Někdy

Dveře se se zasyčením zavřely. Nacpán dovnitř, protáhl ruku k tyči a chytil se. Cítil se... Kamsi zastrčený. Přesto, byl to pocit podivně lákavý, stát obklopen tisícem malých mušek detailů, které si v té nudě jízdy žádají jeho pozornost neustálým a neodbytným šustěním, štěbetáním, postrkováním a popichováním.

Vykoukl z okna. Ubíhající nekonečná smyčka městských kulis. Domy. Lidé. Domy plné lidí. Poddal se rytmu jízdy, nechal jej vibrovat svým tělem. Míhající se šmouhy obrazů uklidňovaly. Vědomí se schovalo kamsi do koutku mysli a ta byla prázdná a čistá.

První zastávka. ‘Au.’ Loket v žebrech. Zasyčení a jedem’. Teď už jen pozoroval. Brzy si všiml, že povědomá zákoutí se změnila k nepoznání. Nejel sice linkou 154C už dlouho, skoro půl roku, ale tudy nikdy nejezdila. Pouhá představa pěší túry zpět, do známého světa, jej přiměla vystoupit.

Dveře. Victor počkal, až trolejbus odjede. Potom se obrátil a rozhlédl se, aby zjistil, kde je.

Eh...’ Na protější straně ulice uviděl bar, jehož dveře vyplňoval obrovský hologram. Byl to obraz červeného Fokkeru Dr.III, v jehož kokpitu seděl rozdivočelý pilot. Oči mu plály za skly brýlí a zuby měl vytasené v šíleném šklebu. Přešel ulici a vešel dovnitř.

Místnost byla překvapivě malá. Jen pět stolků. Strohé bílé stěny bez výzdoby, jednoduchý nábytek. ‘Zvláštní.’

Rozhlédl se. V tom ji spatřil. Seděla u stolku v rohu, na opačné straně místnosti. V obličeji měla soustředěný výraz a hlavu lehce skláněla nad prázdným stolkem, pokrytým šedesáti čtyřmi černými a bílými poli.

Mlčky přisedl.

Pěšec d2 na d4," řekla, stále skloněná nad stolkem.

Victor přivřel oči. Malá škvírka téměř zavřených očí mu otevřela pohled na tetelící se slonovinové figurky. Pousmál se.

Kůň g8 na f6," odpověděl, „pěkné figurky. Zvlášť ta královna se mi líbí."

Pěšák c2 c4. Jak se jmenuješ?"

e7 e6. Victor. A ty?"

Kobyla b1 na c3." Krátce na něj pohlédla. „Já jsem Charlotta. A ty nějaký kouzelník, co?" protáhla koutky do škádlivého úsměvu.

A ty Neviditelná Královna. Střelcem z f8 na b4."

Neříkej dvakrát. Pinďour e2 e3. Co tě sem přivedlo?"

Přivezlo. Zabloudil mi sem trolejbus. Malá rošáda."

Znovu se usmála. „Tak vítej u Rudého Barona. Koníkem hop g1 na e2."

To venku je hauptmann Richthoffen? Pěšec d7 d5. Chudák..."

Místností se rozprostřela sytá vůně smažené slaniny. Obsluha postavila na stůl konvici s uzeným čajem a dvě čajové misky. Victor soustředěně nasával tu nezvyklou a intenzivní vůní.

Pěšák a2 na a3. Nespi!"

Bez obav. Střelec b4 na e7. Čekalas' někoho?" „Možná ano. Pěšák c4 bere d5. Možná ne."

Nějak nám přituhuje. Revanš, pěšák e6 bere d5. Co děláš, když zrovna netrápíš nevinné pocestné šachovou hrou?"

Komoň e2 hopky g3. Jsem vládkyní nesčetných světů. Jsem panovnicí nad sny a touhami. Jsem bohyní těch, co žízní. Půjčuju knihy v městské knihovně."

Peón c7 na c5. To já jsem sochařem duší, otrokem i otrokářem vědění. Učím."

