Umírání není zlé, to jenom smrti se bojím

Věnováno Philipu K. Dickovi

Otec Tomáš zatlačil zesnulému oči. Petr zemřel v šedesáti šesti letech tou podivnou klidnou smrtí vesnických starců, kteří celý život jen těžce dřou a přesto to nevypadá, že si život neuměli náležitě užít. Ještě jednou pohlédl do jeho drsné, stále ještě mužné tváře, přes niž se rozlil mír tichého skonu. Potom vstal a otočil se k odchodu. Alena, Petrova žena, stála s rukama sepjatýma v klíně u okna a v očích se jí leskly drahokamy slz. Tomáš jí beze slova vzal ruce do svých dlaní, políbil je a beze slova opět pustil. Aniž by se ohlédl zpět, pomalu si sundával štólu, ohýbaje hlavu při průchodu nízkými dveřmi. V předsíni si vzal sám kabát, jenž visel přehozený přes bidýlko, a vyšel do mrazivého únorového rána. Slunce se právě chystalo odhrnout ze světa tmu jako hospodyňka plátno z ošatky s chlebem. Sníh ledově jiskřil spolu s průzračným vzduchem při té pobožnosti svítání. Tomáš se pousmál své pošetilé, skoro klukovské touze, být teď pohanským žrecem a vítat Slunce obětinou. Nadechl se prudce řezavého povětří, div se nerozkašlal. Urovnal si kabát a téměř mechanicky se pokřižoval. Když scházel stezičkou od domu zesnulého truhláře Petra, sníh mu hlasitě sténal a škvrčel pod podrážkami zimních bot.


Otevřel oči. Černočernou tmu a ticho vystřídalo prudké světlo a kakofonie zvuků. Kdosi ho popadl pod oběma pažemi a vlekl studenou, jasně osvětlenou chodbou. Kolem se míhali podivné, běloskvoucí bytosti. S křídly. Andělé?

Tok jeho myšlenek rázně přerušila ostrá bolest v pravém rameni. S námahou otočil hlavu, aby zjistil, že k jeho sněhobílé kůži byla napojena jakási zlatá trubička. Ruce, jež jej doposud držely, jím smýkly a doslova vrazily jeho tělo do výklenku ve stěně chodby, z něhož vycházela ona trubička. Necítil již žádnou bolest, ale lehkou nevolnost. Pak mu začala mravenčet kůže na zádech. Spolu s tím jako by na něj padala nějaká těžká houně nebo peřina. Než si stačil uvědomit, co se s ním děje, cosi ho vyšouplo z výklenku zpátky na chodbu. Zapotácel se a snažil udržet rovnováhu. Něco ho silně táhlo dozadu, jakoby na zádech měl velkou a těžkou nůši. Přichytil se zdi a urovnal ten tah. Ohlédl se. V první chvíli si pomyslel, že se zbláznil. Byla tam obrovská, nádherná křídla. Neměl čas o tom přemýšlet. Jakýsi proud ho zachytil a hnal ho spolu s jemu podobnými koridorem do gigantické haly, přeplněné pohybujícími se létajícími plošinami. A na nich miliony andělů. Takových, jako byl on sám.


Tomáš se s děsem vzbudil. Posadil se a křečovitě se snažil popadnout dech. Jeho instinkty si po chvíli uvědomily, že vzduchu je dost a jeho plícím se vrátil pravidelný rytmus, který jeho tělem duněl spolu s hlubokým a pravidelným tepem srdce.

'Strašlivý sen.' Kněz si odlepil z hrudi potem přilepenou noční košili a nechal všudypřítomný chlad, aby mu svými drápky jemně drásal napjatou pokožku. Pomalu se uklidňoval. Když si chtěl přitáhnout peřinu, aby se opět uložil k spánku, uvědomil si, co ho to celou tu dobu znervózňovalo. Tmavý obrys, jenž v okně zakrýval mihotavě zářící hvězdy, neměl v šedavém obryse okna, jež se pomítal na peřině, žádný stín.

Nejprve vyjekl čirou hrůzou a pak si strhl z krku krucifix a namířil jej spolu s výkřikem "Apage, Satanas!" směrem, v němž tušil nevítaného návštěvníka.

Tmou se mihlo cosi velikosti dospělého muže. Potom bylo ticho. Jen z kouta vedle postele se ozývalo polohlasné prskání.

Kněz se stále snažil držet kříž směrem k tomu a mumlal všechny modlitby proti Zlu, na něž si vzpomněl. S trochou nepohodlí, několika podvědomými pohyby rozsvítil petrolejku na nočním stolku. Uchopil ji druhou rukou a posvítil si na nočního vetřelce.

