Cyberhon

Byli sme tři. Chemik, Vůl a Iksiskisk. Přespávali sme ve starejch plechovejch skřiňkách v baráku, kterej prej kdysi bejval škola. Žilo tam dalších dvacet šéfiků, chlapců na volný noze, tak jako sme teďka byli my. Dobrá skrejš. Ruina napůl dole, dovnitř se dalo dostat jen dvěma vchodama. Střechou a tunelem ze sklepa.

My tři sme plivači. Bejvali sme v Chytrákově partě, ale nýčko sme na svojemu. Plivač umí vařit jedy v hubě, podle toho, co má v čipu. Pak ti to plivne do tlamy a ty jedeš. Žádný prostředníci. Keš v bobulích. Chytrák nás vzal, páč sme lepší než věčina jinejch plivačů. My sme si uměli dělat nový jedy sami. Podíl na energetickej bobulích sme pak vodevzdávali Chytrákovejm bankéřům. Chytrák byl takovej hezkej kluk, s kudrnatejma dlouhejma vláskama a s mozkem jako břitva. Nebyl moc inteligentní, ale byl chytrej. No, chytrák. Vyznal se v tlačenici. Chytrákovi se líbili šikovný kluci jako my. Měl dost silnej bossovskej čip, takže kolem něho tančilo dost šikovnejch kluků. Ale pak sme se jeden den rozhodli, že už se nám u Chytráka nelíbí. My sme skutečně šikovní a ne jen malý, ctižádostiví chytráčci. My sme ale chytřejší i než Chytrák. Naše klientský čipy sme narvali do třech pěknejch potkanů, co sou už v Sity vzácný a tyhle choval nějakej divnej dědek ve Westsidu. Chytrákův bossovskej čip to nepoznal. Jak řikám, šikovný kluci. A tak sme se zdejchli. Daleko vod velkejch karků, daleko vod mocnej kartelovejch komunit a daleko vod Chytráka.

Jenže von asi Chytrák není nadarmo Chytrákem. Seděli sme na střeše a mazali gamesu, když se tam vobjevila taková malá holka. Kurňa co tady dělá holka? Modrý šatičky, s bílejma proužkama, bílý botičky a mašle. Úplná úchylárna. A jak vylezla, tak se rozběhla a valila. Valila k rantlu střechy. Skočila. Dolů. Sme vyskočili a šli se na to podívat. Visela tam na zbytku vokapu. Prej, pomocte mě. A vystrčila nohu nahóru, jako že ji máme za to chytit. Iksiksiks ji chyt. A mně to bylo najednou jasný. Sem zařval, že je to past. Vůl vodskočil. Iksiksiks letěl. Švihla tou nohou. Letěl jak starej hadr. Byla to síla. Na víc sme nečekali. Čap sem cihlu, co se tam válela, pliv na ni Inferno dvojku a mrsk jí to do škeble. Pustila se a letěla. Chytly jí vlasy. A kůže. A kosti. Inferno dvojka mokrý věci zvládá suše. Než přelítla ty štyry patra, byla napůl spálená.

Změnili sme lokál. Šli sme až na rantl Sity, mezi houmlesy. Z baráku nad zem čouhaly jen tři poslední patra, zbylejch sedm bylo pod zemí. Tam sme si netroufli. Šli sme na půdu. Smraďoši si nás nevšímali. Noví smraďoši je zajímali, pokud je šlo vokrást. To nás nešlo. Dali pokoj. Tady už bejvá pěkná zima. Z Planin za Sity sem fouká ledák, že z toho má jeden bimbáska zalezlýho až v břichu. Seděli sme s ostatníma smraďochama u roury, do který se házely různý věci a ty hořely a u těch plamenů se hřáli. Hotovej středověk. Hotový dvacátý století.

