Křížovka

N
Á
D
H
E
R
A

Připadal jsem si jak ve Star Treku. Vzduch se vlnil jako vodní hladina, mat nočního osvětlení se na jeho křivkách odrážel jak na pomateném stroboskopu. Už už jen chybělo, aby se na nástupišti zhmotnil Jean-Luc Picard, Riker a Worf. Nic. Takže to byla ta piva.

Vlezl jsem do vagónu. Okýnkem jsem si všiml, že hned první místa jsou volná. Otevřenými dveřmi na mě bafl přehřátý a suchý vzduch. Úlevně jsem si sedl. Vysoukal jsem se obtížně koordinovanými pohyby z bundy a s vypětím sil ji vsedě pověsil. Sundal jsem si i svetr. Při všech těch prostocvicích jsem zálibně hleděl do odrazu v okně.

Na druhé straně, přes uličku, seděla pěkná dívka. Velmi pěkná. Vlastně ani nevím, jestli byla, ale cosi mě táhlo na ni zírat. Že by zase ta piva? Ne, to bylo něco jiného. Ona nade vše povznesená nálada, plná sarkasmu a sebeironie, která na mě sedá v osamělé opilosti byla ta tam. Bylo tu zvláštní soustředění, nutkání nevěnovat se ničemu jinému než pozorování oné dívky. Bylo v tom trochu toho tělesného šimrání, když se vzrušení prochází po vnitřní straně kůže, bylo v tom ale také něco podivně posvátného, něco, co si žádalo žárlivou pozornost z titulu své velikosti a významnosti. Inu, zkrátka, upřeně jsem na ni koukal.

V ruce držela obyčejnou propisku, nohu přes nohu a na koleni položený sešitek. Křížovkářka. První myšlenka na její adresu nebyla lichotivá, moje popichovačství, posílené alkoholem, vystrčilo růžky. Hned potom jsem si uvědomil, že působí velmi mladě, na to, aby to byla ona tuctová vlaková luštitelka. Vlastně, ani jsem netušil, kolik jí mám hádat. Nebylo to jen tím, že jsem jí pořádně neviděl do obličeje. Prostě, netušil jsem. A fascinovaně jsem na ni hleděl dál.

Asi dokončila jednu křížovku a vrhla se na další. Otočila stránku, prsty levé ruky upravila ohnutý hřbet. Chvíli jen tak, úplně bez hnutí, seděla s tužkou připravenou milimetr nad papírem. Byla nádherná. Ne, ona sama zmizela, zůstalo tam po ní něco nevýslovného. Nádhera.

Pečlivými tahy napsala první slovo.

P
R
S
T
E
N

Znenadání jsem se ocitl vedle čínské restaurace na rohu nějaké svažité ulice. Sytá vůně se plížila spolu s podzimním ránem kolem nás. Nebyl jsem sám. Za ruku jsem držel Šari. Otočil jsem se na ni a ona mě obdařila tím kouzelným úsměvem, který mě vždycky dostal. Lehce jsem ji přitáhl a něžně políbil na tvář.

„Půjdeme se podívat na ten bleší trh?" zeptala se a mávla rukou na druhou stranu ulice, směrem k řece. Celé nábřeží od zastávky metra až kamsi se proměnilo z nevzhledné kamenné planiny na živoucí tržiště.

Proč ne," pokrčil jsem rameny a vyrazili jsme.

Byl to skutečný blešák, ne nějaké pokoutní tržiště s pašovanými teniskami z Číny nebo kdovíčím kdovíodkud. Staré pohlednice byly ohmatané, zkrápěné slzami anebo prostě jen staré. Šálky a podšálky ze staromódních servisů, kýčovité klíčenky, rozbitá rádia a magnetofony.

Pak jsem si všiml mladého Turka, který prodával stříbro. Ládoval se obloženým chlebem, sem tam si olízl prsty, od toho, jak si cpal vzpouzející se zeleninu do úst. Koukal nepřítomně přes hlavy davu.

Došli jsme až ke stolku. V malé krabičce byly v molitanu zapíchané různé prsteny. Jen jsem do krabičky nakoukl, okamžitě mě zaujal jeden z nich. Filigránová řezba zdobila okruží kolem kamene, plná úponů a květů a kámen sám... Byl plný žilek nebo prasklinek, nevím. Barva byla přízračná, od kalně mléčné na jednom konci, přes červenkavou a oranžovou uprostřed až k temné modři na konci druhém.

Bez zaváhání jsem vytáhl prsten a řekl Turkovi: „Chci koupit tenhle."

Ten se téměř bez zájmu otočil. Nejdřív se podíval na prsten a potom rychle sjel pohledem mě i Šari. Ústa se mu roztáhla do úsměvu, rušeného jen nesčetnými drobky.)

Tenhle, co?" zeptal se vševědoucně.

Ano, tenhle," odpověděl jsem.

Já vím," dodal a otřel si hřbetem dlaně ústa, „dvě stovky."

Vytáhl jsem z kapsy svazek bankovek a dal mu je.

