O ztracených úctě, dceři a jméně

Seďte tiše a poslouchejte. Povím vám pohádku, jak mi ji moje bába vyprávěla a ta ji zas od své báby slyšela. A vy ji dozajista jednou svým vnoučatům povídat budete.

V domě sedláka Dolebora bylo dnes veselo. V jizbě se pilo a hodovalo, všechna čeleď se sedlákem, jeho ženou i syny seděli pospolu. Co je to za radost v domě? To jeho třetí syn, Bogdan, dosáhl patnácté zimy věku a měl se stát dospělým mužem. Jeho nejstarší bratr stal se podle zvyku otcovou pomocnou rukou na statku, druhý bratr stal se knížecím družiníkem a on měl se stát knězem v chrámu Svarogově. Tak už před prahem stál kněz Gostvit. Stál tu však i kůň a knížecí posel.

Kněz zaklepal na dveřej a pozdravil: „Dejtež bohové mír tomuto domu.“

A otec měl vstát a pohárem hosta uctít a odpovědět, že mír nechť dají bohové i hostu, ať zasedne, pojí a popije. Místo toho pravil: „Nadarmo podrážky jsi šoupal, tady pro tebe nic není.“

Kněz však přesto pokračoval, jaký zvyk: „Bohové nad námi bdí a my je za to ctíme. Služba bohu je služba obci. Jsem tu pro tvého nejmladšího syna, neboť je osudem poznačen.“

„Odejdi a víc se nevracej,“ urval se na něj otec. „Lepší osud čeká na našeho syna než bohu se klanět a žertvy klást. Ke knížeti jej pošlu a tam bude mužem v jeho službách.“

„Služba bohu také je hodna celého muže a není ostudou, leč osudem. Vzpíráš se marně, osud tě dostihne jako ozvěna ve skalách.“

Otec jen mávl rukou, pozvedl pohár a připil na synovu cestu do města. Hodovníci však poháry odložili, i jídlo na misky. Kněz vložil ruce do rukávců, otočil se odcházeje, pravil: „Nedobře činíš a nedobře se povede tobě a tvým blízkým.“ Dveře se za ním nezavřely, ale foukal jimi znenadání silný vítr dovnitř až ubrusy se nadzdvihly. Pak zase utichl. Společnost stále tiše seděla.

Otec se zasmál té chvíli: „Plané tlachy. Pijme a veselme se. Je čas veselí.“ A z plna hrdla se napil medoviny. A hosté zpočátku nejistě, začali znovu štěbetat a radostnit se.

Když pak večer nadešel a hvězdy vyšly se sestrou Lunou, společnost se rozešla. Čeleď do čeledních domů, sedlák a jeho rodina do pokojů. Posel přespal na seníku. Ráno pak, před slunce svítáním, otec syna přivedl k cestě, kde už posel čekal. Nebe nad západem bylo modré jako jezerní hlubina, nad východem se rozjasňovalo paprsky slunce.

„Nic nedbej řečí, synu, a služ knížeti, jak ti poručí,“ loučil se otec, maje pravici na jeho rameni. „Staneš se váženým mužem a možná jednou i vojvodou.“

Syn se otci poklonil a podáním ruky se spolu rozloučili. Posel pomohl mladíkovi na koně a oba pak odjeli cestou do města.

Když už otec zapomněl na slova kněze, když v něm jen únava z hodování byla, obloha se zatáhla mraky v jednom okamžiku a hromy začaly křižovat nebe. Spustil se liják, ne užitečný déšť, ale proudy vody bijící do všeho, na co narazí. Než mohl otec dojít do chalupy, na kost promokl a prochladl. Venku zatím voda obilí pomlátila a dobytek rozehnala. Seděl pak u kamen a klepal se zimou tak, že mu zuby cvakaly. Ani teplo mu nepomohlo a on se z toho roznemohl.

Mezitím, což nikdo neviděl, oba jeho druzí synové, proměnili se ve vrány a odletěli neznámo kam.

Zmizení nejstaršího syna zjistil záhy, když ho volal, aby po skončení lijavce jel obhlédnout pole a stádo. Dům mu odpověděl mlčením. Zavolal ženu a ta nevěděla, kde je. Ptal se robotníků a ti také ne. I roznemohlý, po statku bloudil a syna hledal. A jak tak celý den pobíhal, ještě více se nastonal. A k tomu ta spoušť. Večer už jen ležel a vzdychal. Vzpomněl si na knězova slova. Ale má ještě dva syny.