V rohu se krčila vyzáblá postava, oblečená v černém plášti s křídově bílým, bezkrevným obličejem, jenž kontrastoval s jeho rudými rty. Mezi nimi se mu zaleskly pokaždé, když zaprskal, ostré a dlouhé zuby.

Nenmaskarluk byl v pasti. Aniž to kněz věděl, nešťastnou, nebo štastnou; jak se to vezme, souhrou okolností ho uvěznil v Lovišti. Nepolarizované světlo toho hloupého ohně bylo už jen nepříjemné, když mu svědivě dráždilo obličej.

Tenhle prenat-zasílatel byl silnější než čekal. A ani to sám chudák nevěděl. Emance z D-zbraně, jíž na něj prenat mířil třesoucí se rukou, z něj vysávala poslední zbytky síly. To by nebylo to nejhorší, ale když vcházel dovnitř, asi z ledabylosti nezapnul měřič polí S a potom už bylo pozdě. Se vzteklým zapištěním si vzpomněl, že si trojice S-emitérů všiml v okamžiku, kdy se za ním zhmotnila dosud prostupná zeď, jež ho teď jako z trestu studila do zad. Byl tady uvězněný.

Kněz, aniž by tušil čemu věnuje své díky, podlédl na plápolavým plamenem lampy osvícené portréty Ježíše, Panny Marie a Svatého otce. Pak se znovu zahleděl do zdánlivě bezcitné tváře upíra, když ten promluvil.

"I ty jednou femveš," zašišlal přes své vyčnívající zuby Nenmaskarluk. Kněz mu odpověděl překvapeným pozvednutím obočí.

"Ááá, ftejně tomu nevofumíš," povzdechl si upír.

Kněz zpozorněl. Stále mířil na vampýra krucifixem, ale lampu už vrátil na noční stolek a usadil se o poznání pohodlněji. Také srdce se mu už uklidnilo a dýchal tiššeji a rovnoměrněji.

"Čemu nerozumím?" osmělil se.

"Nifemu," bylo mu rázně odseknuto, "nifemu, pvenate, hvoupý."

"Prenat?" snažil se Tomáš zrekonstruovat upírovo šišlání, "co je to prenat?"

Nenmaskarluk začal usilovně přemýšlet, jak z toho ven. 'Co teď? Zkusit ho přemluvit?' Neměl moc času na úvahy. Byl také novým agentem a tudíž ne příliš zběhlým. Tak obtížnou situaci ještě řešit nemusel. 'Uvidíme.'

"Pvenati, lavvy, tak jako ty," doplnil výklad demostrativním namířením prstu s dlouhatánským drápem na knězovu hlavu. 'A jako jsem byl kdysi i já,' připomněl si také. "Hnufné lavvy, ve ktevých fi Bívý uděvá fvé malifké odpovné vojáfky."

'Bílý?' zeptal se sám sebe v duchu kněz, 'kdo b...' A pak se mu vybavil ten sen.

"Myslíš Bůh? Ale já už sem bojovník boží!"

V odpověď mu zaznělo jen praskavé zakašlání, jež mohlo být jízlivým smíchem.

"Jfi nif, jfi pvenat, byť vafívatev, jfi jen cofi, co někdy můve být něfo, ave pravděpodobně budef v famém konfi ftejně jen chfípvinou na Av Mag-ge Donu nebo Hevu. Jfi vávodek bojovníka, pokud uv to chfef rovkfikovat po fvětě." Vampýr byl čím dál slabší a taktizování by mělo rychle přejít v útok, než tu zaklepe bačkorami.

"Je tu ave vefení," blýskl zuby, "nafe Matka, Paní Hvěvdy, tě můve zachvánit." Byl se silami u konce, ještě malou chvíli a ...

"Kdo je Paní Hvězdy? Jaké Hvězdy?" nakrčil nedůvěřivě čelo kněz. 'Co to blábolí? Vždyť odvěkým nepřítelem Boha je ... Lucifer?! Jitřenka! Paní Hvězdy! On je žena!?' V úžase otevřel ústa. 'Jak jsme něco takového mohli tak dlouho přehlížet?!'

"Nebudu sloužit žádnému ďáblu!" vykřikl téměř hystericky a ruku s krucifixem znovu namířil démonovi přímo do tváře.

Už poznal, že svou malou bitvu prohrál, ten blázen je moc hloupý, než aby to pochopil. Teď. Určitě mu to dojde později. A i kdyby, ho, Nenmaskarluka, už nikdo nepotrestá, že vyzradil prenatovi tajemství Loviště. S lehkým zadostiučiněním spokojeně kvíkl a před zrakem zmateného kněze se rozpadl na tisíc malých kousíčků a ty pak se rozplynuly v nicotu.

