Noční můra

Giovanni Luca, papež Inocent VII., seděl na kraji lůžka. Byl příjemný podzim léta Páně 1434. Vedra pominula a ještě nebylo chladno. Seděl na hebkém hedvábí a zvolna srkal své noční víno. Červené, s příchutí šalvěje. Růže z plamenů z Cinqueterre. Bylo lahodné, s ledovou tříští a troškou medu.

Dopil, postavil sklenici na stolek a ulehl. Venku již byla tma a pokojem pobíhaly polostíny vrhané Měsícem. Ležel. Oči zavřené, mysl vyprázdněná modlitbou. Usínal.

Pokojem náhle zavál ostrý puch spáleniny a síry. Zpod postele se vynořil velký stín. Gianni, neboť tak mu říkala máma a on si tak říkal také, se překvapeně zvedl na lokty. Zavětřil. Děsivý puch nepřestával. Stín se zhmotnil v nohu postele. Ohavný skřet. Ne, čert. Ďábel. Černosmolný kožich, kozlí rohy, oči jak dva uhlíky a dlouhý jazyk. Hekal, slintal, mektal a šklebil se. Gianni byl zmatený. Čert mu ale nedal čas se něčeho dobrat. Popadl papeže za nohu v kotníku, kopytem vydupl díru v podlaze a z ní se vyvalil kouř a smrad. Čert skočil do ní a prudkým škubnutím strhl Gianniho sebou.

Byl to šílený let. Hlavu měl lehkou jak padal tím nekonečným tunelem puchu. Kolem vše kvílelo a skučelo. Žaludek měl v krku a kyselá pachuť žaludečních šťáv mu svírala ústa. Let skončil stejně nenadále jak začal. Ucítil prudký náraz, všechny kosti měl odražené a tělo mu brnělo.

Ležel na kamenné podlaze. Bylo mu zle, lehce si pozvracel noční košili, nyní ale ušmudlanou také prachem, sazemi a kdovíčím ještě. Kolem něj hopsalo a řehtalo se klubko čertů. Jejich jazyky, z nichž kanuly sliny, se míhaly zběsile v jejich tlamách plných křivých zubů. Štípali ho, kopali do něj, šlapali mu na prsty u rukou. Pak se ozvalo běsné zařvání, jako lev zavřený v měděném kotli. V tom chladu papeži naskočila husí kůže.

Bandu čertů rozrazily mohutné tlapy větších potvor. Svalnatější, vyšší, ale stejně odporné. A za nimi stál vysoký muž. Měl plavé vlasy, jiskrné černé oči. Obrovská křídla ve vraní černi se mu leskla na zádech. Temně a nepřetržitě vrčel a ten zvuk nutil čerty i ďáblíky k ustrašenému kňučení, ale i k odhodlanějším a bezcitnějším útokům proti Giannimu, byť jich ubývalo. Pak ten arciďábel promluvil. Mluvil temně a hučivě, hrdelně a bolestivě. Inocent mu ke své hrůze vše rozuměl. Mluvil hebrejsky.

"Chytněte jej za nohy a za ruce. Držte je pevně," pravil ten.

Diblíci jej chytili za ruce i nohy, otočili na břicho a vypnuli jak plátno ve vyšívacím rámu. Pak toho muž už moc neviděl. Zato vše cítil.

Něco ostrého se mu zabodlo do zad. Nůž? Dráp? Dlouhé tahy mu krájely kůži na pruhy. Bolelo to strašně. Krev mu ztékala po zádech rozpálených vedrem a bolestí. Cítil, jako by mu do ran padaly žhavé uhlíky. Nebralo to konce.Pak přišla bolest ještě horší. Několik rarachů mu vyskočilo na záda a začali mu nařezané pruhy stahovat. Pomalu je stahovali, za stálého halekání svých druhů a výhrůžek arcipekelníka, aby je neroztrhli. Od masa řemeny kůže oddělovali drápy, krev olizovali, aby jim pruhy neklouzali v pařátech. Když skončili, chvíli se nic nedělo. Hekání a hemžení znovu narušily děsivé zvuky, tentokrát jiné bolestné kvičení. Prasete.