Ten druhý se z komnaty bojarů ztratil také neviděn. Když se jeho druhové ráno po něm ptali, nikde ho nenašli a tak ani celý den. Když pak na statek jeho otce jeli, aby se optali, není-li doma, viděli jen zuboženého otce a plačící matku. Ti o synovi nic nevěděli, krom té hrozné jistoty, že je potkalo prokletí.

Třetí syn mezitím službu nastoupil u knížete. Ten nevěděl, co se stalo jeho rodině.

„Doufám, že neutečeš jako tvůj bratr,“ vítal ho nemile kníže. „Stíhá mne těžce osud a nestojím o další neštěstí.“

„Co tě trápí, kníže?“ zeptal se Bogdan, který jen tušil, co se stalo s bratrem.

„Této noci ztratila se mi dcera, jako se ztratil tvůj bratr. Z ničehož nic,“ povzdychl si kníže.

„Vím jaký osud postihl mé bratry, neboť bylo bohu ukřivděno. Ale co se stalo tvé dceři netuším. Dovol mi napravit mou křivdu a zároveň mi dovol hledat tvou dceru. Tak budu moci plnit vůli jak boží, tak i otcovskou.“

„Dobrá, nechť je po tvém. Nedrážděme medvěda, když líže med.“

A tak nejmladší syn si vybral koně v knížecí stáji, dostal jídla na tři dny do mošny a hůl. Meč odmítl, neboť nepatřil jeho stavu. A vydal se na stranu půlnoční na cestu.

* * *

Dávno před tímto příběhem událo se cosi jiného. Cesty osudu jsou propletené jako nitě v plátně a tak stará nit navázala nit novou.

Kdysi, časech minulých, měli rodiče jednoho syna a ten měl zdědit jejich majetek. Byl to muž pyšný a tvrdý. Otec ho nutil pracoval od úmoru do úmoru. Jako chlapec dobytek pásl, pak žencům snopy vázal, později orat musel a sám obilí sekat srpem. Ruce mu ztvrdly i srdce. A když jeho rodiče zemřeli, dal je zemi jako se zaorávají drny do půdy, ale čest jim nevzdal. Sošky předků zanášel prach a on si na ně ani nevzpomněl. Žil v osamění na půdě svých rodičů, sourozenců, ženy neměl, ani dětí. I robotníci od něj utekli, neboť byl zamlklý a nerudný. A jak tak žil v tichosti, odešlo od něj jeho jméno. A s ním i ochrana předků. Jeho duch se tím otevřel černým silám, které se jména bojí. Vstoupil do něj jeden lesní běs a on, opustiv statek s běsem v těle, vydal se do lesa.

V lese si zbudoval v jeskyni příbytek, sbíral podivné byliny a jedl syrové maso zvířat, které chytal holýma rukama. Neměl ale klid. Běsi jím šili, slunce se bál a v osamění ho trápily chmury. Byl neklidný a jen lov mu dával zapomenout. Cítil, že mu něco schází. V noci chodil po lese, potkal-li živou duši, chtěl se jí zeptat, co mu chybí. Dřevorubci se ve strachu sekerou bránili a umírali roztrháni jeho rukama. Báby s křikem utíkaly a z rozumu scházely, děti pak se již nikdy domů nevrátili. Nikdo mu nedokázal odpovědět. Tak žil dlouhý čas.

Jednou v noci, když měsíc zmizel z oblohy a jen hvězdy se mihotaly mezi korunami stromů, v kamenné míse ve své jeskyni smíchal rozličné býlí a srdce a játra z mladého králíka a do jeho kostí vyřezal kouzlo. Pak kost rozbil kamenem na prach, vmísil do děsivého lektvaru a ten vypil. Jeho duch byl prodchnut kouzlem a on mu položil svou otázku. Tu se v jeskyni blesklo a objevila se tu mladá dívka. Úžasem oněměla, ale nějaká síla jí ochránila před duchem kouzelníka. Jen tak stála v bílém úboru vprostřed tmavé díry a jakoby osvětlena loučí. A on náhle pocítil slabost v její přítomnosti a nemohl ji roztrhat ani vysát ducha, jako to dělal jiným. Stál tam a zíral na ni v překvapení účinku kouzla. Neklid sice cítil dál, ale tušil, že den vysvobození je blízko. Tak za tu dobu okoral na duchu, že naději viděl i tam, kam jeho čáry přímo neukazovaly. Podlehl svému běsu a ve slabosti své si namluvil, že to ona mu pomůže nalézt odpověď na jeho otázku. Tak črty řezal, lektvary vařil, dívku uzavřel do klece z očarovaných kostí lesní zvěře. Denně se jí i svých kouzel ptal a netrpělivě čekal odpověď.

