Co ještě nám zbývá?

"Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,'' zavzlykal hlas ze tmy.

''Až na věky,'' odpověděl. 'Kdepak je asi tomu Ukřižovanému konec...,' pomyslel si Sargis.

Z šedavého příšeří se nejprve vyloupla uslzená tvář, za ní pak i zbytek dívky. Snad byla krásná. Symetrická tvář, které Měsíc dával barvu slonové kosti, tvář s nevýrazným nosem a semknutými rty, rámovaná dlouhými tmavými vlasy, patrně černými. Několik šrámů a šmouh, dále rozmazávaných slzami, svědčilo o tom, že měla asi proč plakat. Když se podíval pozorněji, spatřil roztrhané šaty, jež si přidržovala, více ale ve snaze zahnat noční chlad, než-li ze studu. Zavětřil.

Krev. Čerstvá krev. Pot. Pot mnoha mužů. Laciný alkohol. A sperma. Ještě jednou na ni pohlédl. Kdyby to uměl, litoval by ji. Takhle se jen zeptal: ''Mohu pro tebe něco udělat?''

''Nic nepotřebuji, pane,'' zašeptala, ''jdu domů, na druhou stranu Kimeho lesa.''

''To jdeš v noci sama?'' Pach krve. Necítil dnes žádnou zvláštní potřebu, od posledy neuplynul ještě ani týden, ale jenom to pomyšlení... Nadechl se.

''Nemám strach. Dneska už ne. Nemůžou mi vzít víc, než už si vzali. Stejně všichni pijí dole ve Kimeganu,'' potřásla hlavou směrem za sebe. Pak si otřela hřbetem ruky nos a pak i čelo.

'Kdo to je?' Nebyl ničím zvláštní. A přesto. Nevýrazná tvář, i přes měkký stříbřitý měsíční přísvit byla pergamenově sinavá. Vůbec nedokázala odhadnout, kdo se za ní skrývá. Obličej neměl ani pěkný, ani ošklivý. Tmavé oči bez jediné jiskřičky ji takřka bez mrknutí pozorovaly, ostrá, sebevědomá brada, úzký proužek rtů, který se i při řeči sotva znatelně hýbal. Byl oblečen prostě, ale chudý nebyl. Dlouhý splývavý plášť halil celou postavu, dole vykukovala jen část, patrně vysokých, kožených bot. Stál zpříma a téměř bez hnutí.

''Přesto, chceš-li, doprovodím tě.''

'Co se mi ještě může stát horšího?' pomyslela si Ajsa. 'Třeba něco ještě horšího,' napadlo ji v zápětí. Z něj totiž nepáchla ta obvyklá chlapská sprostota chtivých pohledů, nesnažil se dotírat. Byl studený. Ne, byl ledový. 'Třeba mě chce zabít.'

''Jestli ovšem nechceš...''

Rozhodnutí přišlo samo. ''Pojďme.''

Šli setmělým lesem. Šli, téměř se dotýkali. Stíny jim běhaly přes cestu, šli.

''Bylo to asi hrozné,'' řekl z ničeho nic Sargis.

''Co?'' zmateně zaváhala.

''Promiň,'' odvrátil zrak. 'Tak tohle se nepovedlo.'

''Myslíte, to jak mě...''

''Ano,'' nenechal ji dopovědět. On sám si už fyzickou bolest nevybavoval. Nic mu to už neříkalo. Ale uvědomil si svou chybu, že se o tom vůbec začal bavit.

''Nebylo to prvně, ani naposled,'' zodpověděla zcela klidně jeho nevyřčenou otázku. ''Předtím jich ale nikdy nebylo tolik.'' Poposmrkla a znovu si hřbetem ruky otřela nos.

Nevěděl, jak pokračovat. Nevypadala jako hloupá husa z vesnice. Uvědomil něco velmi nezvyklého. Nechtěl, aby tahle cesta skončila. Nic podobného už nezažil od dob... od dob, když byl ještě člověkem.

''A co vy? Co tu děláte tak pozdě, v noci?'' dodala si odvahy. Pohlédla na něj, snažíc se mu dívat přímo do očí.

''Noc,'' mávl neurčitě rukou, ''mám rád noc. Ticho. Klid.'' Na chvíli se odmlčel: ''Nepotkávám žádné lidi.''

''Taky bych chtěla takhle chodit nocí,'' steskla si Ajsa. Vzápětí zalitovala toho, co řekla a sklopila hlavu.

''Nedivím se ti,'' ohlédl se po ní Sargis a lehce se pousmál. 'Ano, snad,' pomyslel si.

Šli dál. Šli tichem noci. Sem tam o sebe zavadili rukama. Ona už si všimla a on už to věděl.

''Vím to. Vy... nejste člověk,'' vypálila na něj po chvíli ticha. ''Jste vampýr.''

Chytil ji za zápěstí. Zastavili. Stáli už na samém okraji Kimeho lesa, sotva dvě míle od Soteganu. Kdyby chtěla, mohla s tím počkat až do vsi a tam ho přenechat vesničanům.

Vlastně celou dobu chtěl, aby to poznala. Nezatajil jí nic. Snad si ani s ohledem na tmu nedával obvyklý pozor při mluvení. Náhle si uvědomil, že mu už nezbývá mnoho času. Obzor se začal barvit do rudé svítání.

''A?'' pokývl hlavou v otázce.

Viděl něco zvláštního, zračícího se jí v tváři. Odhodlání? Viděl tam také náznaky nějakého urputného pocitu. Už jen s obtížemi četl lidské pocity. Nenávist, ano, je to nenávist, nenávist ke všemu. Ke všemu lidskému. Touha obětovat cokoliv za možnost být jiný.

'Je osamělost skutečně to poslední, co mi zbylo?'

Znovu na ni pohlédl. 'Co nám zbylo?'

Pomalu se k ní blížil. Stále jasnější světlo rozžínajícího se dne ho dráždilo na nekryté kůži. Stála odevzdaně. Ruce jí pomalu klesaly volně podél těla. Roztržený živůtek se pootevřel, z ramene jí spadl kus látky halenky. Rozechvíval ji jen pomalý rytmus hlubokých nádechů. Studený pot, který jí vyrážel po těle, nebyl prosycen tím podivným pachem, pachem strachu, který vždycky sálal z jeho obětí. Uchopil ji za ramena. Přivřela oči a mírně pootočila hlavu. Špičkou jazyka hledal to správné místo. Pak se přisál.

Zesláblé tělo, jež držel stále v náručí, opatrně položil na zem. Její lidská podstata teď bojovala svou marnou bitvu. Prožije svůj poslední slunečný den. Což mu připomnělo, že je čas zmizet.

První přímý sluneční paprsek proťal už jen mizející mihotavou auru teleportačního pole a políbil Ajsu na tvář. Ležela tam v rosou vlhké trávě, s očima dokořán, zírajíc k obloze, s rukama rozhozenýma, bledá v obličeji a s plytkým dechem, za to však s téměř neznatelným úsměvem, který dával její tváři výraz úplné vyrovnanosti. Nebo vysvobození.

 Zpátky