Pak prase umlklo ve smrtelném boji a čerti se zase začali věnovat Giannimu. Natírali mu čímsi záda, bylo to jako kdyby mu záda dřeli březovou metlou. Bolestí již otupěl, ale cítil ji stále. Pak ho na zádech cosi zastudilo. Čerti se chechtali, plácali rukama do stehen, řehtali se a chlámali. Papeži právě na záda připlácli prasečí kůži a nějakým ohavným kouzlem nechali vrůst.

Ďáblové ho pustli a on se schoulil na boku, nehledě na utrpení. Před sebou uviděl pár vysokých bot, jež místo běžné barvy vyčiněné usně obuvnické byly z jeho živé kůže. Belzebub si je vzal, beze slova se otočil a odešel.

Ostatní čerti se také začali rozcházet. Pár jich ještě vydrželo do papeže kopat a posmívat se mu, pak jej ale únosce znovu popadl a odnesl zpět.

Giovanni Luca, ležel opět ve své postel. Ležel na břichu a krom neskutečného mravenčení na zádech necítil žádnou bolest. Pak propadl panice. Snažil se mocí mermo dosáhnout si na kůži na zádech, přesvědčit se, že neucítí prasečí štětiny pod prsty, snažil se zvrátit nesmyslně hlavu a vidět... jeho stařecké tělo však nebylo tak ohebné. Zmítal se tak v posteli a poznenáhlu usnul horečnatým spánkem.

Když se ráno probudil, byl by málem na vše zapomněl, kdyby se nebyl z ničehož dlouze nepodrbal na lopatce. Ruku měl podstrčenou pod paží a zuřivě se drbal. Pocítil dokonce animální touhu opřít se o sloupek postele s nebesy a dřít si o něj záda. Strachy se oklepal a rychle zavolal komorníka. Nechal se obléci a bedlivě si všímal sluhova chování. ‚Mizera,‘ pomyslel si Gianni, ‚určitě by mi nic stejně neřekl. A za tepla by to vyklopil v kuchyni nebo prodal tomu prašivému Riccottovi.‘ Komorník dokončil svou práci a Jeho Svátost odešla za svými povinnostmi.

A byl tu zase večer. Tentokrát však nebyl sám. Byla tu s ním Rosalinda, šikovné děvče, které náhodou objevil při jednom ze svých nočních povyražení. ‚Ó, jak stačí málo,‘ s úsměvem si říkal, ‚jiné šaty, trocha líčidla a kulatý zlaťák. No, ne jeden.‘ Gianni nebyl už nejmladší, měl už šest křížků na bedrech, ale rozhodně ho neopouštěl elán. A ani schopnosti. Ležel si na zádech a nechal se laskat těma šikovnýma ručkama, kde si jen zamanuly. Jeho tělo reagovalo tak jak byl od mládí zvyklý. Když už se chtěla dívka ujmout jeho nejsvětější svátosti (musel tomu starému žertu své předchozí milenky znovu a znovu smát), zastavil ji: „Nespěchejme, holubičko, noc teprve začala světla upíjet...,“ a otočil se na břicho a s neumenšenou rozkoší si nechal jemně mnout ztuhlé svalstvo.

Jen tak slastně mručel do polštáře, když tu dostal podivný pocit. Celá děsivá včerejší noc se mu připomněla, jako by to bylo skutečné. Náhlý nával stihomamu mu našeptal, že přeci jenom jsou ty prasečí štětiny tam, vzadu, a ona si s nimi teď hraje, jen proto, aby se ujistila, že tam jsou a pak...

„Odejdi! Teď, hned!“ prudce se otočil, div si hřbet nezlámal. Shodil ji tím. Nechápavě na něj koukala z podlahy. Prudce oddechovala, prsy se jí prudce zvedaly, bradavky majíce ztvrdlé a vztyčené. Těžko říct či strachem nebo vzrušením. Nebo obojím.

„Padej! Rychle!“ zavrčel na ni. „Odejdi, odejdi, prosím...“ dodal už polohlasně a jakoby neadresně mluvil do zdi. Nechápavě posbírala své věci a odešla malou chodbou.

