal teď on a znovu mě objal.

"Pojď dál," vymanil jsem se. V předsíni jsem se na něj pro změnu vrhl já. Drtil jsem ho jako strojní lis, ačkoliv jeho postava antického poloboha vypadala nezničitelně.

"Co blázníš, chlape?" zeptal se, když zahlédl v mých očích slzy. "Tos' po mně tak toužil?" málem se rozchechtal, ale skončilo to jen u úsměvu.

"Neptej se tak hloupě, Ernste," řekl jsem. Asi nepřesvědčivě.

"Ty se taky bojíš toho frajtra s knírem? Toho šaška? Nebýt frantíci takoví srabaři, už by měl oháňku mezi nohama." Máchl rukou. "Ále co, sem si netroufne. Píše se přeci rok 1936! Svět je jiný než před světovou válkou. Žádná další nemá šanci."

Odložil si převlečník a klobouk. Vešli jsme do pracovny.

"A co noc dlouhých nožů?" Nabídl jsem mu místo.

"To se ta zvěř vraždí mezi sebou. Na lidi si netroufnou."

"Židé nejsou v tom jejich náboženství lidé. Viděl jsem tu prašivou knihu, co napsal."

"Nechme toho, myslím si, že maluješ čerty na zeď. Podívej se radši na tohle." Otevřel svou tašku a vytáhl kulaté ozdobné pouzdro na láhev whisky.

"Ne, ne," odmítavě jsem zamával rukama, "nemám v nejmenším chuť."

"Ale ne, na to tě znám moc dobře, Hvězdo Davidova! Dívej se pořádně!" Otevřel pouzdro a z něj vytáhl cosi, zabalené v pískově žlutém plátně. Když odmotal látku, držel v ruce ženskou sošku. To, že to je žena, naznačovaly mohutné prsy a naprosto jednoznačná rýha zepředu mezi nohama.

"Co je to za nemravnou obskurnost? To se slavný vídeňský archeolog a hebraista Ernst Babotschka zabývá pornografií?"

"Ale kdež, kam tě vede slepá vášeň! Toto je archeologický nález, jeden z mých nejcennějších současných nálezů."

"Nějaká pohanská zrůda, takové našli i tady, na Pollau, u Nieder-Wistrnitz. Ten profesor, no, Karl Absolon. V roce 1924."

"Zase špatně. Neuhádneš ani omylem, co je tohle za dámu." Podal mi sošku. "Opatrně, jenom opatrně!"

Povzdechl jsem si. Vzal jsem si sošku. Na prstech mi ulpěl jemný prach, ale soška vypadala velmi tvrdá. Byla fascinující svou živočišností, ale tímtéž i odpudivá. "Dám se poddat," vrátil jsem mu ten poklad.

"To je žena toho tvého Jehovy, žádná ordinérní poběhlice."

"Co to plácáš?" popuzeně jsem se ohradil. Ač formálně křesťan, otec mě zasvětil do víry otců. Boží milost. Táta i děda se mi pořád vracejí, když přemýšlím o Něm. Jenže náš vztah k Němu byl poněkud neortodoxní jak na židy, tak na katolíky. Ruka milosrdná i trestající. Co když ty kobylky z novodobých ran egyptských mají mít hnědé košile a pásky přes ruku? Jehovova žena. Absurdní. Stejně jako naše doba. Jsem čím dál tím popudlivější.

"Nic neplácám," ohradil se téměř chladně Ernst. Copak mi vyčetl z tváře?

Skutečně nekecal. Ale pravda není jako cukrštangl, do krku snadno neleze. Ale k čemu je pravda? Pravdou je, že lidé jsou dobytek, ale co s tím? S Tonckem jsme viděly na komory. Strážní kontrolovali těsnost po předchozí várce. Z druhé strany bylo slyšet, jak ženou do "sprch" další. Za poslední měsíce jsem viděl tolik nahých těl jako žádný voayer na světě. Víc jich viděla jen Smrt sama.

"Vždyť o tom píšou i v té vaší bibli!"

"Jak v naší bibli? Ona je nějaká naše a jejich bible? Písmo i Bůh je jen jeden."

"Neslovíčkař, víš, co tím myslím. Oběti aštartám, přeci."

"Ale ty patřily k bálům, ne?"

"Některé ano, některé ne. Tahle je ze svatyně v Aradu v Palestině a celkem pozitivně s žádným Baalem nic společného nemá. Je to votivní soška Bohyni, Anat-Jahú, manželce boha Jahve."