Jako by ty peníze potěžkal a znovu se na nás usmál. Pak se odvrátil a dál se věnoval své snídani.

Vzal jsem Šariinu levou ruku a navlékl jí ho na prostředník. Rozzářila se jako sluníčko. Ještě čerstvou ranní rtěnkou si mě majetnicky označila na hřbetu levé ruky temně purpurovým otiskem svých rtů.


M
R
A
K
Y

Stál jsem teď na verandě malé chatičky a koukal nezasklenými okny na nebe. Bylo šmolkově modré, kýč letošního podařeného léta. Zubatá zeleň lesů se leskla silným slunečním svitem. I přes ještě relativně chladné ráno, všechno zdálo se příslibem polední kovářské výhně.

Z jediné místnůstky chaty se ozývalo svým nezaměnitelným projevem rádio. Podivná směs sladkobolných hitů a svižného popu, letně unylých tlachů moderátorů, vlichocování a vyhrožování reklam. Kakofonie kuchyňské zábavy.

Bude pršet," houkla na mě z ruchu předpoledních příprav manželka.

Vždyť je úplně jasno," oponoval jsem. „Necítím ani vítr," dodal jsem více méně na truc.

Teď to říkali v předpovědi, zase nějaké prudké tlakové změny či co. Ty by ses v tom měl vyznat."

Já jsem hydrolog a geolog, drahá, ne rosnička s výstřihem k pasu," podrážděně jsem odvětil. „Mě živí až ta voda, co už spadne."

Co, až ten výstřih spadne?" doprovodila škádlivou otázku veselým smíchem.

Ále," připlížil jsem se k ní zezadu a protestující ji objal, „ale mohl by, co? Někdy... Bylo by to zajímavější než poslouchat ty jejich řeči.")

„Proč ty jim nevěříš?" vyprostila se z mého sevření, šermujíc vařečkou. „Bacha, tady se mi to pálí. No, proč jim nevěříš?"

„Já ti nevím, já dám na to, co cítím."

„Hmmm, tak já teď cítím akorát přepálenou cibuli. Mazej odsud nebo budeš bez oběda," výhružně mi zamávala utěrkou před nosem a několika plesknutími mě vyprovodila zpátky na verandu.

‘Proč já jim nevěřím?’ zeptal jsem se sám sebe a opět se vrhl na pozorování azurového moře.

Jak dlouho jsem tam stál, už ani nevím. Najednou jsem ucítil její teplý dech na krku. Položila mi bradu na rameno a lehce pokývala hlavou k obzoru: „Podívej, támhle už se dělají nějaké beránky." Políbila mě na krk a ještě jednou pleskla utěrkou po zadku: „To je tak, když se mi nevěří. Vidíš, přišly."

Smutně jsem se díval, jak se skutečně na západě formují první bílé chuchvalce. I při mé bídné znalosti meteorologie mi bylo jasné, co z toho pojde.

„To bude nejspíš tím, že když o těch mracích někdo začne vůbec mluvit, pak určitě přijdou," a vyčítavě jsem zamžoural do kuchyně. Zavřel jsem vzdorovitě oči a polohlasně jsem pak dodal: „Proč, sakra, o těch mracích vůbec kdo mluvil...."


B
A
T
O
H

Do Janese jsem málem vrazil ve dveřích do obýváku. Zrovna jsem si mnul oči, ještě trochu rozespalý a zmatený.

No, Janesi, tohle je strejda Matt," představila nás Olga, Janesova máma a má sestra.

Ledva mě kluk uviděl, zděšeně se otočil a zabořil se mámě do sukní. Bylo slyšet slabučké vzlykání.

Ale to nic, ještě jsi strejdu neviděl. Neboj se ho. On tě nesní," konejšila ho Olga. „Pěkně se polekal," usmála se. „To bude v pořádku. Pojď, Janesi, napapáme se."

Zrovna jsem se vrátil z expedice mezi Yamamany a nebyl jsem víc jak dva roky doma. Sestra skoro brečela, když jsem jí volal z letiště, že jsem zpátky. Úplná izolace byla jedna z podmínek pobytu v brazilském pralese. Domluvili jsme se na společný rodinný víkend, ona, jejich syn, který se narodil, když jsem byl pryč, a její muž Erik. Moje bývalá přítelkyně neunesla tíhu dlouhých odloučení a našla si praktičtější známost s místním drogistou. Inu... škoda mluvit.

Zasedli jsme za stůl. Mám rád bohaté snídaně, říkejme tomu civilizační rozmar. Salámy, uzené, měkké i tvrdé sýry, rajčata a papriky, okurky, máslo a ananasový džem.

Tak co si dáme, Jani?"

Janes se vrhl na talířek s nakrájenými rajčaty. Dvě hned popadl a okamžitě nacpal do pusy. „Toto, toto," huhlal. Klouzavé pecičky mu stékaly po bradě.

Tak dobře, dáme si chlebíček s máslíčkem a rajčátka."