Seděli sme v hale mekkarku, mekácký kartelový komunity, vobrovský žrádelně, kde se krmily podivný existence jako my, pár nájemnejch dělňasů s komokomů a vůbec jiný svobodný lidi. Za bobule ti dali energokaši a energodrink. Žralo se to žlycí z plastovej tácků. Klesli sme hluboko. Vedle nás, u stolu seděli dva malý ouchcápci, tak sotva deset, jedenáct let. Raketbordy opřený, pili energo a smažili pařbu na konzo. My sme se na sebe s Volem jen tak dívali a já přemejšlel, estli ta holka nemohla bejt vod Chytráka. Asi jo. Pak nás ale moh napadnout kdekoli. Třebas teďko. Votrávit. Koukám po všech vejrech a napadá mě, že by mně ten jeden smrkáč najednou moh hodit piluli do kaše. Tak nějak mechanicky sem toho smrkáče na svý straně chyt a chtěl ukázat Volovi, co by se nám mohlo stat. Asi sme voba byli napjatý a von zareagoval stejně a chyt toho druhýho spratka. Musíme si dávat bacha, řek sem, a prudkým stiskem votevřel tomu svýmu pěst s touchstickem. A kurva... měl v ní ampuli. Malou, jak čip pro psy. Vůl držel toho svýho a zíral na ampuli. Zkroutil sem klukovi ruku za záda a pliv mu za krk Držáka, aby se moc necukal. Vůl toho svýho zpacifikoval taky. Pliv sem na stůl tři fleky. Rozdělal ampuli a vodsypal tak nula celá nula pět. A zase ji zavřel. Druhým koncem žlyčky sem do každýho flusance přistrčil třetinku vysypanýho. První nic, druhej modrej, třetí taky. Volovi nebylo třeba nic řikat. Nechali sme chálku chálkou. Kluky sme vytáhli ven. Ostraha nic a to bylo dobře. Venku ale dobře nebylo.

Před mekkarkou stáli dva. Znali sme je dobře. Vejvar a Tank. Chytrákovi šikovný hoši. Vejvar měl štyry ruce a jeho oblíbená hláška byla, že ti udělá z kebule vejvar. Nevěděl, co to znamená, ale dycky každýmu tu hlavu rozmazal na sračky. Tank byl kyberák. Železný zuby, železný prsty, celej ksicht měl voplechovanej. Už sme se loučili s kejhákem. Kluky sebrali. Moc sme se tomu nebránili. Teda vůbec. Ampule zmizela v Tankovejch útrobách a to znamenalo, že nadobro ze světa. Podrobil ji elementárce, vesele mě napadlo. Ale veselo mi nebylo. Ale furt sem žil.

A pak se mezi náma vobjevil poliš. Čistokrevnej. Dva dvacet vejška, černej jak vix, huba červená a roztlemená, zbytek kryl kompozit. A já nevim, proč sem plácl, že bych mu chtěl něco řict. A von, proč že by mně to měl věrit. A já mu říkám, že mám mozek sežranej a že jediný, co se mi dá věřit je, že sem grázl. Ale že tohle mi není důvod nevěřit. A já mu vyklopil, že se nás pokusily ty děcka votrávit. A von řekl, proč by mi měl jako věřit, že se nás děcka pokusily votrávit a já mu řek, že jen proto, že v tý ampuli byla dvacetisícinásobná letálka. Dvacet tisíc kožaků, kdyby se to třeba dostalo do mekkarkovský Krávy, co dělá kaši. A dobrej jedos, dvě negativní zkoušky, jen jedna pozitivní. Sem plivač, sem mu řekl. A von jen hvízdl, jako údivem, řekl to svý fíha a zmizel.

Chytráka možná polda vodradil, ale bude polda zase čmuchat na tom stejným fleku, kde nás bude chtít Chytrák příště voddělat? Nebude, co, řek sem si. Sity šly fámy, že Chytákovi někdo čmajzl bossáka. Čip pána. Každej slušnej boss měl náhraďák, ale ten vyřadil origo bossáka jen na pár dní a potom... potom šlus. Pokud Chytrák do tej doby, co pojede náhraďák, nenajde svůj bossák, někdo mu přebere klienty. Taky bych byl nasranej, kdyby mi to někdo udělal. Ale my sme čistý. My jen zdrhli.

A tak sme se teda dali s Volem nalejt do govkarku, vládního karku, do fabriky na kvéry. Vysoký jištění. Móc chytrý klientský čipy, který bysme nevochcali. Práce, žrádlo a klid. Jako plivači sme se dostali na dobrej flek. Hubu mam sice furt vod voleje, ale vidím kolem postávat govkarkácký ramba, takže sem v klidu. Voba volejujeme západky do kvérů pro marsovský govkarkomácký kolonie. S náma dělá Marta. Ona je voptik. Měla prej pěkný kukadla a fotr ji prodal kartelu za rentu. Teď má v ďůlcích tvrdý zářiče a hledá vady matroše. Holka je to pěkná a veselá. Má nás rada. My ji taky. My ji nejen šoustáme, ale se o ni i staráme. Ne jako ti před tím. Vodíme ji a chráníme.

