Ologové a Jakomaniaci

"K čemu vážná slova na to, co se děje,
trochu mě to mrzí, ale čert to vem' ..."

Dybbuk

Mezi vysokánskými smrky se válely cáry mlhy, na všem se srážely studené kapky vody. Ptáci sem tam polekaně vykřikli, nastalé ticho se vsakovalo vrstvami látek do kůže. Nohy ve vysokých loveckých botách opatrně mačkaly sesychající trávu a ohýbaly pružné větvičky. Občasná sprška za límec neměla nejmenší vliv na soustředěnou mysl lovce. Mezi ostružinovým křovím se mihl šedý stín. Třeskl výstřel. Stín udělal jeden dva kotrmelce a ve vlhké srsti se objevila tmavočervená, hustá stružka krve.

Mám ho. Postavil se vzpříma, svíraje pevně pušku. Dýchal zhluboka a amorfní obláčky chladnoucího dechu se rozprchávaly do všech stran. Ústy vyloudil zvuk, který snad měl připomínat nějaké vyhynulé zvíře. Z dálky se ozvala odpověď. Souhlasně si pokývl hlavou a odjistil druhý kohoutek.

Ozvěna signálního skřeku se nesla lesem jako pták. Ušák, schovaný ve křoví se ještě víc schoulil. Kakofonie padajících kapek, praskajícího dřeva a šumění vzduchu rozhodně morálku nezvedala. Arytmická chůze, kterou ušák zaslechl, větřila konkrétní nebezpečí. Čekal. Zvuk byl stále silnější a jasnější. Vrzání řemení a bot. Dech. Prudce vyrazil proti zdroji.

Z křoví mezi smrky vyběhl zajíc. Mihl se kolem lovcových nohou a mířil k souvislé hradbě mlází. Lovec se otočil a vystřelil za ním. Kulka však zastihla jen prázdné místo zbylé po uskakující oběti. Kulka se zaryla do prsti v gejzíru jehličí. Lovec tiše zaklel a znovu nabil pušku.

Slunce se už vyhouplo nad vrcholky stromů a začalo rozpouštet mlhu jak cukrovou vatu. Na malém paloučku, vedle traktory vyježděné cesty, stáli lovci a rovnali kořist do úhledných řad. Na každý zvlhlý kožíšek položili smrkovou větvičku. Poté se postavili do řady. Lovu zdar! Vlna čestné salvy zaburácela lesem.

Jiný palouček, hlouběji v lese, se začal zaplňovat obyvateli lesa a okolí. Ušáci, párek srn. Všichni tiše postávali. Ozvaly se výstřely. Zajíc, který stál na velkém pařezu sklopil uši na znamení účasti: Vážení, začal svůj letošní projev, vyjádřili jsme svou účast příbuzným a známým. Ano, Velký smutek vtrhl mezi nás. Mnoho nás bylo zabito. Matky pláčou nad svými syny, družky nad svými druhy. Ale jen se podívejte kolem sebe. Opět jsme vyšli z bojů silnější a ti horší z nás právem zaplatili. Opravdu, lze jen litovat, že se narodili. Vzdejme tedy čest Rychlým a Vzdáleným za cenné služby prokazované našemu genofondu. Opravdu zdatně nahradili Dávné a Hrozné, kteří používali barbarských metod a nemorálního přístupu. Vzdáváme vám hold! Zvěř se soustředila ve svých myšlenkách na ideální postavu Rychlého a Vzdáleného. Pociťovali skutečnou úctu. A teď se, přátelé rozejděme do svých pelechů a na svá pastviště. Těším se nashledanou příští rok, uzavřel svůj projev zajíc a odhopkal.

 Zpátky