Píseň Hada

Zapomenutý ve skulinách rozvalin,
tmou skrytý, světlem lákaný,
chladu chlad a výhně oheň,
Had mlčí Píseň,
Píseň Konců, Píseň Začátků.


V zemi zvané Hibera, v zemi mírných kopců a rozlehlých lesů se schylovalo k významné události. Na divokém honu zemřel Maram, Pán pánů, a nastal čas zvolit nového. Šestnáct pánů se sjelo do Taksil, aby se mezi nimi rozhodlo, kdo bude mít právo převzít starodávné žezlo. Všichni teď seděli v hodovní síni taksilské tvrze.

Byl mezi nimi i Rana, syn pána Taksil, pána jedné z nejstarších pevností země. Mnoho lidí v něj skládalo své naděje, neboť prokázal, že je dobrým správcem. Země potřebovala muže, jako byl on, hospodáře a ochránce, mnoho bývalých Pánů jen užívalo své moci k přežívání.

Seděl vedle svého otce. Seděl tiše a ponořen v úvahách večeřel. Chladnoucí omastek Ranovi přilepil prsty k napůl obrané kosti. Roztržitě a vztekle zatřepal rukou, až kost spadla na stříbrný talíř. Tupý zvuk jejího dopadu zanikl v halasu žranice.

Mezi všemi těmi muži tu seděla jediná žena, Pon, dcera pána Bilonu, ta, jenž byla přislíbena budoucímu Pánu pánů. Rana jí hleděl přes stůl přímo do očí. Dva safíry se před ním otevíraly jako brány. Cítil, jak se kolem něj zvedá vítr a on je unášen směrem k ní, rozevírá náruč a rty chtějí...

Zítra se ukáže, kdo bude Pánem pánů," zařval s plnými ústy Kez, pán Derbizu, a udeřil nešikovně pěstí do stolu. Úderem roztočený talíř prskal kostičky, kapky tuku a drobky, v nejzazším bodu své dráhy překotil pohár, z něhož víno jediným mohutným chlístancem vylétlo na kazajku pána Hikvesu. Potutelný smích i neskrývaný řehot prořezávaly nadávky.

Shnilý kořen," syčel Bor, pán Hikvesu, a jeho syn přitakával, „ano zítra, zítra budeš vytnut z kmene a zahozen mezi odpadky."

Dočkej se svými soudy toho správného dne," máchl pohrdavě rukou Kez, „ve tmě by se tvé vyhrůžky mohly ztratit a zabloudit. Byla by škoda, kdybys je sám přeslechl..."

To jste muži?" zahřměl hlas Ranova otce. „Štěkáte jako psi na kost, která ještě pevně vězí v boku rozzuřeného býka."

Rana byl zhnusený a znuděný tlacháním u tabule. Většina shromážděných byla již přiopilá a hrubostem byl dán průchod navzdory přítomnosti urozené ženy. Dojedl, napil se kořeněného vína. Jako nejstarší syn hostitele a účastník zítřejšího klání nemohl odejít a tak si po tisící prohlížel intarzie na stropě hodovní síně, obrazy lemující její zdi a dlouhé pohledy věnoval i Pon.

Znali se již od dětství, ale teprve nedávno si oba všimli, že mají jeden pro druhého více než jen přátelské slovo a výzvy ke hrám. Neúprosně, jako koně v lukách, hnaly se Ranovy myšlenky hlavou.

Vzpomínal na ty první pohledy a doteky, ta malá tajemství, smluvené znaky a společné rituály, jež se staly kameny jejich vztahu. Teď tu seděl mezi šestnácti muži, jež zítra zkříží své zbraně, aby jeden z nich uchopil vládu a s ní i ji. Zatnul pěsti, až mu bolestivě zbělely klouby.

Páni," zdvihl Arod, pán Taksil, svůj pohár, „nastal čas pro slavnostní zahájení Turnaje pánů. Připíjím na vítěze, jež je z nás nejlepším." Kradmo se podíval po svém synovi, jež ale nepřítomně zíral přes stůl.

