Temnota se rozjasnila Rypórt 342159/2103

Temnota se rozjasnila a před jeho udiveným zrakem se zjevil zářící obličej lemovaný dlouhými zlatými vlasy učesanými na prdel. Pomněnkově modré oči byly tvrdé jak třinecká ocel a hlas, který zazněl z malinových úst měl sílu vichřice a přesvědčivost nabitého ňúropendreku.

"Já jsem tady v tom bordelu jediný racionální prvek," zaševelil uragán v jeho uších a jeho mozkové buňky se při tom postavily do haptáku. Výraz onoho dotyčného se mu vpaloval do mozku i ňúročipu jako cejch do telecí kůže. Celý opitomělý, v pravé části zorného pole zaregistroval pootevřené dveře, z nichž se ozval znenadání řev vražděného tura, jenž se pokouší artikulovat zvolání 'jedna nula'. Pak se opět zahleděl do těch ledových studánek. "Nechceme nic víc, než se plnohodnotně začlenit do společnosti, já, moji bratři a sestry," řekly ty oči. "Plnohodnotně, abych to upřesnil, znamená že my jsme nejlepší. Lepší než ti mrňaví otrapové i než křivozubky." Ten nádherný ďábel mu vyzývavě pohlédl zblízka do tváře: "Lepší než vy také." A pak následovala rána a svět se opět propadl do tmy. Co však nezmizelo hned, to byla pableskující postava v pokoji, která se zamyšleně kousala do rtu. Pak to jen luplo, slabě se blesklo a i on zmizel. V pokoji už zase tikala jen laciná kopie starožitných hodin a mělce oddechoval knokautovaný spáč.

"Co to bylo," vpotácel se potom náš spáč do receptáře florentského papežského ranče, "to nevím, ale měl sem drsnej sen." Dájrektoři kardinálové, sedící nad ranním lahváčem udiveně vzhlédli, když se čífmenedžr Črč Anlimityd, papež Václavius ver.09 objevil ve dveřích. Pravdivost jeho slov dokresloval monokl přes levé oko, váčky pod očima a zvláštní barva očního okolí, jež vypadala jak špatně smyté oční stíny. Ty posledně zmiňované úkazy na obličeji by dokázal vysvětlit každý, kdo zrovna seděl v místnosti, o Vencovi se vědělo, že má splávek, ale včera šel spát brzo a noční merendy se neúčastnil, takže ten moncl...

"Čeká nás těžkej úkol," plesklo to do stále ještě překvapeného ticha, které se tak změnilo v ticho šokované a očekávající. "Ale jakej, to nevím. Dejte mi hodinku, já si vzpomenu." Pak třesoucí se rukou sáhl po otevřené desítce a vyžahl ji. Odložil láhev, odříhl si a opět se vypotácel z receptáře. Obličeje dájrektorů kardinálů byly přeorány nočním bděním a jako nádavkem i touto ranní scénou. Jejich oči po sobě kmitaly s neposedností vrabců, zabloudivše sem tam i obrazu sv. Přemka, řečeného Podlahy, patrona bratrského setkávání.

"To zavání průserem," otevřel diskuzi bystře dájrektor kardinál Dohlídalius.

"Hmm," přitakali ostatní spíše unaveně než vědoucně.

"Navrhuji se jít opláchnout, vrátit flašky do kantýny a počkat, s čím starej přinde," uzavřel moudře dájrektor kardinál Zajíčkensis, doraziv svou ranní dávku.

Chlapci posbírali láhve, prázdné pytlíky od čipsů a papírové krabice od picy, naházely je na láhve srovnané v plastové base a tiše se vytratili z receptáře. V dormitáři pospával jen mladej Novákus, slabej na játra vod tý doby, co tu byla delegace vodněkád z carský Rusi a dovezla tu strašnou smrtící kapalinu, po níž ten chudák upadl do jaterního komatu z otravy alkoholem, neprozřetelně se napiv toho destilátu, jenž po analýze na katedře analyzovací alchymie Unyverzity ve Florenciji se ukázala být 130 procentním lihem. Co chcete po zemi, kde sínus dosahu hodnot mínus pěti?

