Šašek a císař

 

Ze tmy trčí trůn. V šeru jediné svíce je vidět, že na něm kdosi sedí. Z temnot ještě ční torza dalších věcí okolo trůnu. Závěs. Vlna závěsu. Půlvlnka závěsu. Roh stolu s jednou nohou. Schody z trůniště do nikam. Ozývá se zvuk dopadajících kapek vody.

Zpoza trůnu vyskočí postava. Na hlavě se jí zablyští císařská koruna, z ramenou jí splývá dlouhý purpurový plášť.

"Nudím se," řekne.

"Nuuudíííím se," protáhne. Cililink. Zazní zvoneček na šaškovské čepici.

"Nudím se," znovu se natáhne po zvonečku na čepci. "Dovolíš?" zeptá se toho na trůně. Cililink. "Trošku se ti svezla," dodá a rovná mu čapku hlavě.

"Tenhle večer je zatraceně nudný. To ticho," povzdechne si do pravidelného rytmu bubnujících kapek. "Jestli se hned něco nestane, tak se asi zblázním."

Muž s korunou přešel před trůn, poklekl a pohlédl sedícímu do tváře: "Pojďme, šášo, třeba skládat verše. Ano, verše! To nás zajisté pobaví!"

Vstal a postavil se vedle trůnu. Zhluboka se nadechl. V přemýšlivém gestu si zakryl dlaní oči jako proti prudkému slunci a strnul v patetické pozici. Náhle zadeklamoval: "Masochista maso chystá."

Ticho. Kap kap kap.

"Takové verše. Takové vznosné verše. A ty? Sedíš. Mlčíš. Tak alespoň zatleskej." Muž přiskočil za trůn, zvedl sedícímu ruce a párkrát jimi nemotorně tleskl.

"S tebou je tedy zábava. Jako v márnici. Zato zítra si, doufám, užijeme více legrace. Měl bys začít cvičit," řekl. Oběhl opět trůn a bodnul sedícímu prst do prsou.

"Něco tady máš!" Ticho. Kap kap. Cvrnkl ho do nosu. "Ha ha. Tohle je otřepaný vtip. Ale aspoň přitom zaberu, ne? Nechci po tobě snad nic těžkého. Nechci toho po tobě snad moc?" zamyslí se a poodejde od trůnu, "nechci, abys vládnul."

"I když zítra," ztlumil hlas, "no, na jeden den to snad zvládneš. I když, jak tě tak pozoruji, žádná sláva to asi nebude, že?" S rukama za zády pochoduje v osvětleném výřezu trůnního sálu.

"Tak ti vážně nevím, co s tebou. Jako šašek jsi dost marný." Zase zatahal za jednu z rolniček, až se slabě rozcinkala. "Jako umíráček. Trošku života do toho umírání, hochu!"

Korunovaný zadumaně obchází trůn. "Tak si pojďme aspoň povídat. Třeba o bohatství. Víš ty vůbec, co to je? Asi ne, což?" S hraným opovržením obhlédne šat toho na trůně. "Bohatství je… ne ne ne, ať tě ani nenapadne mi tu opakovat ty tvoje žvásty o bohatství ducha a lidské práce." Vyčítavě se postaví před sedícího, položí ruce na opěradla trůnu a zlobně začne syčet: "Tyhle kecy mě nezajímají. Duch! Práce! Co s nimi? Jsou jako prd v luftu. Nic solidního." Zvedne a začne před trůnem popocházet a rozkládat: "Práce, práce, někdo ti urazí pracky a jsi v koncích i s celou prací. Na toho tvého ducha stačí zase jen trošku pomluv a špíny a naslouchat mu budou jen krysy v kobce. Jak říkám, nic solidního." Zastavil se. "S majetkem je to často také nevalné. Stačí oheň nebo naopak voda a je v prachu." A pak zvedl ruku v obdivném gestu. "To třeba zlato nebo drahé kamení. Tomu já říkám bohatství." Podíval se na svého partnera a chvíli jej napjatě pozoroval. Pak v obraně rozhodil ruce. "Nevím, proč trucuješ. Proč se se mnou ani nebavíš? Nelíbí se ti zlato? Diamanty? Víš snad ty o něčem lepším? Co může být lepší? Ne jako pot té tvé práce. Ano, je to tak. Diamanty nesmrdí. Zlato nesmrdí." Strhl si prsten s obrovským kamenem a strčil ho tomu na trůně přímo do nosu. "Neplesniví, nekazí se." Několikrát přeleštil blyštivý drahokam a zálibně si ho prohlížel. "Dneska si ho zakopu a kliďánko si pro něj dojdu za padesát let a bude zářit jako teď. Tebe když zakopu do hlíny, za pět let tě nikdo nepozná," šťouchl ho do žeber. "Ale moje koruna bude pořád stejná. Zlato je dokonalé."