I ostatní páni vstali a připili vítězi. Teď se všichni odeberou na nádvoří, kde bude složena přísaha Turnaje. Rana si škodolibě představoval, jak s hranou bázlivostí budou přistupovat pánové k soše Hada a slibovat, že čestný boj je jen boj proti ozbrojenému a řádně vyzvanému protivníkovi. Sotva znatelně se ušklíbl. Nicméně i on zvedl svůj pohár a dlouze se napil, i když z úplně jiného důvodu.


Nový den začal odhrnovat závěs tmy. Mužové se svými meči se začali řadit kolem nádvoří pevnosti. Turnaj může začít. Los je rozdělí na dvě skupiny a mužové ze skupiny zvané družina vlka budou moci vyzvat protivníka ze družiny zajíce. Souboj je ukončen třetím krvavým zásahem soupeře, nikdo však nesmí být zabit. Tak turnaj půjde, dokud nezůstanou jen dva neporažení. Zde už platí jiná pravidla, kdo přežije, bude Pánem pánů.

Souboj se vyvinul dle očekávání, jako poslední zůstali Kez a Rana. Kez utržil dvě rány a Rana žádnou. Postavili se proti sobě, oba ve střehu, čekajíce na znamení. Zazněl úder gongu. Oba soupeři začali kolem sebe pomalu kroužit, jeden každý hledaje slabiny druhého. Rana byl ve výhodě, neměl žádné zranění, za to na Kezovi bylo vidět, jak mu z narychlo ošetřených ran uniká síla.

První zaútočil Kez. Sekl mečem, aby zjistil sílu soupeřovy paže. Kov třeskl a meče od sebe odskočily. Rana, vědom si Kezovy vynaložené námahy, na něj zaútočil ve stejném směru. Kez ránu vykryl, ale se značným vypětím. Souboj měl jasného favorita. Oba muži se zkoušeli, ohlušující rány střídaly chvíle číhavého ticha. Znenadání Kez prudkým úderem do předloktí vyrazil Ranovi meč z ruky. Meč opsal nízký oblouk a dopadl na zem. Kez svěsil ruku na znamení, že nechá protivníka zvednout zbraň. V okamžiku, kdy se Rana otočil, vyrazil a bodl mu meč do zad. Rana pod tíhou úderu okamžitě upadl. Kez ještě vytáhl meč z rány. Ozval se zvuk signální píšťaly. Na nádvoří se objevilo větší množství ozbrojenců.

Rana ležel na udusaném trávníku. ‘Rána do zad? A beze zbraně?’ Takovou prohru nečekal. Kalícím se zrakem hleděl k obloze, modré jako oči Pon, naslouchal tichnoucímu hlasu přírody, krásného jako hlas Pon. Tma se v něm stahovala jako mraky před bouří. Z posledních sil se zvedl a opřel se o loket. Neklidně šumící dav náhle ztichl. Kezova ruka, pozvedající zakrvavělý meč, rychle poklesla.

Volám tě, Hade," šeptal Rana do zmrtvělého úžasu okolostojících. „Tvým jménem proklínám zrádce Keze. Kdykoliv ho jeho žena uvidí, sama oslepne, kdykoliv jej uslyší, ohluchne a oněmí. Nikdo jiný než já pak nebude schopen ji prokletí zbavit, a přec, zbavím-li ji ho, ty, Kezi, to zaplatíš životem." Rana ještě prudce vydechl, hlava se mu zvrátila dozadu a on padl zpět na zem.

Kez dal znamení svým mužům a ti začali pomalu vyklízet nádvoří.


Tělo mrtvého Rana leželo na pohřební hranici. Chlad srážel na polenech kapky vlhkosti a stěny nádvoří odrážely zvuky noci. Na úsvitu bude tělo spáleno a vedle sloupů jeho děda, matky a ostatních členů rodiny bude vztyčen i ten jeho. Kamenný sloup zvící dospělého muže, na němž bude vyryto jeho jméno. Jeho duše se pak vrátí k Prvním.