Skriptoř dájrektoriátu byla vybavena měkkými křesly, konferenčním stolem, kobercem s lidovými motivy, velkými, jasnými okny, intarzovaným falešným stropem a vypadala vůbec bezútešně, neútulně a nepříjemně. Čífmenedžr papež Václavius ver.09 to věděl a zneužíval toho vždy, když chtěl udržet kardinálskou konzistoř bdělou.

"Zahajuji zasedání topmenedžmentu Črč Anlimityd pod svým předsednictvím. Dájrektor kardinál Zajíčkensis bude schůzi monitorovat."

Sálem to zašumělo. Opravdu šlo do tuhého, nezávislý monytorynk předepisovaly Stanovy Společnosti jen v případech jednání, týkajících se samé podstaty Společnosti. Dájrektor kardinál Zajíčkensis vzal svou funkci vážně, protože situace si to žádala. Ne nadarmo se Václavius stal devátým čífmenedžerem, chlastal jak duha a také jako jeden z mála včas poznal, kdy je třeba přistupovat k problémům s chladnou hlavou a střízlivý.

"Nepamatuju si toho moc, ale to, co si pamatuju," přejel si čífmenedžr papež konečky prstů po pudrem zaretušované modřině, "to mě znepokojuje. Úkol, který před nás postavila Prozřetelnost™ se jeví být tím nejtěžším od dob, kdy můj předchůdce ver.01 nastoupil před sty létapáněmi na tento trůn," potvrdil svá slova úderem do opěradel svého křesla.

Několika dájrektorům kardinálům unikl krátký hvizd, někteří si nachystali pera a papír (žádné elektronické zápisy nebyly ve společnosti povoleny), někteří si jen nervózně poposedli.

"A co to teda bude?" zbrkle vtrhl se svou otázkou dájrektor kardinál Zabadalius. Několik znechucených pohledů ho hned setřelo a on, jsa koneckonců alespoň trošku všímavý, se vzápětí zavrtal tiše do polstrování.

"Máme provést mérdž, aniž by došlo k hostájl tejkovru. Co ale konkrétně budeme muset podniknout, to nevím," pokračoval nerušeně Václavius. "A proto sem si vás pozval."

Do vyděšené atmosféry se vlížil němý Toncek s vozíkem třinácti šálků čaje s rumem. Pečlivě umístil před každého šálek. Mechanicky chápaly se ruce podšálku a ouška šálku a nesly jej k ústům. Zatvrdlé rysy poněkud povolily. Ale vážně, toho rumu tam fakt nebylo moc.

"Jak už asi víte, čqasoprostorovým riftem po poslední teknolodži párty mezi Spokojenými Státy a Tibeto-čínskou dalajlámií se do našeho světa začali trousit entity, které komándr naší sýkret servis, kapitán Muhammar Krause, nazývá ve své zprávě elfy, cvelfy, cvergy a," mávaje zmíněným papírem ilustrativně v levé ruce, pohlédl do něj zkoumavě, "a i lecjak jinak."

Několik dájrektorů kardinálů souhlasně pokývalo hlavami, některé papíry si před použitím i přečtou, jiní dotčeně vraštěli obočí; ti přečíst nestačili.

"Dostalo se mi jasného pokynu od topčífmenedžera společnosti," několik sanic doprovodilo tuto větu spadnutím, "že elfům se má dostat milého přijetí do naší hřejivé náruče. Ba co víc, i několika křesel ve správní radě."

Nefalšovaná panika padla na potenciální oběti.

"Nadpoloviční," dokončil smrtící sentenci čífmenedžr papež. "Budeme-li spolupracovat, nic se nám nestane." Ještě jednou si přejel rezignovaně po oteklém oku.

"A a a čí to budou křesla?" nevydržel přetlak myšlenek dájrektor kardinál Zabadalius, nezvyklý takovému jejich náporu.

"Pokud bude chytří," zašeptal Václavius jak nejhlasitěji uměl, "teda pokud budeme chytří, tak ani o jedno víc než tolik." A pozvedl si před obličej ruku tak silně zaťatou pěst, až mu zbělely klouby.

Dájrektor kardinál Zajíčkensis uznale pokýval hlavou. Vrátily se staré dobré časy, kdy se život šéfů ČEKU sestával více než z jen pravidelných pitek a návštěv kyberhambinců. Stará dobrá ekšn. Zálibně si promnul bradu a vzpomněl svého mládí, když zakončil svou strmou kariéru, počínající ve sklepě pivováru, na sesli člena správní rady Společnosti s purpurovým kvádrem a žlutou kravatou.

