Slzy

Slunce bušilo zlatými kladivy do spečené země kraje Gžaj. Riteš v nemilosrdném rytmu zvedal a zase spouštěl svou motyku. Činil tak již po patnáct  let denně ode dne smrti svého otce a bude tak činit až do hodiny své smrti. Je to povinností kněze Ubenkova. Povinností správce kanálů.

Po staletí, zapomenutí kněží boha Ubenky pročišťují pravidelně složitý systém kanálů, udržující proud životadárné vody mezi jezery Oga a Ega. To první z nich, Oga, je napájeno dravými potoky z Prašných Hor. To druhé pak, Ega, nacházející se kousek za městem Talalmeš, je pak živeno kratičkou říčkou Kší, na jejímž počátku jsou právě Ubenkovy kanály, vyvěrající z Oga. Říká se, že Ubenka sám, aby pomohl lidem usadit se gžajském kraji, spojil ona jezera řekou a jako zámek na dveřích vyhloubil kanály a pověřil svého kněze, aby na ně dohlížel. Potom se změnil ve vodara a ukryt v záhybech kanálů, nepozorován pozoruje své dílo a užitek z něj.

Riteš znal tajemství spádů a spojek, zkratek a zádrží. Otec ho naučil všemu, co bylo potřeba, aby talalmešští měli čím svlažit svá pole, tak jako toho to naučil jeho otec a prvního kněze sám Ubenka. Písek a prach se hnal Žlutými Pláněmi od Prašných Hor a brzy by dílo zasypal a skryl pod dunami, věčně a bezcílně putujícími skrze pustiny. I on, díky Ubenkovi, zplodil syna, jehož čeká osud jeho otce.

Riteš srostl se svým údělem, jeho život, jeho tělo splynulo s jezerem Oga. Jako jednomu z mála kněží, dostalo se mu Daru Ubenkova, nehynoucího proudu někdy sladkých, jindy slaných slz, smývajících prach s jeho obličeje. Slzy se draly jako prašnohorské prameny přes jemný nános drobných částeček půdy hnané neustálým větrem ve vírech a závojích pláněmi, a vytvářely na Ritešově obličeji obrazce, podle kterých šlo kněze obdarovaného bohem snadno rozeznat.

Avšak až do onoho osudného dne, který zvrátil život nejenom Ritešův, nikdo ho nikdy nespatřil. Jen melčaka, žena-démon, seslaná Ubenkou, aby porodila knězi syna. Ta však slzí nedbala. Stalo se, že syn bohatého talalmešského kupce, Kahdaj, pocítil touhu dokázat své nastávající, krásné Amkal, že je víc než jen počtářem peněz, a vyrazil hledat bájné jeskyně Dejav v dalekých Horách, jež prý skrývají mocná tajemství. Talalmeš je městem, kde jedinou spojnicí se světem je moře a tak bylo problémem sehnat dva komoně, na něž by si naložil vše potřebné na cestu a mohl tak vyrazit. Pomalu celé jmění žádal napůl překvapený a napůl nadšený kupec z dalekého Čamapu, když od něj chtěl Kahdaj koupit jeho komoně. Prodej těch dvou zvířat mu vynesl více než celá loď plátna.

Kahdaj vyrazil směrem za přeludem Prašných Hor, tetelícím se na obzoru. Když po půl dni jízdy zjistil, že město za jeho zády už dávno zmizelo, ale on není ani o píď blíž Horám, přepadl ho tísnivý pocit strachu, jaký ještě nezažil. Měl strach, že se už nevrátí. S přibývajícím časem obtíže jen rostly. Vyschlá kůže svědila a praskala, Slunce ji sežehovalo a prach drásal. Jeho nádherné vlasy mu ztěžkly a slepily se v nevábné provazce. Šaty zešedly. Brzy mu došla voda, neboť jí zpočátku plýtval na smývání prachu, na to službu vypověděl jeden komoň, neuvyklý zdejšímu horku padl a jen vrčel, umíraje vysílením. Kahdaj vítal západ slunce, ale netušil jaká překvapení skrývá noc. Úděsný chlad, neproninutelnou tmu, čeřenou skučením větru a hlasy dravců a jejich kořisti. Východ slunce se zdál vysvobozením, ale jen krátce, než sluneční pán Nahham upřel na svět znovu plně svůj žhavý pohled.