Slyšel cvaknout zámek. Opět ulehl na záda. Funěl. Vzteky. Příjemné vzrušení opadlo. Dech se mu uklidňoval. Z venku sem zaznívalo noční ticho. Teď už dýchal skoro klidně. Zavřel oči a poddal se usínání.

Pokojem zasmrděla síra a kouř. Zprudka se posadil. Nohy podvědomě skrčil. Nebylo to ni platné. Čert, jako včera, se jen zachechtal. Dupl kopytem a hupsnul na postel za Ginannim. Ta se s oběma začala propadat do pekla. Letěli jako včera. Žaludek měl papež až v krku. Dělalo se mu zle, hučelo mu v hlavě a čert s radost cupoval podušky, pokrývku, prostěradlo i matrace. Pak z najednou vyskočil. Papež se chtěl podívat, kam, ale postel sebou praštila tvrdým přistáním na zem. Z jejích trosek banda ďáblíků vytáhla otřeseného muže. Docela bezcitně ho vláčeli po zemi, dva za nohu, dva za ruku. Když se někde zachytil prostě ho kopanci uvolnili a táhli ho dál. Otloukali ho o rohy, výstupky, nějaká železná zábradlí. To málo viděl. Všude byl smrad, kouřmo a narudlý svit, přes což nebylo skoro nic vidět. Pouť skončila.

Vyvlekli ho na velký kamenný stůl a tam ho zanechali.

Ani si nestačil uvědomit, co se vlastně zase děje a uslyšel zvláštní hudbu. Pisklavou a tklivou. Řezala a bodala. Každý nerv i sval se mu svíjel v křeči a tělo měl zkroucené bolestí. Stěnou utrpení začal vnímat obrazy. Stál u něj zase ten arcipekelník, to on vyráběl tu kočičí hudbu. Měl v pařátech oslnivě bílou píšťalu, drápaté prsty se míhaly ve vzduchu a snad ani nedoléhaly k dírkám. Tóny se linuly jako páry z fioly s jedem. Pak to přestalo. a začalo něco horšího.

Umolousaní čertíci ho popadli za končetiny a přivázali je ke sloupkům v rozích kamenného lože. Pak se odkudsi vytáhli nože a začali do něj řezat. Hluboko. Začali u nohou. Ne jako posledně, po povrchu. Vráželi mu čepele do svalstva rukou, do hrudníku. Ječel. Chtěl ječet. Hrdlo měl v jednom ohni. Ďáblové se u práce chechtali a vesele si pohazovali noži, které si vyměňovali v podivném rytmu jakéhosi rituálu. Snad si u toho i zpívali. Ten padlý anděl stál dnes tiše za nimi a vše pozoroval.

Pak mu došlo, co vlastně dělají. Začali mu vyjímat z těla kosti. Neurvale je vytrhávali, zbytky šlach a masa ožužlávali a okusovali. Volnou kůži přibíjeli hřeby do kamene. Kosti házeli do železného koše vedle. Snad na chvíli milosrdně omdlel, ale znovu se ozvala ta děsivá hudba. Zvedl hlavu a viděl, jak mu satan vkládal svou pekelnou píšťalu do holeně. A když se tak na ni díval, jeho hlava byla najednou chladná a on věděl, že ten hudební nástroj není nic jiného než jiná kost. Holenní kost Lva V. Parsimonia, vzdoropapeže, který zemřel rukou traviče před mnoha lety, když se mu konečně podařilo úspěšně „vyřešit“ dlouholetý problém církevního schizmatu. Tuto myšlenku opět nahradila nekonečná bolest. Démon skončil a diblíci se vrhli na dodělávky. Házeli si kostmi přes stůl, a žertem tu a tam, vložili kost obráceně či na špatné místo. Když dílo dokončili, důkladně slízali krev, pomazali papežovo tělo nějakou tmavou tinkturou a odhopkali pryč. Zůstal u něj stát jen ďábel sám. a v ruce držel jinou píšťalu. Krvavou, s kouskem vazu a chrupavkou. Začal na ni hrát táhlou a tesknou melodii. Smutek a žal vrhnul Giannimu slzy do očí, ale úleva nepřicházela. Jen se ozval odporných smích a vše se propadlo do tmy. Na chvíli si uvědomil, jak ho čert zlomyslně zatahal už v jeho vlastním pokoji za hojící se nohu, za tu, v níž měl onu píšťalu, a pak zase vše zmizelo.

