Niktin pláč

V kraji Aim, v malé vsi u Javorové řeky, žili Aska a Nikt.

Aska byl synem rolníka. Malé hospodářství vedli spolu a otcem, neboť jeho matka zemřela ještě když byl jinochem. V kopcovitém kraji to nebyl život lehký, ale volnost a dobrá správa kraje Maramem z něj činila snesitelný úděl. Ba, co víc. Nekonečné hvozdy byly plné zvěře, hbité potůčky se proplétaly údolími mezi kopci, svahy některých z nich pokrývaly bohaté pastviny. Jara tu byla svěží, léta klidná, podzimy štědré a zimy běloskvoucí. A k tomu všemu tu byla Nikt. Nikt šelmooká. Nikt rozpustilá. Nikt krásná. Nikt milující. Nikt.

Nikt byla dcerou truhláře a správce vsi. Otec i matka o ní často říkali, že najít v lesích poklad se nevyrovná ani jen vlásku na její hlavě. Pomáhala matce s vedením domácnosti, neboť otcova práce pro obec udělala z jeho ženy truhlářského mistra. Však také tovaryši pravili, že lepšího mistra by pohledali, usmívajíce se při tom potutelně. Nikt měla matčinu ráznost a odvahu, rozhodnost po otci, krásu samých hvězd a smích jako vlnky na splavu.

Blížil se čas sklizně. Obilí už sklánělo hlavu, jablka a hrušky nabíraly barev zralosti. Lísky byly obsypané oříšky. Čas senoseče už byl sice ten tam, ale teplé a vlhké léto připravilo druhou otavu. Lidé se chystali síct, česat, vázat snopy, mlátit obili, svážet seno. Nedaleko, ve Větrné rokli v hloubi lesa, se tou dobou pomalu probouzel Iku, duch chladných větrů.

Doba se nachýlila, lidé oslavili úrodu, to bohatství poskytované zemí, pole se oděla hnědě a kopcům prokvetl lesnatý plášť. Iku už byl vzhůru a po dlouhém spánku se volně proháněl po kraji. Vířil spadané listí, kličkoval větvemi, čeřil hladiny rybníčků a cuchal travám kožich. Ale přesto přese všechno byl úsměv na jeho tváři trpný.

Byl slunečný, ale chladný den. "Iku se probudil," říkalo se mezi lidmi. Co dále se říkalo, že s ním do údolí přichází smutek. Slunce se mu z posledních sil bránilo, leč nezadržitelně sláblo. Nehledě na to, Aska stále v Niktiných očích viděl zlatavé květy blatouchu a ona se v jeho dlaních cítila jako na prohřáté louce. Procházeli se spolu v kopcích nad vesnicí. Iku v té chvíli ohýbal svým mocným dechem vršky stromů. Vždy, když přestal dout, stromy se opět narovnaly. Ani on je nepřiměl sklonit se před ním. Uměl je vyvrátit, ale pokořen se cítil jejich vzdorem. Pak spatřil dvojici lidí, jež jeden druhému byli oporou, nesklonili se, ani jen na chvíli spolu se stromy před jeho dechem. A on náhle seznal, co ho trápilo. Samota.

Iku se zastavil, z větrných vírů si přičinil tělo a takto jim zastoupil cestu: "Já jsem mocný Iku."

Aska i Nikt se lekli. Postava před nimi mluvila děsivým šepotem, slýchaným v komínech a úzkých stržích. Neustále se měnila a přesto vypadala stále podobně.

"Co od nás chceš?" dodala si odvahy Nikt.

"Tebe chci, tebe, abych zahnal samotu," zašeptala bytost. "Za čtyři dny přijde čas a já si tě odvedu." Poté se víry, tvořící jeho tělo, s vytím rozprchly.

Oba tam stáli, hledě jeden druhému do očí.

"Nikdy nedovolím, aby se ti něco přihodilo," řekl po chvíli pevně Aska.

