Lada

Když se narodíš tak jako já, neumíš si život představit bez pohledu na hory. Jako bys koukala z tlamy velkého draka někam ven, ale dohlédneš jen k hradbě jeho zubů. A když ne hory, tak kopce. Je to jako náručí.

Další věc, která tě postihne, je nemoc. Nevyléčitelná nemoc. Nemoc chodit do kopce. Když jsi malá holka a musíš každý den šlapat šest kiláků přes kopec do školy tam a zase zpátky, nebo si to v zimě dáš na běžkách, tak se ti to pod tu kůži dostane. A jestliže k tomu přidáš, že tví rodiče pracují na malé statku plném ovcí, koz a koní, zjistíš, že ani jako ženská nejsi žádné tintítko. Jako žádná od nás z Červeného údolí.

Dáš to všechno dohromady a tak dobře sbalený bágl, pohorky a kamení pod tvýma nohama tě budou provázet celý život. Ty kopce doma znáš jak ty svý boty a tak vyrazíš někam ven. Větší kopce!

* * *


Jdeš takhle pěkně lesem, je to Krušava, žádný zvláštní velehory, ale dokázalas přemluvit Renatiny rodiče, aby jeli s váma. Banda stejně cáklých štrnáctek. Přecházíte z chaty na chatu, pěkně jak šnečci s domečkem na zádech, ale rozhodně ne tak pomalu. A jak tak jdeš směrem k Pískoveckému údolí, uvidíš partu. Jedou na kolech. Proti tobě nahoru a pěkně makají. Jak tak jedou za sebou, není lehký je spočítat, ale nebude jich víc jak deset. Aspoň to tak vypadá. Pořádně vidíš jen toho prvního. Ale jede drsně, sveřepě, zapáleně. A pak si všimneš, že se beze slova střídají na špici. Teď je tam holka. Ještě než tě minou, jednou se prostřídají. Nechápeš proč, sama jezdíš a nikdy jste nic takového nedělali. A než to domyslíš, jsou pryč, přehoupnou se a zmizí za kopcem. Snad ti to i chvíli vrtá šiškou, ale před váma je ještě tak patnáct kiláků a tma není na chození po lese to nejlepší. Popohodíš si batoh, potáhneš popruhy a mažeš dál za ostatníma. Večer na chatě, při čaji, si na ně už ani nevzpomeneš. Nebo snad se ti jen mihnou za zavřenými víčky, než klidně usneš.

* * *


Doděláš gympl a svět se ti otevírá. Celou tu dobu studia, kterou většina tvých spolužáků považuje za ztracenou, pročteš. Místo randění a popíjení piva z flašek za hřbitovem v Jelení, což je ta okresní díra, kde ti stojí škola, rabuješ místní knihovnu a pak chodíš otravovat učitele a světe div se, ne každého z nich to doopravdy otravuje. Dějepisářka Zbožíková tě podporuje a pomáhá ti shánět knížky, které okresní knihovnice ve svém fondu nemá. Ne, že by ti to randění nešlo, nejsi sice žádná princeznička, ale nevšimnout si mužských a jejich pohledů nejde. Párkrát se necháš pozvat, ale byla to celkem nuda. Spousta neohrabaných dotyků, až příliš jasných svým účelem, ale nějaký skutečný zájem o tebe, nula nula. Začnou se ti pošklebovat, jestli náhodou nesmrdíš po těch ovcích až moc, nebo jestli zrzečka není na holky: „Lada, Lada, holky má ráda“. To jméno ti taky nepomáhá. Ale máš ho ráda. Je divné, ale něco v něm je. Ale tobě je to všechno celkem fuk. Vždyť tohle městečko není celý svět. A tak uděláš přijímací zkoušky na vysokou, do hlavního města. Vybereš si obecnou jazykovědu a indoeuropeistiku. Je v tom všechno, co tě zajímá, historie, jazyk a mýty. Velký město pro tebe je celkem šok. Tolik věcí, lidí, všeho. Každý den můžeš jít jinam! A to nejsou všechna překvápka.

Byl to docela zápřah. Nikdys nebyla nějaký flákač, ale to, co na tebe nakládají tady, je někdy až dost. A všechno je to práce hlavou, skoro tu není možnost si řádně máknout. Posilovny ani klasické sporty jsi nikdy nedělala, takže ti chybí to chození i práce doma. Ale najdeš si pěknou náhradu, trojice mrakodrapů, tedy na místní poměry, každý o čtyřiceti patrech, má každý požární schodiště a ty si ho pěkně vyběhneš tu a tam, jednou, dvakrát, z báglíkem nebo bez. A čekáš na první prázdniny, abys vypadla ven. No a pak se to stane.

Procházíš vestibulem fakulty a uvidíš partičku, která cosi připíná na nástěnku. Uvidíš fotku pěkných, bílých skal a jdeš blíž. Je to plakát, který zve na túru do Šedých Alp, což jsou slušné třítisícovky, docela nedaleko. Tedy, autem. A jak tak na ty lidičky koukáš, máš neodbytný pocit, žes je už někde viděla. Najednou ti před očima bleskne ten obrázek z dětství. A tak na škole poznáš tu partu podruhé.

Když si všimnou, jak jdeš k nim, udělají ti místo, aby sis mohla plakát prohlídnout. Asi není těžké všimnout si lesku v tvých očích, když uvidíš ty štíty. A tak tě rovnou pozvou na výlet.