A ten kouzelník? Střelec f1 až na d3."

Kouzelník, říkáš? Pindík c5 bere d4, dávej pozor."

Ty dávej pozor, taktéž pěšec, e3 bere d4. Nechal sis doma kouzelnou hůlku?"

Koník b8 na d7," vyplázl na ni poťouchle jazyk.

Malá rošáda. Jestli jsi čaroděj, pak pěkně nevychovaný."

Vychovaný, nevychovaný. Královna d8 b6," řekl Victor. Palec, ukazováček a prostředník levé ruky zkroutil do gesta muří nohy. Po šachovnici proběhl maličký bílý koník a zmizel za konvicí s čajem. Klapot podkůvek se jako ozvěna hnal za ním.

A ještě navíc chlubivý! Střelec c1 e3."

Promiň," Victor se jí snažil pohlédnout do očí, „věžka f8 na e8."

Ne, bylo to pěkné," Charlotta ještě víc sklopila hlavu, „dáma d1 na c2."

Victor si to náhle uvědomil. Bylo to, jako když ráno otevře oči. Z ničeho nic bylo všechno jasné jako nový den. Vytáhl si z kapsy svou uklidňovací minci. „Pěšec h7 na h6."

Charlotta pomalu zvedla hlavu a dlouze se Victorovi zadívala do očí: „Věž f1 na e1. S čím si to hraješ?"

Ocelově modré drahokamy.’ „Střelec e7 se posouvá na d6. To je taková rarita, mince s hlavou boha Jana. Když jsem nervózní, tak mě rozptyluje."

A kůň g3 skáče na f5," drobný úsměv jí zahrál na rtech. „Bůh Jan? Á, ten římský!"

Královna b6 na c7." Victor si vzpomněl na předvčerejší noc, kdy hleděl na hvězdy a hádal, která k němu sestoupí na zem. „Ano, Janus, bůh se dvěma obličeji, bůh začátků a konců."

Ano, takhle to chtěla. „Pěšák g2 g3. Můžu se podívat?"

Sestoupila k němu. „Hu, královna c7 na b6. Klidně," a podal jí minci.

Vletěl jí do života otevřeným oknem. „Dáma c2 na d2. Hmm, trochu jako ty, ne? Pěkná." Vyčarovala si ho...

Střelec d6 na c7. Jestli chceš, nech’ si ji." Přičaroval si ji...

To myslíš vážně? Díky," dlouho hleděla na minci, jež jí ležela na dlani. „Střelec e3 bere h6," dodala rozverně.

Ejhle. Hra dostává spád. Věžka e8 bere e1. Šach."

Neraduj se předčasně. Věž d1 bere e1."

Královna v čele svých vojů. Střelec c7 bere g3. Ale já se jen tak nedám."

Pindík h2 bere g3. A myslíš, že ti dám šanci?"

Jsi dobrá, divoško. Pěšák g7 bere h6. Jde z tebe strach."

A ty máš zarezlé brnění a tupý meč. Dáma d2 bere h6."

Královna b6 bere b2. A ty se divíš? V tvé přítomnosti."

Podívala se mi do očí: „Víc se soustřeď na hru. Dáma h6 na g7. Šach mat."

Victor jí pohled opětoval. „Hmmm, tak možná příště."

Možná příště." Vstala od stolu, vzala si džínsovou košili, jež měla přehozenou přes opěradlo židle. „Za týden. Tak příště." Odešla.


Charlotta vyšla z baru. Zahnula za roh. Z nebe se začaly snášet první kapky deště. Nastavila jim dlaň.

Zahráváš si," řekl první dešťový skřítek a usadil se obkročmo na konci malíčku.

Zahráváš si s ním," přidal se druhý a sklouznul dolů, po nose.

Zahráváš si sama se sebou," dodal třetí skřítek.

Vím," odpověděla Charlotta, „vím, to bych neměla, ale ..."

Některé věci jsou zkrátka silnější," vmísil se čtvrtý skřítek, zvolna přecházeje po dlani.

