Co všechno se Vám může stát

(Tajemství Krištůfka Robina)

Žili byli tři muži. Garry, Ted a Nehemiah. Ti muži měli mnoho společného. Například každý z nich měl antikvariát v Cornstalku.

Ten Garryho Walta byl blízko nádraží a zvenčí spíš připomínal nějakou tu moderní mazanici. Ve výloze měl spoustu časopisů jako Deep worlds nebo Stories and Tales, těch časopisů s barevnými obálkami, po kterých šíleli kluci různého věku.

Ted Mallony si zase zakládal na svých katalozích. Měl sice vždy jen jeden, zato občerstvovaný každý týden. Visel hned za dveřmi. Ovšem všimnout si cedulky se šipkou 'KATALOG' bylo vyhrazeno jen cizincům, neboť o nových přírůstcích se místní sběratelé vždy dozvěděli večer, v hospodě 'U starýho náčelníka'. Ted chodil se svou sklenicí od jednoho k druhému a každému z nich líčil tu úžasnou věc, kterou koupil bůhvíkde v Cincinnati od bůhvíkoho a kterou určitě brzy dobře prodá nějakému Angličanovi, Němci, Newyorčanovi nebo pro koho dělal ty své katalogy.

Nehemiah Apfelbaum byl takový tichý, nenápadný stejně jako jeho obchod. Koupil drug-store od obchodníka, který zkrachoval spolu se starou sklárnou. Dělníci teď chodili nakupovat do nového obchoďáku a tak výloha 'Starožitnictví Apfelbaum' odráží jen rozpadající se budovy sklárny, pustou a šedou ulici, po níž kdysi, dvakrát denně, prošli skoro všichni muži v Cornstalku.

Je to opravdu těžké. Každý z nich už má své otroky, posedlé pečlivým a nekonečným zkoumáním věcí, stejně dlouhými debatami o nich. Tito mají mnoho jiných skvělých vlastností, leč mívají i poloprázdné kapsy. Každý má také své drobné specialitky. Pulpové magazíny, indiánské amulety či mince a stará vyznamenání. Tu a tam se opravdu u Teda objeví nějaký ten cizinec. Ale stejně je to těžké. Je to však celý jejich život.

Ve městě je jedno místo, kde byste rozhodně nečekali, že tu po deváté večer potkáte tři starší pány. Kdybyste náhodou šli kolem, asi by si vás nevšimli, ačkoliv neustále těkali po okolí nervózně očima. To místo bylo za městem, bývalé popraviště. Prý tu nějaká banda lupičů zabila dvacet rukojmích z místních občanů. Jak jste asi uhodli, ti pánové byli místní antikváři. Měli teď opět něco společného. Jeden problém; přitom všechno to začalo...

Garry se zrovna rozplýval nad obálkou nového přírůstku; ohavná obluda, něco mezi drakem a parní lokomotivou, se pokoušela přemoci svalnatého muže, který, krom své, nutně obrovské, statečnosti a kožešinového oděvu, měl jenom, i když dlouhý a bytelný, meč. Garryho fantazie pracovala na plné obrátky, když ho vyrušilo nějaké zaštěbetání: "Pane, prosímvás, já bych chtěla knížku."

Jen ztěží odtrhl oči a podíval se na holčičku, či snad už mladou slečnu, před pultem. Velké, hnědé dětské oči, dlouhé copy, halenka. Rozhodně nikdo podobný v jeho krámě ještě nebyl. Věřil, že i kdyby se děvčatům líbily komiksy a pulpy, nikdy by se neodvážily si je u něj koupit. Chvíli ještě koukal a pak se zeptal: "A jaká by to měla být kniha, mladá dámo?"

"No, já..." dívka zrozpačitěla,"...taková," a nakreslila na stůl prstem obdélník.

Garry se usmál: "Hmm, tak vypadá většina knih. Jak se jmenuje nebo kdo ji napsal?"

Dívenka mlčela, položila ruce na pult. Pak se jí obličej rozjasnil: "Půjčte mi, prosímvás, tužku a papír." Garry sáhl pod pult, vytáhl svou vždy ořezanou tužku a ze sešitku na nákupy vytrhl stránku. Podal jí to. Dívka si rozepnula horní dva knoflíčky na halence. Garry si instinktivně zakryl oči dlaní. Když ji zas oddělal viděl, jak dívka vytáhla z pod ní podivný strojek, který měla na tenkém řetízku. Asi byl velmi starý. Ty ... nedokonalé tvary, čepy, kolečka, vůbec celé to vypadalo divně ... nějak nedodělaně, odbytá fušeřina. Garry celou dobu sledoval, jak s tím dívka manipuluje, ale nepochopil nic. Dívka skončila, schovala opět strojek a jistou rukou nakreslila na papír obdélník. "Takovou," řekla.