"Uspřádáme cirgus," pravil pak klidným hlasem zkušeného aparatčíka, "dostanou, co chtějí, ale vodejdou s holou řití."

Očka ostatních se začala projasňovat a jiskérky se objevily vzápětí. Bojový duch je prostoupil jako Zázrakem Božím™, pochmruná atmosféra začala ožívat praskotem prvních výbojů odhodlání. Ne nadarmo se tito muži stali vedoucími osobnostmi České Evropské Katolické Unie. Jejich pravda vždy zvítězila a opět zvítězí.

"Takže úkol je jasný," prohlásil tajemně čífmenedžr papež, vyvolav tím na obličejích svých posluchačů překvapený výraz, "úkolem je najít způsob, jak z tohodle vybřednout." Napětí v obličejích lehce opadlo. "Takže pánové, sejdeme se znovu. Ne tady, ale tam," vědoucně mrkl, "přineste si své návrhy a vlastní nápoje a futráž." Nastalo uvolnění. Tohle už byly staré známé koleje.

Venku, jakož i vevnitř, byla tma jak v onom pověstném pytli. Zkušená ruka našla vypínač a ozvalo se patřičné cvaknutí. Dlouhou sklepní místnost osvětlovaly tři žárovky, visící na kabelech ze stropu. Místnosti vévodil taktéž dlouhý stůl, na němž byly sto let staré skvrny uschlých rozbryndaných nápojů, mumifikované drobky a myší bobky. Správní rada zaujala neformálně místa, těžké koše z nichž neomylně vonělo uzené i křen, zralý sýr i pivo, skončily pod stolem; na něj pak dopadly různé fascikly, knihy a poznámkové bloky. Členové se usadili a Václavius se ujal slova:

"Zdá se, že řešení se už rýsuje," řekl s jistou dávkou uspokojení a pokračoval, "bratr Novákus, infodájrektor kardinál správce zdrojů nás teď seznámí se svým objevem a jeho potenciálem pro naše účely. Máš slovo, bratře."

"Ahem," odkašl si mluvčí, jehož lechtaly v krku drobky z výborných čerstvých housek, jež před chvílí přikusoval k originál duryňské klobáse, "jak už tady řekl bratr šéf, při bedlivém průzkumu našich zdrojů sme narazili na zajímavé materiály. Například na tuto knihu," svá slova doprovodil zvednutím tlustého svazku s černými deskami, "která se jmenuje Kladivo na čarodějnice. Je to kniha úžasná. Z četby vyplývá, že jsme měli více výtisků v různých potr, ééé, podivných jazycích, ale patrně při zeštíhlování Společnosti byly pravděpodobně některé všechny ostatní prodány," zabreptal rychle.

"A co s ní?" předvídatelně zakvíkl Zabadalius. Václavius se snažil upamatovat, jak se stal členem správní rady.

"To je právě na ní to úžasné. Ač je to díky sto létapáňům od jejího vydání obtížné čtení, jazyk je strašný a navíc je kniha dvojjazyčně a ten druhý jazyk už nikdo neovládá, ani Májkromegácký translejtr, je napsaná geniálně. Najdete v ní doklady pro odsouzení kohokoliv za cokoliv. Stačí jen vyhmátnout podstatu problému, "uchechtl se mluvčí.

"A jo, takže mi vodsoudíme někoho z nás, elfovy to bústne na vršek, ale postaví to proti nim všecky vostatní, že jo?" plácl opět zbrkle mladý dájrektor kardinál. Václavius si už byl jistý, co ten kluk dělá v jejich středu. Po odfiltrování šumu se v těch jeho plácnutích skrývají geniální myšlenky hodné toho nejpodlejšího intrikána. To co stálo ho bezesnou noc, tenhle žabák vymyslel mezi dvěma loky gambáče a sousty uzeného jazyka s křenem.

"Přesně. Ještě nevíme koho a za co, ale věci se už rýsují. Pro potřeby rady mi opisovače vyrobily kopie té srozumitelnější, české části a na nás bude to přelouskat a vymyslet definitivní plán," dořekl dájrektor kardinál Novákus a rozdal opisy. Sbor se do nich začetl. I přes počáteční nedůvěru, spisek si získal jejich sympatie. ani ne za hodinu se začaly na jejich hlavami stahovat plodná mračna.