Někdy je lepší nepřemýšlet."

Nechtít přemýšlet."

Jenom chtít."

Chtít jenom dělat to, co cítíš."

Odvahu," zamával jí na rozloučenou malou ručkou poslední skřítek a zmizel.

Charlotta upřela oči na obrovské lesklé kapky hřadující na sloupcích kovového plotu. Když zavřela oči, pořád ho tam viděla, jak sedí naproti ní a jeho oči ji hladí až v morku kostí. Cítila, jak se jí tluče srdce, jak se jí třesou ruce. Už teď se nemohla se dočkat.

Příště.’


Victor stále seděl u stolku. Díval se na to volné místo, jež po ní zbylo. Prázdná židle.

‘A je to tady. Bál jsem se toho a čekal jsem na to. Jak jinak, přišlo to znenadání. Co jsem vlastně čekal? Ji. Ne někoho. Ne nějakou ženu. Ji. Osamění? Nuda? Ne. Touha sdílet. Otevřít se jako dveře do nekonečné krajiny, nabídnout se jako ruka průvodce po zázracích tisíců světů tam uvnitř mne. Bude ale chtít ona?’

Tep krve ve spáncích byl pravidelný a hluboký. Zaposlouchal se do něj. Seděl ještě dlouhé minuty. Oči upřel na malý drobek na stole. Uvolněná mysl jiskřila. ‘Příště.’

Zvedl se a také vyšel ven. Už stál na zastávce a viděl přijíždět trolejbus. V tom okamžiku si byl jistý. Ona není z jeho světa. A on není ve svém. Průnik světů. Přání tak silná, že dovolila jejich prostoru a času se protnout. Nevěděl proč a nevěděl jak.


Když za týden vcházel do baru, čekala na něj už za dveřmi. Sotva vešel popadla ho za předloktí a táhla ho ven: „Pojď se projít. Je tam krásně."

Neprotestoval. Zmaten tím překvapením a svými rozpaky, skoro si nevšiml, že vycházeli na opačné straně. Východ byl úplně stejný, s příšerným hologramem Rudého Barona.

Courali ulicemi. Jejich hovor se podobal dovádivému statisícovému hejnu špačků, kteří za soumraku poletují v akrobatických sestavách nad tmavnoucím Frankfortem. Sourozenci, rodiče, školní léta, kamarádi, dětské poklady v lepenkových krabicích i první tajemství z deníků psaných s baterkou pod peřinou. Victor ji uchopil za ruku. Nebránila se. Svými kroky měřili věčnost svých dosavadních životů.

Došli do nějakého parku. Poskakovali po trávníku, dováděli se psy jejich zmatených majitelů, z vršku dřevěné prolízačky obhlíželi svět jako zkušení námořníci moře ze stěžňového koše, pozorovali podivné papírové a plastové rybky, proháněné bludnými proudy v mile ošklivé betonové fontáně, honily se mezi statnými buky, olšemi a břízami, s rukama špinavýma od zelených a šedých lišejníků na jejich kůře. V tom ji Victor uchopil za obě ruce. Zastavili se. Trochu udýchaně se usmívali.

Stáli pod mohutným stromem. Jak tam tak stáli, zbytky Victorova zdravého rozumu si všimly blížícího se západu slunce, načervenalé paprsky slunce se prodíraly listím. Vládlo téměř úplné ticho. ‘Kýč. Nádherný kýč.’

Stáli a Charlotta se zády skoro dotýkala kmene. Cítila jeho kůru, cítila Victorovy ruce, které ji svíraly, cítila poslední doteky odcházejícího dne.

Políbili se.

Svět se pootočil na své dráze věčností, rozkvetlo nekonečně květů a nespočetně hvězd zaniklo v obrovských explozích. Někde včela, naložená pylem, popolétla k dalšímu květu, někde byly z chvějícího se sopouchu vyvrženy tuny tekuté síry proti černi prázdnoty. Věci. Skutečné i zdánlivé.