Kahdaj se však rozhodl, že vytrvá. Smrt v poušti nebo zostuzení před svými vrstevníky, to obojí mu přišlo stejné. Naložil zbylé věci na komoně a šel pak vedle něj. Démoni pouště, synové Ubenkovi, zjevovali se mu v různých podobách. Tu viděl loď, plovoucí poklidně dunami, tu podivné přízraky nějakých zvířat. Když zahlédl mihotavou hladinu jezera Oga, nevěnoval tomu již pozornost. Ze sna ho probudil až komoň, jenž se s vypětím posledních sil rozběhl k jednomu kanálu a málem do něj spadna, hluboce a dlouze pil. Kahdaj jen došel k okraji strouhy a když zjistil, že je skutečná, ať už překvapením nebo vyčerpáním, omdlel.

Bylo to Ritešovo první setkání s jiným člověkem. Nejprve si jen myslel, že kanál zanesla nějaká mršina; komoně v noci zadávil lvovec a odvlekl. Když však přišel blíž, uviděl cosi zvláštního. Přirozený strach mu vtiskl motyku pevněji do dlaní, ale pak zjistil, že je to bytost jako on, s rukama a prsty, nohama, trupem. Jen zbídačelá pouští.

Obrátil muže na záda a dlouze pozoroval jeho obličej. Pak se osmělil a počal hmatem srovnávat svůj a jeho. Když zvedal oční víčko, zornice se prudce zúžila. Muž se chrčivě a hluboce nadechl a pak rozkašlal. Riteš mu pomohl si sednout. Kahdaj si ani v nejmenším neuvědomoval, jak dlouho tu ležel. Po chvíli, když nabyl plně vědomí, pokusil se také na svého zachránce promluvit.

"Děkuji ti, dobrý muži," vyslovil jen s námahou přiškrceným hlasem.

Riteš si myslel, že se muž stále ještě dáví prachem a nabídl mu svou láhev s vodou. Kupcův syn se z ní, přerušuje to občasným odplivnutím, napil. Pozorněji se zadíval na svého zachránce a pak promluvil podruhé.

"Děkuji samému Talalovi za svou záchranu, neboť ty jsi požehnaný."

Kněz si s ulehčeným překvapením uvědomil, že muž asi mluví. Popravdě to nečekal a nenapadlo ho, že by i někdo jiný uměl mluvit. Nikdy s lidmi nemluvil, jen s Ubenkou. Nerozuměl ničemu, jen jménu boha. Odpověděl tudíž Řečí Bohů, jedinou, již ovládal.

"Kdo jsi, cizinče?"

Údiv se teď zračil na tváři kupcova syna. Vzdělaný a zbožný Kahdaj poznal um magu, řeč řečí, ale nikdo krom kněží v chrámech jí nemluvil, a i oni jen při bohoslužbách. S obtížemi hledal slova.

"Já jsem Kahdaj, syn...," tady zaváhal, "Obramův, muž z města Talalmeš." Mluvil přerývaně a nejistě.

"Já jsem Riteš a jsem knězem Ubenkovým," odpověděl Riteš.

'Knězem Ubenkovým?' nakrčil Kahdaj nedůvěřivě čelo. 'Kněží v poušti?' Dříve než mohl dát další průchod svým úvahám, Riteš mu jeho otázky zodpověděl.

"Starám se o dílo Ubenkovo, o kanály mezi jezerem Oga a řekou Kše."

Mladík si s troškou rozčarování uvědomil, že někdo, kdo to vše vytvořil, potřebuje tohoto muže, aby se staral o jeho dílo. Divného muže. Svalnatá, ale sporá postava, holohlavý, s tmavou kůží, jakoby napudrovanou prachem, se zvláštními obrazci na tvářích, jaké lze vídat jen na kresbách svatých mužů ve starých knihách. Teprve teď si vše spojil v mysli ve zřetelnou představu. 'Riteš je svatý muž!'

Ač byl k smrti unavený, vysmýkl se z knězových rukou, postavil se a zalovil v kapsáři. Vytáhl načak a začal jej rozkládat a posléze i skládat. Ne v obyčejném čaku, jenž by příslušel jemu rovnému, ani čagaku, kterým hovořil s otcem, ale bez sebemenšího zachvění možné svatokrádeže, začal s žačagakem.