Ráno to nebylo lepší. Noha bolela jak ďas sám, ač na ní nebyla ani jizvička. K svědění zad se přidala další zpropadenost. Papež se těžce zvedl a šoural se do komory. Zavolal lazebníka a poslal ho připravit lázeň. Snad ho horká voda uklidní.

Jak tak ležel v mramorové vaně, po krk v horké vodě se solemi a olejem, jeho kosti, jeho ďáblem zpřeházené kosti, temně duněly a to dunění se valilo celým tělem. Když na okamžik zavřel oči, aby ulevil vědomí, jako z velké dálky zaslechl tu kletou melodii, pískanou na kostěnou píšťalu. Ozývala se mu z holeně pravé nohy. Tóny se draly přes maso a tlumeny jím jako vzdechy látkou se zarývaly Giannimu do uší. Lazebník Pietro stál nezúčastněně u zdi a brousil si své nůžky, břitvy a jiné nástroje. ‚Nic neslyší?‘ ptal se. ‚Neslyší nebo dělá, že neslyší? Jak by mohl být tak klidný v tom pekelném jekotu?‘

„Umýt!“ zakřičel zlostně papež. Lazebník se tiše přitočil a profesionálně se věnoval své práci. Sépiová kost v jeho rukou byla nástrojem rozkoše. Teď ale Gianni cítil, že přehnaná péče o jeho záda má jiný důvod než tělesnou čistotu. Pro Pietra naprosto nelogicky jej vykázal z místnosti a zavolal sluhu. Ten ho usušil a oblékl. Papež byl vzteky bez sebe. Původně dobrý úmysl změnil se v muka. Pískot neutichal, jen tu a tam zeslábl, tu a tam zase zesílil. ‚Co pomůže?‘ Snad víno, snad chůze.

Napůl zpitý seděl ve své kdysi oblíbené kanceláři. Teď ho netěšilo nic. Nemohl se na nic soustředit, ať už kvůli neustálému svědění či dotěrnému pištění v uších. Rosalindu vyhnal. Kancléře kardinála Alesandra vyhodil už několikrát, když se ho pokoušel přimět k práci na zanedbané agendě. Seděl v křesle a pil víno. Pil bez chuti a potěšení, pil pro otupení, ale to se nedostavovalo, naopak, bolest byla tupější a protivnější. A jak si tak doléval pohár ze džbánu, přelil. Úlekem. V místnosti se náhle zešeřilo, narudlý přísvit vytvářel přízraky na stěnách. V prostřed se náhle objevil objemný železný kotel, jenž byl umístěn nad ohništěm. Podle zvuků, voda v něm vřela. Spolu s kotlem se objevili i čerti. Obveseleni se na něj šklebili. V rukou měli nože a sekáčky. Ze tmy ode zdi tlačili dva ďasi řeznický stůl z fortelného dřeva, jehož povrch vypovídal o nejednom porcování. Gianni se začal hystericky smát. Všechny ty tlachy o pekle snad nakonec byly pravdivé.

Ještě když se škubal v křečích smíchu, popadli jej a odnesli na stůl. Tam jej několik ďáblů drželo a zbylí ho zkušeně porcovali. Bolest to byla úděsná, ale byl stále živý. Krájeli ho, sekali a porcovali bez ladu a skladu. Kousky a kusy házeli do kotle. Nevěděl, jak je to možné, ale cítil zároveň žár vařící vody i čepele řezníků. Jeho mysl byla stále jasná a žádná mdloba se nedostavovala. Čerti mu vybrali vnitřnosti. S neobyčejnou radostí mu mačkali srdce až krev stříkala, střeva mu s hranou nechutí vyprazdňovali na podlahu. Smrad to byl nesnesitelný. Pak ho jeden diblík chytil za zbytky vlasů, zakroužil jeho hlavou, oddělenou od zbylého těla a mrštil ji do kotle. Gianni se dusil. Neměl už plíce, ale voda mu spalovala jazyk i hrdlo, dusila a on cítil potřebu zvracet a zvracet. Před očima měl zakalený obraz, temně rudý. Míhání stínu.