Políbili se.

Victor se k ní znovu naklonil. Zabořil nos do jejích nádherných vlasů, rty se téměř dotýkal ušního lalůčku a začal šeptat:

To, co zavřenýma očima zříme, je krása,
to, co hladovou duší vstřebáváme, je hudba,
to, co prokřehlými prsty cítíme, je žár,
to, co mlčícími ústy říkáme, je láska.


Charlotta se mu vytrhla. Rozběhla se směrem k cestičce. Po pár krocích se v běhu otočila a rozpustile vykřikla: „Za týden!„ Ještě jednou se otočila a pak už uháněla pryč.
Victor se za ní díval, dokud mu nezmizela a sám se vydal domů.


Seděl ve svém bytě. Vzduch byl nasycený vůní bylin, které byl v sobotu sbírat. Seděl ve svém oblíbeném křesle. Na klíně měl rozložené noviny. Ještě pořád nikdo nevymyslel lepší podložku na sušení.

Co ho na nich upoutalo, byl bombastický titulek Starostova dcera znásilněna. Podíval se na datum. ‘Vida.’ Ty noviny byly sotva týden staré. Článek doprovázel rodinný snímek pana starosty, jeho upjatě se tvářící ženy a veselé, asi třináctileté dívky. ‘Démoni spící na dně lidských srdcí jsou vždycky hrozní, když procitnou. S nimi jde zkáza, zkáza, která může poznamenat buď jen jejich nositele nebo i mnoho jiných. Nelze se jich zbavit, ale kdo je v sobě nepozná a nezkrotí, ne vždy sám za to platí.’ Když se znovu zadíval na fotografii, bylo mu vše jasné.

Obviněn byl nějaký nebohý devatenáctiletý usmolenec z Dělnické. Měl tu smůlu, že se zrovna poflakoval v místech, kde pilná frankfortská policie naháněla viníka. Průšvihy jsou zbabělci, vždycky chodí v partě.

Jak tak seděl nad těmi novinami a pozoroval shluky vyděšených písmen nahnaných do stád novinářských blábolů, vzpomněl si Victor na zítřejší schůzku s Charlottou. Pozvala ho k sobě domů. Pozvání to bylo více než jednoznačné a on se mu nebránil.


Ležel vedle ní.

Ještě před chvílí ji držel v náručí a cítil tu nevýslovnou slast splynutí. Všemi smysly ji nasával, prsty mapoval bezbřehost jejího těla, vychutnával si její, téměř nesmělé, doteky, očima hladil odlesky uličních lamp na její kůži poseté třpytivými kapkami potu, vzduch byl hustý a sytý jako vprostřed luk po letní bouřce.

Ležela vedle něj.

Povídej něco," řekla potom a on otevřel stavidla nahromaděných zážitků a vypustil divoká stáda myšlenek z dřevěných ohrad.

Leželi vedle sebe.

Následující dlouhé minuty ticha prolomila Charlotta: „Nebylo by to nevhodné, kdybych tě požádala, abys šel teď domů?"

Ne," odpověděl Victor, „proč by mělo být? Když si to přeješ." Posadil se a začal šmátrat po svých věcech. Přehodil si je přes ruku. „Koupelna je tamhle?"

Jo," hleděla na jeho šerem modravá záda.

Dveře pokoje nechal otevřené.

Znovu se v nich za chvíli objevil. Opřel se o zárubeň: „Ahoj," dlouze se na ni zadíval.

Ahoj," odpověděla téměř šeptem.

Otočil se a odcházel. ‘Tohle bylo naposledy.’ Byl si jist, že to je naposledy, co ji takhle vidí. Měl sto chutí jít zpět, chytit ji do náručí a nepustit ji. Držet ji pevně, šeptat jí do ucha všechno, co se mu teď honilo hlavou. Šel ale dál, protože kdyby se otočil, viděl by jen hlubokou propast, do níž se zrovna zřítil tenký, provazový most, který oba břehy spojoval.