* * *

Bogdan mezitím krajem šel, lesy a kolem jezer a hledal knížecí dceru a svou sudbu. V chrámech před ním dveře zavírali, vida jeho sudbu ve viděních svých. Dobří lidé jej ale do domů zvali a skývu chleba mu dali nebo kus sýra. On jim vždy slušně poděkoval, ale nikdy jim neřekl kdo je a kam jde. A tak chodil celé léto až došel do poustevny starého kněze.

Stíny se již dloužily a tak zaklepal na dveře ozdobené mohutným parožím. Žrec jej přivítal jako očekávaného hosta.a nabídl mu pokrmu a lůžka k přespání. Leč mladík, poznav otcem od rodného prahu odehnaného kněze, neměl na jídlo a spánek ani pomyšlení. „Pane,“ oslovil jej s úklonou náležející strážci rovnováhy a řádu, „jsem třetí syn svého otce, jenž mne odepřel službě boží. Nejsem nyní ani učedníkem v chrámu ani zbrojnošem knížete. Nemohu se vzepřít vůli otcově stejně tak, jako můj otec neměl odpírat vůli vyšší. Neprosil bych za sebe a snesl jakýkoliv trest od toho, jemuž bylo ukřivděno, avšak zlý úděl za neposlušnost mého domu postihl i dva bratry, kteří se nijak neprovinili, a tutéž noc zmizela i dcera našeho knížete ze své komnaty, hledám je, abych aspoň troškou přispěl k odčinění zlého skutku.“

Knězi se líbila pokorná i pevná mládencova řeč velice, nedal však na sobě ničeho znát a zachmuřil čelo.

„Aby ses vůbec mohl pokusit o nápravu věcí, musíš prokázat poslušnost a trpělivost. Řád byl skutkem tvého rodu porušen a všechny čtyři živly jsou pobouřeny. Aby sis usmířil ducha vody, který skrze posvátnou koupel omývá naše duše, vyčisti studánku ležící den cesty odtud směrem, kterým vychází slunce. Na cestu se vydej se svítáním, od prvního vykročení nesmíš vzít pokrmu do úst, ani doušek vody polknout, tůňku vyčisti holýma rukama a oči z ní nespusť, dokud hladina nebude zcela jasná. Splníš-li svůj úkol dobře, usmířený duch tě napojí a dobře se ti odmění. Potom se vrať ke mně. Selžeš-li však jen jedinkrát, zle se ti povede. Jsi odhodlán splnit svůj úkol?“

Bogdan radostně přikývl: „Vydám se na cestu s prvním paprskem slunce.“

Jak pravil, tak také učinil. Zpočátku se mu šlo lehce, pěšinka byla vyšlapaná a slunce hřálo, hvízdal si do kroku a u srdce jej blažilo pomyšlení, že po dlouhém bloudění konečně našel správný směr. Avšak jak dne přibývalo, stezka se ztrácela mezi stromy, až zmizela docela a mladík se musel prodírat pichlavým křovím a nepropustným spletencem větví. Však ani o krok nesměl uhnout a lepší cestou se dát, protože pak by z vytýčeného směru nenávratně sešel. Ani slunce už příjemně nehřálo na mýtinkách, dusné vedro se sneslo na les, pot se z Bogdana jen lil a jazyk se mu lepil na patro. Konečně, se západem slunce se křovina rozestoupila.

V prostřed palouku byla ona studánka. Byla ale zle zarostlá ostružiním a žabincem zanesená a jiným zetlelým rostlinstvem. Ošklivě páchla a kolem ní kroužili věčně hladoví komáři. Slunce se bralo za les a on, unavený, teprve sem dorazil. Měl hlad a žízeň. Ostružiny lákaly, pro samou žízeň by se i kalné vody napil, ale vzpomněl si na svou matku a dal se do díla.

