První krok

Hluk a ruch tržiště, ne nepodobný křiku racků nad odpadky v přístavišti, poznenáhlu ustupoval zpěvu, máme-li tu odvahu to tak nazvat, noviců Řádu Štítonošů Čistoty, jež se právě odebírali do hlavního konventu Řádu v Hengforsu, aby byli u příležitosti dnešního svátku jejich patrona, boha Dabruga, uvedeni mezi řádové bratry. Necvičenými hlasy przněné žalmy střídaly rasistické citáty ze stěžejního díla zakladatele Řádu, svatého Urberta. Trpaslíci, elfové i gnómové se v nich dozvídali mnoho zajímavého a nového převážně o svém původu, stravovacích a rozmnožovacích zvycích. Jedním z oněch nebohých hochů byl i Francek, jinak též Franzisko Helmbrecht, čtvrtý syn královského rady Moridora Helmbrechta.

Zrovna když si onen v mysli přebíral, nedostal-li se z louže pod okap, když utekl z domu otcova, kde jej jako nejmladšího častovali ponejvíce hladem a ranami, do náruči řádových bratří, kde jej čekaly pro změnu jen rány a hlad. Navíc tvrdá drezúra. Bratrem ve víře se nemohl stát nikdo, kdo nebyl dokonale ovládnut. Teď je čekala poslední zkouška. Šly o ní fámy, nikdo však nevěděl, čeho se doopravdy týká. Při pomyšlení na ni Francek rezignovaně vydechl. Jeho oči zabloudili do davu na tržišti, kolem něhož šli. Tam se střetly s jiným párem. Nádherných šedých očí. Jejich pohledy se připoutaly. Po krátký okamžik jako by neexistovalo nic jiného. Jeho skryté nadání v tuto vypjatou chvíli otevřelo své dosud zavřené brány a on se ocitl uprostřed bytí jako uprostřed řeky, cítě existenci i toho nejmenšího kaménku ve vztahu k ostatnímu. A mezi tím i její rodící se lásku. Bohůmžel, nejen to, ale ochromen tím vším novým, nezareagoval včas.

"Čum na cestu a zpívej," řádový bratr Afergang nevybíravým způsobem dloubl Francka do žeber. Francek zamžikal a vypadl z vize. Odtrhl svůj zrak od dívky a opět jej upřel na paty před ním jdoucího novice. Viděl však jen ten její pohled.

"Hlupáku," zaskřehotal zlomyslně Afergang a uštědřil mu druhý štulec, "rychle na ni zapomeň. Víš ty vůbec, kdo to je, ty hnido? Beána Lainmacherová," dodal, jakoby to jméno samo vysvětlovalo vše. Prudký nával vzteku zatemnil v tu ránu i ten poslední malý kousek zdravého rozumu, který mu zůstal. Ledy se hnuly.

Šedé oči, které to vše způsobily, sklouzly na kutnu novicovu a vzápětí se od ní odtrhly. Z úst se Beáně vydral překvapený vzdech. 'Vždyť je to jen umolousaný mnich,' rozčarovaně špitla. Přesto se jí však jeho pohled vracel vypálen na vnitřní straně víček, jako ozvěna pohledu do prudkého slunka. Rychle si uvědomila kde je a co tu dělá. Zmateně v rukou obrátila hedvábný šátek, který si předtím zaujatě prohlížela, a posléze ho jako ve snách zase odložila. Kramářka se kysele ušklíbla, protože kšeft byl v čudu. Beána netušila proč, snad hrůzou nebo vzrušením, po zádech jí ale přešel mráz.

Ze dvora konventu do chodeb vál studený vítr. Jednou z nich mířila skupinka noviců na službu do kuchyně. Iniciace neznamenala pro novice krom změny kutny a bolestivé jizvy, o které však nikdo z nich nic netušill, žádnou změnu v povinnostech. Skupinku čtyř hochů čekala příprava večeře pro jejich druhy. Zeleninová žbrunda, připálené placky a nastokrát ředěné kyselé víno se speciálními bylinami, o jejichž účinku na mysl i tělo novice věděl za zdmi konventu snad jen sám bůh Dabrug.