“A kde je bohatství, je i moc.” Stoupl si vedle trůnu a přátelsky, leč s výrazem nadřazenosti, položil sedícímu ruku na rameno. “Moc. Moc je schopnost zařídit vše tak, jak si přeji. Jak si to já přeji. Ne někdo jiný.” Významně pohlédl na trůnícího. “To bylo pořád lid sem, lid tam. Má ten tvůj lid, šášulo, nějakou vůli? Chce doopravdy něco? Něco víc než plný břich? Áááá, svobodu, říkáš!” Prudce seskočí z trůniště a teatrálně máchá rukama. Řve. “Svodobu! Svobodu podlehnout první vějičce! Svobodu zamordovat souseda jen proto, že je menší nekňuba než ten soused! Svobodu okrást bližního jen proto, že ten je hloupější a ty kejkle neprohlédne! Svobodu zotročit ty, co nemají moc získat vlastní svobodu!” Poslední slova prská tomu na trůně přímo do obličeje. “Ne, ne, ne. Svoboda patří jen těm, kteří mají vizi spravedlnosti pro všechny. Kupčíci a demagogové patří za katr a šup.” Prostým gestem si pěstí pravé ruky obkroužil krk zleva doprava a prudkým pohybem nahoru naznačil zatažení smyčky oprátky.

„Jenom ti mohou vládnout a užívat moc, kteří je nebudou užívat pro sebe.“ Držel se opěradel trůnu a zblízka mluvil na sedícího. „Vím, co mi chceš říct. A předem ti odpovím, ne, nemáš pravdu. Lidé sami se nikdy na ničem nedohodnou. Podívej se jen do naší skvělé minulosti. Blahovůle toho tvého lidu vynášela cukrové hošíky, kteří se pak stali tyrany. Nebo bázlivá nemehla, která se tím stejným davem, který je vytáhl nahoru, nechali ubít v okamžiku, kdy se přes ten tvůj lid přehnala zase nová vlna emocí.“ Pustí se opěradel, otočí se prudce zády k trůnu. Založí si ruce na prsou a odejde tak daleko od trůnu do tmy, že není skoro vidět. Začíná šeptat. Téměř ho není slyšet.

„Vůle. To už kdosi řekl. Jedině vůle a spravedlnost jsou mandátem moci. Ten, kdo má vůli, má právo získat moc a uplatňovat ji spravedlivě. Nikdo jiný.“ Šepot se mění v táhlé mrtvé ticho. Kap kap kap.

Cililink. Už zase stojí u trůnu. „Tak na to zapomeň,“ syčí do ucha tomu na trůně. „Za-po-meň. Žádné revoluce. Vždyť to je zase jen zmanipulovaný dav. Dav ovšem může posloužit spravedlivé vůli. To je jeho jediná role. Pak musí být rozbit a střepy té nádoby odpornosti musí být rozmetány do chalup, kasáren a fabrik. Rozdrceny na prach lidských bytostí, aby už nemohli škodit. Sami sobě. Spravedlnost.“

Postaví se za trůn. „Proto jsem tě, špatný vládče, zabil. Chtěl jsi svou moc odlít jako ranní chcánky do záchodu. Moc nepatří jinam než do spravedlivých rukou.“ A zvedl své ruce, jakoby jimi něco podpíral, jako by jimi něco nabízel. „Zabil jsem tě, protože jsi ztratil vůli vládnout. A já ji měl. Zítra posloužíš naposledy spravedlnosti. Vidíš, i ty můžeš být užitečný.“ Cililink.

Stále stál za trůnem. Položil mrtvému císaři ruce na ramena. Ochranné gesto, které se ve vteřině může změnit ve škrcení nebo násilné usazení zpět. „Zítra se já, bývalý šašek, stanu vládcem, protože já vůli ještě mám. Já ano. Zkrotím saň davu, zkrotím vášně a zavedu řád. Řád, který bude odměřovat bytí jako hodiny. Přesně a neúprosně.“ A pak v duchu uviděl hodinový stroj, jak drtí nejprve tělo mrtvého císaře. Ozubená kola rvala končetiny, vnitřnosti vyhřezly a s nimi děsivý puch. Nakrčil podrážděně nos. Pak uviděl sebe, jak stroj zachytil lem jeho hermelínového pláště a vtáhl ho do šrotujícího mechanizmu. Uslyšel smích. Smích mnoha. Výsměch davu. A křik. Rozzuřený křik. Ozýval se zvenku.

Stál pořád za trůnem a stále měl ruce položené na jeho ramenou. Zničehonic jimi trhl a prudce ho svalil z trůnu. Tělo se bezvládně skutálelo ze schodů za zvuku zvonění šaškovských rolniček. Na chvilku opět zavládlo ticho. Kap kap kap.

Zaposlouchal se do padajících kapek. "To nebude déšť. To bude krev, prolitá zbytečně, jako vždy. Protože tys‘ měl pravdu, můj pane." Sejme korunu a odhodí ji za tělem do tmy. Pak usedne na trůn. A čeká.

 Zpátky