" ..., ona myslí na tebe. "

Tramvaj mě líně vezla přes střed města až na hlavní autobusové nádraží. Když budu mít štěstí nebudu tam moc dlouho mrznout. V autobuse nebylo o nic tepleji než venku, obláčky páry se nedočkavě draly od úst kamsi do té zimy a stejně rychle mizely v jejím nenasytném všudypřítomnu. Narovnal jsem si přisedlý kabát a ještě víc se do něj zachumlal. Poloprázdný autobus se se stařeckým hekotem rozjel. Kde jsem ty oči viděl?

Začal jsem se rozhlížet po ostatních, když jsem si jich všiml. Jen okamžik (krátký okamžik. skutečně?). Seděla na sedadle u uličky a četla Cats. Stránku za stránkou. Napadlo mne, jestli se předvzdělává nebo dovzdělává. Chvílemi sledovala přes ledové květy imaginární ubíhající krajinu, chvílemi se mi dívala přímo do očí. Připadalo mi to ... Ano, jako pohled někoho, kdo tě drží za ruku a říká: "Jsem tady, ničeho se neboj."

Snažil jsem se koukat jinam. Vanitas... Čtyři starší dámy plně zaujaté rozhovorem a dopředu jsem neviděl. Simuloval jsem spánek. Moc mi to nešlo, lechtaly mě vlasy na nose a vůbec se mi nechtělo spát. Znovu jsem se snažil zachytit ten pohled. Nájezd na most přes státní. Zachvíli budu vystupovat.

Po cestě domů jsem si uvědomil, kde jsem ty oči viděl. Jedno ospalé ráno, narvaný autobus, nějaký trouba se tlačí první nastoupit a pak zkysne u první tyče. Tiše jsem ho proklel a pokusil se přes něj dostat hlouběji. Všiml jsem si místečka, tak akorát a zapadl do něj jak do ulity. Ze zadu i z boků chráněn lidskou stěnou, zvolna jsem začal dokončovat ranní sen.

Pořád nějak ne a ne navázat, motalo se to v jednom kole, těsně před probuzením jsem se konečně dohodl se skupinou ostatních poddůstojníků na přesném plánu akce (před spaním jsem četl cosi o válce v budoucnosti) a teď mne otravoval velitel zajateckého tábora nějakými kecy a pořád se mnou cloumal. Pak se mnou smýkl dost surově. Autobus. Někdo si naráz vzpomněl, že by vystoupil. Tak dost, necháme to najindy.

Přede mnou seděla dívka. Byla zabalená do pořádného šedého kabátu, na kolenou tašku. Podívala se na mě. Tím pohledem. Takhle po ránu je to něco neuvěřitelného. Náhle se z ničeho objevil ten pohled, po těle se mi rozlilo teplo, hned na to nekonečný strach; zmizel. Cítím se unavený.

V sále se válel mrak kouře z trávy, pachu zpocených těl, vřískot a hutný proud zvuku z jeviště. Těžká euforie. Ve tmě jsem nahmatal láhev od piva a chtěl se napít. Byla prázdná. Mrzutě jsem si ji prohlížel proti světlu z pódia. Opravdu prázdná. Na mozku už mi ležela příjemná deka opojení. Zapřel jsem se rukama o opěradlo a chtěl vstát. Zajdeme si pro další. Zamžoural jsem před sebe a svezl se zpátky.

Seděla proti mě. Pivo už udělalo svoje a já jen koukal. Do těch nádherných očí. Tělo bylo vždy jiné, jen ty oči. Zase je to tady. Típla filtr hnědé morrisky a já ji chytil za ruku. V duchu jsem se tomu musel smát. Vůbec se nebránila.

Začal jsem si hrát. Oddal jsem se tomu úplně. Vstal jsem, vytáhl ji na parket. Úplně jsem zešílel. Tančili jsme, pak jsme vyšli na chodbu k šatně a já ji začal líbat. Srdce jsem měl v krku, hlavou se mi hrnula pramáti bouře. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli.

Když jsem povolil objetí a otevřel oči, hladila mě těma svýma očima až v morku kostí. Nevěřícně jsem nás sledoval v zrcadle, které viselo vedle na zdi. Stáli jsme tam. Nějaká zbloudilá myšlenka mě přiměla strčit ruce do kapes a říct něco o trapném omylu. Nikdo mě už neposlouchal. Po chodbě se jen potácel nějaký mladík a vyhrožoval neexistujícímu kamarádovi rozbitím huby za to, jaká je mrcha.

Tupě jsem se obrátil a vešel do sálu. Hned za dveřmi jsem se srazil s kamarádem. A že jedem domů. Bydlíme ve stejné dědině a tak někdy jezdíme z čochů spolu. Celou cestu jsme plkali. Doma mi mé opilecké instinkty zavelely vyčistit zuby a spát.

Protivné vedro. Byl jsem jak pytlem praštěný. Coural jsem se zvolna pěší zónou a lízal svoji oblíbenou vanilkovo-čokoládovou. Od litinové kašny uprostřed náměstíčka se náhle vynořila dívka. Nejkrásnější z mých přeludů. Zůstal jsem stát.

Došla až ke mě, vzala mi poloprázdný kornout a hodila ho na zem. Cítil jsem, jak se mě prudce zmocňuje vzrušení, tentokrát nechráněn alkoholem. Pomalu jsem ji začal líbat a rukama mapovat její tělo. Všechny moje pudy se zhmotnily a já se jim nebránil. Přilnula ke mě jak vlhký list papíru na sklo a opětovala všechna ta oživlá chtění. Poslední můj pocit byla exploze vědomí, milionů tun teplé mořské vody.

"Rychle sem," ozvalo se z davu. Srocení.

"Co je mu?", ptal se kdosi starostlivě. "Zavolejte sanitku!"

"Je mrtvý." Kdosi zašel naproti do trafiky telefonovat. Za nedlouho bylo po všem.

Dav se pomalu rozešel. Na zemi ležel kornout a pomalu z něj vytékala rozpouštějící se zmrzlina.

 Zpátky