Půlnočka

Všechny tvary, které jsem vnímal, byly pozvraceny žlutavým světlem lamp veřejného osvětlení. Hnus. Nevýrazná městská tma, spíš podobná mlze, se rozpínala do všech koutů. Jako maják v dáli jsem zahlédl červená světla lokálky. Ta tiše předla u nástupiště a v jejích útrobách mizela pestrá společnost půlnočních cestujících.

Asi jako na každé trati z většího města ven, i u nás, jezdí půlnočka, opilci všeho věku i pohlaví, blázni pracující do noci a tak. Hotový Vlak do Pekla...

Vyšplhal jsem se po vysokých schůdkách do chodbičky. Ostré zářivkové světlo se zařezávalo do masa. Ztrápeně jsem si sedl. Jediný vagón lokálky připomínal prezidentský vůz. Sedadla s vysokými opěradly, potažená hebkým čalounem, měkká a pohodlná. Oči si za chvíli zvykly a já začal probírat osazenstvo.

Sedí tam. Jó, tamhle sedí Butchi. Pravým jménem Martin V., ale tuhle přezdívku schytal kvůli své kulaté postavičce a řeznickému původu.

"Nazdar Bůčo! Máš se?"

"Nazdar Jane!"

Vstoupili jsme do toku řeky rozhovoru. Svět se pomaličku kolébal, za oknem protékala tma s občasnou vyrážkou nočních světel, dusný vzduch byl plný tupého zvuku nesčetných hovorů a kyselého pachu piva. Opilý muž, obtěžující nějakou mladou holku, předváděl učebnicový příklad automatického textu: "Slečno, a ty seš Frantova cera? Teda Franta to je bóchač! Teda víte vona je Frantova. Jo, Franta toho já znám. Todle je jeho cera. A seš jeho cera nebo jeho žena? Franta je dobré, ho znám." Znuděný průvodčí budil spáče cynickými vtipy a několik dezorientovaných much trhaně bloudilo vesmírem vagónu.

Vlak mírně přibrzdil, vjížděli jsme na nádraží: "No nic, Jane, už musím," vstal a podal mi ruku.

Potřásl jsem mu jí: "Tak jo, zatím, Butchi a pozdravuj vlaštovky!" Usmál se a pokynul hlavou. Posunul si brýle na nose, lehce odřený černý kufřík si dal pod paži a vyšel ven. Bylo slyšet, jak zasyčely dveře a s prásknutím se zavřely. Vlak se znovu rozjel.

Vešel jsem do chodbičky, odklopil sedačku a sedl si. Na pečlivě vycíděné podlaze byly zástupy prachových otisků podrážek. Našel jsem ty Butchiho a sledoval je od jedněch dveří k druhým. Z té poslední zbyl těsně před schody jen podpatek. V okamžiku, když jsem od něj zvedal oči, mi žaludek udělal kotrmelec a do očí hrkly slzy. Martin už je dva roky mrtvý.

Stál jsem u přechodových dveří posledního vagónu. Bylo mi blbě, navíc mě začala bolet hlava. Obličej jsem měl přitištěný na studené sklo a sledoval jsem, jak za sebou vlak nechává ve tmě nekonečné lejno koleje.

 Zpátky