Nikt se na něj dlouze zadívala a viděla tam stopy jeho osudu. Když poté scházeli strání do vesnice, Nikt tiše zašeptala: "Nikdy nedopustím, aby se tobě něco přihodilo."

Příhoda vyvolala ve vesnici rozruch. Aska na shromáždění občanů vše vylíčil. "Neodporuj Ikuovi!" radili mnozí, ze strachu před jeho hněvem. "Postav se mu," povzbuzovali ho někteří, ať už ze závisti nebo upřímně. Nikdo však nedokázal říci, jak duchovi vzdorovat.

A tak když přišel čtvrtý den, všichni netrpělivě a bázlivě očekávali, co se stane. Lidé se shlukli na návsi, Aska a Nikt stáli u kamenného sloupu Askova prapraděda, který byl ve vsi vzpomínán pro svou udatnost, když holýma rukama zachránil přítele v lese před vzteklou bachyní.

Vzduchem náhle prosvištělo cosi a vprostřed rozbíhajících se lidí se opět zhmotnil Iku. Panika schvátila mnohé a jen pár zvědavců se skrylo nedaleko.

"Přišel jsem si pro tebe," řekl svým hrozným hlasem Iku, "a odvedu si tě." Jakoby ruka, jeden z vírů se odpojil od jeho těla a napřáhl se k Nikt jako hladový chřtán.

"To nedovolím!" vzkřikl Aska a postavil se mezi ně.

"Kdo jsi?" zaševelil Iku. "Člověk," zasyčelo z něj samého v odpověď. Mohutný závan větru pak mrštil Askou na zem.

Aska se pomalu zvedl a kámen, jež při tom sebral ze země mrštil po Ikuovi. Kámen však neškodně prolétl jeho tělem.

Ikuova ruka se opět napřáhla k Nikt. Aska popadl hůl, již měl připravenou a vedl silný úder proti ní. Byl zdatným v boji s holí, ale sám tušil marnost zápasu. Iku rozezlen odporem mu kladeným, sáhl po zbrani nejsilnější, po Moci. Vzduch oněměl v jednu chvíli a rozeštkal se vzápětí. Askův život byl vyrván z jeho těla a on se skácel k zemi. Iku ihned poznal svou chybu, když ztratil sílu, aby udržel své tělo. Ještě před tím, než se rozplynul, řekl: "Co nemohu mít já, ani tobě nedopřeji."

Padající hůl zazvonila o zem do ticha. Nikt stála na bezvládným Askovým tělem. "Kdybych ti nebyla dovolila mě bránit, byl bys alespoň naživu." Vložila hlavu do dlaní a plakala.

Nic ale nepomáhaly slzy, nic nepomohl ranhojič. Tělo Askovo leželo v posteli v domě jeho otce a nebylo člověka, který by neměl radu, leč ty byly k ničemu.

Nikt chřadla. Nic ji netěšilo, a ona sama, potěšení svých rodičů, ubývala jim před očima.

Tu kdosi nadnesl: "Požádej o pomoc moudrého Geze, který sídlí nedaleko." A vidouc Nikt malou jiskřičku naděje, odebrala se Geze hledat.

Ani sám Iku na tom nebyl dobře. Kouzlo, které poutalo Askův život, ubíralo mu den co den sil. Ploužíval se místy, kudy dříve prosvištěl, hlas měl slabý a tíživou samotu msta nezahnala.

Nikt dorazila ke Gezově chýši. Moudrý zrovna rovnal sušící se svazečky bylin na bidle, když vstoupila dovnitř.

"Á, tak tady jsi," aniž se otočil, pokračoval, "to tys ta příčina Ikuova stavu."

Nikt byla zmatená. Nejenže ji moudrý poznal, ale navíc jakoby za všechno mohla ona...

"Ne, tak jsem to nemyslel," odpověděl na její nevyřčenou otázku Gez, "což sis nevšimla, jak od té doby zeslábl kdysi mocný Iku? Nevšimla, vím, máš jiné starosti."

"Přišla jsem tě požádat o pomoc," řekla už klidnější.

"A jaká by to měla být pomoc?" zeptal se mudrc.

