Další nový den

Budík se vetřel Azogovi do sna. Po chvilce se ozvala nevtíravá jazzová hudba. Saxofon něžně pěl a on odhodil přikrývku. Mírně ho zastudilo. Na holém těle měl jen muří nohu na přívěšku. Četné rituální obrazce, vytetované po téměř každé pídi jeho kůže nehřály. Alespoň ne teď. Došel do koupelny. Prohlédl se v zrcadle. Ostrá, dlouhá, kostnatá tvář. Oči měl černé jako mořské hlubiny, vlasy také, ale lesklejší. Přejel si zálibně po strništi na bradě. Ten pocit měl rád. Taková jemná hrubost. Pousmál se. Sáhl na poličku pod zrcadlem a z malé, ohmatané kožené pochvy vytáhl nůž. Jeho kamenné ostří bylo tmavé, jako ze skla. Bylo rovné a ostré. Pekelně ostré. Opět se pousmál. Pustil si vlažnou vodu a navlhčil si obličej. Zašeptal dvě slůvka. Pak nůž přiložil jako břitvu a několika zkušenými a dlouhými tahy se oholil. Kůže za břitem lehce zrůžověla a na chvíli ztratila svou ocelově šedivou barvu. Už byl hotový. A pak jakoby mu ujela ruka, řízl se na bradě. Vyrazila krůpěj krve. A za ní další. Ale neměly čas skápnout. Ozval se rozkošnický sten. Krev se plazila po břitu a zvolna se do něj vsakovala. Kdo by se díval pozorněji, spatřil by, že hrany jeho čelisti jsou plné malých jizviček, ne nepodobných té, která vznikne, až se dnešní rána zacelí.

Odložil nůž zpátky do pouzdra a to si pověsil za šňůrku na krk. Odešel do pokoje. Tam se postavil před velkou skříň a začal z ní vytahoval oblečení a pomalu odkládat na opěradlo křesla. Pak se začal oblékat. Krátká černá suknice do půli lýtek. Pečlivě jí uvázal tkanici. Potom rudá polokošile jednoduchého střihu. A nakonec černý, dlouhý plášť s kapucí, pokrytý mnoha stříbrně vyšitými znaky. Ještě vzal na stolku masivní prsten s černým onyxem a nasadil si ho na ukazováček levé ruky. Byl připraven jít do práce.

V chrámu byla tma. Skutečná temnota, ne nějaká obyčejná tma nebo snad šero. Neviděl nic. Necítil nic. Byl plně v moci chrámu a jeho obyvatelů. Šel tudy ale tisíckrát a ještě tisíckrát půjde. Jakmile bezpečně prošel mezi hlídači, kteří po té, co se zažhnula nehmotná modrá světla, vypadali jako mrtvé sochy, jakmile vešel do chrámu, byly jeho pohyby plně automatizované. Nebyl tu prostor pro jeho vůli, natož pro chyby.

Šamgorroth-bál-Sotho, či spíš to, co z něj proniklo do tohoto světa, visel asi pět stop ve vzduchu na velikou okrouhlou mísou k tmavého kovu. Připomínal anděla, dravého ptáka těsně před okamžikem než zamíří dolů, po kořisti, připomínal majestátné sochy starověkých národů. Připomínal šílený tvar do vína vlitého roztaveného olova, symetrickou noční můru. Připomínal leccos. Azog ale měl hlavu prázdnou; všechny jeho myšlenky patřily obřadu. Mumlání se změnilo ve zpěv, drsný i krásný, patetický a monotónní. Ji našel už připravenou, jako obvykle, vždyť ji sem přikoval sám v noci, než šel spát. Když ji sem vedl, měl čas si ji prohlédnout. Teď už nebyla člověk. Nebo vlastně pořád byla, jinak by to nešlo. Ale byla živým mrtvým tělem. V noci, když jí nasazoval okovy, byla ještě plně v moci jeho Pána, potom se už probrala k vědomí. Celou noc řvala, cloumala řetězy, ale ty byly zapuštěné ve skále a její strach jim dával pevnost, jakou žádný jiný materiál nemohl mít. Blížil se k ní. Neviděl obličej s líčidly už téměř slzami odmytými. Neviděl sliny, co jí při bezmocném křiku ztékaly po bradě, na ňadra. Neviděl pokálená a pomočená stehna. Mezi prsty u nohou zbytky rozšlapané stolice. V noci viděl ženu, za kterou by mnozí muži riskovali i život, ale ona by jimi pohrdla, i kdyby jí ho složily k nohám. Ale takových viděl mnoho. Každý úplněk jednu.

