...a až se Pohár naplní

Přes nekončící provazce deště se rýsovaly městské hradby. Rozblácenou cestou k Eškiblu se potácelo na třicet Šedých. Otrhané hadry a rozedrané sandály kontrastovaly s podivnými šperky z matného kovu s oky z bledých kamejí. Šedé vlasy, splihle visící z hlav žen, mužů, dětí i starců, plazící po tvářích, rozrytých vráskami. Rudé oči jako poslední žhavé uhlíky ve vyhasínajícím ohništi. Smuteční průvod, vedený stářím zkrouceným mužem, nesoucím sebejistě nevelkou, asi půlměrkovou, pálenou hliněnou nádobu oběma rukama. Výraz v jeho obličeji je ještě sveřepějši než v obličejích ostatních. Naplnitel.

"Šediváci," odplivl si před ním strážný u brány.

"Chamraď jakási," přitakal druhý.

Stařec jim nevěnoval nejmenší pozornost.

"Jsou neškodní," dodal celník, prohlížeje košík babce, jdoucí na trh s medníkem. Díky nepřetržitému dešti nestál letošní rovnicový trh za nic. "Vždyť se jen tak toulají světem."

"Žebrota prašivá je to," rozhořčoval se první strážný.

"Vždyť nežebrají," ohradil se celník.

"A na co mají ten džbán nebo co to je?" přidal se druhý. "Říká se, že s ním chodí po domech, po chrámech a tak a žebrají."

"Babské řeči," chtěl už debatu ukončit celník.

"Mně to říkal bratranec Kaš, co je řezníkem v pevnoti Čamap, u hranic, jo, říkal mi to loni, na slavnosti přaden," vyhrkl uraženě strážný, chtěje tak dodat svému předchozímu tvrzení na důvěryhodnosti.

Celník mu už ale nevěnoval pozornost. "Podržte tu plachtu," řekl úředním tónem a jal se zapisovat obsah formanského vozu.

Trh nestál za moc. To ten déšť. Na rovnice nepršívalo. Tedy téměř nikdy. Těch několik budek a stánků nepatřičně hýřilo barvami v ušmouraném dni. Kupci i zákazníci byli otrávení. Neozývalo se žádné halekání najatých vyvolavačů, žádné úsečné smlouvání. Jen trpké kletby a stesky.

Skupinka vedená starcem došla na spodní část náměstí. Už tak rozladění lidé se po nich ohlíželi s nedůvěrou a obchodníci se podvědomě nakláněli nad své pulty se zbožím jako ptačí matka nad mláďaty v hnízdě. Cizinci se rozdělili na tři nevýrazné hloučky. Jeden, vedený mladou ženou, se vydal směrem k Šalovu chrámu, k němuž je neomylně vedla Věž Ticha, tyčící se vysoko na střechami domů. Druhá se vydala k nejbližšímu domu. Zaklepali. Zpoza otvíraných dveří vykoukla postarší žena. Všichni cizinci se snažili nahlédnout jí za záda, jakoby ona je vůbec nezajímala. Jen cosi, co má doma ve světnici. Žena je přehlédla soucitným pohledem. Přivřela dveře a na chvíli zmizela. Šediví stále nakukovali dovnitř škvírou ve dveřích. Žena se znovu objevila s pecnem chleba a hroudou sýra. Spíše než podala, vstrčila obé mezi ně. Po chviličce se jedny ruce ujaly daru, v obličejích obdarovaných však bylo vidět jen zklamání. Žena toliko pokrčila rameny a zavřela dveře. V mnoha jiných se nad nimi též lidé ustrnuli, někde jim prostě ani neotevřeli nebo rovnou práskli dveřmi před nosem.

Třetí hlouček stále tiše postával na náměstí.