'Uteču,' pomyslel si Francek na hromadou nahnilé zeleniny. Několika seky tupého nože naporcoval tři mrkve a hodil je do kotle.

'Musím utéct.' Osud stejný jejich předchůdkyní stihl i další tři zavánějící oranžové kořeny.

'Musím ji znovu vidět,' rozvedl téma. Hromada mrkví byla snad nekonečná. 'Musím ji ...,' obtížnou myšlenkou nakrabatil čelo, 'získat,' zakončil.

Zásah odříznutým koncem celeru do temene vyholené hlavy ho na chvíli vrátil do reality. 'Musím utéct.' Jeho zamyšlenost doprovodil hrubý smích druhů, jejich nejapné poznámky a vposledku i další kus celeru.

'Ale jak?' povzdechl si. Jeho mysl spalovalo obé, myšlenka na útěk i na náruč krásné Beány. Vtom mu hlavou bleskla vzpomínka na vyprávění štolby Dagolanda o Šeptajícím lese, o Šeptáku, v němž měl žít nějaký strašlivý netvor. 'Ano, ano,' sklízel teď setbu odpoledního oblouznění i vzteku, jenž už překročil únosnou mez, 'zabiju ho, jeho hlavu přinesu jejímu otci a pak si ji vezmu za ženu.'

Vše, co se stalo pak, bylo souhrou náhod, jež by šlo s notnou dávkou optimizmu označit za šťastnou. Dosud s nožem v ruce se prudce otočil a naslepo vystartoval. Hledal nejbližší možnost úniku. Jeho společníci, vyděšeni výrazem v jeho tváři a podvědomou hrůzou z byť efemérní zbraně, zacouvali ke zdi u kamen a nechali patrně se právě zbláznivšího Francka prchat chodbou z kuchyně.

Komplex budov konventu byl slepencem staveb různého stáří a účelu. Kuchyň patřila mezi nejstarší. Kvůli své funkci byla postavena hned u zdi konventu, jež zpočátku sloužila jako hradba před nebezpečím zvenčí, později jako zábrana proti pronikání tajemství ven. Místo, které si instinktivně, díky opětovnému částečnému otevření stavidel svého talentu, vybral Francek pro svůj útěk, byla stará odpadní šachta, ústící nad potok, který protéká pod zdí a kdysi sloužil jako odkladiště zbytků z kuchyně. Otvor byl nyní zakryt obrazem svatého Urberta, nakresleném na tenké překližce. Francek k překvapení všech okolostojících, jež se ani nepokoušeli ho zastavit, považujíce jeho počínání za marné tak či onak, proskočil obrazem do zdi. Obraz se s praskotem rozbil a Francek zmizel v temném otvoru ve zdi. Úzká a dlouhá šachta nebyla moc zanesena špínou, jen pár opuštěnými hnízdy vlhovců. A tak Francek zakončil svůj útěk bez vážnějšího zranění v polozmrzlém bahně potoka. Neváhal ani chvilenku a vyrazil do tmy tím směrem, o němž byl nějakým záhadným způsobem přesvědčen, že ho zavede k Šeptajícímu lesu.

Překvapení bratři narychlo svolali skupinu. Po nezbytném rituálu Spojení se na hladině moče v evokační míse místo obrazu prchajícího novice zjevila ne právě vlídná tvář Dabrugova. Vyděšení bratři rychle dešifrovali toto poselství jako negativní stanovisko patrona řádu k pronásledování uprchlíka a rychle se vrátili ke svým povinnostem. Ještě dlouho se nikdo neodvážil na toto téma byť i jen zavést řeč. Nebude to určitě trvat dlouho a někdo, konkrétně velmistr, si na tuto událost určitě vzpomene.

