Příběh

Slunce sotva vykouklo přes vršky stromů, ptáci už byli zcela zaujati svým hovorem, tráva se leskla, první prokřehlé ještěrky vylézaly na kameny. Kouzelník šel po cestě a pískal si melodie jak ho napadly, uždiboval konce trav, sem tam si prohlédl nějakou tu květinu nebo brouka. Kameny se nechávaly strhnout rytmem jeho chůze a poskakovaly prachem, až končily v trsech, které měly tu odvahu růst na cestě. Plášť vál za Kouzelníkem, ani ne tak nadnášený větrem, jako rázným vyšlapováním, takže se neucoural. Zrovna když si utrhl stéblo se sladkým, měkkým koncem, aby si ho náležitě vychutnal, bez nejmenšího zvuku, závanu či zablýsknutí se před ním objevil pidimužík.

Nasadil si čepičku a přes rameno, zády k němu, ucedil: "Já jsem Drahokam."

Kouzelník, zvyklý na leccos, zahodil stéblo, na které ho přešla chuť: "To by mohl říct každý. Já jsem, kupříkladu, pán všech střevlíků", odtušil a podrážděně si podupával špičkou. Kdokoliv by ho v té chvíli spatřil, uviděl by toho největšího střevlíka, jakého kdy země nosila.

"Nejsi", pidižvík se ani neobtěžoval otočit, "jsi Bláznivý Kouzelník."

"Hmm, dobrá, to nemůžu popřít", nervózně se zavrtěl Kouzelník, "a...

"A já jsem Drahokam," uzavřel skřítek. Jakmile to dořekl, začal se pomaličku otáčet, baletní figura ze zpomaleného filmu. Kouzelník jen třeštil oči. Jak se ten chlapíček obracel, děly se s ním divné věci. Nos, malá bambulka narůstala do velikosti opilecké okurky, pak se z ní stal sosák přerostlé můry, vraní zobák, orlí nos jak vystřižený z indiánek, krásný nosík, jaký mívají princezny, a zase ta malá bambulka. Ruce, docela obyčejné trpasličí ruce, snad jen trochu oteklé, dračí pařáty, ploutve, nohy, kopyta, celé tělo jako kaleidoskop. Kouzelníkovi se z toho všeho zamotala hlava.

"Já jsem Drahokam", řekl Drahokam s důrazem postupně na já, jsem a Drahokam, nyní už obrácený čelem ke Kouzelníkovi, "a mám pro Tebe vzkaz. Musíš povědět Královně Příběh."

Uchem do hlavy, z hlavy na jazyk a jazykem ven... Jenže Kouzelníkova otázka sebou plácla na místo, kde předtím stál skřet, jako kámen do tůně: "Jaká královna, jaký příběh?" Zíral jak opařený, dělaly se mu mžitky před očima.

Jakmile je zavřel, začal toho litovat. Jako v kině viděl znovu celý ten pidimuží obrat. A znovu a znovu. Kdyby ho včas nenapadlo oči otevřít, asi by sebou bacil. "U všech vočí baziliška," zasakroval, "tohle mi chybělo ke štěstí!" Nakopl nejbližší kamínek, zlostně uškubl první stéblo, co se mu dostalo pod ruku a strčil si ho do úst. Vzápětí ho zase vyplivl, bylo hořké jak pelyněk. Rychle se probral. Málem by byl zapomněl, že šel do lesa hledat byliny a odpočinout si ve vůni pryskyřice. Na povalování v mechu ho přešla nálada. "Doufám," vyčítavě se podíval na čmeláka, který se mu snažil nemotorně vyhnout, "doufám, že alespoň něco najdu!"

Sluneční mužíčci začali tančit po pařezech, všichni ospalci lezli z pelechů a pelíšků, omamná vůně sílila se začínajícím dnem.

"V poledne to tu bude jako ve snu," Lesní Královna nastavila hřbet ruky pestrému motýlovi.