Nový Šalův kněz, Ašča, právě zkončil dnešní Okamžik Zření a chystal se opustit chrámové nádvoří, když tu do něj vešli Šedí. Viděl je poprvé. Slyšel o nich už ale mnohé. Tuláci. Žebráci. Tajemné zrůdy. Démoni. Skoro zlomyslně se uchechnul nad autory posledně zmíněné pověry. Asi nikdy neviděli démona. Toto byli s určitostí lidé. Ano, zvláštní, ale lidé.

Vedeni mladou ženou, zastavili se, jakmile jej spatřili. Zastavili se, svěsili ruce podél těla a upřeli na kněze prosebné pohledy. Neřekli ani slůvko. Jen na něj vytrvale a s očekáváním hleděli.

Ašča si je jednoho po druhém prohlédl Okem Šalovým a neviděl nic, co by nečekal. Vyschlé studně očekávání. Cesty bez milníků. Snad jen...

Ona mladá žena. Nešlo si jí nevšimnout. Nebyla krásná podle vkusu hunnašských, ale sálala z ní síla, která ostatním chyběla. Byla svým způsobem nádherná. Jako rudý květ mezi modrými travouchy. Ašča pocítil nával krve doprovázející emoce, které do té doby směřoval jen Šalovi.

"Co chcete od Ruky Šalovy?" zeptal se formálně hunnašsky, byť s jistotou věděl, že mu nebudou rozumnět.

Nic se nezměnilo. Stojící prosebníci. Pohledy.

"Chotatecët?" vyzkoušel um magu, společnou mluvu kněží v Ož Očaku. ‘Co chcete?’

"Chotašom Svetdlo," odpověděla do nastalého ticha ta žena stejnou řečí.

'Chtěli bychom Světlo,' zopakoval si v duchu Ašča. Ale jaké? Světlo z chřtánu Lamše Nahara? Světlo očí Paní Rešš? Obyčejnou pochodeň?

Znovu spatřil ty rudé oči. Nemohl se od nich odtrhnout. Zhluboka se nadechl.

"Pojď se mnou," vyzval ji. Pokynul mluvčí rukou a přátelským gestem ji pozval do svatyně.

Prošli božištěm, zašli za Šalův krb a zahnuli úzkou chodbou do knězova příbytku. Ona první, on za ní, ukazuje jí cestu. Dívka se ani jednou nepodivila kam a proč jdou, nebyl na ní vidět ani strach, ani pochybnosti. Ledva došli až na místo, beze slova se posadili. Kněz si pohodlně sedl naproti dívce do bohatě vyřezávaného trůnu, dávné válečné kořisti, pomalu desetkrát starší než cokoliv v Eškiblu. Ona seděla na trojnožce z langačské slitiny, jednoduché až strohé tvarem, pableskující ale barvami, od temně rudé, přes oranžovou až po fialovou. V místnosti bylo šelestivé ticho, vzduch byl chladný, suchý a vznášel se v něm pach ozónu, který patřil k Šalovým chrámům.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se.

"Eop," odpověděla. Ještě stále nevěděl, jak to že mluví um magou, ale už začínal tušit. Stále na něj hleděla oním pohledem, jež ho upoutal. Čím dál tím více cítil jakési spříznění, které je spojovalo neviditelnou nití.

"Mé jméno je Ašča," předjal její otázku, "a ano, jsem tu také cizincem. Ale to jsou všichni, kdo se mají stát Rukama Šalovýma. Ukradli mne rodičům před dvacetipěti roky, po té, co si na mně Šalo vypálil svůj cejch a eškiblští mě našli." Vyhrnul si suknici a po vnitřní straně stehen se mu od kolen až po slabiny táhly na dlaň široké, tmavě zelené, pruhy složitých ornamentů. Při bližším pohledu se zdánlivá neostrost ukázala být živoucí spleticí stále se měnících obrazců.

"Jsem jeho," dodal ještě s lehce trpkým úsměvem a stáhl si opět suknici.

Hleděla na něho s hlubokým pochopením. Potkávala mnoho kněží, všichni byli svým způsobem ve stejné situaci jako její lid.

