Nebo

1. Vzdálená země
Když v 34.roce vlády dynastie Ming císař Čcheng-cu upevnil svou moc v Podnebesí, rozhodl se rozšířit svou říši o deset tisíc li na každou světovou stranu. Z největších přístavů vyjely lodě hledat nové země. Velcí kapitáni Čeng Che, Ma Pin nebo Jing Čching dosáhli postupně sousední říše In, velké ostrovní země Si Lan, dalekého pobřeží obývaného lidmi s černou pletí, Velkého zálivu a zakládali tu obchodní osady. Tak se šířila velikost Říše středu.

Nejobtížnější úkol dostal kapitán Ťi Čchi-ma. Měl se vydat na východ. Na tu stranu bylo podle map jen Země vycházejícího slunce, ale jeden z mnichů přibraný k výpravě tvrdil, že ve svitku, přechovávaném jejich klášterem, bylo psáno o nekonečné zemi za Východním mořem. Z doků v Čching-tao vyjelo 37 lodí s 17 000 vojáky, mnichy a budoucími osadníky. Když obepluli Zemi vycházejícího slunce dál v moři nacházeli jen malé, pusté ostrůvky. Po vyčerpávajících měsících plavby a ztrátě několika lodí přistáli u Jüan-ti, Vzdálené země.

Založili tu správní město, několik vesnic, mniši odešli hlouběji budovat své kláštery. Setkali se tu s obyvateli, kteří hovořili cizím jazykem. Podle barvy pleti jim říkali Chun, rudí. Brzy začali obchodovat, někteří z národa Chun zůstali ve službách v Te-ming, sídle císařského prefekta. Několikrát se vydali lodě zpět do vlasti, několikrát přijeli noví osadníci. Asi v 81.roce éry Ming odjela do Podnebesí poslední výprava. Nikdo se už nevrátil


2. Dobrodruh Neštěstí
Jmenuju se Vittorio Guaio. Narodil jsem se v Benátkách v rodině chudého rybáře. Ještě když jsem byl malý, přehnala se krajem jedna z nesčetných válek. Mého otce zabili. Pěstoun mi vyprávěl, že mě našel jak běhám po ulici a křičím: "Neštěstí!" Vzal mě k sobě a už mi to zůstalo. Říkali mi Guaio, neštěstí.

Na těžkou práci jsem byl zvyklý. Pěstoun mě sice živil, ale ne zadarmo. Byl to samotářský lichvář a obchodník. Nutil mě dělat za dospělého čeledína. Dlouho jsem přemýšlel jak, a hlavně kam, utéct. Poslední bylo, když mě chtěl dát do škol. Utekl jsem jen tak, stačil jsem alespoň ukrást v pěstounově domě váček s pěti zlatými mincemi.

Celé léto jsem se potloukal po kraji, kradl, žebral, někdy pracoval, zvlášť o žních. Peníze jsem si šetřil. Když začalo přituhovat stáhl jsem se do města. Tak jsem se dostal do Říma.

Tady byl pro šikovného zloděje úplný ráj. Pět penízů se zanedlouho rozrostlo na patnáct. Začal jsem pomýšlet na jistější živobytí. Co však čert nechtěl. Při jedné noční obchůzce mého "revíru" mě chytli papežští verbíři. Jeho Svátost se zřejmě rozhodla obnovit své panství na jih od Neapole. Vojáci mě nejen zmlátili, ale když jeden z nich objevil v mé tajné skrýši peníze...

Válku jsme samozřejmě prohráli. Nedostali jsme se ani na denní pochod za hranice, když nás překvapily jednotky kalifa 'ĺsá ibn Júsufa. Rozprášili nás a Valentinus, toho jména čtvrtý, mohl vydat další encykliku o boji s pohany. To, co zbylo z našich jednotek a zachránilo se před zajetím, bylo převeleno na druhou horkou frontu s muslimy, do Španělské marky.