"Hluboce se klaním," pravil motýl teatrálně a vysekl poklonu, div se nepřekotil, "pěkný den."

"Díky," odpověděla se smíchem Královna, "tobě taky." Vzala si do ruky závoj a několikrát se zatočila v kruhu, její dlouhé vlasy přebíral vánek svými neposednými prsty. Naráz se zastavila. Kdyby se to neslušelo, asi by zůstala stát s otevřenou pusou; jenže ona byla Královnou.

"Já jsem Drahokam," řekl náš starý známý.

Aniž by si cokoliv dělal ze slušného chování, zády ke Královně, z ničeho nic, s čepicí na hlavě ... a vůbec: "Tebe neznám," snažila se Královna nevypadat překvapeně, "ty nejsi z mé čeledi. Hmmm, ještě jsem tě..." Pro takové případy měla v záloze nenucený monolog, přecházející v dialog a končící obdivným monologem vetřelce, který, jak by sám v tu chvíli přiznal, by pro ni udělal první poslední. Tenhle nestyda však neměl ani za mák náladu poslouchat její sladký hlásek. Zopakoval svůj starý trik: nos, malá bambulka narůstala do velikosti opilecké okurky, pak se z ní stal sosák přerostlé můry, vraní zobák, orlí nos jak vystřižený z indiánek, krásný nosík, jaký mívají princezny, a zase ta malá bambulka. Ruce, docela obyčejné trpasličí ruce, snad jen trochu oteklé, dračí pařáty, ploutve, nohy, kopyta, celé tělo jako kaleidoskop.

Tentokrát to Lesní paní neunesla a brada se jí svezla. Hned si ji sice zakryla šátkem, ale všimnout si toho mohl kdokoliv. Do očí pak ten tetin dáreček Královně řekl: "Počkej na Kouzelníkův Příběh," a zmizel.

To už bylo vážně dost. Královna se zdravě rozhořčila: "Tss, takové cosi, vyděsí mě, nepozdraví, nic, zkrátka hrůza a ještě nějaký Kouzelník či co!"

Okolní les tomu nevěnoval mnoho pozornosti. Byl prastarý, leccos už zažil a pamatoval, Královnini patolízalové se schovaní kochali jejími rozpaky a rozklepaní strachem neodvažovali se vylézt, nevěda, co se to vlastně děje. Ale jak už to bývá v povaze Královen, řek a těch ostatních, rozčísla si vlasy, narovnala šaty a šla na palouček vonět ke květům.

"Tak, a je po legraci," bručel si pro sebe Bláznivý Kouzelník. Ne, nebyl rozčilený, jen mu to pořádně vrtalo šiškou a jak něco vrtá kouzelníkům šiškou... "Drzoun jeden podvyživená!" Měl v zásobě spoustu peprných nadávek, častoval se jimi zhusta, když něco zpackal a druhé při těchže příležitostech. Prskal slova jako tchoř, až se uklidnil a začal znova. Míjel už první keříky bezu a maliní, stín lesa ho zbavil všetečného slunce.

Jakmile se ocitl v chládku, přitáhl si plášť, aby ho ochránil před malinami a ostružinami, sehnul nos až k zemi a začal hledat bylinky. Hledal ty, které žijí napůl ve stínu napůl ve světle, živené sluncem i zemí. Nedaleko postávala veverka, kterou Kouzelníkova přítomnost vůbec nerušila. Lelkovala a drbala se v kožiše.

"Jo blešky, to je věc," pravil uznale Kouzelník. Veverka se po něm nechápavě podívala. "Co na mě tak koukáš, ty mámin vocásku, raději běž domů a častěji si kartáčuj ten svůj červený kabátek." Rezatka vyběhla na strom a pomyslela si cosi o bláznivých kouzelnících. Kdyby tak věděla. "Ále," mávl rukou Kouzelník a šel dál.