"Máš moc vrátit Askovi život?"

"Moc mu život vzala, Moc mu jej může vrátit. Ale víš, co po mně chceš? Podívej se na Ikua, ten Moc užil a trpí. Mám snad i já trpět? Proč má trpět někdo další? Co z toho vzejde?")

"Ale ty jsi moudrý, ty přece víš, jak pomoci!"

"Vím, to vím, ale nebude to tak snadné. Pro nikoho z nás...," poslední slova jen tiše zašeptal.

"Co tedy musím udělat? Dám i vlastní život za jeho."

"Ó, vy lidé, jak je všechno jednoduché!" zvolal téměř pobaveně Gez, "život za život! Ano, ale nejen to, je třeba také předejít tomu, aby se vše opakovalo."

Teprve teď zanechal mudrc své práce a otočil se k Nikt: "Udělej vše, co ti řeknu, byť by kdokoliv namítal cokoliv, otec či matka. Vezmi Askovo tělo a zasyp jej hlínou na poli, jako bys sela ozim a cekej na jaro. Stejně tak vezmeš tenhle kámen," a podal jí průzračný krystal křišťálu, "a stejně tak i jej zasadíš ve Větrné rokli, v Rirremu." S tím se s ní rozloučil a věnoval se dál svému.

Nikt, s krystalem v dlani, se vrátila do vsi. Když se rodiče Asky, ale i její vlastní, dozvěděli, co má v úmyslu, zrazovali ji o toho všemi způsoby. Že mrtvý nedojde Gerdu, není-li jeho tělo spáleno a není vztyčen kamenný sloup, že Větrná roklina je nebezpečné místo, že zkrátka se jí dostalo hloupých a ne právě dobrých rad.

"Když nic jiného, já věřím," řekla k tomu Nikt, "pak-li vy mi pomoci nemůžete, horší už to být nemůže."

A s pomocí chápajících, dovezli Askovo tělo na pole, vyhloubili mělkou jámu, tělo položili do ní a zasypali hlínou. Po těžké cestě i kámen do rokliny zanesla. A čekala.

Iku vše viděl a ze vzteku dul nad Askovým tělem až do úmoru, nebyl schopen však sejmout z něj peřinu prsti, ba ani jediný suchý list.

A tak se zima chýlila ke svému konci. Iku se rozplýval únavou a Moc jej vysála téměř k smrti. Na polích ještě stále ležel sníh a nad ním se on užíral z posledních sil.

A tak jako každý den, i dnes přišla Nikt k místu, kde ležel Aska. Lehla si na již promrzlou zem a plakala.

To nic,
copak by se stalo,
jen Iku přeběh po poli
a zničil, co se dalo,
umlčel, co zpívalo,
zardousil, co hrálo.
Teď pomalu kráčí o holi,
tak spi, lásko,
ještě není jaro.
Opět se budíš?
To nic,
něco se ti zdálo,
já vím, poryv mrazu zabolí
a sněhu není málo,
nad kopečkem hlíny
listí už se sválo.
Ale pod ním nic nás neskolí,
budeme spát, lásko,
ještě není jaro.


A když takto pak za ním přišla v den jarní rovnodennosti, spatřila jak sedí mezi rašícím obilím, živý a usměvavý. Jakmile ji spatřil vstal a šel ji v ústrety. Pak oba dva, ruku v ruce, sešli do vesnice.

Ve stejný čas, se z krystalu, jako z vejce, vyklubal Ren, nový vítr. Kouzlo bylo zlomeno. S prvním sluncem toho dne upadl Iku do spánku, jenž měl za svůj poslední, netuše, že na podzim se probudí spolu s bratrem Renem.

A moudrý Gez v hloubi svého srdce uložil ten střípek samoty, jenž poutal Ikuovo kouzlo, uložil ho tam k ostatním střípkům, které za život sesbíral, a uzamkl ho tam. Potom vyšel na práh své chýše, aby nechal první jarní paprsky slunce pohladit své vrásčité tváře.

 Zpátky