Jen pokrčil rameny, vzal si tužku a ťukal hrotem do desky. Pak jí ukázal směrem k policím. Dívka si vzala papír a šla. Každou knihu, kterou vytáhla z poličky, položila na obdélník a sledovala, zda-li pasuje do nakresleného. Pak ji zas vrátila. Probrala tak všechny knihy. Když odcházela, zmačkala papír, hodila do koše na odpadky, pozdravila a zanechala Garryho jeho úžasu.

Týž den, asi o hodinu později, seděl Ted s hodinářskou lupou a sledoval jemnou kresbu dřeva polynéské sošky boha Maui Tikiti. Předchozí majitel však nebyl, zdá se, žádný fachman a tak netrvalo dlouho a narazil na drobné chodbičky. Sejmul lupu a přemýšlel, jaký nejvhodnější přípravek použít. Otevírající se dveře zahrály krátkou znělku a Ted odpověděl na pozdrav. Nebylo zvykem, aby jej navštěvovaly děti, ale stále ještě zabrán do výběru mořidla, si toho nevšímal. Dívka sklouzla očima po šipce vedoucí k Tedovu nabídkovému katalogu. Sňala ho ze skobičky. Teprve teď Ted začal sledovat, co se děje.

Dívka vzala katalog oběma rukama a šla si s ním sednout ke konferenčnímu stolku. Stál tam jen pro strýčka Příhodu, byla na něm dóza s tužkami a trhací, poznámkový blok. Položila katalog, zpoza modrého svetříku vytáhla něco jako kapesní hodinky. Chvíli si s nimi hrála a pak cosi načrtla na papír. Poté listovala v katalogu a snad každý řádek konzultovala se svými poznámkami na papíře. Podle tloušťky odlistované části seznamu Ted odhadl, že hledá v tiscích. S nepříjemným zasyčením si uvědomil, že se mu z hlavy vykouřil celý pracně vymyšlený postup na renovaci sošky. Rozčileně chvílemi zíral na dívku a chvílemi pohledem drtil nešťastný exponát. Ani nevnímal, jak dlouho to trvalo. Dívka se zvedla, uložila tužku, vytrhla list z bloku, vzala katalog a zamířila ke dveřím. Pověsila opatrně knihu za její očko, zmačkala papír a hodila jej do koše, do správné přihrádky PAPĺR. Ted si úlevně oddechl. Alespoň jeden zákazník respektuje jeho snahy o recyklaci odpadů. Přesto po krátké chvilce zvedl desku pultu a šel ke koši.

Slunce se už vklínilo mezi komíny staré sklárny. Nehemiah Apfelbaum držel v jedné ruce stříbrnou minci z doby císaře Gaia Caesara. V druhé měl vatičku. Tu namočil v roztoku z malé lahvičky a jí láskyplně přetřel z obou stran minci. Odložil vatičku do popelníku a minci osušil filtračním papírem. Prasátka vrhaná mincí mu tancovala po obličeji. Měl sto chutí vyhodit ji do vzduchu a pozorovat její třpyt, až bude stoupat a padat ve světle protlačeném mezi komíny. Vtom mosazný zvonek, který visel za dveřmi, spustil svůj nakřáplý hlásek. Nehemiah uložil minci do sametu kazety, uložil ji do stolu a šel se podívat, kdože to dnes zabloudil do jeho krámku. V ostrém světle, tonoucím v temnotě vnitřku místnosti, stála dívka. Velmi jasně vystupovala její neosvětlená, pravá, půlka. Nehemiáše vůbec zmátlo, že tu stojí žena, než poznal, že je to mladá dívka.

Dívka pozdravila a on odpověděl. "Mohl byste mi, prosímvás, půjčit tužku a papír?"

"Samozřejmě," odpověděl mechanicky, než mu zapálilo, že tu žádný papír na psaní nemá. Sáhl do lavice a vytáhl arch balícího papíru a z kapsičky vytáhl pero, jímž psal účtenky.

"Prosím, mladá dámo."

Dívka poděkovala. Nějakým kouzlem se jí v ruce objevil podivný předmět. Byl vyroben z kovu, vzdáleně připomínal miniaturní astroláb. Nebyl to však žádný známý zmenšený navigační přístroj a ani kov nepoznal, což jej udivilo nejvíc. Dívka začala hýbat kolečky a jinými součástkami. Jeho oči se vpíjely do změti mechanismu. Nic nepoznával. Žádný známý princip. O čarodějnictví a magických předmětech toho četl spoustu, ale přesto...