Nejprve šlahouny olamuje a trhaje, rozdrásal si dlaně a předloktí a košili roztrhal. Komáři dotírali a citlivě bodali. On jich nedbal a začal ze studánky kal vybírat. V lese se ale mezitím setmělo a on zbla nic neviděl. Sužoval ho hlad, žízeň ho pálila v ústech a unavené údy chtěly odpočívat. Dle slov knězových ale nesměl polevit. Stále vytahoval nové a nové hrstě špíny. Měsíc chabě s hvězdami osvětloval to místo, že ztěží viděl odlesky na hladině. Les ožil podivnými zvuky, skřeky a praskotem. Bogdan měl strach. Matné pablesky se měnily v stvůry a ač bylo chladno, studený pot mu ztékal do očí a pálil. Nesměl však z tůně oči zvednout, aby se ohlédl a tak pokračoval vyděšeně dál. Čas se vlekl a práce jakoby neměla končit.

Tu se začalo světlo zvedat a on spatřil svůj obraz v hladině čisté studánky. První sluneční paprsek se prodral větvemi a dopadl na vodu jiskra vyskočila a změnila se ve vodní vílu.

„Voda ti děkuje, Bogdane. Za to, žes studánku vyčistil a nepolevil, za to se teď z ní vody napij. Až budeš pomoc vody potřebovat, promni jednou svou slzu mezi prsty a voda ti pomůže.“

Kněz už na něj čekal: „První úkol byl snadný. Čeká tě druhá služba. Země je utlačována v kraji na půlnoci. Jakýsi běs tam rozložil svá kouzla a země trpí a ten kraj s ní. Vyžeň běsa a uzdrav zemi. Nesmíš ale žádnou zbraň užít, sic tě běs roztrhá a zabije. Teď se posilni a ráno jdi.“

Bogdan se najedl a usnul spánkem znaveného poutníka. Ráno se pak vydal k severu.

Šel a šel, míjel remízy a lesy, bažinami se proplétal i slunnými holinami. Čím dále šel, tím méně stromů a květin viděl a více kamení a mokřadů. Nohy měl rozbité od jejich ostrých hran a suknici zmáčenou lepivým blátem. Slunce bylo světlé, ale nehřálo. Neměl skoro sil pokračovat. A tu si vzpomněl na svého staršího bratra, bojara knížecího. A jak si tak clonil oči před sluncem, spatřil vysoko na nebi ptáka knížecího, raroha. Ten byv spatřen, začal klesal až usedl na jednu starou suchou větev opuštěného stromu. Bogdan ho chvíli pozoroval a pak se k němu vydal. Jakmile došel až pod větev, raroh cosi upustil ze zobáku, zavřískl a zase vzlétl. Když Bogdan zvedl tu věc ze země, byla to bukvice na větévce. Vzal ji a schoval za košili. Pak se vydal dál.

Krajina osiřela do nahoty skály. Jak tak šel, tu mu do cesty vstoupil běs.

„Toto je má země, člověče smrtný. Kdo sem zajde, toho zabiju.“

„Proč mě chceš zabít, když ti nic zlého nedělám?“ zeptal se Bogdan.

„Kdybys mohl, uděláš,“ zaskřehotal běs a uhodil mladíka do prsou silnou ranou. Ten se jen zapotácel. Pak před jeho očima na zemi blýskl se meč. Běs ho urážel slovy hanlivými a prskal na něj své sliny a nadávky. Už už by Bogdan po meči sáhl, ale vzpomněl si na knězova slova.

„Proč mne trápíš, když víš, že jsem se zlým úmyslem nepřišel?“ zeptal se znovu.

„A to není zlý úmysl mou zemi mi vzít, člověče, mé mi odepřít?“ děsivě zaskučel běs a kopanci se ho snažil shodit na zemi.

„Země je naše společná matka a nepatří tomu ani onomu,“ odpověděl.

„Lháři lidský!“ křikl běs a hůl sukovitou chystal si na Bogdana.

Ten jak si tělo chránil, na bukvici narazil. Vytáhl ji z pod košile a na zem hodil. V tu ránu ona kořen vyrazila i stonek a jeden jedním směrem a druhý druhým. vstříc obloze vyrazili. Běs uskočil, ale utéci nestačil. Větve v mžiku vyrostlého boučku jej chytily a na prach rozdrtily. Jak ten na zem dopadl, kamení rázem rozkvetlo kvítím a travou, další stromy vyrazily a vše ožilo. Tu vzduch prstí zavoněl a před Bogdanem se zjevila Matka.