V bezovém keři nedaleko hranice se ozvalo jemné šustění. Na mýtinu se vplazil Had. Jeho černočerná kůže byla tmavší než noc a jediné oko vprostřed čela žhnulo samým plamenem. Vylezl na hranici, svým rozeklaným jazykem olízl Ranovi nejprve uši, pak oči a nakonec ústa.

To jsem já, Rano, Had, jehož jménem si dnes proklel. Přišel jsem splnit kletbu. Dám ti jednu jiskru ze svého oka a ty opět vstaneš. Nebudeš potom ani živý, ani mrtvý, živí se tě budou bát a mrtví ti budou závidět. Věz, že smrt přijde, obětuješ-li. Život však, přijmeš-li dar." A stejně jak se tu objevil, zase zmizel.

Rana se posadil na hranici. Nebe bylo poseto hvězdami, vzduch byl chladný a čistý. Slezl z hranice, upravil si šat a pouzdro s mečem. Nehlučnými kroky odcházel do tmy. ‘Kam ale? Co obětovat? Co přijmout?’ V mysli mu planula Hadova jiskra a v krátkých záblescích i obraz Pon.


Den se chýlil ke konci. Mocný Gark seděl na svém kamenném trůnu na vrcholu Hory. Celý den rozháněl myšlenky jako obtížný hmyz, celý den pozoroval obzor čekaje, kdy začne tmavnout. Jeho moc byla tak velká, že služba jí jej úplně změnila.

Už zapomínal na to, co mu jeho učitel kladl na srdce před dávnou dobou, když spolu putovali světem a Gark se učil moci. ‘Jedno měj na paměti, moc ti nikdy nebude sloužit, ale vždy bude službu vyžadovat. Čím více jí budeš mít, tím víc tě bude zotročovat. Ty si však budeš myslet, že jí vládneš, ne ona tebou. Kdykoliv ji použiješ, mysli na to.’

První hvězdy, pážata paní Noci, se už objevily na obloze. Garkovy zvlhly oči a jako každou noc za posledních tisíc let se staly prameny nespočetných slz. Ty se slévaly, kanouce po jeho kamenějícím těle, v proud a ten, jako potůček, stékal po Hoře na její úpatí, kde se vytvářelo jezero.

Poslední hvězda vplula na čerň oblohy a s ní vešla i Královna Noci. Garkovi se zatajil dech. Každé noci užívá své moci, jen jednou, aby ji přivolal k sobě na vrchol Hory.

I dnes se před ním zjevila, krásná jak vodní hladina, i dnes se zastavila na krok před jeho trůnem. Nemohl od ní odtrhnout oči.

Buď pozdravena, Královno Noci."

I ty buď pozdraven, Garku. Proč mne zase voláš svým kouzlem? Proč tak každý den vykusuješ své maso a necháváš kámen prorůstat svým tělem? Abys slyšel mé odmítnutí? Nemohu, čaroději, vstoupit do tvého domu, neboť jsem vstoupila do domu Hadova. A ani kdybych byla nevstoupila, ani tehdy ne. Jsi starý jako tvá Hora a přece tě neznám, ač mluvila jsem s tebou tisíc a tisíckrát."

Není v mé moci nic jiného, Královno, než tě zavolat a přimět tě tu trávit se mnou tvůj čas. Ano, každá noc mě stojí kus vlastního těla, ano a vím, že se mi nikdy nepodaří zvrátit náš osud. Ale přesto já tak činit musím. Mám denně vidění:

Zdá se mi o Ohni,
který se tě věčně dotýká mými prsty,
ale,
ač sedím na nejvyšší Hoře světa,
já na tebe nedosáhnu.

Slyším tvou nevyřčenou otázku. Nebylo by tedy lepší, místo tohoto utrpení, sestoupit na úpatí hory a kochat se krásou květin? Snad by to bylo snazší. Čím bych ale potom byl, kdybych nebyl schopen snášet sebe sama? Kdo hledá, ten nenajde, má paní. To, co se nám postaví do Cesty, je i tím, co nacházíme."

Jsi napůl kámen, Garku, a napůl jsi pořád ještě člověk. Věřím, že jednoho dne svůj osud změníš." První světlo dne zbarvilo okraje pláště Královny Noci a kouzlo pominulo. Poslední slzy ztekly a Garkova mysl se opět propadla do temnot čekání.