Když se zastavil na kraji mýtiny, byl už natolik zmožen chozením, teplem, vůněmi a tím tanečkem, který se mu zjevil vždy, když zavřel oči, že se natáhl jak dlouhý tak i široký, s hlavou ve stínu a pozoroval kroužící mušky. Už už si myslel, dnes to má za sebou.

"Vida, kdo se nám to tu válí v naší zahradě," uslyšel vedle sebe velmi příjemný hlas. Ucítil i kohoutek na konci trávy, kterým ho kdosi lechtal v nose. "Už jsem tu dnes měla jednu návštěvu a nerada bych..."

"Já taky," odtušil Kouzelník. Posadil se a rozhlédl. Mžoural chvíli jak sova do sluníčka, ale pak nad sebou uviděl snad Krásu samu. "Pro-promiňte," spěšně vstal a začal si oklepávat pluchy z pláště, "tě-těší mě, že vás poznávám. Kouzelník," lehce se uklonil a přitiskl si pěst pravé ruky na srdce. Přídomek Bláznivý si nechal na jindy. Třeba jako překvapení.

Královna si utrhla kvítek a dlouze nasála jeho vůni. Tak kouzelník... "Pojďte, přece se nebudeme bavit na prahu," chytla jej za ruku a vedla, spíš vlekla, ho do lesa. Ani se moc nebránil, kouzelníky příliš často krásné královny za ruce nikam nevodí. Došli, on doškobrtal, ona dotančila, k velkému dubu uprostřed palouku. Majestátní koruna, kůra věkem samá vráska, ševelící listí. Prošli mezi dvěma kořeny, pak krátkou chodbičkou a ocitli se nakonec ve velké síni.

Úplně popletený Kouzelník se zastavil. V místnosti, osvětlené svatojánky, byl velký, dlouhý stůl a na každém jeho konci židle. Kouzelník jednu z nich zlehka odsunul a nabídl Královně: "Přijměte místo, Paní."

Královna se ani trošku nepodivila, pohlédla mu do očí: "Děkuji." Kouzelník došel na svůj konec stolu a také se posadil. V ten okamžik se na stole objevily poháry s nektarem, stůl byl plný jídla. U stropu se ozval zpěv ptáků, svistot větví a šustění listí. Od stěn se odrážel hukot vodopádů a bublání potoků.

"Opravdu krásný den," Královna si elegantním gestem přiložila pohár k ústům a napila se, "jak krásně vonělo ráno, jak slastný byl tanec odcházející mlhy..." Královna půvabně vyprávěla, sem tam upila, sem tam uždibla z talířů. Kouzelník poslouchal, kolébán těmi vlnami. Jeho prsty začaly sami od sebe kouzlit na stole meandry řek, po nichž si oba pouštěli loďky z ořechových skořápek, jádra z jablek a hrušek. Kouzelník sám občas něco plácl, nesměle, jako kotě našlapuje v prvním sněhu, občas mu uniklo mezi prsty nějaké kouzlo, barevný plamínek, skleněný květ. Královnu to evidentně nerušilo.

Kolem stolu se nahrnula čeleď. Bezstarostně hodovali, patolízalové se obezřetně smáli, jeden z nich v rozmaru spolkl duhovou perlu, putující vzduchem. Ten se tetelil vším tím životem a kouzelník si mimoděk samou radostí maloval prstem v loužičkách na stole.

Kouzelník přivřel oči. Zase ten skřetí tanec. Vzpomněl si na vzkaz. Třeba opravdu čeká. Vstal. Všechno ustalo. Hluk se rozplynul, místnost byla najednou prázdná. Jen Královna seděla na svém trůnu. Došel k ní, vzal ji za ruce, posadil se na stupínek a začal vyprávět Příběh.

Kdesi v koutě se objevil malý mužík. S poťouchlým úsměvem zatančil svůj tanec a zase zmizel.

 Zpátky