Zářící syn Slunce

Slunce.

"Otče! Otče!"

Před ním se tyčilo vysoké, strmé schodiště. Vběhl na něj. Dlouhými skoky dosáhl vrcholu. Chytím za kliku. Syknu. Bolestí. Skrze slzy vidím, jak na klice zůstává kus mé mokvající kůže, když z kliky ruku sundávám. Vstoupil.

"Otče! Otče!" V hlavě mi tepe a zprudka oddechuji. Rozrazil ramenem dveře. "Tome! Tome!" Světlo uvnitř oslepuje. Ten žár. Ten jas. Mhouřil oči.
"Synu!" Objali se. "Čau, Henry! To už je nějakej pátek, co sme se viděli, co?" Cítím se slabý a za oporu jsem vděčný. Slzy. Bolestí. Dojetím.
"Pojď se mnou, synu," pokynul mu rukou. "Pudem ke mně do kanclu a dáme řeč."

Vešel do místnosti. Elegantní kancelář, moderní nábytek. Okna dýchala popoledním žárem i přes zatažené žaluzie. Dravé prsty slunce se zasekávaly do tmavých plošek a rozpalovaly je. Od lesklých odskakují, jen aby se zaťaly do mých očí, tváře, každé části nezakryté antiradiačním oděvem. Helmu už vzdávám. Je těžká a cáry línající kůže a vlasů se lépe strhávají, když ji nemám na hlavě.

Usedl jsem. Obličej proti mně má rajčatově rudou barvu, oči jsou jak vařená vejce. Ústa promluvila.

"Tak co tě ke mně přivádí?"

"Projekt Sluneční expres, Tome," řekl upřímně a bez vytáček. "Musím u toho být. Nejen proto, že jsme ho spolu vymýšleli. Hlavně ale chci, aby si nemysleli, že jsem jenom nějaký tvůj ocásek. Poskok. Mám právo…"

"Vím, vím. Bez tebe by to nešlo, ale nápad to byl na začátku můj." Spiklenecky na něj mrkl. Nebo se mi to jen zdá a přes oko se mu veze dolů šupina mrtvé pokožky? Poposednu. Je to nepohodlné a bolestivé. Boláky po celém těle se už otevírají a plazma z nich vytékající je zároveň podílem života, jenž ze mě odsává to všudypřítomné slunce.

"Tvůj nápad. Moje realizace. Chci letět."

"Počkej! To nemyslíš vážně, že ne?" Upřený pohled mého otce. Sedí na vysokém trůnu, září, obklopen hodinami, dny, roky a staletími. "Ještě si tam nahoře nikdy nebyl…" Přísný pohled, plný lásky obávající se. Plný strachu. "To nebude žádnej vejlet. Žádná selanka na Měsíc a zpátky. Blízkej průlet kolem Slunce, slušný urychlení v hluboký gravitační studni. Hafo důležitejch solárních experimentů. To…" Podíval se na mě takřka zoufale.

"Vím, vím," slyšel se odpovídat. "Ale ten štít, bez toho by to nešlo, aspoň tohle je moje jízdenka. Když už nic jiného. Tome, prosím…" domáhal se.

Smutně mi odpověděl: "Dobrý. Chceš letět, poletíš. Udělám to pro tebe." Vstal a jako v předtuše posledního loučení ho pevně objal.

Pustil se, ruce měl křížem přes hruď zakleslé do opěradel a hlava mu klimbá o opěradlo. Zase vstávám. Kam ale jdu? Jinam. Je to tu všude stejné. Tetelící se, horký vzduch, chlazený zbytky přeživších systémů lodě. Pach rozkládajících se mrtvol mých kolegů. Asi poslední živý (to je důvod proč tady popocházím?), hledám živé. Ne, vždyť nás tu bylo jen sedm. A zůstal jen já.

Odlet byl velkolepý. Sluneční expres. Supermoderní transplanetární modul, Země-Mars. Slunce nás mělo vystřelit jako prak, blízký průlet. A s ním spousta měření a pozorování Slunce. Žádné automaty. Zběsile se hnal ten vůz oblohou. Moc blízko. Kolísal; nahoru, dolu. Výheň a mráz. Opratě vypadly z rukou a koně si běžely, kam chtěly. Polibek. Polibek Slunce. Obrovská protuberance. A vítr. Bič elementárních částic a iontů. Štít zakolísal, ale držel. Nicméně, neudržel ten mocný šleh vně.

Svědění je nesnesitelné. Do krve jsem si rozškrábal hřbet ruky. Ne že bych to poznal. Krev jako krev. Jen na malou chvíli se mi ulevilo. Pak se dostavila palčivá bolest. Jdu koridorem k laboratoři. Něco mnou smýkne a já padám. Sladké mdloby.

Mocný Zeus už dále nemohl sledovat tu zkázu. Mrštil svým bleskem a srazil ho z otcova vozu. "Synu! Faéthone!" Padám.

Ležím a nic mne nebolí. Už jsem asi za nějakým prahem. Už je mi všechno jedno. Zkouším se zvednout. Nejde to. Mám asi něco zlomeného. Pokouším se do laboratoře (á, ano tam) doplížit. Když se tam konečně dostanu (jak dlouho to trvalo, nevím), je jasné, že loď změnila kurz. Padáme přímo do Slunce. Usmívám se. Sedím opřený o stěnu a usmívám se. Konec je blízko. Žádné další trápení.

Kde hledat místo jeho posledního spočinutí? Amy sedí na lavičce u jejich domu a skrze tiše a soucitně ševelící listy olší u řeky pozoruje vycházející slunce. I ono lituje svého činu. I on lituje, že svého syna nechal napospas jemu samému. A kapky rosy se třpytí na stéblech trávy. Héliovy slzy.

 Zpátky