Cesta se prudce stáčela a Rana vyšel z lesa. Před ním se zjevil obrovský prostor otevřené krajiny. Kam až oko dohlédlo, všude se rozprostírala lehce zvlněná zem, posetá lukami a remízky. Celé scéně vévodila hora. Byla vysoká a štíhlá, její vrchol byl korunován mraky a ztrácel se v nebi. Rana fascinovaně hleděl k Hoře. Jeho kroky zamířily k ní.

Prochodil již celý svět. Marně hledal pochopení u lidí, kteří, jakmile zahlédli v jeho očích světlo Hadovy jiskry, jej od sebe odháněli, marně hledal pochopení u mocných, kteří mu naopak záviděli. Složil mnoho falešných obětí, jež mu přinesly jenom znechucení, když zjistil, že byl využit. Přijal mnoho falešných darů, jež ho zahanbily poté, co zjistil, že jsou neupřímné. Ztratil vše a nezískal nic.

Hora se přibližovala jako dešťový mrak. Zakrývala nebe, krajina kolem ní byla chudší a chudší. Když Rana vystoupil na malý pahorek, jeho očím se otevřel pohled na tmavomodrou hladinu klidného jezera. Klekl si tedy na břeh, složil dlaně k sobě, nabral vodu a zhluboka se napil. Vzápětí vodu vyprskl. Byla slaná. ‘Moře?’ podivil se. Znovu vstal a vydal se podél břehu.

Netrvalo však dlouho a zjistil, že jde přece jen o jezero. Došel až na úpatí hory, kde se přichystal na příchod noci. Krátce po první hvězdě si všiml, že z hory začíná stékat voda do jezera. Nabral jednu kapku na prst. Slaná. Postavil se a zahleděl se vzhůru. ‘Co je na vrcholu Hory, že z ní teče slaná voda?’ Na nic nečekal a vydal se hledat vhodnou cestu nahoru.

Po krkolomné stezce se s vypětím všech sil vydrápal na Horu. Po dvě noci zažil znovu slaný vodopád. Když konečně stanul na vrcholu, spatřil kamenný trůn a na něm seděl muž. Nebylo poznat, jakého je věku, nebylo poznat, je-li živý, či vytesaný ze skály. První, co Ranu napadlo, byl jejich společný osud. Oba mají zřejmě mnoho společného.

Kdo jsi a proč přicházíš?" pronesl kamenný muž. Jeho hlas byl silný větru.

Jsem Rana, byl jsem nečestně zabit v souboji a hledám odplatu. A kdo jsi ty?"

Gark si všiml záblesku Hadovy jiskry v Ranových očích a ihned pochopil. „Já jsem Gark, mocný z mocných. Pojď blíž, Rano, vstoupili jsme si do svých Cest a čeká nás jejich společný kus."

Rana došel až k trůnu. Všiml si, jak slzy ohladily čarodějovu tvář v místech, kudy tekou. Nemýlil se, mají společný osud.

Vím, co tě sem přivedlo," se značnou námahou začal čaroděj vstávat z trůnu, „jsme oba v zajetí stejné moci. Nabídnu ti pomoc, když ty uděláš totéž pro mne."

Prošel jsem celý svět. Ty jsi první, kdo mi sám nabídl čestné ujednání. Přijímám tedy."

Dobrá. Nejprve dar, jenž máš přijmout. Až zemřeš a tvůj duch bude volný, dobře vyslechni první slova, jež uslyšíš. Tak se dozvíš, který dar máš přijmout. Přeslechneš-li ta slova, už nikdy neoživneš. A tvá oběť? Dej mi Hadovu jiskru, jen tak můžeš zemřít."

Rana stál před čarodějem a hleděl mu do očí. V kamenné tváři zářila bělma, duhovky na okrajích zelené zvolna tmavly až k černé studni uprostřed. Rana věděl, proč tyto oči pláčí každou noc, neboť při pohledu do nich viděl tvář své Pon.