Pak mu hlavu opět vytáhli. Pohazovali si s ní chvíli a pak ji hodili na stůl. Spolu s ní i jiné části jeho těla. Kousky s puchýřnatou kůží jak rak červené, místy dočerna spálené. V rukou se jim objevují dratve a začínají ho sešívat. Halekají a hýkají, pracují velmi nepořádně a spěšně. Nějak se nezatěžují správnými polohami orgánů ani končetin. S jistým zadosti učiněním mu srdce zašili mezi řiť a konec střev, levou nohu patou vpřed a žebra, jichž se nemohli dopočítat, jak jim přišla pod ruku. Švy pečlivě olizovali horkými jazyky. Bodání jehel bylo jasnější než rány sekání, ale trvalo snad věčnost. Když už se zdálo vše hotovo, vylily obsah kotle na podlahu. Něco málo masa odpadlo od kostí a kousky se válely na podlaze ve sražené krvi a jeho vlastním vývaru. Čerti se jen smáli a jak se objevili tak zmizeli. Noc a tma pohltila téměř milosrdně svět i papeže.

Probudil se ještě před svítáním. Nebyl si vůbec jistý, jestli spal nebo byl mimo sebe. Cítil se unavený, rozlámaný, celé tělo ho svědilo jak musí při svrabu a krom toho tu byla ona melodie. Nekonečná a nekončící. Tma se pomalu rozpouštěla svítáním, ale on se cítil stále stejně zle. Smrt mu dýchala na krk. Nechal zavolat svého zpovědníka. Čekal na něj, neklidně se ošívaje v křesle.

Otec Girolamo byl františkán. Vždycky zaváněl potem a prachem. Neměli se rádi, ani zbla, ale jako hříšník a jeho zpovědník se setkávali často. Gianni ho svým způsobem obdivoval. Jeho chudobu, lásku k Bohu. Pro to stejné ho i nenáviděl. Tenhle frátr se nemusel o nic starat. Ne jako on, na němž ležela tíha pontifikátu, tíha Říše a vždy odbojného císaře. Otec Girolamo nevěděl, jaké hříchy papeže ve skutečnosti tížily. Nevěděl, že dvojité schizma církve nevyřešil modlitbami k Bohu Všemohoucímu, ale likvidací obou vzdoropapežů. Takřečeného Jana XXVII., na koncilu v Janově zbavil mazaně ochranky, jedni skončili v nevěstinci se speciálním personálem, druzí méně šťastně v hradním příkopu. Jana samého pak obvinil koncil bezodkladně z čarodějnictví a nechal ho pronto upálit. Druhého, toho, jehož kost mu pěla pekelné haleluja, Lva V. Parsimonia, nechal otrávil. Nejdřív se s ním na oko domluvil a při poháru vína si pěkně popovídali o víře a lidech. ‚Ó, svatá prostoto, jak snadno ztrácí se obezřetnost s pocitem vítězství!‘ pomyslel si. Jed mu dodal jistý mnich (a kdo ví jestli byl) s podivným jménem Iovio. Jed byl skvělý, žádné skvrny jako otrušík, žádné křeče, Lev zemřel jakoby na srdeční příhodu. Prostě sebou bacil na zem, chytil se za prsa a dodýchal. Teď je on blízko tomu dodýchat. Ta melodie se propalovala jako cejch kůží. ‚Kde je ten smrdutý minorita?‘ neklidně poposedával papež. Ale horší než smrt sama bylo pomyšlení na to, co se stane zde, po jeho smrti. Ten mizera, Giulliano Riccotta, kterému se říkalo německý kardinál, ten se hodlá stát papežem. A pak poleze Adalbertovi do řiti přímo. Nebylo by lepší tomu zelížroutovi nasadit tiáru zároveň s císařskou korunou? ‚Ne, ne‘, říká si Inocent, ‚nesmí dostat šanci. Nemá v tomto jeho šíleném stavu nakonec prsty on?‘ Začal se hýkavě smát představě, jak Giulliano smlouvá s čerty.