Francie zde neustále vedla vysilující pohraniční šarvátky. Při jednom útoku se mé skupině, vypracoval jsem se na kapitána, podařilo proniknout hluboko do území nepřítele. V noci jsme pak narazili na tábor. Rozhodl jsem se, že spolu s nejlepším stopařem půjdeme na průzkum. Vplížili jsme se mezi stany, ale všude se potloukalo mnoho vojáků, takže jsme si museli neustále dávat pozor. Leželi jsme nedaleko jednoho ohně. Skupina si u něj vařila jídlo a při tom vyprávěli. Převážně se chvástali, jak ve jménu Prorokově posílali "nazaretské" do pekel. Jeden z nich se rozvyprávěl o svém dětství. Tolik jsme toho měli společného! Pak se dostal k tomu, jak kdysi jeden námořník jeho otci vyprávěl o tom, že nějaký vezír četl v pohanských knihách o kulatosti našeho světa. Prý by se tak dalo doplout do přístavů na jihu pouště kolem Číny, z východu. Vyplout na západ a připlout z východu. Jeho posluchači se mu vysmáli a podivili se, že věří takovým lžím.

Byl jsem úplně zmatený. Vyplout na západ a ... Najednou se kolem nás zvedl rozruch. Noční útok. Snažili jsme se utéct. Pietra zabili. Mě se poštěstilo ztratit se ve tmě. Bloudil jsem celou noc. Za svítání jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem. Podle slunce jsem šel směrem k naší posádce. Ze všech stran se ozval křik, obklíčili mě. Angličané.

Šlo to rychle. Spoutaného mě dovezli do Bordeaux, centra kontinentální Británie. Zabloudil jsem. S Angličany na tom byla Francie stejně, jak s 'ĺsá ibn Júsufem. Zajatý francouzský důstojník jistě potěší královské úředníky. Pobýval jsem ve vězení, zpestřovaném výslechy. Jednou ke mě přišel do cely nějaký člověk. Byl bohatě oblečený a vůbec se netvářil jako voják.

Tak jsem se dozvěděl, že zajali i toho Araba, co vyprávěl o kulaté Zemi. Měli v táboře své lidi a ti viděli i nás. Dostal jsem návrh. Život za cestu do neznáma. On prý je obchodník, má lodě a já seženu posádku. Vyplujeme z Plymouthu.

Dostal jsem dvě příšerné kocábky a po hospodách jsem sehnal bandu ničemů, kterým na penězích záleží víc, než na vlastním životě. Našel jsem mezi nimi jednoho, bývalého námořníka, kterého jsem vybral za prvního důstojníka. Blížil se den vyplutí.

Večer jsem zapadl do svého pokoje v zapadlém pajzlu u doků. Rozepjal jsem si pásek a začal svlékat kabátec. Ucítil jsem tupý úder do týla a svět zhasl.


3. Tajemství
Nad městem Te-ming se zvedalo pomalu slunce. V místodržitelském paláci bylo rušno. Proslechlo se, že císařský prefekt v Jüan-ti těžce onemocněl.

Wang Šen se dožil 123.roku vlády dynastie Ming a hodlal ještě chvíli žít. Dal si proto zavolat svého nejbližšího přítele Wu Šu-fenga. Ten měl na starosti jednání s nově objevenými kmeny Chunů a zajišťoval spojení se vzdálenými kláštery. Snad ví o lékaři, který by mu pomohl.

"Ano, vím o takovém. Žije v klášteru San Lung-si za Velkou pouští. Mám stejně v úmyslu vyslat tam svého syna v jisté úřední záležitosti." Když pročítal zápisky kapitána Ťi, narazil v nich na poznámku o existenci Jüan-ti. Ty svitky by teď měli být v klášteře Dračí perly. Zajímalo ho, co všechno se tam ještě skrývá. "Můj syn Wu Č'-chuej-fu se už chystá na cestu, bude mi potěšením, pověřím-li ho takovým úkolem, Ctihodnosti. To si však vyžádá čas."

"Doufám, že to nebude trvat dlouho. Obávám se, že příští novoroční oslavy už neuvidím."

Ministr Wu se hluboce uklonil: "Tato osoba udělá vše, co je v jejích silách. Věří, že Velký ohňostroj budete sledovat ze svého křesla, nikoliv z trůnu na Nebesích."