"Hele, tady píšou, že když věříš na čarodejnice, seš kacíř."

"A tady zase, že když na ně věříš, seš vůl a ještě k tomu zmatenej."

"Ale večinou je to proti ženskejm."

"Jojo, samej impotent a orgie."

"Ale pánové," zahřměl hlas Václaviův, "soustřeďme se na náš úkol, nenechme se rušit přebujelou fantazií našich předegenů a věnujme se tomu, jak přechcat óbrelfa Zýghajla."

Pánové se zklidnili, četli, sem tam šeptem prohodili slovo.

"Takže, započněmež brejnstórm."

"Odsoudíme někoho důležitého, ale tak aby vina padla na elfy," nadšeně začal Zabadalius.

"Odsoudíme někoho tak, aby to taky naoko vypadalo, že to nás ponížilo a elfům to pomohlo," jal se rozvádět ideu Horáčkiensis.

"Todle sem už někde četl...," zamyšleně dodal Novákus, "no jasně, to je jak v Bichli! Admin Pilát a Big Džý!"

"Odsoudíme Big Džý?" zeptal se Zabadalius. První půli věty řekl jako čistokrevnou otázku, druhá zněla už jako konstatování.

"Uau!" vzkřikl obdivně čífmenedžr papež, "to je geniální!"

"To je," řekl dosud mlčící dájrektor kardinál Šnévajsuntur, "Big Džý předpověděl, že vstane z mrtvých až ho zašmiknou a že se vrátí, aby zašmikl on je, ne?"

"Rychtyk," ozvalo se ozvěnou.

"Takže," rozvíjel autor dále téma, koukaje do svých poznámek, "v Bichli, pátej búk strýčka Mou, čeptr osmnást, že je přikázáno, že všickni kouzleníci a čarodějové mají být zničeni. Taktéž v Bichli, třetí búk strýčka Mou, čeptr devatenást řiká: každej kdo jde za šarlatány a věštci, aby s nima kazil svět, proti tomu se obrátím a zruším ho. A znova v čeptr dvacet: Muž nebo žena, kteří sou věštci a jasnovidci, musejí zemřít. Ukamenují se. Tyto osoby mají být prohlášeny za kouzelníky, v nich Mistr Béd koná zlý věci."

"Jako vždy brilantní, bratře Šnévajsunture," pochválil ho Václavius. "Tohle je to teda jasné. Co nám chybí?"

"Drobnosti," doplnil Zajíčkensis, "datum soudu, místo..."

"Jo, a musíme najít nějakýho elfáka, který nahradí Big Džý."

"Ano, ano," přiznal Václavius, "podle těchle papírů poslední megašou v naší režii, pominu-li nástup Václavia ver. 01," všichni zůčastnění se vědoucně pousmály, "krom toho to byl nějakej Druhej Vatikánskej Fesťák, takže todle bude Třetí, ale ne v tom zaprděným Vatykánu, ale tady a viděl bych to za měsíc. To stihnem. Jo a k tomu elfovi, navrhuji toho jejich hrdinu Ýbrmenše, je pro naše účely vhodný. Dost mrtvý, dost dávno a dost známý. Toho nebudou moct zavolat zpátky. Jinak by to už dávno udělali a neobtěžovali se náma."

"Takže elfící nám zavolají Big Dží, my ho odsoudíme, opějeme toho jejich. Vlastně ne, odsoudit ho musí voni, že jo. My jim jako dáme veřejně vybrat a voni zvolí to lepší. Pro nás."

"A nedáme jako Big Dží možnost se bránit?"

"Bránit?"

"No, na voko, jako že je to spravedlivý. I Mistr Béd má právo na advokáta." Poznámka vyvolala všeobecné veselí a souhlas následoval.

"Vyberte někoho patřičného," ukončil diskuzi Václavius s důrazem na posledním slovu.

"A koho pověříme akcí samotnou?" padla zdánlivě nevinná otázka z pléna.

"No...," jal se kdosi sdělovat svůj názor.

"Pokud mně paměť neklame, měli jsme na takové akce vlastní divizi, ne? Menovalo se to nějak in..., infúze nebo inkvitize, nebo tak nějak," nadhodil kardinál Šnévajsuntur.