Zamyšleně jsem hleděl na tu sošku. Ani jsem si nevšiml, že Ernest povídá dál. Povídal o tom, že byly tři. Jako je trojjediný ten váš Bůh, posmíval se. Panna, Paní a Stařena. Jaro, léto a zima. Jejich moc byla v souladu s Jeho. Tvořili bytí. Nebylo mi jasné, co fabuluje, co je ta jeho seriózní věda. Bylo to ale důležité? Poslouchal jsem tiše. Má zvědavost byla únikem před světem dneška. Dávný svět rovnováhy. Opustili jsme nejprve Je pro Něj a teď On opustil nás.

"Nespi, Hvězdo Davidova," zahlaholil vesele, "nebo tě tak okouzlila naše kráska?"

Který z těch dvou si všiml, že jak se dotýkali sošky, a zvláště pak pod prsty Davidovými, soška se nepatrně zahřívala? Ta, jež po tisíciletí spala uvnitř, zatracená a zadupaná do stejného prachu, z nějž teď měla tělo, ucítila život. Tak blízko. Lačněla.

Zvuky v komorách, v těch tlustých zdech a za těmi těžkými dveřmi, musely být strašné. Byly. Dnes už při pomyšlení na osudy těch vevnitř necítím nic. Špehýrkou strážní kouknou dovnitř, až se to tam „domele“, jak říkají, pak otevřou dveře vzadu a další dva heftlingové mrtvé háky rozeberou a odvezou na „celnici“. Tam jen jiní oberou. My dva s Tonckem pak naložíme zubožená a vykradená těla a odvezeme je do krematoria. Nedojímají mě ani velké prsy, ani nějaké rýhy. Mrtvá těla jsou jako kamení v poli. Studená a neživá.

Julie, naše jediná a milovaná dcera, odešla ten večer za kamarádkami. Nedávno jí bylo sedmnáct. Předevčírem začala v Říši honba na Židy. Rozbité výlohy. Odvlečení a mrtví. Místní německý tisk téměř mlčí, Češi křičí, ale také cudně. Tady se prý nic takového nemůže stát. Pak přišel na druhý den ráno nějaký strážmistr. Našli Julii v Augarten. Mrtvou. Ležela v trávě, u cestičky. Třeštila nevěřícně oči a do čela měla vyrytou Davidovou hvězdou. Žena, Evelína, se zhroutila. Já jen seděl a před očima měl tu podivnou nemravnou sošku. Středověk se vrátil. Když On mlčí, bude Ona poslouchat?

Další kára naložená mrtvolami. Kdy na ní skončím já? To je dost hloupá otázka. Já už na ní dávno ležím. To, že pobíhám okolo na tom nic nemění. Nad námi sedí bohové a nedbají. I oni mají svou cenu.

Byly Vánoce. Od nás už je to do Říše, co by kamenem dohodil. Kousek na jihu, u Woikowitz už je hraniční závora. Prožrali se tou novou republikou jako rakovina. Neměli jsme ji rádi, pohřbila starou monarchii, která byla naše. Naše staré, dobré časy. Paradoxně teď, když umírá ten versaillský hybrid, cítím hrůzu. Venku sněží a nálada je vpravdě vánoční. Nabral jsem sníh a uhnětl z něj kouli. Pak jsem nabral další sníh a nechal ruce, aby z něj teplem vytvořily tvar. Když jsem si jej pak prohlédl, zastavilo se mi srdce. Anat-Jahú. Zatrnulo mi v hrudi a popadla mě závrať. Připadalo mi, jako by uběhly stovky let a mezitím jen pár vloček dopadlo na zem.

Seděl jsem večer v ušáku. Dokončil jsem práci v účetních knihách a teď jsem ve světle lampy pozoroval ledové květy na oknech.

V jednom okamžiku se ledové kresby rozhýbaly. Seděl jsem zapasovaný v křesle a bez dechu, jako dítě v kině, já viděl týdeníkový, rychlý sled obrazů. Neměl jsem sílu vzdorovat a fascinovaně jsem pozoroval německé vojáky jedoucí na tancích mnohými městy. Neznámými i známými. Viděl jsem Paříž. Viděl jsem letadla nad Londýnem. Triumfální pochody. Děs. Potom jsem uviděl, jak v nějakém zasněženém a zmrzlém městě vedou nějací cizí vojáci zajaté a zubožené Němce. Viděl jsem hory mrtvých německých vojáků. Viděl jsem Berlín v troskách. "Paní, mocná Paní..." nevěděl jsem, co mám říct. "Co musím udělat?"

Neslyšel jsem žádný hlas, ale určitě byla tu. Ve mně? Nevím. Je to horečnatý sen strachu? Proroctví? Je to pravda nebo jen pokušitelova lež? Stále se mi to vrací na mysl. Pak jsem viděl mocné armády. A já v jejich čele. Já je naverboval. Za cenu v krvi budu mít vítězství. Mnozí zemřou, ale já vyhraju. Ty armády byly mrtví mého kmene. Každého jsem povolal. A s nimi zvítězím. Jejich krev, to je její cena.