Jedinou rukou ji chytil pod krkem a mírně přiškrtil. Počkal až poslední zbytky pudu sebezáchovy ji zklidní. Zašeptal slovo a rozbil tak poutající okov. Ten zarachotil na zdi. Byla na něm krev z rozedraného zápěstí a ze zubů a rtů, jak se jej nejprve pokoušela překousat, pak i vlastní ruku. Jakmile uvolnil pouta, vzduch se začal sytit Mocí, která vyvěrala ze všech jejích ran, na těle i na duši. Vzal ji za ruku a pevně stiskl. Kdyby byl poslouchal, slyšel by praskání kostí. Málem upadla. Došli až k obětní míse. Začal zase zpívat. Dívka začala ječet. Jejich hlasové projevy se proplétaly jako hlasy jedné písně. Chytil ji za vlasy a ohnul horní částí těla nad obětiště. Crescendo jeho zpěvu vrcholilo s jejím. Pak vytáhl druhou rukou obětní nůž z jeho kožené pochvy. Jedním úsporným tahem jí podetnul hrdlo. Její hlas utnulo hluboké zabublání. Krev se valila do mísy. Děvče se zmítalo, ale rychle sláblo. Pak se ozvalo jen několikeré zasýpání a definitivně utichl jakýkoliv zvuk v chrámu. Ještě chvíli ji držel a pak upustil. Hlava a trup se jí svezly do nádoby s její vlastní krví. Vrátil nůž. Odstoupil a padl na kolena. Pak padl obličejem k zemi. Nad ním propuklo samo peklo v pláč. Skučení, jekot, svistot, tlumené výbuchy. Každý obrazec na jeho kůži pálil jako čistý oheň. Pak vše utichlo.

Vstal. Mísa byla prázdná a tělo bylo pryč. Jen po tváří démonově ztékaly dvě slzy. Z kapsáře vytáhl křišťálovou karafku a opatrně je usebral. Byly žhavé, až si o ně popálil konečky prstů. Byly ledové tak, že jen držet tu nádobku bolelo víc, než rána klackem přes zmrzlé prsty.

S démonovými slzami vešel do zadní části chrámu, kam také v noci, hned po té, co uvázal dívku, zanesl svého Pána. Prohlédl si jeho klidný obličej. 'Mrtvý? Živý?', pomyslel si. Jejich život byl spojen tenkou nití kouzel. Šamgorroth-bál-Sotho, kněz Azog a On. Jeden bez druhého nemohou být. Netroufal si říct žít. O démonovi se to říct rozhodně nedalo. O Něm také ne. O něm samém snad. Vlákno muselo být navazováno každý měsíc a trvalo jen jeden měsíc. Jen jedno pohlédnutí Hvězdy.

Odříkal formuli a zmrtvělými prsty otevřel skleničku. Vylil její obsah na Pánovy rty. Zase ji schoval do kapsáře. Zaslechl tichý zvuk, jaký snad vydá had, když se prosmýkne po dlaždicích. Duše dívky, strávená démonem se přenesla do Pánova srdce. Na jeden jediný měsíc, než se rozplyne v nicotu mezi světy. Vzal Pána do náručí a nesl ho do jeho pokojů.

Když ho uložil na lůžko, odešel. Zavíraje tajné dveře, zaslechl hlas svého Pána. Jeho podmanivý, elektrizující Hlas, kterým ovládá svůj svět.

Káááááávu si osladím o trochu víííííc...,“ ozvalo se přes dubové dveře.

 Zpátky