"Ano, ano, také si vzpomínám," doplnil Dohnalensis, "jenže mám dojem, že sme to někomu střelili, v rámci úspornejch vopatření."

"Tady," zahlaholil Novákus s telefonním seznamem v ruce, "Inkvizišn - Katolic Teknolodžýs Inc.!"

"Takže akci provedeme sami," uzavřel debatu papež.

Po zbytek noci se atmosféra notně uvolnila. Tlusté stěny a bedlivá ochranka nepropustili ven ani dovnitř ni myší prd. Dájrektoři kardinálové se rozdělili po dvou, po třech, vytáhli taroky, mariášky či šachové desky a užívali si plodů své poctivé práce.

Na presbrífinku další den mluvčí Správní rady Črč Anlimityd ve společnosti jednoho velmi elfózního elfa, idejenlajtrelfem Pancrem, jenž byl o dobrého půlmetru vyšší než supdájrektor arcibiskup spíkr Prajslerium, dvakrát tak široký a jehož stříbrné brnění se zelenkavým emailem a nezbytným velkým zlatým sluncem jako ájdý, které ti chlapci neodkládali ani do postele, všechny oslepovalo ve světle sjúprtelivizních kamer. Elf se tvářil neurčitě sveřepě a odhodlaně, asi měl něco nevhodného k obědu. Dotazy zástupců presejdžensís Prajslérium přecházel taktickým mlčením a elf pouze mlčky. Nešlo si však nevšimnout, jak poskočil na židli vždy, když někdo zmínil, kde jsou zástupci dalších vizitrs, jak se teď říká přivandrovalcům; jmenovitě padali dotazy na cvelfy, cvergy a ty ostatní. Poté se oba zvedli a za halasu a tartasu neukojených hyen od presejdžensís v klidu odešli. Šou mast gou on, řekli si ti zkušenější a odjeli do svých kanclů posbírat rykórdteknolodžís na začatek onoho avizovaného mecheche.

Sálem kulturní pobočky papežského ranče ve Florencii, Palazzo Uffici, se rozezněl fánfární džingl spolu s ranou prudce otevřených dveří. Do místnosti vpochodovali husím pochodem dájrektoři kardinálové v čele s čífmenedžrem papežem Václaviem, ver.09. Za nimi pak vyšla elfská delegace vedená óbrelfem Zýghajlem, následovaným několika untróbrelfy a cvišenóberuntuntrelfy. Poté, co si posedali na připravené stolice, byli do místnostti vpuštěni advokát obžalovaného a vybraní pisálci z presejdžensís. Již prvních deset minut odhalilo geniální taktiku hlavounů Společnosti. Židle, na nichž seděli elfové, byly tak nepohodlné, že jejich věčné povrzávání tvořilo poloněmou kulisu ještě nezačanuvšímu jednání.

"Vážení přítomní," vstal Václavius a hřmotným hlasem jal se deklamovat, "sešli jsme se tu kvůli veledůležité události v dějinách Společnosti Črč Anlimityd. Díky bdělosti orgánů Společnosti jsme odhalili závažný zločin, který naši společnost uvádí do bezvýchodné situace. V srdci naší milované organizace se uhnízdil padouch," téměř zaječel v crescendu papež a významně pohlédl na óbrelfa. Ten jen poposedl, maje již zadní partie notně zhmožděné. "Jedinou možností, jak Společnost očistit a navrátit jí kredit, je zbavit se tohoto padoucha. Nemilosrdně," uzavřel své ántré papež.

"Přiveďte obžalovaného, ééé, odsouzeného," zazmatkoval nejistě ve své nové roli moderátora supdájrektor arcibiskup Prajslérium.