"I náš bůh k nám promluvil a nikdo neví, proč a co vlastně chtěl říct," přešla od tiché samomluvy do hlasité řeči.

Ašča se znovu pousmál. Jejich bůh k nim mluvil přímo, prostřednictvím svého otce, Um maga, boha bohů, Toho, Který Promlouvá. Toho, jež je podstatou Všeho. Toho, jež je řečí i jazykem Všeho.

"Málokdo skutečně ví, co bohové říkají, to nás učili v Hoře Plamenů. Jen ti, kdo mluví Pravou Řečí. Ale ani ostatní jim nemohou nenaslouchat. Nelze je totiž přeslechnout."

"Žili jsme v Oblačných Městech," začala Eop své vyprávění, aniž dobře věděla, proč to tomu cizinci vypráví, "vyvoleni Velkým En, žili jsme v bílých domech s bílými střechami a bílými ulicemi. Měli jsme dost vody i jídla, zatímco okolo Měst byla smrtící Poušť. Měli jsme Pohár Života plný. Pak se ale objevili Černani, přišli z Pouště a chtěli naše Města. Rady Měst se rozdělily na dvě skupiny, jedna říkala, že máme dost pro každého, druzí, že Život patří jen nám. A jak se tak hádali, převrhli Pohár a ten se vylil. Bílá podlaha vše vsákla a nezbylo nic. V tom okamžiku se hordy Černanů proměnili v hrozivou a obrovskou postavu Velkého En. Ten jedním mocným úderem rozbil naše Města a nás rozprášil po světě. Rozzloben, proklel nás za náš čin. Potom se vznesl a navždy zmizel. Jeho poslední slova zněla na ruinami Měst a zní dodnes v našich srdcích: A až se Pohár znovu naplní, naplní se i váš osud a vy se vrátíte do Oblačných Měst. Tak teď chodíme po světě a hledáme, čím Pohár naplnit."

Ašča pečlivě naslouchal a jako sama od sebe se mu v hlavě vynořila vzpomínka na výuku historie, na kapitolu o Arecích, dávném národu žijícím v poušti Jam Ma, který byl poražen nájezdníky. I oni byli zvláštní barvou své kůže a očí. Šediví by pravděpodobně mohli být jejich potomky. Znalost pravé řeči bohů, jež se dostávala jen některým kněžím, mu vyjevila, co cizinci skutečně hledají. Svornost a vzájemnost, které kdysi rozpustili v sebeuspokojení. Život. Světlo. Svobodu. Světlo bytí.

"Vím, co hledáte. Ale to zde nenajdeš. Bohové nic takové nemají a nemohou vám to dát. Vraťte se domů, ty i tvoje družina. To, co hledáte je tam, kde jsou tvoji lidé. Jen je třeba si toho všimnout. Tím je třeba naplnit nádobu vašeho Naplnitele. Běž a dívej se kolem sebe." S těmito slovy ji vyprovodil i s jejími lidmi ven z chrámového nádvoří na cestu do města. Pocítil, jak onen vnitřní tlak, jež ho svíral od okamžiku, kdy vstoupili na nádvoří, znenadání povolil. Zvolna si úlevně vydechl.

Eop cestou na tržiště cítila, jak blízko už je konec jejich cesty. Na dosah ruky. Když došli ke svým, všechno jim vypověděla. Její krajané však nesdíleli její nadšení. Dál jen tupě civěli vůkol a vyhlíželi něco, co vlastně ani přijít nemohlo.

Večer stále stařec Uel a jeho lidé postávali v hloučcích na rynku, žádný z nich už ale nebloumal okolo. U rychtářova domu, nahoře na náměstí, se ten večer poprvé zastavila noční hlídka městské stráže. Chvíli zkoumavě okukovali popostávající skupinky cizinců a pak šli po své běžné trase. Dnes v noci mají v plánu se tu zdržovat déle a častěji než obvykle. Možná dnes ani do hospody nezajdou.