"Jak to mám, pro všechno na světě, ale udělat?" Mrtvých viděl mnoho, ale jak je povolat?

Neřekla mu všechno, Stařena. Neřekla mu, že její síla je velká jako scvrklé jádro lískového oříšku. Neřekla mu, že co viděl, stalo by se tak jako tak. Neřekla mu, že s každým zmrtvýchvstalým poroste jen její moc. Jen její; na úkor moci zbylých dvou - Panny a Paní. Ona, Smrt, Stařena, třetí ze Tří, chtěla celý rok, ne jen jeho třetí díl. Ona měla právo. Ona má právo. Ona panuje nad životem a smrtí. On si odešel mezi lidi a ztratil se v tom bludišti prázdných duší. Ona byla opuštěna, zapomenuta. Ale Ona se vrátí. Její sestry neměly nad ní žádnou moc a jen ten člověk sám mohl zase zvrátit, co započal.

David spatřil na káře tělo mladého muže. Svalnaté. Jakým řízením osudu ten skončil tam mrtvý a on tu živý? Kdybych byl Pánem, vdechnul bych mu život. Ano! Ano! Vdechnout nový život! Cuknul károu. Toncek se nechápavě otočil a zkusil táhnout. Zase cuknul. Tohle je buď má smrt nebo vítězství. Kára zastavila. Strážný jím zpočátku nevěnoval pozornost, ale teď si sundal zbraň z ramene.

"Wassen los?" zahalekal.

David se sklonil nad mrtvým obličejem, pak přitiskl svá ústa na ta mrtvá a hluboce vydechl. To bylo to, na co Ona čekala. Povyrostla, oddělila se a osídlila nové tělo.

Tělo sebou škublo a jakoby se sesulo z vozíku. Strážný na nic nečekal a začal střílet. Toncek rozhodil ruce a spadl do polozmrzlého únorového bláta. David ztratil rovnováhu a upadl na zem. Kulky mu hvízdaly nad hlavou a on si ji marně kryl rukama. Odtud, ze země, dobře viděl, jak se před chvílí mrtvé tělo toporně zvedalo. Neodolal a za vozíkem se zvedal také.

Střelba přivolala další stráže. Přibíhaly a s hlasitým křikem zjišťovaly, co se děje. První strážný ukazoval hlavní zbraně na opuštěný vozík a nadával na blbého žida, který se „ocucmával“ z mrtvolami. Pak křik utichl. David viděl zděšené obličeje strážných a zmrtvýchvstalého, jak se k nim pomalu a neohroženě blíží.

"Ano, ano, toto je tvá armáda. Dívej, dívej!" ječela mu Ona v uších nadšením.

Strážní stříleli jako o pouti, ale bez účinku. Kulky mrtvým procházely, sem tam urvaly kus masa, ale on šel dál. Strach zbavil strážné soudnosti úplně. Přestali střílet. Mrtvý se vrhl na konsternovaného strážného a jedním rázným pohybem mu vyrval samopal i s rukou. Musel mít děsivou sílu. Krev vystříkla a kouřilo se z ní jako v zimě na jatkách. Strážný ječel, dokud mu mrtvý neurval i hlavu. Potom se chystal vrhnout na druhého. Už už se na něj sápal, když tu David už vstal úplně a zkoprněle pozoroval scénu.

Byl to zoufalý počin. S nadějí Panna i Paní vstoupily do jeho mysli, i když tam už byla Ona. Nic méně, nic více. Sami nemohly nic, alespoň na chvíli ji oslabit. Stařena se na ně zuřivě vrhla a chvíli zapomněla. Zapomněla a v něm zbylo ještě trochu člověka. Na tu chvilku ustrnul. Obličej vyděšeného esesáka se Davidovi proměnil v obličej Juliin. ‘Ne! Julie! Ne!‘ Potom se změnil v obličej Ernesta, jeho otce a v kamennou tvář Krista od Sv. Jakoba. ‘To nesmím dovolit!‘ Došlo mu, že ho Ona obelhala. Žádný zmařený život pro nějaké bohy. Lidský život patří člověku.

Uspěly.

"Hlava, srdce!" zakřičel v náhlém popudu David, "střílejte na hlavu a srdce."

Strážní se probrali jak z denního snění a začali znovu střílet. První dávka rozčísla Davidovi hruď a mrštila jím na zem. Jeho krev rozpouštěla sníh a led a vsakovala se do země. Cena v krvi.

Další dávky našly hlavu a hruď nemrtvého. Ještě párkrát sebou škubl a pak znehybněl definitivně. Zbylí strážní padali duševním vysílením na zem a na kolenou zvraceli. Zavládlo mrtvé ticho. Svět byl zpátky v rovnováze. Jen černí ptáci na obloze slyšeli skučení. Větru?

 Zpátky