Příchod obžalovaného. Na poprvé nevyšel. Druhý příchod; trefili do dveří. Malými bočními dveřmi byl do sálu uveden sám Big Dží, eskortován dvěma po zuby ozbrojenýmni hochy od Hamásu, papežské osobní stráže. Jeho zjev byl impozantní. Dlouhé kaštanové kučery mu spadaly na ramena, hedvábný vous stejné barvy byl jen mírně prokvetlý chlebovými drobky a popelem, jenž se mu na ně zvolna snášel ze šťavnatého džojnta. Jeho relativně dobře stavěné, leč pohublé, tělo halila pouze ušmudlaná, kdysi bílá bederní rouška. Z ran na nohou, rukou a pravém boku mu neustále na podlahu kapala krev. Muž došel až k pultíku, zanechávaje za sebou krvavé šmouhy a nezaměnitelný odér páleného konopí. Od okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, na něj jeho adokátka upřela své vodnaté modré oči a nespustila je z něj až do konce líčení. Magistra Anna Břečková, alias Jo Ann Rallyová, úspěšná spisovatelka románů pro dívky, splnila, až na četné unylé vzdechy, všechna očekávání členů konzistoře; byla schopna zírat na ten božský zjev, aniž by zaregistrovala jak pokusy vtáhnout ji do děje, tak i následní pokusy vypudit ji ze sálu.

"Započněmež líčení. Prosím, obžalobu. Máte slovo." hlesl modrátor.

"Ahem," odkašlal si veterán Zajíčkensis, "vážený óbrelfe, vážená konzistoři." Nikomu z přítomných neušel kyselý škleb na obličeji prvního zmíněného, ať už byl způsoben osezeným zadkem nebo řečníkovou servilitou. "Položme si na začátku otázku. Jak je sakra možné, že jsme tak dlouho přehlíželi tak zjevný fakt a nechali ho unikat? Jak je to u všech čertů jenom možné? A odpověď zní, že to musela být nějaká zatracená bouda, kterou na nás někdo nastražil. A my uvízli." Dájrektor kardinál se zhluboka napil ze své sklenice a pokračoval. "Takže logicky to muselo být nějaké kouzlo, protože právní a procesní fígle můžeme vynechat. Fýdbek našeho demokratického zřízení za pomoci frý márketu tomu zabraňuje. Kouzlo! A kde je kouzlo, je i kouzelník. Naše Společnost bojovala s tímto fenoménem již před staletími a my, ukolébaní dojmem, že vše jest napraveno, jsme přehlédli ten zádrhel nejzádrhelovatější. Kouzlo kouzel. A jeho způsobitele. Tohoto zločince," vyjekl fistulí kardinál a ukázal na Big Dží. Ten se jen usmál, pokynul hlavou a dále se věnoval svým niterným úvahám.

'Šišimarjá, to bude vostuda,' úpěl němě čífmenedžr papež na své stolci.

Obžaloba fabulovala dále: "A teď přicházíme k tomu hlavnímu. Zde jsou důkazy!" Kardinál praštil o stůl letitým výtiskem Bichle zvané jinak Buk of Bájbl, až poskočily všechny kaféšálky a lžičky zakoncertovaly, padajíce. "Zde je to. To, co nám bylo ukryto, ač jsme to vídali dennodenně. Ošáleni kouzlem zlé moci jsme neviděli, jak jsme hanebně klamáni. A zde," praštil o stůl druhou knihou i s následnými efekty, "zde je kniha moudrých bratří, členů Společnosti, kteří ji sepsuli, ééé, sepsali pro generace budoucí, aby se takových hrůz vyvarovali. A nyní přistoupím ke konkrétním obviněním. Zde stojící individuum, zvané Big Dží, je vinno následujícími skutky: čarodějnictvím, neboť nekale duchy vyháněl, vodu na víno měnil a zmnožil ryb a chleba, čímž navíc poškodil místní prodejce, mrtvé oživoval a sám si po smrti vstal z mrtvých a odletěl do nebe. To je do nebe volající černokněžnictví, jež zasluhuje ten nejpřísnější trest. A co k tomu praví moudrost naší Společnosti?" Kardinál vzal ze stolu druhou knihu, otevřel ji na založené stránce a hlasem Spravelnosti spustil: "Jsou také ti, kteří svými kouzelnými čarami usilují vzít život nevonným lidem. A ti, kteří obracejí ženskou vášeň v rozkoše všeho druhu, a tito zločinci budiž předhozeni divoké zvěři." Kardinál poté tetrálně sklapl knihu a vyčerpaně se sesul do křesla.

"Vodvolej!" vstal z ničehož nic kardinál Zabadalius a zprudka se otočil na Big Dží. "Vodvolej nebo tě usmažíme. Máme tu ten, prenedens, no, precedens. Husák, ten neodvolal a tak ho upálili! Kaj se!" Stejně rychle jako vstal, kardinál zase usedl. Patrně s účinnou pomocí vedle sedícího kolegy.