Okna místní krčmy svítila do uplakané noci oranžovým světlem loučí a svící. Zevnitř se ozýval hlahol hlasů, řinčení korbelů a tupé a hlasité rány. Z komína černé kuchyně se zvedal mastný dým spolu s kyselostí smažené nýbly a přepáleného tuku.

Dveře hostince se otevřely a z nich spolu se závanem hutného pivního pachu smíšeného s odérem zpocených těl vyklopýtali strážní od městské brány. Nejistým krokem poodešli od dveří, když tu je něco zaujalo. Zamířili ke středu trhoviště.

"Ta hu-hnusná chramraď je tu furt," máchl rukou jeden z nich směrem ke stojícím cizincům.

"Zastr-zasradí Šediváci," potvrdil druhý. Pomalu se k nim blížili.

"Fšecky je chrrrk," naznačil pohybem ruky přes krk prvý.

"Jo, fšecky chrrrrk," opět potvrdil jeho kumpán. Už se ocitli přímo před starcem s nádobou.

"Tak co dy, dy plééésnifče," protáhl pohrdavě strážný, "ukaž cos neska nažbra-nažebral."

"No, vokaž, vokaž," sápal se druhý po nádobě.

Stařec ucouvl o půl kroku a nádobu si posunul k levému boku, chráně ji tak loktem.

"Ale, ale, panáček se nám žinýruje," zakoulel zeskelnatělýma očima první strážný. "Tak to ne hošánku. Tóó ne. My," a ukázal vláčnou rukou na sebe a svého druha, "my sme s-ztrášci zááákona, ty otrhanče! Dej sem ten džbánek, vezmu si na daně!"

"Sprááávně, daně bys neplatil!" zachechtal se druhý.

Strážný, který se dožadoval nádoby, se podruhé pokusil ji uchopit. Stařec opět ukročil o půlkrok zpět a na jeho obličeji se objevil zarputilý výraz.

"Ménem zákona," zařval druhý strážný a první tasil meč. Málem jím svého komplice praštil, ale ustál ten výkyv. A už jím ohrožoval starce.

"Dej to sem," sykl výhružně a podezřele střízlivým hlasem. Přiložil starci meč hrotem na hruď. Druhý strážný se už už chystal napodobit svého pobratima, když tu se jim situace vymkla z rukou.

První znovu hmátl po nádobě a shodil z ní víčko. To spadlo na zem a s křachnutím se rozlétlo na kousky. V tomže okamžiku už držel stařec čepel meče v holé ruce a rázným škubnutím ho vyrval překvapenému strážnému z ruky. Ten chvíli zmateně hleděl nejprve na vlastní prázdnou dlaň a potom na čepel svého meče, po níž stékala starcova krev. Druhý strážný stále ještě netasiv, byl sražen k zemi dvěma cizinci. Cosi zahuhlal, ale rána, jež asi následovala, ho umlčela. Stařec upřel pohled na krev, jež mu kanula po předloktí. V očích se mu mihl záblesk seznání. První se mezitím vzpamatoval, ale než stačil cokoliv udělat či říct, stařec obratným hmatem vyhodil meč do vzduchu a v letu k zemi jej uchopil za rukojeť. A bodl. První strážný jen hekl překvapením. Se stále rozpřaženýma ruka sledoval, jak mu košile nasáká krví. Potom začal ruce zvolna přibližovat k ostří, ale smrt byla rychlejší. Ztratil rovnováhu, podlomila se mu kolena a on, rozhodiv ruce jakoby v kajícnickém gestu, se sesul na kolena a pak i padl obličejem k zemi.

V tom okamžiku vešel Ašča do prostoru tržnice. V hloučku otrhaných cizinců se něco začalo dít. Spatřil Uela, Naplnitele, jak klečí na zemi a jak dva muži z jeho skupiny cosi zvedají ze země. Lidské tělo!