Tomáš konsternovaně hleděl do kouta, kde ještě před vteřinou stál upír a kde se teď jen tetelil vzduch, ohřívaný petrolejkou.

Dnes už určitě neusne. Přes noční košili si vzal starý župan, obul si zimní trepky s králičinou, popadl lampu a sešel do kuchyně.

V kuchyni prosmýčil police, hledaje byliny na odvar, neboť stále cítil třes a neklid. S trochou dobromyslného nadávání se mu podařilo rozdělat oheň v kamnech. V hrnci ještě zbyla voda. Štěstí, ke studni by teď nešel. Když pak voda začala bublat a kuchyni proťala táhlá směs vůní koření, byl už skoro rozhodnut zapomenout navždy, co dnes zažil. Dokonce i prohřešek Kaliny, jeho hospodyně, vnímal jako důkaz toho, že svět je zase takový, jak má být. Musím jí ráno vysvětlit, že kupovat kořání od babky Postránecké by farářova služebná neměla.

Dopil, odložil hrneček na stůl, zavřel spodní dvířka od kamen a zase vystoupal do svého pokoje. Postavil lampu na noční stolek, pomodlil se otčenáš, sfoukl plamen a usnul.


Jeho letka se vznášela nad bojištěm v Helu. Hluboko pod nimi zuřila bitva, v níž se rudí a černí služebníci Ohnivé Bestie marně snaží prorazit řady našeho Pána. Portál, pro něhož se vžil název Syn, zářil v myslích všech bojovníků. Jeho emanence byla tak silná, že poutala i prenaty v Líhni a s jeho pomocí mohli i oni nevědomky vstoupit do bitvy.

Podobné zařízení vybudovali i ohnivci, zatím jen proto, aby se Moc, jíž Dračice poutala své sluhy, mohla po jejich zničení vrátit zpět k ní. Říká se, že chce i ona poslat svého Syna do Loviště, jak řikají oni naší Líhni, ale to bude ještě dlouho trvat, než se jim to povede. Zatím my dostáváme z Líhně nové bojovníky a už o ně nemusíme svádět boj přímo tam s agenty Bestie. Syn je mocná zbraň. S jeho pomocí je porazíme.

Znenadání se před letkou vynořila nepřátelská švadrona. Rudí se zjevili na levoboku a okamžitě zaútočili. Otevřeli zbraňové záklopky na místě úst a silnými ionizátory rozkládali hmotu na jádra a elektrony. Polovina napadené letky se v zápětí vypařila, druhá tasila D-emitory a zastavila nepřátele před tím, než mohli dobít a pokračovat. Pár útokem zesláblých ohnivců se neudrželo a padajíce dolů, rozložili se a jejich Moc ve formě ohnivých ohonů se vracela Portálem Matky Chaosu k ní. Letka se snažila složit D-pole, ale nepřátelé si toho všimli a jejich zbytek utekl. 'Tak to bychom měli.'

V okamžiku, kdy letka vypínala D-emitory, zaútočil jeden z mnohahlavých draků, který číhal mimo bitevní prostor až past sklapne. Zbytek bezbranné letky Bílého Pána se rozprskl jako kapka vody na rozžavené plotně.


Tomáš se znovu probudil z děsivého snu mokrý jak myš. Jektal zuby a jeho nálada byla ta tam. Němě zíral do předúsvitového šera.

'Co to má, u Boha Všemohoucího, znamenat?' kladl si v duchu otázku, na níž snad ani nechtěl znát odpověď.

Andělé a ďáblové se mu před očima míhali spolu se slovy upíra. 'Jaká líheň? Jaké loviště? Jaký syn...'

Jako znenadání vír představ nahradil jasný obraz. Mrtví, kteří v domnění, že odcházejí na Věčnost, se probouzejí v novém světě. Vzpomněl si na Petra a na svůj první sen. Proto ta líheň... A o čem to mluvil vampýr, o válce? Je snad válka Dobra se Zlem jen nějakým stínem jiné, skutečné, války někde za tímhle světem, jež vedou ti, které známe jako Boha a jeho Odpůrce? 'Co to ještě říkal, prenat-zasílatel? Já... ' Opět si vzpomněl na Petra a ten sen. 'A jak se vyhnout tomu nemilosrdnému údělu být zárodky válečníků pro cizí válku?'

'Jednoduše jimi nebýt,' napadlo ho, 'nezemřít...'

I kdyby měl zanedbat kdovíkolik svých povinností, ať už si o tom budu myslet lidé, včetně Kaliny a biskupa, cokoliv, zítra odjede do Královského Města, do knihovny. Sbalil si věci, doslova je narval do koženého kufříku. Napůl v rozčílení, napůl proto, že se tam tak tak vešly. Když pak za další dva dny ráno dostavník projížděl Severní Branou, ani si nedokázal vychutnat pohled na slunce, jež přes věže Hradu líbalo zamrzlou řeku.