Jsem v tom až po uši,’ sestupoval potmě po schodech, ‘ale nemohl jsem couvnout. Nechci. Udělal bych to znovu. Mělo se to stát a také se to stalo. Setkali jsme se, protože to bylo přání, které zbouralo nepřekonatelné, vystavělo spojení pro dva hledající. To, co nás potká, je to, co hledáme.’

Vyšel na ulici. Byla chladná noc. Hvězdy zpívaly písně vzdálených světů. Victor se dotkl svého amuletu a odcházel k nejbližší trolejbusové zastávce.


Poté, co vprostřed noci odešel, vzala si Charlotta na sebe domácí košili, ostatní věci naházela na křeslo. Chvíli bloumala po bytě a pak odešla do koupelny. Posadila se na okraj vany. Uchopila oba koutky zaráz a pootočila jimi. Ruce se jí roztřásly. ‘Co jsem to vlastně udělala?’ Pootočila jimi ještě trochu. Levou zkusila teplotu. Pustila teplou ještě trochu víc. Sáhla na poličku. Odšroubovala vršek lahvičky s koupelovou pěnou. Pomalu ji lila do natékající vody. Pozorovala, jak se hustá růžová kapalina pomalu rozplývá v modrozelené mase. Lahvičku zase zašroubovala a odložila. Pak několika rychlými pohyby udělala první kopečky pěny. Za chvíli zavřela vodu, svlékla si košili a vlezla do vany.

V koupelně svítila všechna světla. Lampička u zrcadla, podivné extravagantní elektrické svíčky u vany i to na stropě. ‘Jen sám čert ví, proč je tam domácí nechala přimontovat.’

Charlotta ležela ve plné vaně. Kůži měla růžovou a měkoučkou teplou vodou, všude kolem se vznášela koupelnová vůně, směs pěny do koupele, špatně zavřeného šamponu na poličce za hlavou, deodorantu a pečlivě vydrhnuté podlahy.

Charlotta byla až po uši ponořená. Obrovské kopce pěny vydávaly jemné praskání. Šimraly na obličeji. Pomalu zavřela oči a pomalu je zase otevřela.

Tak, co se děje?" zeptal se první pěnový skřítek a cvrnkl do jedné nesčetných bublinek. Plop.

Něco tě trápí," řekl druhý a dal si ruce v bok.

Zklamání?" otázal se třetí.

Takhle sis to asi nepředstavovala," čtvrtý skřítek si ukryl obličej do dlaní a zamyšleně si přidřepl.

Nejsi si jistá tím, co cítíš. Už ne."

Taky si připadáš trochu zraněná."

Začíná tě to pohlcovat a ty máš strach."

Vždyť říkám, zraněná. Nikdo si nechce podruhé sáhnout na horkou plotnu."

Jenže když dveře neotevřeš, host nevejde."

A chceš, aby vůbec někdo vešel?"

Neboj se, věř tomu, co cítíš."

Květina rostoucí v náruči země není v zajetí," řekl poslední skřítek a rozplynul se na vodní hladině.


Liz Noggové se podařilo utéct. Tatínek se bavil s nějakými cizími lidmi a Gerald, který ji měl hlídat, jí dovolil si jít koupit do kantýny žvýkačky.

Vysokánské stropy, studená podlaha, dveře, že by jimi projel náklaďák. Spousta cizích lidí. Pobíhají, mluví. Každý na ni kouká divnýma očima. ‘Jako kdyby si prohlíželi ošklivou, opelichanou kočku od sousedů.’ Byla ráda, že na chvíli zmizela z dohledu.

Proč sem Victor přišel, nevěděl jistě. V jedné s posledních vizí viděl nekonečnou chodbu v megalomanském stylu úředních budov. Na jejím konci spatřil hořet oheň, v němž se zrcadlila postava mladičké dívky. Tu čas od času vystřídala jeho tvář. A byl to on, kdo ten oheň uhasil tím, že se do něj vrhl a udusil jej vlastním tělem. Nevěděl, co to znamená, ale od té doby, co četl o znásilnění dcery starosty Nogga, už alespoň věděl, kdo byla ta dívka v plameni. Popostával a čekal na otevření soudní síně, kde se má dnes začít projednávat tento případ. Hodiny ukazovaly, že proces začne až za dvacet minut.