„Dobřes‘ učinil, mladíku. Země se ti odmění za tvou službu. Pojez z těchto jejích plodů a až budeš pomoc potřebovat, promni špetku hlíny mezi prsty a země ti pomůže,“ a podala mu hrst malin, jahod a brusinek. On je snědl a cítil sladko na patře. Uklonil se Matce a vracel se zpět.

Starý muž opět čekal před poustevnou.

„Dobře sis vedl, ale i druhý úkol byl snadný. Třetí tvá cesta povede na stanu polední. Tam v rovině za jezery žije kovář Redimuusl, jenž samotnému Otci blesky ková. Ale zhasnul mu oheň a On teď marně čeká na svá ohnivá kopí. Jdi a zažhni mu výheň. Nebudeš ale mít žádné křesadlo a žádná bouře nemůže strom zapálit, aby ti to pomohlo.“

Na druhý den se Bogdan vydal k poledni krajem jezer a polí. Míjel osady i statky, knížecí dvory, ale nikde se nezastavoval. Až spatřil starce, jak se pod tíhou nákladu dříví sklání a ztěžka jde. Vida, asi nemá syna, který by práci zastal, jako měl jeho otec jeho bratra. Doběhl ho a vzal to na svá bedra. Dlouho šli než došli do chatrče starého muže.

„Děkuji ti, mládenče, ale nemám nic co bych ti dal za tvou službu.“

„Ničeho nežádám. Jak byl můj nejstarší bratr dobrým pomocníkem svému hospodáři, tak já jsem ti také pomohl,“ pověděl mu na to Bogdan.

„Žes‘ tak dobrý, přece jen něco má,“ a podal mu malé bronzové zrcátko. „Je to možná bezcenná tretka, možná užitečná věc. Uvaž, jak ti poslouží. Měj se a šťastnou cestu.“

„Mír i s tebou, starý otče.“ A zase se vydal na jih.

Vešel v zemi travnatou, ale tráva tu byla suchá a země také. Šel dál a dál až uslyšel rány kladivem. Došel až na místo, odkud se lomoz ozýval a spatřil kováře, jak kladivem do studeného železa buší.

„Dobré pořízení tvému dílu, kováři,“ pozdravil.

„Žerty si tropíš z mého neštěstí, jinochu?“ zavrčel nevrle kovář. „Mám studený kov a nemohu nic z něj vykovat. Pohleď, vůkol je sucho, ale náhodou se mi džbánek převrhl a vychlístl do plamenů a uhasil je. Teď kovat nemohu a Otec se zlobí.“ Jak to dopověděl, mračna se přehnala krajem, hrom duněl, ale blesku ani deště nevidět.

„Co mám dělat? Sedláci tu trpí suchem a mé dílo stojí.“

Bogdan nevěděl také čeho si má počít. Hledal dva kameny, kterými by jiskru rozžal, ale nenacházel žádný vhodný; nemálo jich rozdrolil, křesaje. Pak v pravém poledni na oblohu vzhlédl. Pomyslel si, co kdyby se mu samé slunce podařilo z oblohy sundat a jím pec zapálit. Ejhle! Zrcátko od starce vzal, vyleštil jej o rukáv a pak jím sluneční paprsek do výhně stočil. Plamen vyskočil v tom rázu a rozhučel se. Kovář výskl radosti a měchy jej rozdmýchal. Kov se rozžhavil a kovář jej vesele opracovával.

Tu se on v ohnivého pána proměnil: „Oheň ti dík skládá, za to, žes jej znovu zažehl, Bogdane. Vetři si do vlasů trochu popela z ohniště a až budeš mít nouzi, promni ty vlasy v prstech a oheň se objeví ti na pomoc.“

„I já tobě děkuji, ohni, za nabídku pomoci,“ tak pravil Bogdan a vrátil se ke knězi.

A ten jej znovu vyhlížel u svých vrat.

