Právo na...

V uších jsem ještě stále cítil ten nezvyklý tlak a snažil se ho, dle rad zkušenějších, rozehnat usilovným polykáním. Když mne to přestalo bavit, vykoukl jsem z okénka a spatřil úžasné rouno mraků pod trupem stroje. 'Daidalos,' napadlo mne. Jen tak mimochodem jsem se znovu pokusil si nějak rozumně uložit nohy v té škvírce, kterou v economy class člověku přidělili pro příštích osm hodin jako životní prostor.

Krátký okamrk jsem věnoval malé LCD obrazovce, na které, uprostřed mrňavé mapy světa, blikal obrázek letadélka, jež se už teď řítilo neskutečnou rychlostí deset kilometrů nad zemí v mrazu, jenž jsem si neuměl představit ani omylem.

Pak jsem se jal nenápadně okukovat svého souseda. Mladý kluk, právě si sedl; obratně vklínil do boxu nad sedadly podlouhlou plastovou rouru. Plakáty? Je mu snad dvacet, zlaté vlasy valícími se vodopádem přes ramena na záda, obličej, byť viděný z profilu, nad kterým by leckterá děva asi vydala poloněmý vzdech. Asi. Pousmál jsem se té představě. Vytáhl jsem si z kapsy sedadla knihu a dal se do čtení.

"Promiňte, že ruším, vy čtete SF jako literaturu nebo jen pro ukrácení volné chvíle?" ozvalo se z vedlejšího sedadla.

"Ééé," začal jsem inteligentně, "čtu SF jako literaturu. Na rozdíl od mainstreamu umí experimentovat."

Mladík se pousmál. "Více stupňů volnosti."

"Přesně."

Mladík se na chviličku odmlčel. Pak se na mne znovu otočil a podával mi ruku: "Promiňte, jmenuji se Sifeainn. Jedu na sociologický kongres, do Boloně."

"Dan," potřásl jsem mu rukou, "letím domů, byl jsem na pár týdnů u přátel."

"Podle obálky vidím, vaši mateřštinu neovládám a autora neznám, že je to nějaká hard sci-fi. Nebo se pletu?" volně navázal.

"Ne, je to tak, Ondřej Neff, Nekromat. Ale ne úplně. Hlavním motivem je technologie, jíž se nedá říct jinak než nekromika."

"Čtete také alternativní historie?" pokračoval, jako by ho vůbec nezajímalo, co jsem řekl.

"Ano, je to zábavné. Pocházím ze střední Evropy a různá kdyby-chyby, například historie druhé světové války, jsou tam populární."

"Koketérie s děsem," po obličeji mu přešel výraz, jenž by se dal označit jako zhnusení, ale proseté molekulárním sítem a zbavené všeho negativního. "Co kdyby nacisté vyhrávali nebo dokonce vyhráli. Podivná lidská morbidita," dodal.

"Je to tak, šokantní témata jsou častým marketingovým tahem," souhlasil jsem.

"Zaslechl jsem ve vašem tónu něco negativního při vyřčení slova 'marketingový', mám pravdu?" zeptal se mladík.

"No, že bych byl zrovna nadšený z uspořádání světa, tak to tedy nejsem. Ale beru to filozoficky, obávám se, že svět, ve kterém žijeme, je ten nejlepší z možných."

"Skutečně? Nikdy jste nepocítil touhu věci změnit?"

"Tisíckrát," odpověděl jsem s úsměvem, "ale naštěstí jsem to nikdy neudělal."

"Naštěstí?"

"Ano, naštěstí. Revoluce jsou na nic. Jen se změní fasáda a personál, podnik ale pořád jede postaru."

"Takže revoluce a vzpoury jsou bezvýznamné?"

"Ne, to nejsou. Paradoxně, žádná událost prý není bezvýznamná a vše skutečně souvisí se vším, jak říkali staří alchymisté. Vše souvisí se vším, moderně teorie motýlího křídla. Jenže význam událostí je věcí interpretace a to je kámen úrazu."

"Ano, metafora o křídle motýla. Jeho mávnutí nad Pekingem spustí bouři v Maroku. Nastanou okolnosti, kdy nelze říci, jakým zásahem jde systém změnit. Klasický způsob nefunguje vůbec, jak jste sám řekl. Nejde věci měnit vědomým násilným odstraněním toho, co považujeme za překážku, to jest nositele špatných ideí a pak implementovat ideje nové. Chyba je v nositelích, mají-li tu moc, každou ideu zprovozní vždy se stejným výsledkem. Pravda, vnější projevy mohou být různé, ale v zásadě jde vždy o totéž. Je třeba čekat, až se systém změní zevnitř."

"S tím mi nezbývá než souhlasit. Hmm. Jenže... takové pravdy jsou pěkné, ale co znamenají pro mě, pro ty spousty normálních lidi? Těm nepomůže to vědět. Ti musí žít pořád v tom stejném a rádi se nechají kdykoliv znovu zblbnout. Lidem jsou revoluce a podobné cirkusy skutečně k ničemu."