Šel si koupit něco k pití.

Liz pomalu kráčela ke dveřím kantýny. V ruce žmoulala zmačkanou dolarovou bankovku. Už dlouho nikde nebyla sama. Představovala si, jak roste, až je velká jako ti ostatní, jak má taky pod paží nějaké papíry a jde chodbou do nějakých jiných dveří.

Chtěla mít brýle a boty s vysokými klapavými podpatky, chtěla mít vážný výraz na tváři a velké náušnice. Chtěla soudit zločince a posílat je za mříže. Poslala by tam všechny zlé lidi a dobré by zachránila. Dobré by určitě všechny zachránila. Když přivřela oči, uviděla vyděšený pohled muže, kterého jí ukázali při policejním výslechu.

Oba dva, zamyšleni, se málem srazili.

Promiň," řekl Victor.

To nic, asi sem nekoukala na cestu."

Jak ti říkají? Mě říkají Victor. Victor Ambrose."

Ambrózie? To jedí bohové, ne? Četla jsem to. Já sem Líza."

Jdeš si něco koupit?"

Ano, utekla jsem Gerrymu. To je můj strážný anděl, jak říká tatínek. Řekla sem mu, že chci žvýkačku, ale jen sem chtěla pryč."

Ty jsi teda číslo, utíkat."

Je to pěkná nuda. Stojíme tam a čekáme."

Victor se všiml ještě ne zcela zahojených jizev na tváři a nad obočím.

To máš pravdu, je to nuda." Spojil obě ruce dlaněmi k sobě, párkrát jimi zakroutil ve vzduchu, jako když se vrtí had. Potom je zastavil Líze před obličejem a rychle rozevřel. Škvírou vyrazila nahoru pestrá směs květin, stébel trav a spolu s nimi omračující vůně.

Liz se skoro lekla. „Jé, to ale voní!"

Victor dal ruce zpátky k sobě, znovu je od sebe oddělal. Nic už mezi nimi nebylo. „Třeba to tu zas taková nuda nebude," ještě jimi tleskl.

Vy tady pracujete?"

Ne, jen jsem se sem přišel na něco podívat."

To je jasný. To by tady nikdo nesved', to s těma kytkama. Umíte ještě něco?"

To víš že ano," řekl Victor a přidřepl si.

V okamžiku, kdy se jejich oči ocitly v jedné rovině, pocítil Victor známé šimrání na zátylku, které upozorňuje na silné emoce, které vyzařují z druhé osoby. Nahlédl do nich. Spatřil hrůzu, která se v ní krčila, v hradbách nic nechápající dětské duše. Spatřil, jak ta skrytá hrůza bude bujet jako kořenový parazit. Spatřil, jak jí jednou celá proroste a zahubí ji i všechno jí blízké. Spatřil ten podivný plamen, který vše stravuje, aniž žhne.

Na okamžik se jeho mysl vrátila k Charlottě. Bylo to prudké a nečekané. Stála před ním jako v ten den, co se poprvé políbili. Vzdálila se mu od té doby někam do ztracena, ale to že ji stále miluje, mu bylo zřejmé.

Srdce se mu prudce rozbušilo, krev se mu nahrnula do hlavy. Liz si toho všimla, lekla se a lehce ukročila dozadu. Victor ji ale chytil za ruce. Když se její ruce ocitly v jeho, náhle se Liz uklidnila. Náhlý přival citů, který ho zaplavil, se začal formovat do tvaru velkého orla. Hluboko uvnitř rozepínal křídla, napínal pařáty a chystal se vyrazit.

‘Ano, mám sílu to udělat. Musím to udělat. Já to unesu.’