Jakmile se ocitl v knihovně, jakoby zapomněl, co tu chtěl. Chtěl by to zapomenout. Otupěle procházel kolem regálů, pozorován ostražitým personálem. Jako v snách hmátl po knize Immortis, popošel s ní k výpujční knize a zapsal se. Dosud bdělý knihovník uchlácholen pokýval spokojeně hlavou a opět se mohl věnovat studiu nového přírůstku, bestiáře Hilberta Sigera.

Kněz došel k lavici ve studovně a ztěžka na ni dosedl. Nazdařbůh otevřel knihu. 'Co vlastně hledám?' otázal se změti písmen, ve kterou se proměnil text jeho slzícím očím.

"Co vlastně hledáte?" zopakoval mu jeho otázku hlas nalevo, u okna.

Snad odnikud, odlepila se odtud postava seschlého muže neurčitého věku. Jejich oči se setkaly.

"Ať už hledáte cokoliv," dodal hlas, ne nepodobný ševelení usychajícího listí s větrem v korunách, "tady to nenajdete." Muž si sedl naproti němu a zamířil prst, zkroucený jako jablečnou křížalu, do otevřených stránek.

Tomáš se nemohl zmoci na slovo. Doslova zíral na dotyčného. Na vodnaté, bezbarvé oči. Na pergamenově suchou, nažloutlou pokožku. Na bezkrvné rty. Maličká ouška, polozakrytá chomáči vlasů jako z přeschlé koudele. 'Kdo to je? Kdo to může být? Proč ...'

"Ano, hádáte dobře. Jen s jedním rozdílem. Já nevím, jsem-li nesmrtelný."

To už bylo moc. Kněz už už chtěl vyskočit a jednu mu vrazit. Pořádnou ránu. Až by ho zabolela ruka. Pak by se možná probudil.

"Kdo jste?" položil místo toho nesmyslnou otázku.

"Jmenuji se Talreg, ale to je jen jméno. Byl jsem prenatem, tak jako vy. Pak jsem se stal alchymistou. Před tisícem sedmisty lety."

Stařík nechal chvilku kněze vstřebat všechny ty podivnosti a pokračoval: "Pochopil jsem to, co vy, byť za jiných okolností, a pokusil se vzdorovat. Již celé věky lidstvo vzdoruje. Ale..."

"Vždyť vy...!"

"Nechte mne domluvit," umlčel ho stařec rázným gestem, "já jen zatím nezemřel. A co více! Kolik mne to vše stálo! Co vše bylo třeba vykonat?! Dnes už víme, že není v silách každého člověka vstoupit na stezku nesmrtelnosti. Ba co víc, nevíme, jsme-li skutečně nesmrtelní. Neodkládáme-li jen smrt na neurčito. Je nás jen sedm...," dokončil šeptem.

'Sedm?' To číslo ho překvapilo. 'Tak málo?' Pak se zamyslel. 'Nebo tak mnoho?'

"Mnoho nebo málo," četl mu alchymista opět myšlenky, "vůbec netušíme, je-li to vlastně k čemu. Oba Mocní v Pravém Světě se nám ani nesnaží bránit. Alespoň to tak vypadá. Jen dál nerušeně vedou svou nekončící válku. Něco se ale děje. Paní už je asi u konce se silami, neboť už nemůže dál rozdělovat svou Moc mezi nové a nové bojovníky a Pán, po umístění Krista v Líhni, jak říkají našemu světu, má mnoho prenatů jistých, eh, ostatně, proč vám to povídám..." Mužík se odmlčel.

Farář byl jen s nejvyšším vypětím schopen sledovat ta slova, jež mu hvízdala kolem uší jako kulky. Ničemu nerozuměl. Snad jen jednomu...

"Umírání, to není zlé, to jenom smrti se bojím," zašeptal vyděšenému faráři ještě do ucha již stojící Talreg dechem páchnoucím po starobinci. Pak se už pouze tlumenou ozvěnou vracelo sluchu knězově cvakání jeho podpatků, to jak se vzdaloval sálem, odcházeje.

Otec Tomáš hleděl ke dveřím, v nichž jako duch zmizel alchymista. Celý se klepal. Husí kůže mu zježila chloupky na odhalených předloktích. Necítil lezavý chlad knihovny, marně rozháněný teplým vzduchem, jenž prýštil z podlahy, aby vzápětí zchladl a rozlezl se o podlaze. Cítil ale strašlivý strach. Strach ze smrti.

'A ani Bůh už mi nepomůže...

 Zpátky