Janes zaujatě pozoroval, jak mu máma připravuje chléb a my jsme zatím nerušeně probírali věci minulé i příští. Klouček se mezitím najedl a začal se nudit. Celou dobu mě ostentativně ignoroval, ke konci ale na mě sem tam jukl, snad vždycky tehdy, když si myslel, že ho nevidím.

Jakmile se ocitl špunt na podlaze, přitáhl si svůj batůžek. Chvíli zápasil se zapínáním a pak jej vítězoslavně otevřel. „Hračky," podotkl vážně směrem k mámě a tátovi a očkem zavadil i o mě, co jako já na to.

Hmmm," pokýval jsem hlavou, „důležité věci."

Janes jakoby tomu nevěnoval pozornost, začal se přehrabovat v batůžku. Začal vytahovat autíčka a auta a ke každému podal vysvětlení: „Auto. To je auto."

Nekonečná řada aut se nořila z toho tajemného vaku. Potom následovaly dopravní značky. Ty Janes důmyslně rozmisťoval kolem sebe, až tvořily neprostupnou džungli. Úplně jsem přestal sledovat, co se děje kolem a plně se věnoval kouzelnickému číslu toho malého divotvůrce.

Janes mě vzal milostivě na vědomí: „Červené." Zvedl je nad hlavu, aby snad nedošlo k mýlce.

„Červené auto," teď už napřahoval tlapku směrem ke mně.

Potom se pokoušel spojit track a návěs dvou odlišných tiráků. „Nejde," konstatoval s povzdechem.

Přidřepl jsem si k němu, našel ty dva správné a spojil je. „Správně, správně," ohodnotil mé snažení a bez váhání spojil druhé dva díly.

Pak se na mě zářivě usmál: „Já tě znal už předtím. Teď tě znám líp."



S
M
R
T

Seděl jsem v kanceláři. Za zády mi půlkruhovým oknem z neprůstřelného skla mlčelo město do papírů na stole. Monitor na pravé straně mrkal ordinérním hvězdnatým spořičem. Bylo ticho, jen klimatizace tichoučce bzučela někde ve stěnách. Obrazy Paula Klee a HR Gigera tvořily mříže mého současného vězení.

Ozvalo se zaklepání a vzápětí vešla do dveří Sue s tím svým sklopeným pohledem. Zavřela dveře a zůstala stát hned za nimi.

Miluju tě," řekla.

Otočil jsem se na židli. Takhle už tam stávala mnohokrát. Mnohokrát jsem si také představoval, jak přesně takto vejde a řekne tuto větu. Toužil jsem po tom. Snad ještě víc po tom, aby přišla až ke mně, jen se mě tak dotkla a já to na ní prostě uviděl... Málem mi vyhrkly slzy.

Ano, tohle jsem si přál vždycky slyšet. Jenže co s tím teď?" povzdechl jsem si hlasitě.

Udělala ten svůj podivný obličej a stála tam dál beze slova. Já koukal na ni a ona na podlahu.
Měl jsem už na jazyku něco ve smyslu ‘tohle nemá cenu, skončeme to’, když tu se pohnula, jakoby četla mé myšlenky.

Roztáhla ruce. Její dlouhý černý plášť se rozprostřel jako křídla, napřáhla se a máchla milosrdně svou kosou.


J
M
É
N
O

Seděl jsem zpátky ve vlaku. Žaludek se mi mírně houpal, ale už to bylo lepší. A znovu na ní visel očima. Pálily mě jak čert. Zkoušel jsem jim ulevit a zavřít je, ale obrazy samy za víčky naskakovaly v šíleném kaleidoskopu. Tíha všech těch údělů. Síla, skrytá za viděným. Netroufal jsem si myslet na to, co jsem viděl. Vše to ale tam kdesi ve mně bylo, hluboko, jako klíč od třinácté komnaty odhozený do tůně. A já stál na břehu té tůně s rukama sepnutýma, jako bych chtěl skočit šipku, ale odvaha mi, fúúúú, odlétla se závanem větru. A tak jsem seděl a zíral.

Její tužka se dotkla papíru a zapisovala další slovo. Sledoval jsem ten rozvážný pohyb ruky. Klidný a uměřený. Hlavou mi kmitla šílená myšlenka. Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli zadržel dech. ‘Je to možné?’ skryl jsem ústa do prstů propletených rukou a pomalu vydechoval.

Zvolna otáčela hlavu směrem ke mně. Dopsala. Už byla zpola natočená, ale očima pořád ještě setrvávala na papíře. Poslední slovo. To už jsem věděl. Poslední slovo. Pak se mi podívala přímo do očí. Vše kolem mně se zhroutilo v jas, jež odtud prýštil. V temnotu, jež se přede mnou rozevřela. Padal jsem. Padal jsem tou hloubkou vstříc něčemu... něčemu hrozivému a úžasnému. Krásnému a děsivému. Božskému. Bylo to tam všechno, milostná vášeň, mateřská něha, moudrost tisíců a tisíců let.

 Zpátky