Zmatený Riteš ani v nejmenším netušil, co to ten mladý dělá a co má v úmyslu s tou podivnou dřevěnou skládačkou, již obratně, ale zdlouhavě, přestavuje do různých podob, dívaje se upřeně do Ritešových očí. Kněz se málokdy smál, teď však, hledě na Kahdaje pocítil, snad kvůli napětí, touhu divoce a hlasitě se rozchechtat na celé kolo, vida co onen tropí. Kahdaj začal své skládání doprovázet jakýmsi tancem, tu na jedné, tu na druhé noze, prudkým mácháním rukama s hračkou tam a zase zpět. Jen jeho kněžský cit mu napovídal, aby zachoval důstojnou tvář.

Když ukládal načak zpět, byl na sebe Kahdaj pyšný. Zvládl žačagak bez chybičky. Po celou dobu rituálu ani jen myslí nezavadil o samé skládání a patřičné pohyby těla a plně se věnoval v myšlenkách Ritešovi. Ten muž je určitě tím, co se vypravil hledat. Skrytou mocí. Mocí, jež jemu a jeho lidu pomůže získat starou slávu Talalmeše, o níž přednáší ve zpěvěch kněží v chrámu Talala, boha směny. Tak, jako jeho slzy smývají poprašek s jeho obličeje, tak smyjí i nános zapomnění s Talalmeše. 'Musí se mnou odejít.' Ani nečekal, že svatý muž mu dopřeje byť jen nejjednodušší formy rituálu Uctění, nicméně očekával alespoň kratičký okamžik ticha. Riteš na něj však promluvil vzápětí po té, co s rituálem skončil on.
 
   "Nechceš se najíst?" zeptal se, nevěda jak jinak zareagovat na předchozí představení.

"Ne," nechal se zmást Kahdaj a vypálil svou odpověď obratem. "Vlastně ano," a poděkoval za nabídku gestem zaťaté pěsti a hekticky přemýšlel, tuší-li či ví-li Riteš, o co ho ještě požádá.

Seděli spolu na zemi, v chladivém průvanu hlavní lodě zapomenutého Ubenkova chrámu, sloužícího jako Ritešův domov. Hala, sloužící ke sromáždění stovek těch, co tu měli pravidelně rok co rok v den rovnic skládat dík Ubenkovi, v mnoha šepotavých ozvěnách opuštěně, leč přesto ne prázdně, roznášela jejich hovor trpělivým zdem.

"Potřebujeme tě ve městě," začal Kahdaj naplňovat své představy.

"Vím," odpověděl kněz, "spravuji kanály."

"Ale ne proto," domníval se mladík, že mu Riteš neporozuměl, "potřebujeme tam tebe, tvou svatost. Odejdi se mnou do Talalmeše a vykonej, co je tvou povinností. Talal už dlouho mlčí a my nevíme proč." Riteš se na něj dlouze zadíval. "Spas nás!" vypadlo z kupcova syna konečně. Bál se, že nebude mít odvahu to říci.

Riteš, ač upíral svůj zrak na Kahdajovu tvář, díval se na něco jiného. Vlastně, stále viděl tu tvář, ale v ní i všechno to, co přijde, jestliže opustí svou motyku a žár slunce. Znal i Talala a důvod jeho mlčení. Teď už také věděl, proč právě on byl opět obdarován Ubenkou, ač závoj by odvedl stejně dobrou práci jako jeho slzy. Lehce se naklonil vpřed a odpověděl.

"Ano, půjdu s tebou. Je mne tam u vás zapotřebí."

Uchystal vše k odchodu. Zavěsil svou motyku na kamenný překlad v chodbě, vzal si staré obřadní roucho, uchovávané po generace ve výklenku sochy obrovského vodara, hůl se symbolickou motykou. Zatímco nakázal Kahdajovi sbalit jejich věci do vaků, ještě prošel kanály a tu stavidlo otevřel, tu zavřel, tu naplnil, tu vypustil zádrž. Potom vyrazili.