Dveře se otevřely a v nich se objevil Girolamo. Vešel, zavřel a v klidu, šoupaje sandály, došel až k Inocentovi. Požehnal papeže křížem. Ten si klekl na zem až mu kosti zaúpěly. Rituál zpovědi má svůj řád. Gianni nevydržel klečet v klidu, stejně tak jakoby nedokázal ani v klidu stát. Vrtěl se.

„Ego te absolvo,“ ukončil františkán svou návštěvu. Byl by teď odešel, ale jako blesk z čistého nebe ztěžka se zvedající papež řekl: „Moc ďábelská mne pronásleduje.“ Chvíli bylo ticho. Neklamně ale v očích menšího bratra viděl záblesk pohrdání nebo zadostiučinění.

„Modli se vroucně a pamatuj na Pána a pokušení,“ řekl na to františkán a odcupital.

‚To je všechno?‘ vyděsil se papež? ‚To má být útěcha? To si nikdo kromě mě neuvědomuje, jaká to bude tragedie až zemřu?‘ Ztěžka usedl. Za půl hodiny přišel komorník, že se sešla kurie ohledně jmenování nových kardinálů. Odešel se obléci.

Jakmile se ale vysvlékl, padla na něj tíha tíh jako centýř. Cítil se zničený a vysílený. Sluhové na něj koukali se špatně skrývaným odporem. ‚Jaké fámy se rozšířili od té doby, co na něho začalo působit to ďábelské dílo?‘

A pak uslyšel zase tu melodii. Zařičel a chytil se za hlavu, jež se mu tím kvílením hrozila rozskočit. Chvíli se svíjel na zemi. Celé tělo ho začalo svědit s úporností dosud nezažitou. V mukách, strhl ze sebe roucho a nahý vyběhl ke sněmovní síni. Jak běžel chodbou, z rohů, z koutů, odevšad se sbíhali ďábli a čerti. Dobíhali ho, skákali na něj, podráželi mu nohy, kopali do něj, tahali za údy. Pořád se zvedal a běžel dál. Pak do něj zatínali drápy, štípali, škrábali. Jakmile se dostal do sněmovní místnosti, neměl už sil vzdorovat. Padl na zem a oni na něj. Začali z něj trhat kůži i maso. Holými pařáty. Gianni viděl jen jejich zběsilé škleby a za nimi obličeje lidí okolo, kteří jej pozorovali. Překvapeně, ale klidně. Pak uviděl nějaký známý obličej, ale neměl sílu už nic říci. Démoni mu právě vyrvali srdce a rvali se o něj. Jeho kousky hltali až jim tekla krev po bradě. Pak se objevil černý mrak. Mrak temných křídel. Černá ruka sáhla do trosek Gianniho těla. To poslední, co viděl, byl černý had jeho duše, který si arciďábel odnášel. Pak už nebylo nic.

Stráže na chodbě viděli papeže Inocenta VII. nahého běžet chodbami. Ječel, drásaje se prsty. Řval o nějakých mrtvých, o ďáblech, o píšťale. Vběhl do místnosti. Zmítal se a vřískal. Tělo měl pokryté škrábanci a krev se rozmazávala po kůži i podlaze. Pak ještě, téměř prosebně vzlykl a pohlédl na nejbližšího kardinála, shodou okolností Giulliana Riccottu. Pak zemřel. V kardinálově jinak bezvýrazné tváři se objevil nepatrný, ale skutečně nepatrný náznak spokojeného úsměvu.

A kdesi chodbami Andělského Paláce odcházel mnich Iovio, který se také čirou náhodou nacházel nedaleko kurie, když do ní vběhl již zesnulý papež. Jeho úsměv byl naopak patrný.

 Zpátky