Byla stříbrná tma, tkaná ze stínů a odlesků, fičel ledový vítr a přemrzlý sníh ho kousal do nohou přes sandály. Prodral se přes hloží na mezi u pole a v duchu děkoval bohům za režnou kutnu, která přestála útoky všech těch pichlatých větví a větviček. Totéž nešlo říci o kožených sandálech, patrně z kožek zaběhlých prašivých psů, které zvolna braly za své, až nejprve ztratil jeden a pak i druhý. V mělkém oraništi ještě nohy tak netrpěly, sníh byl většinou odvátý, skoro žádné kamení a ani zmrzlá hlína nebyla ostrá. Když však vběhl do křoví na pokraji lesa, zahořekoval ztrápeně, jsa bodán, řezán vším, co trčelo ze země, a okopávaje tytéž kořeny a větve. Les byl vpravdě tmavý a dobrodiní luny se smrsklo na provazce nití, které však více mátly než osvětlovaly.

Dral se vpřed, chráně si obličej před nenadálými bodci větví, uháněl a klopýtal za pohledem oněch šedých očí, které vévodily jeho horečnatému vědomí. Les kolem něj šeptal svá varování i výhrůžky, on jich ale nedbal a šel. Nepovšimnutou minul zvláštní kamenou stélu, na výšku měřící tři stopy, s podivným ornamentem vyškrábaným ze všech čtyř stran, ozdobenou na vrcholku vlčí lebkou. Ten, komu stéla sloužila, si však vetřelce všiml.

Francek padal únavou. Necítil nohy, ruce ani zmrzlý obličej. Dech se mu sýpavě a přerývaně dral přes rty a obláčky páry jako duchové mizely v temnotě, sem tam rozčíslé světlem úplňku. Beznaděj už už klepala na dveře jeho vědomí, když tu ucítil slabý závan pachu kouře. Kouře a pečeného masa. Natáhne zhluboka chladný noční vzduch a vydá se za zdrojem kouře.

Za nedlouho dorazí k podivnému komínku, který, kryt trouchnivým pařezem, vydával onu lákavou a spásnou vůni. 'Co to ale u všch ďasů je? Dýmající pařez?' rozčileně pobíhal okolo chtěje tomu přijít na kloub. Nehledě na štípání v očích, snažil se nahlédnout dovnitř. Jen náhodou mu několik jisker místo oka popálilo jen tvář. Zaklel a začal rukama prošmátrávat okolí pařezu. V jedné chvíli se přesunul o krok dál, klekl si a opřel se dlaněmi o zem. V další chvíli se už valil po udusané hlíně kamsi dolů. Kutálel se, kvíkal hrůzou a úlekem. Pak ohromen přistál v jakési podzemní místnosti. Jejímu středu vévodilo něco na způsob černé kuchyně, ohniště obehnané kamenou zídkou, s roštem na vrchu, nad nímž se opékalo nějaké maso. Přibližně kruhová místnost byla prosycená vůní pečeně, kouře a sálala příjemným teplem. Podlaha i stěny byly pokryty kůžemi a kožešinami, sešitými i jen spojenými kostěnými sponami. Z kožešin pak vyčuhovalo jen několik kamenů různých tvarů a velikostí. Největší, přípomínající napajedlo pro skot, byl na druhé straně. V místnosti nikdo nebyl.

Francek zapomněl na vše, s čím sem přišel. Vrhl se na pečeni a ládoval se až mu lupalo za ušima a tuk stékal po bradě. Když se přecpal mladým masem, zabalil se do kožešin a než by jeden řekl 'myší prd' už byl v limbu.