"Lidem jsou skutečně k ničemu. Jenže to je ten rozdíl mezi námi dvěma," řekl se širokým úsměvem Sifeainn. "Já nejsem člověk." Potom vstal a velmi klidně si z boxu nad sedadly vytáhl své pouzdro s kongresovou prezentací.

"Prosím?" zeptal jsem se překvapeně a sledoval ho zvědavě, co si počne s onou rourou.

"Jsem elf," odpověděl s vážnou tváří a mě teprve teď došlo, co mi na něm celou tu dobu bylo zvláštní. Jeho zuby byly všechny jako perličky, ty boule v jeho kučerách byly dlouhé uší a ta tvář...

"Jsem z Lidu Olší a už několik tisíc let se snažíme přijít na to, jak zastavit lidi a jejich epidemickou expanzi vesmírem. Teprve nedávno, asi tak za 1200 let ode dneška, přijdou naši Vědoucí na jediný možný způsob. Ztratili jsme mnoho času pokusy vás vyvraždit a zničit. Ztratili jsme ještě více času pokusy vás vzdělat a změnit. Jste jako virová nákaza, příliš dokonalé děti Matky. Ale my chceme také přežít. Vědoucí přišli s nápadem, že by stačilo vás jenom přibrzdit, uvrhnout do zmatku, případně donutit, abyste se ničili sami. Proto se různé naše skupinky v různých časových údobích vaší historie snaží mávat motýlími křídly a způsobovat tak bouře. Jednou to vyjde."

Díval jsem se na něj parně velmi vyjeveně. Otevřel tubus a vytáhl něj luk. A toulec.

"Samozřejmě, imaginárními křídly motýla. Někdy slovy a pak činy, jako členové brigády Vrihedd před více jak šedesáti lety v Evropě, nebo jako my teď."

"Jak?" bylo jediné slovo, které se mi podařilo ze sebe vysoukat. Čeho jsem si ještě všiml, to byl podivný klid, který se mi rozléval tělem, jako sklenka čistého ginu. Magie?

"Myslíte, jak to provedeme teď nebo jak se mi sem podařilo dostat ten luk?" opět mě obdařil tím zvláštním úsměvem. "Bylo to vcelku snadné. Ten luk je dřevěný, starý dobrý tis, tětiva ze šlach jelena a šípy mají poctivé obsidiánové hroty. Ne, fyziku neumíme obelhat, ale ošálit zrak lidí je snadné. Prohlídka rentgenem neodhalila nic nepatřičného, jen tubus s rolí papíru. A co hodláme udělat teď?"

'Hodláme?' a v tom jsem zahlédl ještě další dva stojící. Jednoho mladíka a dívku. Oba drželi luky. V rámusu letadla se svistot šípu ztratil. Letuška ani nehlesla a sesula se k zemi. Téměř v zápětí se svalil i letušák-svalovec, patrně od nějaké bezpečnostní služby. Dříve než by jeden řekl ono příslovečné 'švec', všech osm členů personálu bylo mrtvých. Pasažéři jen udiveně zírali. Pár zmatených obličejů, vetšina překvapených. Žádné reakce.

"A co máme dnes v plánu?" vytrhl mne elf ze zamyšlení. "Tenhle let nesmí přistát. Na palubě je tajná skupina vyjednavačů Evropské Unie, kteří letí uplatit jednoho kavkazského beje, aby nepoužil proti svým ruským nepřátelům ani jen špinavou atomovou nálož. Když se jim to nepovede, jak předpověděli naši Vědoucí, bude mít lidstvo na příštích třista let o problémy vystaráno a je tu jistá šance, že se z toho už nevyhrabe."

Jen tak, mezi řečí, zastřelil muže, jenž se naivně pokoušel aktivovat svůj mobilní telefon.

"Ten muž riskoval. Vždyť by mohl způsobit pád letadla! N'ess tuirr, ell'ea?" Jeho druhové se zasmáli a ještě mezi sebou prohodili cosi tou zpěvavou řečí. Pak se zase obrátil na mě: "Nic osobního to není, jste příjemný společník, ale vaši soukmenovci z budoucnosti nikoliv. Nemáme i my právo žít? A právo umřít tak, jak chceme my a ne někdo jiný?"

"Aen Elle! Aen Seidhe! Aen Danaann! Vrihedd!" zvolali všichni a pak každý cosi krátce zašeptal. Patrně zaklínadlo, neboť hroty šípů se vzápětí rudě rozzářily. Poté střelci obrátili své šípy proti stěnám letadla. V krátkém okamžiku každý z nich proděravěl trup alespoň pěti střelami. Díry to byly více než dostatečné.

Vzniklými otvory unikal vzduch jako uragán ven. Bylo jen otázkou vteřin, kdy se trup rozpadne. S notnou dávkou ironie jsem očima zavadil o informační leták pro případ nouze a o kyslíkové masky, jež se vyhrnuly ze svých skrýší. Začala mi být zima a těžko se mi dýchalo. Právo. Právo na... Můj pohled se střetl s Sifeainnovým. Jeho šedomodré oči byly jasné a svítily odhodláním. Jejich právo přežít. Odvrátil jsem zrak. Pak už jsem dokázal myslet jen na to, jak mě do své náruče pojmou ty nádherné bílé beránky mraků.

 Zpátky