* * *


Už byla skoro tma, když tam dojdete. V tábořišti je dřevěný přístřešek a ohniště. Sedíš spolu s ostatními okolo něj a bavíš se s nimi. Nejvíc se s tebou baví jeden, říkají mu Lovec. Jak postupuje čas, připadáš si čím dál unavenější, až se přistihneš, že sice slyšíš zvuk hovoru ostatních, jako potok, ale slovům nerozumíš. Jen cítíš, že je ti příjemně. Pak slyšíš zpívat podivné, podmanivé písně, které tě zaplavují teplem. Nakonec se zvedneš a jdeš si lehnout do přístřešku, asi jsi opravdu unavená. Usneš.

V noci tě probudí rachot. Bouřka. Jak tak blesky křižují oblohu, všimneš si, že nehledě na tu činu, všichni pořád sedí venku. Sama jsi zvyklá na leccos, ale tohle? Pak se ve vstupu najednou objeví jeden z nich. Zář blesku, jako by jej zbavila nějakého ochranného kouzla, objeví se v podobě rozložitého muže s jeleními rohy, ovinutého šlahouny. A s překvapením. Erigovaným penisem. Máš strach a málem vykřikneš, pak se znovu bleskne a on je zase normální. Jen se zeptá, jak se máš a zase odejde.

Druhý den se vše téměř opakuje, až na tu bouřku, jen Lovcův zjev tě dnes neděsí, spíš vzrušuje a ty podlehneš. Milujete se v divné vůni lesa, prsti, listí a vlhkých luk. Slova, která ti říká, nevnímáš ušima, ale celým svým tělem.

* * *


Jedeš s nima ještě na pár výletů. Je ti dobře. A nejen kvůli Lovci. Myslíš si, že je dobře znáš. Příjemní, ale tvrdí. K sobě i druhým. Pak se toho nějak nahrne a ty nemáš moc času. A seš ve třeťáku. Zase jednou s nima sedíš v kruhu u ohně. Slunce zapadá a ty se zvedneš a jdeš na okraj srázu, na kterém táboříte. Pod tebou se otvírá údolí, které je už skoro celé setmělé. Nad tím vším je vymetené nebe, kterému vévodí první noční hvězda. Něco tě ponouká otočit se. A ty vidíš Večernici, šlachovitou, štíhlou, ale přesto pěknou dívku, s hřívou rusých vlasů. Má je podstatně delší než ty. Vypadají jako paprsky. Jakmile k ní stočíš pohled, ona ho stočí k tobě také. Usměješ se. Ona také. A pak se rozzáří. Nejen milým gestem, ale vůbec. Svítí. Jako ta hvězda. Stejně rychle, jak to začalo to i skončilo. Dívka se zase zahledí do dálky a i ty odvrátíš pohled.

Vrátíš se k ohni. Jako už tradičně, víš, že teď budou zpívat. Hrdelní mručení se nese nad plameny. Je to velmi silné. Býváš často velmi unavená a zpěv posloucháš jen z polospánku. Dnes ale sedíš s ostatními. Vlnobití zvuků se postupně mění v píseň. Její slova se noří s monotónního brumlání. Stejně jako se vynořují zvuky, začínají se ti vynořovat i významy. Slyšíš zpívat všechno okolo sebe. Souznění. Jakoby svět v té písni byl vytvářen a přebýval. Píseň bytí.

* * *


Až jednou v zimě s nimi jdeš podél běžkařské stopy, ve vysokém sněhu. Šlapeš stejně usilovně i v okamžiku, kdy se počasí prudce zhorší. Začne sněžit a je šero. Za chvíli narazíte na muže, ležícího v závěji na okraji cesty. Jak zjistíš, má zlomenou nohu a podle toho, co říká, už se smiřoval se smrtí. Nemusíš ani nic říkat, nohu mu dáš do dlah a kluci z party ho berou domů. Čeho si ale nevšimneš, to je, jak jeden z party nabere do koženého míšku sníh prosycený krví zraněného muže. Po mlčenlivé večeři u nich doma se odebereš s ostatníma spát na patro.

Jenže v noci se probudíš sama. Slyšíš zezdola hlasy a jakoby i přes podlahu prosvítá světlo z malého ohně dole v kuchyni. Vidíš, jak zase sedí v kruhu kolem muže a jeho ženy, tiše zpívají a tlumeně mluví. Pak si vidíš, jak hodí na oheň onen kožený váček. A zpěv zesílí. Pocítíš tah průvanu, strnou ti ramena. Jakoby někdo vstoupil. Nepozorován. Vrací se. Kolo bytí se musí otočit. Mluví s tím párem. Chtějí po nich dítě, chlapce, který se musí jmenovat Thíu. Vrátí se další z nich.

Sejdeš potom dolů, mezi ně. Udělají ti místo. A hned, jak usedneš, víš, že ty sama si takové dítě. Oni dál sedí a zpívají. Pak vstanou. A ty s nimi. A pak k tobě jdou, berou tě do náručí, každý tě obejme, radostně, jako byste se viděli po dlouhém odloučení a ty se vidíš v těch jejich tvrdých a chápajících očích a víš, že mezi ně patříš, bohyně Lado.

 Zpátky