Cesta Velkou pouští není procházka palácovou zahradou, ale pověstem o Ša mo, ze severu obkličující Podnebesí, se nevyrovná. Tři týdny by měli stačit. Otec ještě navíc na Wang Šenovo přání naléhal, abychom se nikde nezdržovali.

Klášter San Lung-si je ztracen v Modrých lesích, snad jeden z nejvzdálenějších vůbec. U brány už na něj čekal sám opat I-c'. "Lékař je už druhý den na cestě, pane. Dlouhým pochodem dojde za šest dní do Te-mingu," zaševelil s úsměvem starý mnich. Č'-chuej-fu se nestačil ani údivem zeptat, jak vědí... "Není nepříjemné, je-li moudrý muž vědoucí", odpověděl I-c'," ale pojďte dovnitř, brzy zajde slunce." Mniši odnesli jejich zavazadla do pokojů a na ně čekalo večerní pohoštění.

Druhý den, za rozbřesku, vešel do pokoje mladého pana Wu ctihodný I-c': "Vím, proč tě sem tvůj otec poslal. Také vím, že bez mé pomoci bys sotva co našel. Mám však pro tebe a tvého otce něco... ehm... zajímavějšího. Připrav se na cestu. Vyrazíme dál na východ."


4. Za okraj světa
Ležel jsem na pryčně v tmavé místnosti. Malým okénkem u stropu osvětlovalo slunce těžké dveře. Hlavou se mi honila stáda oslů. Snažil jsem se pohnout, ale celým tělem mi proběhla ostrá bolest. Hlasitě jsem zaklel. Ve dveřích se otevřela špehýrka a blýsklo oko. Asi tak za hodinu zarachotil klíč a dva biřici mne odvedli.

"Vítám Vás ve Flandrech, kapitáne Vittorio Guaio. Těším mne, že se s vámi setkávám. Mrzí mne, že jsem Vám pozvání musel doručit tímto poněkud násilným způsobem. Nebyl jsem si jist, zda by Vás tak velkorysá nabídka předem neodradila. Mám tu čest být pověřencem pro otázky obchodu a dopravy naší vlády. Za horlivost kolegů od policie se omlouvám. Naši muži v Londýně nás informovali o záměrech anglického krále rozšířit pole své působnosti dále, a sice na západ. To, že jste teď tu, doufám, jasně svědčí o naší krajní nespokojenosti s takovýmito nepředloženými kroky Jeho Veličenstva Eduarda VIII. Z pověření generálních stavů Flanderské republiky mám Vám nabídnout doživotní ubytování v prostorách ministerstva policie nebo velení flotile, jež se vydá na západ. Jen málo zkušených kapitánů má chuť přepadnout přes okraj světa Ďáblu do chřtánu. Teď budete mít klid na přemýšlení a zítra Vás očekává Rada pověřenců. Bylo mi ctí."

Lodě mám tři, posádku ze zdrojů ministerstva války, jednoho astronoma a osobní dozor. Obchodní a vojenská základna na Azorech nám doplnila potraviny a vodu. Před námi je obrovské moře a za jeho okrajem tajemná země.

5. " Země!"
Cesta se zdála bez konce. Pluli jsme za vydatné pomoci větrů stále na západ. Drilem zpracovaná posádka byla zatím klidná, ale řeči o nesmyslnosti téhle cesty se donesly až ke mě. Vypsal jsem po dohodě se svým "strážcem" odměnu, den ode dne se zvyšující, za objevení pobřežní čáry.

Po obědě jsem seděl ve své kajutě a četl. Ozval se výkřik: "Země!" následovaný výbuchem jásotu. Vyběhl jsem na palubu a v dalekohledu uviděl tenkou nitku na obzoru.

Potíže se zakotvením byly už za námi. Na travnaté pláni, směřující volně k lesu, shromažďovalo mužstvo věci potřebné pro pochod do vnitrozemí. Bylo třeba postavit základnu. Někdo vystřelil do vzduchu. Všichni se ohlédli. Z lesa se zvolna přibližovaly dvě postavy, stařík v šarlatové říze a mladý muž. Podle pleti a očí jsem poznal... Číňané!

 Zpátky