Kolem řeky Kše kdysi vedla k Ubenkovu chrámu silnice. Dnes po ní zbyla pouze torza soch a sloupů, která trčela ze sypké hlinité země jako ohlodané a seschlé kosti obrovských zvířat. Zkušený Riteš věděl, jak se pohybovat pouští, a řeka jim to v mnohém ulehčovala. A tak mohli již za necelé dva dny ostrého pochodu vstoupit Branou Řeky do města Talalmeš.

Riteš, vcházeje nevítán, viděl Zřením, jak odtud bude odcházet. Šli, sledováni zvědavými pohledy. Kahdaj, syn známého kupce, nyní s holou hlavou, v prostém oděvu, vešel do města říční branou v doprovodu kněze, jehož boha málokdo poznal. Co však poznal každý, to byl Božský Dar na jeho tvářích. Kdyby se naši poutníci byť jen nachvíli zastavili, zažil by kněz patrně znovu onen komický tanec se skládačkou, protože však šli, nikdo si je neodvážil zastavit.

Došli k Talalovu chrámu. Chrámoví strážci zmateně gestikulovali jeden na druhého, nevědouce, co mají dělat. Kahdaj a Riteš šli rovnou cestou přes bohoslužebnu do komnat arcikněze.

Velekněz Marr právě s nadšením pojídal své polední jídlo, když se otevřely dveře. Sousto, které by mělo sklouznout hltanem do žaludku, si ale v tom pohnutí vybralo špatnou cestu. Marr se začal dusit. Nejprve zrudl a pak se hýkavě rozkašlal. Vyprskl na stůl rozžvýkaný kousek pečeného hadonoše. Děs v jeho tváři byl nefalšovaný. 'Svatý muž? V Talalmeši?'

"Kdo jsi?" zeptal se ještě trochu udýchaně Marr.

"Je to svatý muž! Spasitel!" vychrlil ze sebe Kahdaj, aniž by jen počkal, nebude-li chtít Riteš odpovědět sám. Ten však jen nehnutě stál a vševědoucně se usmíval.

"Nech promluvit vzácného hosta samotného," odpověděl stále značně nejistý arcikněz, "však dozajista umí mluvit za sebe." Ten jakoby mu rozuměl, odpověděl řečí bohů.

"Jsem Riteš, muž z pouště."

Nic nemohlo překvapit Marra více, než co bylo zjevné od samého počátku. 'Ubenka...' blesklo veleknězi hlavou. 'Zapomenutý...' Marrovy se míhaly hlavou myšlenky jako mušice nad zkaženým masem. Těkaly sem a tam, bezcílně, trhavě, nervózně. 'Co od nás může chtít? Není to jen nějaká zlá hra zapuzeného boha?' Velekněz, tráven nově vyvstalými pochybami, málem přeslechl, co Riteš dodal.

"Jsem zde proto, že je mne tu třeba. Tento muž," a ukázal na pýchou se rdícího Kahdaje, "mne našel a přivedl k vám. A já vám pomohu."

Velekněz se nechal ukolébat tónem jeho řeči, chtěje se tak podvědomě zbavit všech obav, které ho teď neodbytně svíraly. "Jen musíte říci, jak vám mohu pomoci." Touto větou vyťal neznámý Marrovi políček, jenž jej definitivně probral z mrákotného stavu. Vytřeštil na Riteše své staré unavené oči a ústa otevřel v gestu naprostého úžasu.

I Kahdaj znejistěl, ale mladický zápal, který mu Riteš vehnal do žil svým úvodním slovem, mu nedal váhat dlouho.

"Tvé slzy," vyhrkl, "nauč nás prolévat slzy, které očistí naše duše."

"Nač potřebujete slzet?" optal se Riteš. "Vždyť máte všeho dostatek. Vaše duše jsou nečisté? Čím?"

V tom okamžiku bylo veleknězi vše jasné a milosrdné bezvědomí jej odvedlo na klidné místo, kde alespoň dočasně utekl tíze skutečnosti.

Když sluhové odnášeli bezvládné tělo Marrovo, zůstali kněz a kupcův syn sami. Knězův neuvadající vševědoucí úsměv Kahdaj pochopil jako potvrzení svých slov.

"Naše duše jsou nečisté slabostí," špitl do ticha již méně odhodlaně, za to s větší pokorou.

'Máš pravdu, hochu, ani netušíš jakou. Ano, slabostí. Slabostí citu. A hluchotou. Hluchotou myslí.' "A jen jedinou záchranou jsou pravé slzy," dodal nahlas.

