Setkání

Trhl sebou a otočil se. Samozřejmě tam nikdo nestál. Obrátil svou pozornost znovu k nazelenalé obrazovce. Hukot slyšených slov, která ho tak poděsila, slábl v nezřetelných poryvech přílivových vln.

Unavené oči sledovaly proudy znaků v černé tmě monitoru. Zautomatizované pohyby rukou vyvolávaly další a další sloupce čísel a písmen.

>gandalf$ Help! Help, somebody needs you...

>gandalf$ _

Vyděšeně si prohlédl zprávu na povelovém řádku. Chvíli trvalo než vědomí zabralo.

>gandalf$ exit

>good bye

Vypnul monitor. Napůl vystrašený, napůl rozčilený se začal oblékat. Nejlepší to bude rozchodit. Nasadil si sluchátka walkmana a vyšel ze dveří.

Venkovní hluk byl překryt hlukem hudby. Příjemně chladné počasí a hudba umožňovali vypnout hlavu a nechat věci plynout. Zaposlouchal se do textu. 'Burning inside, burning inside...' Ostré rify kytar, šílené tempo bicích. 'Burning inside... Help! Help me!' začal křičet Jorgensen v rozporu s původní verzí. Dobré rozpoložení bylo to tam. Strhl si sluchátka. Jakoby vzdálenou ozvěnou z nich stále znělo 'Help! Help me!'.

Šel dál. Směrem do města se tu ulice zvolna svažovala. Řičela dopoledním provozem. Podíval se na stánek s novinami a časopisy. Zašklebil se. O takových věcech se přece nedá rozumně uvažovat. Sou to blbosti. Nemůže se mi na monitoru objevit taková hláška mírnixdýrnix. Nemůže se změnit text písničky na kazetě. Zastavil se na přechodu. Civěl do okna trolejbusu, který se pokoušel projet křižovatkou. U předposledního okna seděl kluk a vytrvale na něj dýchal. Když se mu podařilo jakž takž orosit sklo, neumělý dětský prst napsal: POMOC! Doprdelefix.

Rychle přešel. Šel dál podél obchůdků s kdečím. Šel, téměř utíkal. Pěkně se to rozjelo. Nic ve výkladech ho neopomnělo zpravit o tom, že má někomu pomoci. Monitory i televizory, cenovky, reklamy. Další přechod. Velký billboard na cigarety. Ústy kovboje se dozvěděl 'Deš dobře. Ale přidej. Musíš mu pomoct. Di až na nádr.' Ten si pak opět vychutnal svůj šluk.

Cestou na nádraží na něho mluvilo snad všechno. Pomož! A to rychle. Stál na tramvajové zastávce. Už ho přestalo bavit sledovat, jak se nápisy s trasou jízdy mění na: 'Tahle ještě ne.' nebo 'Ještě chvíli' a podobně. Nakonec se dočkal: 'Nasedej, jedem!'.

Poloprázdná dopolední tramvaj skýtala málo duševní útěchy. Křivé koleje a lhostejný řidič z ní udělali opravdový mučící mechanismus. Co teď? Za oknem ubíhala šedivá městská krajinka měnící se na předměstskou. V těchto koncích světa to moc neznal. Kodrcání a míhající se šmouhy zaplnily celé jeho vědomí. Civěl z okna. Jeho meditaci vyrušil reproduktor nedaleko jeho ucha. Odporný praskavý hlas oznámil: 'Příště vystoupíš. Musíš dolů a doprava. Tam ho najdeš.' Tramvaj se zastavila s mohutným škubnutím.

Vypotácel se ze dveří. Stál na perónu. Chvěl se chladem, který se pomalu plížil pod kabát. Oběma směry se táhly koleje i silnice do nekonečna obzoru. Hrozivě zdemolovaná budka nad podchodem byla příhodným monumentem scenérie. Slezl dolů po schodech a zabočil doprava. Olezlé betonové stěny mu vracely jeho kroky. Několik hbitých hlodavců pobíhalo mezi kanály a děrami ve stěnách. Prošel kolem schodů z protilehlé strany a vyšel z podchodu.

Cesta vedoucí z podchodu se tu zařezávala do svahu. Lemovaly ji betonové kanálky na dešťovou vodu. V půli svahu zahlédl ležící tělo.

Leželo na boku, schoulené do klubíčka. Pokusil se ho pootočit. Kůži mělo suchou a studenou. Když poprvé pohlédl do tváře, ztuhl. Ten obličej mu byl více než povědomý. Byl to jeho obličej. Poklekl k tělu a matně si vzpomínal na první pomoc. Začal umělým dýcháním...

...studený, černý knot svíčky, tonoucí ve tmě, se lehce zahřál. Světlo, vydávané žhavícím se knotem, ohmatávalo okolní svět. Jeho prsty byly čím dál delší. Vyskočivší plamen rozetnul tmu...

...a ostré světlo ho bodlo do očí. Rychle je znovu zavřel. Po chvíli je znovu otevřel. Modrá oblohy kontrastovala s bílou sněhu. Pomalu se začal hýbat. Zkřehlé tělo se jen obtížně rovnalo a všude po těle se mu spolu s krví rozběhly armády mravenců.

Když se posadil a zahlédl budovy nedaleké polární stanice, uvědomil si všechno, co předcházelo; helikoptéra, bedna, bouře, ten nádherný pocit klidu... Trpce se pousmál a pokusil se vstát.

Pomocnou ruku nalezneš nejjistěji na konci svého ramene.
Mark Twain

 Zpátky