Dívka skončila. Odšroubovala vršek pera a na papír nakreslila obdélník. Vrátila pero. "Mohla bych si vybrat knihu?"

Nehemiah vyšel před pult, rozsvítil starý elektrický lustr a vedl ji dozadu, kde měl svou knihovnu. Dívka vybírala knihy z polic a srovnávala je s náčrtkem. To bude trvat věčnost. Sedl si opatrnicky do křesla a pozoroval ji. Slunce dávno zmizelo za sklárnou, když skončila. Zklamaně nahnula hlavu na stranu, zmačkala papír a dala jej do popelníku. Při odchodu zvonek opět němě cinkl. Tísnivý pocit, který sedl na Nehemiáše, když rozbaloval zmačkaný papír, vyústil v proud elektronů telefonní linkou do dvou míst v Cornstalku.

Všichni tři tu stáli, za městem, a neměli slov. Drželi své papíry za kraje a napínali zmačkané plochy. Kresba byla vždy přesná, ale obdélník byl pokaždé jiný. Nechápavě vrtěli hlavami. Kdo je ta dívka? Co je to za knihu? Jaký strojek to používá? Pomalu se potom šourali domů s pocity, jaké žádný z nich ještě nezažil.

Celý příští týden, den co den, s úzkostí čekali. Dívka přicházela pokaždé jindy, ale vždy nejprve ke Garrymu, pak k Tedovi a nakonec k Nehemiáši. Den ode dne se usmívala méně. Úsečněji zdravila, nervózněji probírala knihy. Její návštěvy vždy skončily vyhozením pokresleného papíru.

Dnes jich měl každý z nich už šest. Garry dnes odbýval své zákazníky strohým "Nemám!", ač měl třeba dotyčný časopis přímo v ruce. Dívka doslova vrazila dovnitř. Přistoupila k pultu a natáhla ruku. Garry jí podal třesoucíma se rukama papír a tužku. Dívka s obojím zašla k regálům. Spěšně načrtla svůj obdélník a začala prohledávat police. Některé knihy jí při zpětném zasouvání spadly. Nechala je ležet. Při odchodu mrskla zmuchlaný papír do rohu vedle koše. Když byla pryč, Garry si oddechl a šel zvednout papírovou kuličku.

Kontakt elektronické znělky ve dveřích Tedova obchodu utrpěl šok při rázném dívčině vstupu. Melodie začala od poloviny a uťala se před koncem. Poutko katalogu skřípavě prasklo. Dívka s katalogem došla ke stolku, vyrvala list z bloku, chvíli sršela nad strojkem a pak kreslila. Otevřela katalog. Ted, stojící co nejdál od stolku, si všiml jasného zeleného záblesku v jejích očích. Vstala a šla ke knihovně. Prstem jela po hřbetech. Zastavila se. Vytáhla knihu z řady. Dívčiny obrysy dostaly zelenkavou auru. Hodila knihu na zem a sáhla pro strojek na řetízku. Kniha na zemi se nejprve sama zavřela, poté se modře rozsvítila. Dívka udělala několik posledních pohybů se strojkem a nechala ho volně viset na halence. Kniha se vznesla na závoji modrých jiskřiček, prudce se rozevřela a vystřelila proud jasného světla. Dívka spojila dlaně a nastavila je. Proud se o ně zlomil. Dala ruce dlaněmi k sobě. Z prstů jí vyrazily žlutozelené plameny. Kolem knihy se sice na okamžik vytvořila jakási modrá koule, která ji snad chránila, ale i ta se prohnula a plameny prorazily dovnitř. Kniha začal s tichým sténáním hořet. Dívka ještě jednou máchla rukama. Síť, tvořená zelenými, svítícími vlákny, obklopila knihu. Zvuk ztichl a kniha hořela dál. Nato vyběhla na ulici.

Ted, zdrcený tou podívanou, šel pomalu ke knize, chycené v zelené pavučině. Všiml si, že sám začíná zepředu načervenale svítit. Chtěl se vyděsit, ale vše najednou měklo a ubíhalo pryč. Došel až ke knize a natáhl pro ni ruku. Z ní se mu uvolnily jakési malé, červené kuličky. Dopadaly na pavučinu, která se zvolna rozpadala. Za chvíli zbyla po celém tom cirkuse na zemi jenom ohořelá kniha. Zprostředka její poničené obálky se na něj poťouchle usmíval plyšový medvídek v ošuntělém, červeném svetru.

Teprve večer, když všichni tři pálili za městem dvacet pomačkaných papírů, Tedovi přišlo, že Medvídka Pú v knihovně nikdy neměl.

 Zpátky