„Ani třetí služba nebyla z nejtěžších. Teď čeká tě přetěžký úkol a žádné pomocí se ti nedostane,“ pověděl tajemně kněz, jako by věděl o rarohu a bukvici či starci a zrcátku. „V krajině západní je hustý les a ten divy obývají. Ze svého rozmaru vítr zajaly a on jim musel vlasy česat. Když odmítl, uspaly ho. Kraj ten se strnulý a zatuchlý, bez čerstvého povětří. Jdi tam a probuď vítr.“

A jak mu kněz kázal, šel do kraje slunce západu. Prodíral se hložím, smrčinami, procházel borovými háji i lesy bukovými a dubovými. Bříz viděl nepočítaně, ale všechny ty stromy schlíple stály a jejich listy mlčely, visíce na větvích. Hlouběji se vnořoval do toho ztichlého lesa a stesk a úzkost mu seděli na ramenou. Ani hlásek, ani šepot. Jen krev mu hučela v uších.

„Áááá,“ prolomil ten řev ticho, „mládeneček mladý, kůže čerstvá, tak akorát na kabátek.“ Nelibozvuk hlasů štěkal tu odsud, tu odtud. Divy létaly jak splašené sem a tam, ale přesto se ani lísteček nepohnul.

„Přišel jsem vás žádat, abyste vítr propustili a kraji ho vrátili, sic trpí,“ pravil rozechvěle. Odpovědí mu byl ale jen řezavý smích.

„Nu, když chceš vítr, chlapče, musíš si ho sám udělat,“ divoce se chechtaly. „Když do slunce západu listí na této osice nebude ševelit jako v máji, hnáty ti zlámeme, maso z tebe uvaříme a kůži vyčiníme.“ A odlétly pryč.

Bogdan stál pod osikou zkormoucený. Jak by on mohl lístky rozechvět? Marně větvemi cloumal, listy jen chřestily, marně do nich foukal. Tváře ho bolely a sotva několik lístků se pohnulo.

Smutný tam stál a zoufalý. Jak má úkol splnit, dceru knížecí a bratry vysvobodit, když má tak těžký úkol. Žal mu vehnal slzy do očí a píseň se mu v sevřeném hrdle zrodila.

Větříčku, křídlem zamávej,
nemůžeš teď spát.
Mé bratříčky mi najít dej
a dívky té nech zaznít hlas
v rodných komnatách
Větříčku, volá mne sudba má,
přede mnou cesta neznámá,
za mnou otce vina
a v srdci mráz.
Větříčku, zoufám si,
teď nesmíš spát.

A vítr zakletý v korunách toho lesa se probudil a rozehnal se svými perutěmi, až se větve k zemi ohýbaly. Mocně vál a divy na cáry rozfoukal. Pak se zjevil jako víla ve vlajícím šatu a takto pravil Bogdan: „Vítr je ti vděčný za své vysvobození, vítr ti díky posílá,“ a tím ho víla na čelo políbila. „Až budeš nouzi mít, tak si foukni do prstů a rozemni teplo svého dechu a já se ti vyjevím v ten čas.“

„Ó, já děkuji tobě, větře, neboť teď jsem svému cíli blíž,“ uklonil se Bogdan a odcházel.

Když se vrátil k poustevně, kněze už tam nezastihl. Dveře byly vyvrácené, stavení opuštěné, jako kdyby tu léta nikdo nežil, ač nedávno odtud odešel. Co si teď mám počít, pomyslel si Bogdan, když do spánku upadal, znaven, na mechu a listí pod děravou střechou.

V bezměsíčné noci ho vzbudil z neklidných snů pocit, že je sledován. A vskutku, před vyvrácenými dveřmi chatrče stála temná postava. Bogdan se s dušeným výkřikem posadil a v strachu se uvnitř choulil. Černý stín se přibližoval až se zůstavil mezi dveřmi.

„Jaké je mé jméno?“ pronesl hluboký a děsivý hlas, kterého zvuk se rozplynul v noci jako kouř za deštivého dne. „Pověz mi, jaké je mé jméno a já ušetřím tvůj život.“

„Nevím, kdo jsi a jaké je tvé jméno,“ špitl Bogdan. Pak si dodal odvahy. že jde jen nějakého vtipálka ze vsi za kopcem.

„Jaké je mé jméno?“ ta slova bodala jako tisíc jehliček. „Povíš?“

Bogdan poznal, že tenhle běs či čaroděj jej jen tak nepropustí. Pokusil se najít pohmatu kde nechal tesař díru, ale přitisknut k zadní stěně pochopil, že je v pasti. Co naposledy spatřil, byl pohyb rukou, jenž udělal ten černý a pak se blesklo a on seděl ne v chýši, ale v nějaké studené jeskyni, kde chladná voda kapala ze stropu a průvan mu ježil chloupky po vším těle. Spatřil i čaroděje, zachmuřeného muže v plášti z temnoty s obličejem jako z kamene řezaným.