'Vo čem to ten chlap žvaní?' vyděsil se Václavius.

Až po uši schoulen v sesli, kardinál žalobce pokračoval tenkým hláskem: "Navrhuji nejvyšší trest. Smrt. A místo něj pak jmenovat Sejvrem lidstva elfa Ýbrmenše."

'Který srdnatě zahynul v boji s podlými lidmi, když se elfové poprvé pokusili dobýt náš svět,' dodal v duchu papež. Teď přišla jeho role. Vstal, myje si v malém lavórku ruce upatlané od malinové marmelády z lineckého cukroví, jež se podávalo k jednání. "Jelikož to vše nezávisí jen na nás, ptám se tě, óbrelfe Zýghajle, souhlasíš s rozsudkem? Vyneseš jej?"

"Ano, ano ano," zaúpěl elf, "ať už je to za námi," trpně dodal. Zadek ho pekelně bolel a jednání ho k smrti nudilo.

"Slyšeli jste, lidé, óbrefl rozhodl," pravil papež, utíraje si vlhké ruce do kalhot.

"Jely, jely lamy za lachtany," byla první a poslední věta, jíž Big Dží pronesl v této chvíli, první a poslední během celého líčení. V tomto klíčovém okamžiku zazněla jeho klidná slova sálem jako memento. Big Dží potáhl z jointa a nechal se v klidu odvést eskortou na popraviště. Jeho životní zkušenosti, pokud jde o umírání násilnou smrtí, z něj udělali vyrovnaného člověka. Na popravišti, hluboko v kobkách papežského ranče, se klidně posadil na elektrické křeslo, jointa předal katu a jakoby na okamžik vstoupil do tohoto času, otočil se k němu a pravil: "Nebreč, do tejdne sem zpátky." A opět upadl do onoho podivného stavu vyrovnané mysli, jež je vlastní jen bláznům, narkomanům a mrtvolám. Kat stiskl páku a stádo zuřivých elektronů se vrhlo na tělo Big Dží a během několika málo chvil z něj zůstavili jen mastný škvarek. Tak bychom měli.

"Tak to bychom měli," zašeptal ve své kanceláři čífmenedžr papež Václavius a odklonil svůj pohled z florentských střech na óbrelfa Zýghajla. "Zbytek je na vás," řekl a rozmáchlým gestem mu svěřil vládu nad světem.

Óbrelf Zýghajl nevěděl, je-li skutečně šťastný. Ti bastardi vpodstatě neudělali nic pro to, aby oni mohli ovládnout svět, i když to vypadalo tak, že vlastně udělali první poslední. Ještě je čeká mnoho práce. Neodpověděl Václaviovi. Vzal lem svého pláště, přitáhl si ho k tělu, zprudka se otočil a odešel.

Akce vstoupila do poslední fáze. Agenti Společnosti nespali na vavřínech. Plodem jejich akcí bylo kupříkladu odmítnutí vstupu na území Unie několika cvergům kvůli nesplnění evropských norem špičatosti a ostrosti jejich sekyrek. Cvelfové pak byli odsouzeni Evropskou Komyší pro Lidská Práva, neboť ta shledala, že jejich zákony jsou nelidské. Některé jiné skupiny vizitrs byly označeny síkret servis za potenciální teroristy a preventivně ze zálohy pobíjeni elitními oddíly najatých komandos z nedalekého Blízkého Východu. Zbytek dokonal fakt zveřejnění samého rozsudku a osoby toho, kdo jej vydal. Tak či onak, na průser bylo zaděláno kvalitně a s citem hodným velkých kormidelníků pokrokového lidstva, Správní rady Črč Anlimityd. Ostatně, jak vždycky.