A jak sem tak zase pliv ten hnusnej volej na západku a podíval se na ten její hezkej kukuč, viděl sem, že jí zamrz úsměv. Co prej se děje. A vona beze slova ukázala na partu byzmenů, co procházeli provozem. Normál chlápci na exkurzu. Nebo ne? Šli k nám. Už byli tady. Kýv sem na Vola. Nečekali sme. Jednoho sem sejmul olejem šmrnclým Držákem. Druhýho západkou. Prvního sem pak taky pojistil západkou do budky. Vůl voddělal třetího. Rambové nestříleli. Věděli proč. Hned jak sem totiž sejmul prvního, slezla z něj maska a utíkala se halou někam skovat. Sesmažili ji. Další dvě masky a nás dva chytli do traktoru. Na zemi leželi tři mrtvýši a bulící Marta. Chytrák nás chce skutečně dostat. Riskoval hodně. Paprsek nás uzemnil, zvedl a vodnášel z haly. Za zádama se nám vozval vejbuch. Malej, ale účinnej. Ty chlapy a Martu by dohromady nedal ani puzzlemistr.

Žádný votázky nepadly. Dostali sme dvě kila z UV lampy do páteře. Klientské čipy zhořely a s nimi nemálo našich buněk. Na raka sme měli zaděláno. Jestli se ho teda dožijem. Dvě ptery nás naložily a vodletěly s náma na govkarkovský hranice. Tam nás vyklopily a nechaly bejt. Byla tam zima. Vzpoměli sme si na somráky. Tady byla fest kosa. Planiny dejchaly atomovou zimou, z černý voblohy padal černej sníh a mě umrzaly prsty, uši a jiný vokončetiny.

Policajtská ptera byla jako černej vtip. Byla černá a čučela v tom černým sněhu proti černejm mrakům jako pěst na voko. Mě už černaly prsty na nohách i na rukách. Jinak sem nic neviděl a ani se nedíval. Z ptery se vyvalilo pět polišů jak z výrobní linky. Dva nás popadli a naložili, ti zbylí tak nějak jako zvědavě koukali, co by ještě tak ta černá hodinka mohla porodit.

Tady se hoši už ptali. Nejdřív nás dali do cajku. Pak se ptali. Tak sem se přiznal, že sem byl Chytrákovou třetí rukou. Hochem, co ho měl rád a já mu šeptal chytrý věci do toho jeho krásnýho ouška pod kudrdlinama. A že sme se s klukama rozhodli, že nebudem s Chytrákem dál ztrácet čas a pudem po svým. A jak sme přečůrali jeho čipy. Nic víc, nic míň. Poldové se pak už neptali. Vrazili nám sondu do jater a udělali bio. Ve mokrejch fabrikách umějí leccos, ale játra ještě ne. A tak mají poliši pěknou sbírku malejch kousků jater a všeho, co v nich vyčetli. Našich taky. Holt, každej jednou poprvé potká nějakýho poliše než je mu deset.

A pak se zase ptali. Esli vezmem dobrej džob. Voni nám daj nějakou novou výbavičku a když přežijem testy, můžem jít. Dobrovolníci ne-poliši dostávají často takový návrhy. Večina z nich nevodmítne. Večina taky nepřežije. Nikdo ale taky neví vo těch, co to dokázali. Pár jich to muselo rozchodit. A tak sme kejvli. Mrtvej jako mrtvej. Chytrák nám nedá šanci.

Stali se nás shadowmistři. Stínujeme. Když chcem, nejsme vidět. Vlastně, nechtěj nás vidět. Furt tam sme, ale všichni vokolo dělaj, že tam nejsme. Zkoušeli, kdo nebo co všechno nás neuvidí. Já to přežil. Vůl ne. Sežralo ho cosi, co tou mašinkou nezblb. Dostal sem novej ksicht. Novou sekundární identitu. Na čelo mi vypálili rudou hvězdu a vysadili před komokomo, komunistickou komunitou. Stal sem se komančem, takovým šéfíkem mezi dělňasema. Mám právo se nechat najímat na určitý práce. Nesmím dostat čipa. Ale zas mě může zaměstnavatel legálně odkrouhnout, dyž ho podrazím.