Od stěny se odloupl stín a zhmotnil se. Bytost byla asi pět stop vysoká, se zelenohnědou kůží porostlou jemnými chloupky. Holé hlavě vévodily dva dlouhé a tenké slechy, které přiléhaly k lebce, avšak čas od času se jeden či druhý mihl a pak zase přimkl zpět. Dvě úzké oči se žlutorudými zornicemi byly posazeny relativně daleko od sebe. Dole, pod nimi, se třepotaly okraje dvou svislých dírek průduchů. Podlouhlý obličej pak dole zakončovala ostrá brada a nad ní úzká linka rtů, které však zjevně skrývaly mohutný chrup vystupující pod kůží. Tvor měl ruce i nohy podobné lidským, měl na nich však jen čtyři prsty. Na první pohled se od lidských nelišily víc, avšak když tvor otočil ruce dlaněmi dolů, rozdíl byl zřetelný. Jejich hřbet pokrývala rohovina, která byla ukončena v samých konečcích prstů nedlouhými, ale ostrými drápy. Nohy měl tvor podobné spíše muřím nohám, bez ostruh, z malého chodidla vybíhaly čtyři velké, oddělené prsty, z nichž palec stál proti ostatním prstům tak, jako na rukou.

Tvor se pohyboval pomalu a plynule. Přišel k spícímu Franckovi a přidřepl si k němu. Jednou rukou mu přejel po krku, který mu koukal z kožešinového zábalu.

'Tak jsi mne našel, chlapče, a ani trošku tě nezajímám,' pomyslel si tvor. 'Taková neúcta...'

Znovu se postavil. Pak došel k jednomu z menších kamenů, z podlahy vzal vlčí kožku, přehodil ji přes kámen a usedl. Pozoroval tvora už od nyyqul, hraničního kamene, a jediným důvodem, proč jeho kosti onen kámen teď nezdobí, byl zvláštní aspekt mladíkova ducha, který starého upíra doslova překvapil. Ten hoch, ač byl obyčejný eeb, člověk, měl v kresbě ducha ornament Pravidla místa, které patřilo u upírů mezi pět základních Pravidel, jež tvořily ul, komunitu, klan. Jiný eeb by mu nestál ani za zamyšlení, ale tenhle, tenhle byl bohem dotknutý a starý kněz cítil Loqena, Pána Bytí, na sto honů. Nechal ho projít a teď na se něj díval, čta kresbu jeho ducha podrobněji spolu s letokruhy v jeho kostech. Když se dostal k událostem dnešního dne, došlo mu, proč po něm mladík tak toužil. Ó, nekonečné bytí, i přes své nadání to byl stále jen člověk. 'Láska!' odfrkl si upír. On sám ohlušil i umlčel ggäm, upíří instinkt, který měl k lidské lásce nejblíže, instinkt Dvojice, jež jde životem. Byl knězem a vyšším upírem, ggäm byl pro jeho stav vyloučen.

Jak tak pozoroval Francka, uvědomil si, že cestování a poznávání pomocí Stezky Ducha v meditačním transu postrádá onen živočišný moment překvapení a nutnosti bojovat s nenadálým. Vůně krve z chlapcových oděrek lákala svou sladkostí a upír jí s rozkoší podléhal, aby v následující mikrovteřině rozkopl nohou svého sebeovládání rajskou smyčku žádosti. Možná nastal čas naučit Umění Moci svého dědice. S drobným úšklebkem si uvědomil, že nikdy nepomyslel, že by jeho žákem mohl být člověk. Ostatně jeho Mistr asi také netušil, že jeho žákem bude nosf, podivný predátor ze žhavého a dravého světa Erath, jemuž lidé napůl ze strachu, napůl pohrdavě, říkají upír.

V myšlenkách uběhla noc. Sem tam přiložil upír kousek uhlí na oheň. Francek se začal vrtět a květ jeho vědomí se rozvíral k novému dni. Posadil se, protřel si oči. Chtěl vstát.

"Pěkně seď, hochu," na rameno mu dopadla upírova ruka, a ten když si všiml vlastní ruky, její podoby, dle lidských měřítek spíše pařátu, dodal, "a ať tě nenapadne se otáčet."

Francek ztuhl. Jeho včerejší odvaha byla ta tam. I přes příjemné teplo v místnosti, naskočila mu husí kůže a na čele zaperlil studený pot.

"K-k-kdo ste?" vypravil ze sebe.