Xiblataijaca," procedil Victor kouzelnou formuli sevřenými rty a jako stříbrným klíčkem, odepjal těmito slovy dravci pouta.

Orel vyrazil. Během té tisíciny sekundy, po kterou se to všechno odehrálo, jeho mohutné drápy rvaly tmavé chuchvalce ukryté hrůzy z Lízina těla. Orel je zuřivě trhal zobákem, cpal se jimi, až nezbyl ani kousek. Potom se vrávoravě vrátil zpět. První nápor Victora div potom neshodil na podlahu.

Liz si ho napjatě prohlížela. Její stále dětské oči teď byly čisté. „Bolí moc?" pohladila Liz Victora po tváři. Potom ho vzala za ruku.

Postavil se. Poryvy bolesti ho neopouštěly a on tam stál a byl prázdný, prázdný jako vesnice, srovnaná se zemí tornádem.

Ne, už to nebolí," zalhal. Pustil Lízinu ruku. Otočil se a odcházel. Dokázal to. V koutku oka se už už chystala objevit slza. ‘Kluci nebrečí,’ vzpomněl si na jednu starou písničku od Cure. Začal si pískat. Cítil ohavnou bolest po celých bedrech, hlavně uvnitř, tělo měl pokryté modřinami a škrábanci. Hlava se mu točila a měl dojem, že každou chvílí omdlí. Vyšel ze soudní budovy. Zastavil se na schodech a shodil z ramen obrovskou tíhu.

Slunce si hrálo v mracích na schovávanou, vítr nadouval saka ctěným občanům, čechral vlasy krásným dívkám a odnášel sebou tiché steny a vzlyky jedné z nich, aby je pohřbil za okrajem světa.

Zítřejší noviny toho byly plné. Liz vypovídala před soudem. Místo zarytého mlčení, však vypověděla, že tím násilníkem byl její otec, vážený starosta města Frankfort. Detaily se shodovaly. Victor sám se nevyhnul slídivcům od novin, protože Liz ve výpovědi zmínila, že to byl on, kdo jí pomohl najít sílu všechno říct. Nebyl tím nijak zvlášť nadšený, ale Lízin úsměv na všech fotografiích to zaplatil tisícinásobně.


Ve stejné chvíli, kdy se Victor setkal s Liz, Charlotta zastřihávala růže za domem. Bylo celkem pěkně, ani vedro ani zima. Měla na sobě staré odřené riflové montérky. V nich si vždycky vzpomněla na tátu. To bylo to poslední, co si o něm pamatovala, jak oba stojí na poli u jejich staré farmy, ona, ač stojí na první příčce plotu, mu sahá sotva po ramena, on tam stojí ve stejných montérkách a oba pozorují západ slunce v moři kukuřice.

Teď tu stála sama, na levé ruce koženou rukavici, v pravé zahradnické nůžky. Téměř fyzicky pocítila Victorovu přítomnost. Otočila se. Nikdo tam nestál. Otočila se zpět.

Není to, co by to mělo být?" vykoukl první růžový skřítek zpoza okvětních lístků.

Nikdy...," zašeptala Charlotta.

Nikdy?" zaznělo ozvěnou z vedlejšího keře.

A jaké by to mělo být?" zeptal se skřítek, co se houpal na řapíku zeleného listu růže.

Ty víš, jaké by to mělo být?" dodali sborově.

Nevím. Nevím ani, co cítím," zastavila se Charlotta a svěsila ruce.

Kdo to ví?"

Nenech’ se mást svými očekáváními," mentorsky, s rukama za zády, řekl další, „tvé sny jsou tady," rozmáchl se po všem okolo, „ne tady," a zaťukal si na čelo.

Malta musí být vlhká, když stavíš dům, ale musí uschnout, aby dům potom stál."

Jsou věci, které spojují, a jsou věci, které to potom udržují pohromadě. Láska a přátelství," uklonil se poslední skřítek a zaběhl za seschlý loňský šípek.

Charlotta pomalu pokračovala. Teď už věděla co. Na rtech jí hrál zvláštní úsměv.