„Lhala jsi mi,“ řekl čaroděj. A Bogdan si všiml, komu ta slova patřila. V kleci z kostí byla uvězněna bledá dívka, která slunce jistotně dlouho neviděla. Je to snad ta ztracená dcera? Srdce mu poskočilo rozrušením.

„Lhala jsi mi, že tento něco ví,“ řekl a ukázal na Bogdana. Dívka na něj poplašeně pohlédla.

„Ne, mluvila jsem pravdu, vždyť i tvé čáry to potvrdily!“ bránila se. Lhala, ano, z bolesti, ale když na hladině smrdutého lektvaru uviděla Bogdanovu tvář, cosi v ní jí řeklo, že to on ji vysvobodí ze zajetí volchova. A proto lhala.

„Lhala jsi a teď se pustě vymlouváš. Zahynete oba,“ dodal. „Nejdřív ty,“ otočil se k Bogdanovi. „Protivil ses mé vůli a moci a odpověď jsi mi odepřel, ač můj kotel mi řekl, že ji znáš. Zemřeš.“ A pak aniž by i bystrý sokol zhlédl, v ruce spálenou kůstku zlomil a z ní vyběhl ohnivý běs a Bogdana napadl.

Mladík ucítil mocný žár běsových rukou a spalující horkost jeho dechu. Běs kolem něj ohnivou síť obestřel a ta mu měla život zkrátit. Ale vzpomněl si na pomoc. Z bolesti slzu v prstech rozemnul než vyschla. Tu se za ním vodní víla zjevila a bičem z jiskrného proudu běsa sekla a poté spoutala. Běs ryčel a bojoval, ale moc čisté vody byla nad jeho síly a zhasnul.

Tu se víla na čaroděje obrátila a pravila: „Malevesic jsi původem.“ A jen to pravivši, zmizela.

Čaroději se po obličeji překvapený mihl výraz, snad i radostný, ale vystřídala jej bolest, jako spaluje vnitřní nemoc.

„Áh,“ zaskučel jen. Potom si z čelenky dvě černočerná pírka vytrhl a foukl je na Bogdana. V mžiku se hejno zlostných havranů změnila a ti se vrhli na mladíka a zle jej klovat počali. Rukama se bránil a oči své chránil, ale jejich zobáky klovaly tvrdě. Tu si opět pomoci vzpomněl. foukl si do prstů ruky, jíž zrovna černého pták odehnal. A tu se v jeskyni zvedl vítr, silný a čerstvý. Marně havrani křídly bili, marně krákali své kletby, po chvíli z nich jen hromádka pírek zase zbyla.

Vítr ten se hned neutišil, místo toho větrná víla toto pronesla: „Spolstvem jsi Cholp.“ A odletěla.

„Áh,“ ještě bolestněji čaroděj zaskučel, prsty zkroucené v bolesti. Ale přesto pronesl své další zaklínadlo a z hrdla se mu spolu se slovy vynořil běs temnoty, temnoty temnější noci bez Luny, temnější zlého svědomí. Jeho prsty se rychle kolem všeho obtočily a vše se propadlo to propasti naprostého ticha a tmy. Ani jen dech svůj Bogdan slyšel, ani srdce. Jsem mrtvý? Zděsil se. Necítil nic. Ani své tělo, ani to, že mysl má ještě svěží. Tu s hlavou v dlaních v zoufalosti, ucítil pramínek vlasů a do třetice pomoc povolal, když je protřel v prstech.

Rána ránu stíhala a jeskyně se hromem rozduněla. Blesky pročísly tmu jako nůžky plátno. Cupovaly běsa na malé kousky, až z něj ani nitka temnoty nezbyla.

Stejně hromový hlas pak již klečícímu čaroději, na zem zhroucenému, pověděl: „Zván jsi Veselub.“

„Áh,“ už jen čaroděj vydechl. Pak se ale vzchopil a další kousek provést chtěl. Klec kolem dívky ožila zakletými dušemi dávno mrtvých tvorů a ti ze zloby a strachu stahovaly své mrtvé drápy a hnáty kolem ní. Dívka bolestí křičela a krůpěje její krve na kůži vyskakovaly, jak ji ostré hrany trhaly.