Mají raněného? Téměř se rozběhl. Několik Šedivých se po něm otočilo, v jejich tvářích zahlédl něco, co si pamatoval z Hory Plamenů. Ten výraz. Je tu. Posvátná přítomnost boha. Kněz se zastavil. Už mu to bylo jasné. Nevěděl, jak se události sběhly, ale co nastane, mu bylo jasné. A až se Pohár znovu naplní, naplní se i váš osud a vy se vrátíte do Oblačných Měst. Tak to říkala Eop. Muži už zvedli tělo strážného dost vysoko, aby jeho krev mohla vtékat do nádoby.

Z dveří hostince vyšla další osoba. Celník. Byl příjemně naladěn. Dobře pojedl, pohár či dva vína z Kalžaše mu rozproudily krev a ta nová, světlovlasá, co ji koupil šenkýř nedávno, mu ji navíc přivedla do varu. Když si rovnal plášť, ještě si vzpomněl, jak se pod ním prohýbala rozkoší. Náhle ale ztuhl.

Spatřil, jak ti, kteří ráno prošli branou, teď doslova cedí krev z jednoho strážného. Uviděl také zlatovlasého Šalova kněze, jak nevěřícně nad něčím zakroutil hlavou a se smutkem svěšenými rameny se otočil a jde pryč.

'Co se to tu děje?' chtěl zakřičet. V tom si všimá druhého strážného, jehož mdloba už pominula, jak se pomalu zvedá. Sedá si. Ale oni si už si ho nevšímají. Sledují jen svého vůdce. Strážný se tedy staví na nohy a otírá si zakrvavená ústa. Pak jakoby přemýšlel, co udělat, chvíli jen tak postává. Na to se rozbíhá a řve na celé kolo: "Vraždááá, strááááž!"

Celník mezitím spatřil na zemi strážného meč. To, co se tu stalo, mělo zřejmý začátek. Na to ty hlupce od stráží zná až dost. Nechápal jenom, co se to děje teď.

Křik už stačil zburcoval půl města a noční strážci právě přibíhají z Mečířské ulice.

Do nádoby mezitím spadla poslední kapka. Po okraj plná stydnoucí a páchnoucí krve, nádoba příjemně Uela tížila. Věděl, že Velký En je tady. Cítil ho celým svým napjatým vědomím. V tom zahlédl i přibíhající stráže. Podíval se po svých druzích a spatřil, jak se výraz zaujetí a nadšení v jejich tvářích se mění ve zmatek a rozčarování. Upřel zrak na nádobu se srážející se krví. Nic se nestalo. Nic. Zastavil se mu dech. Oči mu uhnuly. Tupě zíral do prázdna.

Strážní doběhli ke skupině a už v běhu spatřili starce s nádobou krve a tratoliště na zemi. Hbitě tasili a v jako v amoku začali Šedé pobíjet. A ti stáli jako ovce.

"Ne, nechte toho," křičel celník, který se zatím vzpamatoval, "to oni ne!" Ale marně. Skoro nikdo mu nenaslouchal.

Jen Eop. Stála a hleděla na teď již zhnusený výraz v Uelově tváři. Pak pohlédla do obličeje celníkovi. Skutečně tu byl. Velký En se totiž jeho hnědýma očima díval přímo na ni. Vzpomněla si na Aščova slova. To, co hledáte je na dosah ruky. Na dosah ruky. Chtěla ji napřáhnout směrem k němu a uchopit to. Pevně. Stejně, tak jako vždy, i teď pochopila, že dnes to bylo zase špatně.

A zatímco jeden ze strážných nejprve vyrazil loktem Uelovi nádobu z rukou, a druhou mu vrazil dýku do hrudi, také ji proklál meč. A ona zemřela i tentokrát s pocitem jalové marnosti. Pak ještě v pádu mlžícím se zrakem poznala, že ji celník sleduje se slzami v očích. Její ruka nedosáhla...

 Zpátky