Bylo to už dlouho, co se spolu naposled viděli. Vše se zlomilo jako skleněná květina. Pořád ještě doufal. Napůl zoufale, napůl odevzdaně. To slovo bylo nejhorší drogou i nejsladším nektarem. Naděje. Zastavil se u dveří k Rudému Baronovi.

Otevíral je, jako by za nimi měl číhat hladový lev. Nebo nastražená past. Věděl, že to, co chce, aby za těmito dveřmi bylo, tam jistě nebude. Tak už to chodí. Ale, co kdyby. Přivřel oči a vstoupil.

Šachový stůl byl opuštěný.

Lehce se pousmál. Konečně, to věděl, ještě než vstoupil. Je ale těžké uvěřit tomu, co je skutečné.

Jak se však blížil ke stolku, všiml se, že na něm něco leží. Obálka. Dosedl a třesoucíma se rukama ji otevřel.

Někdy se dva potkají
jen proto,
aby jim srdce
shořela.

Někdy si ústa podají
jen proto,
aby syti nešli
spát.

Někdy se dva rozejdou
jen proto,
aby se spolu
setkali.


Zhluboka se nadechl. Držel ten list papíru a jeho pohled se posouval kamsi za text. Byl to mžik. Okraje začaly hnědnout a černat. Malé oranžové jazýčky se hladově zakusovaly do ještě bílých částí. Ani necítil jejich žár. Pochvíli zbyl z dopisu jen malý modrý obláček kouře a několik sazí.

Victor zavřel oči. Spatřil její podobu. Její oči. Úsměv. Rozpuštěné vlasy.

Je to možná hloupost, co teď chci udělat a asi bych to ani neměl dělat. Ale vem' to ďas. Na tom přece nesejde. Asi jsem se zbláznil. Ale cítím, že to udělat musím. To mi zase jedno není.’

S tebou to bylo složité, ale krásné, bez tebe je to těžké. Chybíš mi. Miluju tě. Ano, chtěl bych tě potkat znovu...," pronesl šeptem na neviditelnými šachovými figurkami své neviditelné Charlottě.

Smetl saze do dlaně a rozemnul si je mezi prsty. Mnul je tak dlouho, až měl bříška prstů šedá a lesklá. ‘Vamacamuje,’ pronesl v duchu zaříkadlo. Vstal a vyšel ven.


Frankfort je velký hrnec vařící vody. Prudký a žhavý. Nečekal na trolejbus. Zahnul doleva a vykročil. Míjel zběsile pobíhající lidi s jejich prázdnýma očima, míjel výklady obchodů plné otrávených návnad, míjel domy. Neslyšel hukot asfaltových peřejí, neslyšel ani mělký dech letního odpoledne.

Svět kolem náhle ztmavnul. Jen někde uprostřed jeho zorného pole zůstala světlá plocha. Pokrčil obočí. Pak si to uvědomil. Srdce mu začalo pomalu a hluboce tlouci. Vdech. Výdech. Vdech. Teď si ho všimla také.

Byla to ona. Charlotta.

Stáli proti sobě. Stáli v tichém chrámu. V očích i na rtech jim bylo vidět, že oba chtějí něco říct. Stáli a jeden druhému hleděli do očí. Nevěřícně. Překvapeně. Vzrušeně. Se strachem. S nadějí. Stáli tam celé věky.

Svět byl jak zatavený ve skle. Charlottina ruka se zvedala. Victor ji pozoroval. Ruka se zastavila na jejím stříbrném řetízku. Popovytahovala řetízek. Přes okraj mikiny se přehoupl přívěsek. Ve Victorovi se zastavilo srdce. V příštím okamžiku se zběsile rozběhlo. Mince. Mince s Janovou hlavou.

Zmrazený svět se roztočil na plné obrátky. Victor Charlottu pomalu objal a ona mu položila hlavu na rameno. Bláznivý karneval života je oba vtáhl do svého středu.

 Zpátky