"Nu, dobrá otázka, ale neměl bych ji snad položit já tobě, což? Ty jsi tu hostem."

"Ho-ho-hostem?" opatrně pokračoval Francek.

"Ho-ho-hostem," lehce posměšně opakoval upír, "kdybys měl být mou snídaní, už bychom si asi nepovídali. Snídám časně z rána a teď je slunce už dávno nad obzorem. Spal jsi alespoň dobře?"

Jak se strach začal opět zmocňovat chlapcova vědomí, otevřely se brány jeho talentu a on pomocí něho spatřil, kterak za ním sedí mocná bytost, kterou mu jeho schopnost vykreslila jako zářivý bod.

"Jak vidím, už si se se mnou seznámil," poznamenal po chvíli upír, vida otevřené stavidlo jeho mysli. "Máš-li odvahu, otoč se." Pro všechny případy upír lehce utlumil hochovi reakce.

Francek se otočil a na vzdory tomu, co mu sdělovaly jeho oči, nepropadl panice a zůstal dál v klidu sedět.

"Tak co, ještě pořád hodláš vyměnit mou hlavu za tu samici?" upřel na něj upír své oči.

"Ne, ani ne," hlesl šeptem chlapec.

"Tak to bychom měli," řekl upír a doplnil to svéráznou variantou lidského úsměvu, při níž by leckdo dal snad celý svůj majetek za to, aby byl sto mil odsud. "Teď bychom si mohli promluvit o tom, co bude dál."

"Mohli," přisvěčil ochotně, ale pořád zmateně Francek.

"Jak ti říkají?", vpravoval se pomalu starý upír do mluvené konverzace, jíž za dlouhá staletí odvykl.

"Francek," odvětil hoch.

"A nějaké pořádné jméno nemáš?" poškádlil ho vampýr.

"Vlastně Franzisko Helmbrecht," upřesnil chlapec.

"Áha," zhodnotil to upír, "a co takhle Taurienn? Líbilo by se ti to? Nemám rád ta vaše lidská jména, nevíte už ani sami, co znamenají. Jméno musí být jako ty sám. Co vidíš při vyslovení něčeho jako Franzisko Helmbrecht nebo dokonce Francek?

"Ééé," začal byvší novic inteligentně. U toho také skončil.

"Já," řekl s patrným důrazem upír, "já vidím zmoklou vránu, již rodiče vyštípaly z hnízda. Taurienn, to jsi ty, bláznivě odvážný, se zlatými rohy božského požehnání."

"Taurienn," zopakoval si pro sebe mládenec. "Lepší než bratr Adalfus," usoudil při vzpomínce na iniciaci, jež ho měla stihnout minulé noci.

"A mně můžeš říkat Netvore," dodal opět s oním neodolatelným úsměvem starý upír, "mám i vlastní jméno, ale po tom ti nic není. Určitě ne teď. Ovšem před lidmi budu tvůj učitel Duilán. A oba jsme potulní kněží boha Es'mienthéa, Myšího Boha, boha malých a bezvýznamných."

Před Tauriennovýma očima se upírova podoba rozplynula jako sníh nad kamny a když znovu vykrystalovala, stál tam uctyhodný starý muž s bílý vlasy a vousy v šedé kutaně s pořádnou sukovici v ruce.

"Co koukáš, hochu," pobídl ho holí stařec upírovým hlasem, "popadni tenhle vak," ukázal na zavazadlo sešité ze srnčí kůže, "a mazej přede mnou. Čeká nás dlouhá cesta. Na mou hlavu zapomeň, ale třeba se něčemu přiučíš."

Upír venku nasál ranní vzduch.

"A kam jdeme?" zeptal se z údivu nevycházející novopečený kněz-pomocník Taurienn.

"Stezkou s mraky," ukázal holí stařec k obloze, "cesta dlouhá tisíc líg začíná jedním krokem. Tím prvním." A vykročil svižně směrem za běžícími mraky.

Taurienn jej následoval.

 Zpátky