Bogdan se chtěl vpřed vrhnout a klec rozmetat, ale čaroděj ho na zem srazil. Tu mezi prsty Bogdan prsť země pocítil a promnul ji ve volání Matky na pomoc.

A Matka se ze země zvedla a klec se pod jejím slovem v prach rozpadla. Tu k čaroději pravila: „Po otci jsi Sebesadov.“

„Áh,“ v pláči čaroděj pravil, neboť teď již své jméno znal i vinu. Duch jeho otce svou kletbu odvolal a jeho běs ho opustil, neboť měl opět své jméno. Matka jej potom do země jámou pohltila, která se pod čarodějem otevřela, neboť jí náleží vše mrtvé. I ona odešla.

Duše předků, jež jsou ctěny jménem a oběťmi kladenými jejich žijícími dětmi, v srdci Matky pod její ochranou jsou a běsi i Černobog je obcházejí.

Bogdan zůstal s dcerou knížecí, Slavošou, v jeskyni. Z venku se počal ozývat cvrkot ptáků a nový den se rodil nad obzorem. Oba pak z příšeří jeskyně do toho dne vyšli a vydali se na cestu domů.

Když se kníže dosti s dcerou přivítal a oslavy na její počest ohlásil, dal si zavolat Bogdana a tak k němu promluvil: „Jsi mužem nejen věkem a já tě odměním tak, jak si toho hoden. Má dcera stane se tvou ženou a ty pak po mě vojvodou. Budeš-li dobrý, lid tě třeba i knížetem zvolí.“

Ale Bogdan jen hlavu sklonil a knížeti odpověděl: „Dcerou tvou jsem našel. Teď ještě musím sudbu svou splnit, kníže. Jsem třetím synem a náležím bohům. Odejdu teď zpět do poustevny a svůj život zasvětím tak, jak mi je souzeno. Jen tak se mí bratři vrátí.“ A pak knížete uctivě pozdravil a odešel. Poustevna již byla opět jak ji prve viděl a i kněz tam na něj čekal.

„Dobřes‘ učinil,“ pověděl mu. „A teď viz, že tví bratři ti pořád nablízku byli, jak se patří.“

A tu z oblohy raroh přiletěl a ledva se země dotkl, ve staršího bratra se proměnil. Pozdravili se bratři a pocelovali. Bratr se pak na knížecí dvůr vypravil. Ve službách knížete se slavně vyznamenal v bitvě i radě, vojvodou se stal a pak si i Slavošu vzal, dceru knížecí. Za čas se knížetem stal, protože byl mužem na svém místě.

Poté co první bratr odešel, vytáhl kněz z rukávce bronzové zrcátko a podal jej Bogdanovi. Jak se jej jeho prsty dotkly, změnil se v člověka. Tím byl jeho nejstarší bratr. Zase se dlouze vítali a v náručí tiskli. Bogdan pak se i s ním loučil a na cestu ho žádal: „Od zlého kouzla jsem nevděčného syna osvobodil a ten teď se svými předky odpočívá, aniž by kdo měl ulít na jeho hrobem. Jdi domů, k našemu otci, který již určitě prohlédl svou bláhovost a oba nad zemí ulijte medoviny za toho syna i jeho otce a matku. Otce pozdravuj a vyřiď mu, že jsem svou cestu našel a jsem šťastný.“

Nejstarší se vrátil domů. Celou tu dobu, co synové byli pryč, statek pustl. Starý otec trpěl bolestmi v kostech a kloubech, které ho trápily od onoho dne, kdy mu synové byli odepřeni. Stěží nějakou práci zastala jeho žena ani napůl nestačila. Byla drobná a těžké práci neuvyklá. Když se pak tento jejich syn objevil ve dveřích, jako by slunce bolest rozpustilo, otec mu vyšel v ústrety a uvítal ho doma. Matka jeho plakal, ne ze smutku, ale z radosti. A pak se večer sesedli a mnohé si povídali.

Jen to jsem vám pověděla, co mi bába řekla, nic jsem neubrala a ani nepřidala. Všechno se tak stalo, jakože je země po mnou, slunce na nebi, vítr v polích a voda v potocích.

 Zpátky