Souhlasím, Garku."

Pojďme tedy," čaroděj zkřivil prsty do kouzelného gesta a stanuli u jezera. Gark se zhluboka nadechl: „Vyčkáme, až bude odcházet tato noc." Posadili se na kameny a čekali.

Poslední hvězda se chystala opustit nebeské nádvoří spolu s překvapenou Královnou Noci. Dnešní noci ji nepovolalo neodbytné kouzlo a čarodějův trůn byl prázdný. Sám čaroděj pak seděl na úpatí Hory.

Gark vstoupil po kolena do vod slaného jezera slz, otočil se k Ranovi stojícímu na břehu: „Vlož své ruce do mých a nezapomeň na mou radu."

Rana tedy vložil své ruce do rukou čarodějových. Hadova jiskra z něj přeskočila na čaroděje. Ten ještě stačil přenést již mrtvé Ranovo tělo daleko odtud, do Derbizu, když tu vzplanulo jezero mocným plamenem. Sám čaroděj se změnil v Ohnivého orla a vzlétl do nebe. Celý svět tehdy poprvé viděl vycházet slunce jako průvodce dnem a celý svět tehdy poprvé uviděl měsíc, odcházející Královnu, jež kdykoliv ji bylo vidět, dnem i nocí, spočívala v náručí slunečního světla tak, jak to předpověděla čarodějova věštba.

Z kamení nedaleko hranice se ozvalo jemné šustění. Na břeh jezera se vplazil Had. Jeho černočerná kůže byla tmavší než noc a jediné oko vprostřed čela žhnulo samým plamenem. Vplazil se až do hořícího jezera a vzal si zpátky jiskru svého oka. A stejně jak se tu objevil, zase zmizel.


Pon odcházela z hodovní síně. Nemohla už déle snášet tu hrůznou prázdnotu, jež přišla vždy s jejím mužem. Ten, ničeho nedbaje, tam určitě slaví, jí, pije a chvástá se. Ona však nic neslyší, nic nevidí a ani jediným slůvkem nemůže nic namítnout. Rukama šátrá po zdech paláce, zná je už velmi dobře, neboť Kez si je vědom důsledků kletby.

‘Co je to být člověkem? Být si vědom všech jsoucích strastí a nedostižných přání? Není lepší být kamenem u cesty, který převalen kopytem koně zase najde své místo? Není lepší být srnou, sraženou horským lvem do sněhu, než být člověkem? Kéž by se našel někdo, kdo by sdílel můj osud!’ Ponina noha narazila na něco před sebou. ‘Člověk? Leží tu člověk!’ Nahmatala mu obličej, byl již ale chladný. Najednou jí její prsty začaly vykreslovat známou tvář. ‘Rana!’ Pon klesla na jeho tělo. ‘Ano, ty jsi ten, kdo by sdílel můj osud.’

Ranův duch ucítil její dech, její dotyky i slzy. ‘Kéž bych tak na sebe mohl vzít alespoň polovinu své kletby. Dej mi, milá Pon, jedno své slepé oko, dej mi, lásko, půl svých němých úst, dej mi půl svého utrpení...’

Z tmavého kouta chodby se ozvalo jemné šustění. K oběma tělům se připlazil Had. Jeho černočerná kůže byla tmavší než noc a jediné oko vprostřed čela žhnulo samým plamenem. Připlazil se k nim, svým rozeklaným jazykem olízl nejprve Ranu a potom Pon.

Pak se vplazil do hodovní síně. Hosté hrůzou strnuli, když viděli, jak se Had plazí ke Kezovi. Ten snad chtěl ještě něco zakřičet, Hadův jed byl ale rychlejší. Vprostřed vyděšeného gesta padl mrtvý na stůl. A stejně jak se tu Had objevil, zase i zmizel.

Rana a Pon teď spolu stáli v objetí na chodbě. Jejich Cesty se opět spojily. Když se Rana zahleděl do modře jejích očí, vzpomněl si na čaroděje. Sluneční orel se právě v tu chvíli vynořil zpoza okraje světa a zalil vše svým světlem.

 Zpátky