Po chvíli zamyšleného ticha ho Kahdaj uchopil za loket a rukou mu naznačil, kam jít.

Co stalo se potom, to pěvci roznesli do všech koutů světa. Mnoho talalmešských si v prachu vyválelo svá roucha a oholili hlavy. Zanechali svých povinností a denně naslouchali Ritešovým slovům, když k nim promlouval před domem Kahdajovým. Nejprve přicházeli ti nejbědnější a ti nejbohatší. Ti ze zoufalství, ti ze strachu. Potom přišli i ti ostatní. Ulice je nebyly schopny pojmout a tak Kahdaj zařídil, aby vyvolávači z trhu šířili Ritešova slova dál.

Neuplynul ani měsíc. Lodě obchodníků se začaly Talalmeši vyhýbat. Na molech nečekali dělníci, kteří by náklad vyložili, ba ani kupci. Lidé opustili tržiště, pekárny, sady i pole. Byla snězena poslední suchá kůrka a poslední rudá trunka. Zpočátku dál lidé chodili na shromáždění hladoví a opilí touhou po spáse, později ale začali být netrpěliví a podráždění.

Stalo se to v půlenku, když svatý muž po novém rituálu činil na čela svých posluchačů znamení svými slzami.

"Mám hlad, svatý muži. Kdy už budu spasen? Abych neumřel hlady." Na to mu Riteš odpověděl.

"Až proleješ pravé slzy."

"Nechci prolévat slzy. Chci být čistý a chci jíst," zakřičel onen muž a vrhl po knězi kámen.

Dav nejprve překvapením zaševelil. Rozhořely se výkřiky a ty se pak slinuly ve skandování. Kahdaj duchapřítomně zaclonil kněze svým tělem, ale rána cihlovým odštěpkem do stehna ho přiměla jednat. Vzal Riteše pod plášť a zmizeli v domě. Rozvášněný dav mezitím rozbíjel nejprve okna domu Obramova a pak i další. Když jako myšivka potajmu prchal Riteš říční branou, město už hořelo. On však věděl, že tyto plameny jsou plameny oběti.

Na druhý den, ve městě zmítaném násilím, Kahdaj bezcílně bloumal mezi troskami. Viděl muže, jak se bijí kvůli zlaté míse, ač za ni stejně není co koupit. Viděl jiné rabovat chrám Talalův. A jak tak bloudil, dorazil do polí a sadů. Uviděl seschlé stromy a zanedbaná pole s obilím a vzpomněl si, jak potkal Riteše, kněze Ubenova. Toho, koho tento bůh pověřil správou zdroje vody pro město Talalmeš. Na tvářích se mu objevily první slzy. Jako načak, složily se jeho úvahy v rozhodnutí. A on je vykonal. Tak jej tento jeho čin vepsal do dějin města, které zachránil. Jeho slzy a slzy ostatních obyvatel města svlažily jejich vyschlé duše a oni poznali, co je jejich spásou. Každý se vrátil ke své práci, nyní ale s vědomím, jaký má význam každý pro každého. Poznali Talalovo mlčení i pravé slzy svatého muže.

Téměř jako talalmešští při žačagaku, Riteš nyní procházel mezi kanály a připravoval znovunapuštění jezera Ega. Zvedl poslední stavidlo a zrovna jako jeho slzy neúnavně vyrážejí, i voda si znovu našla cestu korytem Kše k jezeru. Nemusel tam být, aby viděl, jak zástupy zubožených obyvatel města čekají na první kapky vody. Nemusel použít Zrak, aby viděl, jak poutníci budou o prvních rovnicích proudit po staré říční silnici, aby poděkovali Ubenkovi za to, co pro ně udělal. Nemusel ani přemýšlet, aby věděl, že Talal a Ubenka jsou dobrými bohy svých lidí.

Slunce bušilo zlatými kladivy do spečené země kraje Gžaj. Riteš v nemilosrdném rytmu zvedal a zase spouštěl svou motyku. Činil tak odhodlaně a bude až do hodiny své smrti. To, spolu se slavnostním každoročním díkem Ubenkovi je jeho povinností. Povinností kněze Ubenkova. Povinností správce kanálů.

 Zpátky