Sem na cimře s třiceti komama. Mám příděly práce. Ležim ve svý rakvi a slyšim divný hlasy na chodbě. Vylezu a vidim partu kolem jednoho předáka. Zastínoval sem a zjistil, že se baví vo nějakejch dvou, ze kterejch je tu ale prej jen jeden. A ten druhej tu ale bude coby dup. Poznal sem kerá bije. Vklouz sem zpátky na pokoj. Vykopal sem z rakve koma, co si zrovna pučoval mý montérky a snažil se sbalit to málo, co sem nahamonil. Nemám rád tydle komunity se společným vlastnictvím. Dveře se votevřeli. Já zastínoval a zalez mezi rakve. Hledali mě. Najednou jeden z těch voček zašmíroval mezi rakvema. Se na mě podíval. Jak dyby mě viděl. Asi optik s mokrou optikou. Zaostřil a blížil se. Neviděl mě dobře. Najednou sem na něj kuňknul. Psychedelku. A plivl Dětskej sen. Chlapík se zasek. Dal mi čas dojet k voknu. Dyž sem skákal ven, už se válel na zemi po štyrech, žvatlal a slintavě se smál. Ňaňaňa. Jen mi nejní jasný, kde sem se naučil kuňkat. Votočil sem se v luftě jako čamrda. A to sem už valil po stěně, jako echt pavoučák. Další překvápko. Bordel. To do mě narvali ti poliši? Ručkoval sem po voknech, jak sem letěl dolů. Pohoda. Padesát pater. Zastavil sem a vlez do jednoho tmavýho pokoje. Eště tu má bejt ten jeden, co byli dva. Trochu sem funěl. Tmavá cimra se naplnila světlem z chodby. Vešel a nevotevřel si. Jo, takhle. Bijec a meč. Nečekal sem až se na mě kyberák a s jeho mechem vrhne a znova hupsl ven. Mechan v podobě meče mi svištěl za prdelí a bijec letěl s ním. Zasranej rakeťák.

A pak sem kuňknul znova. Ani nemám šajna, že psychedelky zabíraj i na mechany. Bijec byl órajt. Se chytil za makovici a zapomněl řídit. Napasoval se do traverzy a trošku se polámal. Hoši ho za pár hodin spravěj. Meč se za hlavu chytit nemoh. Jeho elektronickej mozeček prostě vypustil. Zapích se do hlíny jak do kašičky. Po jílec. Já si v klidu gepl.

Dole mě začalo bejt trochu šoufl. Něco mi řikalo, že bych se měl vydat do scikarku, za svejma bejvalejma vědeckejma kolegama. Proč ale tam? Nemám šajn. Bylo mi zle a ten nápad se mi nezdál zas tak blbej. Asi proto, že mě bolela mixna jak ďas.

Normálně sem valil. Valil sem jak mašina. Pár checkpointů v Sity sem proběh na plnej tah. Žádná střelba. Nic. Přede mnou se objevila brána do scikarku. Hlídali ji Vohaři. Ale brána se votevřela jako chtivá chlíva a zblajzla mě. Snažil sem se stínovat. Ani nevím proč. Zjevně mi to nešlo. Všichni okolo na mě házeli udivené pohledy. Nejen to. Jako by mě znali. Automaticky sem si to namířil k prvnímu pedu. Nakopl ho a vyklepal číslo. Rektorátu. Sichr. V hlavě mi fest hučelo. Jak po fetu. Vpad sem do baráku. Cestou liftem mi už bylo vážně těžce blbě. Kufr sem měl až v krku. Bylo mi blujno.

A s tim sem vletěl do nějakýho kanclu. Tam už stáli nějací chlápci a zvědavě pokukovali. Byl to můj kancl a moji lidi. Na tuty.

" Máš?" zeptali se. Já se jen vyblil na podlahu.

" Mám," řekl jsem a ukázal bradou na koláč na podlaze. Ti druzí si úlevně oddechli. Já též. Osobnostní kryt v mém mozku spadl. Kamu, celotělová maska, ze mne sjela a odtekla do odpadu. Byl jsem opět sám sebou. Šéfem scikarku. Rektorem University. Znovu jsem se podíval na podlahu. Ve zbytcích komokomoské kaše se tam rýsoval obrys nějakého podlouhlého předmětu velikosti... velikosti zaměstnavatelského čipu. A nyní jsem i vlastníkem Chytrákova gangu.

Vím, že za tuhle akci mi napíší alespoň padesát bodů do klubových záznamů. Pěkně to oslavíme. Tohle byla mistrovská akce. Byť stála životy dvou mých kolegů. Ale to je riziko tohoto náročného sportu. Klub Odvážných Srdcí. Relaxace hodná vědce.

 Zpátky