Situace byla vyostřená jako bradýřova břitva. Bojůvky cvelfů a cvergů se, spolu s angažovanými občany Unie, poflakovali po ulicích, policajty by jeden nejčastěji našel za kavárenskými okny, an monitorují pozorně situaci. Úderné oddíly elfů, zvané v hantýrce elektrikáři, to podle jejich nezaměnitelných zeleno-stříbrných uniforem s emblémem dvojitého blesku, střídavě vítězili a prohávali v pouličních šarvátkách s rebelujícími vizitrs. Zpočátku bylo vše jasné jak facka. Elektrikáři získali převahu a bezpečně drželi uzlové body jako nádraží, sjúprmárkety a vykřičené domy. Posléze ale bojůvky rebelů začali důsledně využívat výhod guerrillové války. Přepadali elekrikáře ze zálohy, rabovali zásoby, ničili logistická zázemí a vůbec se snažili demoralizovat elitní elfské bojovníky. Nedostatek žvýkaček Wrigley Lembasit, nealkoholického piva Pit-Elf Speciál, barevných kondomů Durex Double Extra, nekvalitní tkanina praporů a nezanedbatelné ztráty na živém materiálu, to vše rozkolísalo morálku elfích chrabrých bijců, zvyklých na prvotřídní válečný servis. Převahu začali získávat rebelové. Když pak ztroskotala obrana kasína a nočního klubu Dark Elf v Curychu, bylo jasné, že elfové to mají za pár. A to byl ten okamžik, kdy dosud monitorující oddíly Evropské policie vytáhli své ňúrobušky a jali se jistou rukou strážců zákona vypráskavat stejným dílem jak rebelující cvelfy, cvergy spolu s těmi ostatními, tak i elfy. Po dehibernaci Sjednocené Evropské Armády situované v kójích pod Blaníkem se situace definitivně urovnala. Poslední zbytky přeživších vizitrs byly odprodány Spokojeným Státům do jejich rezervací, neboť poslední tamní Indián spáchal sebevraždu po té, co si přečetl dolis nejnovější e-učebnice Dějin SS. Vydavatel se již těší, že přepsáním dějin a prodejem nových subvencovaných e-učebnic do škol si opět namastí kapsu. Legrace skončila, život se vracel do vyježděných kolejí.

V receptáři papežského ranče se opět konala pravidelná pracovní schůzka dájrektorů kardinálů, tentokrát za účasti čífmenedžra papeže.

"Tak chlapci," pozvedl Václavius orosený krýgl s krásně zlatavým mokem, korunovaným čepicí krémovité pěny," to bychom měli. Definitivně. Presejdžensi naší Společnosti oznámila ukončení antidatovaného vyjímečného stavu a tím i platnost všech oficiálních rozhodnutí učiněných v té době. Dle doporučení našich poradců jsme vydali Rypórt týkající se událostí posledních dnů a tím kapitolu nadobro uzavřeli."

"Nechť žije čífmenedžr Václavius, nechť žije Společnost!" pozvedli své krýgly i dájrektoři kardinálové. Rozproudila se zábava, bečky byly naráženy a vyprázdňovány, láhve s okurkami a utopenci, nakládaným hermelínem, mísy s pečenými koleny s křenem a hořčicí byly vyjídány. Obličej Sv. Přemka se také leskl tukem, to jak po něm rozdivočelý Zabadalius mrskl zpola ohlodanou kostí, neboť ten jeho připitomělý úsměv mu příliš připomínal óbrelfa a jeho kukuč.

Václavius se potichu vypařil vpostřed hodokvasu a odešel do svých komnat. Na tváři mu hrál spokojený výraz. Připadal si jako za mlada; krása je jen v boji, vytanul mu na mysli výrok jakéhosi svatého z dávných dob. Vysvékl se, odložil si zlaté sáčko a bílé kalhoty přes židli a hup do peřin. Usínal, kochaje se dobrým pocitem. Jemný úsměv a zapomenutý drobek uzeného mu zdobili líc.

Zničehož nic se v místnosti blesklo a kdosi se objevil vedle Václaviovy postele.

"My sme trpělivý. My máme čas," pronesl ne právě dobře naladěný a sveřepý hlas teploty severáku do takřka neslyšného tikání hodin. Ozvalo se dvojí zaplesknutí.

Temnota se rozjasnila a před Václaviovým udiveným zrakem se zjevil zářící obličej lemovaný dlouhými zlatými vlasy učesanými na prdel. V pravé části zorného pole zaregistroval pootevřené dveře, z nichž se ozval znenadání řev vražděného tura, jenž se pokouší artikulovat zvolání 'štrnást nula' Pak se opět zahleděl do toho obličeje.

'Kde sem ten ksift už jenom viděl?' pomyslel si Václavius.

 Zpátky