Scientní fikce

Všechno se rozneslo strašně rychle, jako vždycky, když je potřeba jisté věci utajit. Člověka až napadá, jestli by nebylo líp pustit do světa něco zamlžených polopravd, které by odvedly pozornost jinam, než se pokoušet udržet pod pokličkou věci, o nichž stejně z principu musí vědět více než dva lidé.

Nedá se říct, že by to mezi lidmi vřelo. Tak či tak šlo o informaci srozumitelnou pro velmi malý okruh zasvěcených. Přesto její účinek předčil očekávání.

Sama příroda dávala najevo, že se něco děje. Lidé, ovšem ve většině případů dávno zblblí jejím vyváděním v posledních letech, nedávali tyto věci do náležitých souvislostí. Ani na slovo vzaté kapacity, pohříchu vědecké, nebyly schopny, díky ďábelské specializaci svých pracovišť, uvésti úkazy na společného jmenovatele. Pouze několik badatelů, potýkajících se s problémy na hranicích oborů, považovaných právem za vizionáře a šarlatány, upozorňovalo na možnou společnou příčinu zvláštností dění. Leč, jak to bývá, byli oslyšeni, ba vysmíváni.

Jak už bylo řečeno: pouze hrstka věděla, a ta především nevěděla, co s tím. Po počátečním záchvatu paniky, kdy nikomu ze zasvěcených nebylo jasno, jaké změny lze očekávat, nastalo postupné uklidnění a rychlé vyhodnocování jejich relevantnosti vzhledem k příčině. Poruchy Milankovičových cyklů, změny tepelných toků v atmosféře, předčasné návraty neperiodických komet a téměř úplné vymizení komet periodických, nepravidelné menstruace a pravidelná noční pomočování, částečná zatmění mysli, vybočení Hubblova teleskopu z osy rotace, drastická monetární opatření vlád severní polokoule a jiné příšernosti se valily hustým proudem na znejistělé obyvatelstvo...

Poté, co zpráva pronikla do širší veřejnosti, neklid se stal patrným.

Jak je v našich z.š. dobrým zvykem, vzdělanci se začali potit, zatímco plebs se jal hledat viníky. Spiklenci, zasvěcení, se naopak skryli a začali hustě vymýšlet, koho předhodit davu jako oběť. Vhodnou obětí se mohl stát některý chytlavější filosof, již ze samé logiky věci. V úvahu přicházel i nepohodlný vysoce postavený politik, zvláště z těch neústupnějších. V počtech osob vyjádřeno, bylo vhodných obětí dost. Jen nepatrná část z oné hrstky vědoucích došla k názoru, že nejdůležitější za těchto okolností je pokusit se Jej znovu nalézti. Tento, vpravdě vplotěkůlní názor nezískal podporu rozhodující většiny. Přes hlubokou logiku byl velmi demotivujícím. Zřejmě příliš mnoho jedinců se cítilo povolanými zaujmout Jeho místo, ačkoli jistě nevěděl prakticky nikdo, o které místo se jedná a co setrvání na tomto místě obnáší. Schylovalo se k boji.

Prudká obvinění za způsobené škody, kontraobvinění typu "dybyste mně nechali, už to mohlo bejt lepší", větrání, máčení a propírání špinavého prádla ctihodných i hledání zkyslé a zištné podstaty činů těch, na které nebylo lze naplít jednodušeji. Zákulisní intriky i vtipňoučké forbíny se zpěvy a tanečky. Smrad a špína na čas zaujali plebs, protože si trapně a mylně vysvětloval dění jako hledání pravého vinníka.

Přitom skutečného viníka nebylo. Věci se prostě skutečně takto sběhly a nikdo nevěděl, jak k tomu došlo. Jednoduše přestaly regulační zásahy, spočívající v požírání infinitesimálních singularit, které jsou krystalisačními centry poruch chaotických systémů. Jeho krysový management, zvaný v obecné hantýrce 'čich na průsery', spočíval v nediferencované myší všežravosti, eliminující veškerou možnou variabilitu zárodků poruch a metodou řízení bylo především dokonalé trávení, umožňující prakticky bezodpadovou anihilaci sežraného, dokonce bez dodatečných energetických emisí. Totální disipace anihilačních energií byla onou geniální schopností, něčím jako entropickou kanalisací, bez níž byl, nyní bezradný a těžce zkoušený, svět v koncích.

Ačkoliv se tomu dosud zdráháme uvěřit, byl Myšogenes v čudu!

 Zpátky