Díra do tmy

Chlad jím třásl, až mu jektaly zuby. Seděl na bobku ve tmě a lezavu jeskyně. Do zad ho tlačila skála a celé tělo měl v tom úzkém prostoru podivně zkroucené. Kdesi před sebou viděl, už jen jako zelenou skvrnku, dohaslý plamen lojové lampičky. Vzduch byl stále cítit kouřem, ale syrová vůně vody skapávající ze skalních stěn a bláta okolo začali nabývat vrchu. V té zimě se kolíbal, jak to jen šlo, pomalu zepředu dozadu. Rukama si tisknul trup ke kolenům. V dlaních svíral průhledný kámen snů. Vlas vědomí byl napnutý k prasknutí.

Náhle procitl. Jak to poznal? Nevěděl. Napětí povolilo? Na docela malou chvíli přestal vnímat. A byla to jen krátká chvíle? Trnula mu ramena a bolel ho krk. Zavřel a otevřel oči. Tma byla venku i uvnitř jeho mysli. Cítil se unavený, i když jen dřepěl. Dýchal střídavě pomalu a rychle. Strachem? Vysílením?

Stále seděl v tom úmorném dřepu. Pořád tma. Tu ale před jeho zrakem začaly náhle čeřit zářivé vlny, jako když hodí kámen do vody. Uchvácen sledoval světelný rej. Vlny byly vystřídány jasnými klikatými hady, kteří se poté různě splétali, kroutili a točili. Pohyb čar se začal zrychlovat a v okamžiku vytvořily vír, do něhož byl neodolatelně vtahován. Spadl do něj. Letěl jím. Cítil prudký, rychlý pohyb. Kolem něj se míhaly různé obrazy, předměty, obličeje, výseky výjevů. Let se zrychloval. Náhle a bez varování dopal. Do vody. Tlak jej svíral ze všech stran, skoro se nemohl nadechnout. Tlak přecházel v píchání pod žebry, na zádech. Začal máchat rukama. Chtěl křičet, ale ústa měl němá. Trhal hlavou a snažil se v pablescích okolo něco zahlédnout. A jak tak škubnul hlavou, spatřil oči zvířete. Jasné žluté oči, které se na něj upřeně dívaly. Nebyly rozmazané, jako šero okolo, ale zřetelné a nezastřené. Pak si jako lovec všiml i těla, které očím patřilo. Bylo to tělo kadíse, lesní kočky, ale místo tmavého kožichu s dlouhými chlupy, tenhle měl srst krátkou a sněhově bílou. Deiwos kadís. Zářivý. V hlavě v tu ránu uslyšel slova: „Pojď za mnou. Pojď. Něco ti ukážu.“ Kočka se otočila a ladně vykročila. On se pokoušel máchat rukama a plavat, jako pod vodou, ale stačilo jen pomyslet na pohyb a skoro bez námahy vyrazil za svým průvodcem.

Jak se tak ubírali podivným šerým světem, tu a tam zahlédl cosi v dálce. Podivné tvary, ostré a rovné, některé rychlé věci se míhaly v jeho zorném úhlu. Bez obtíží všemi věcmi pronikali a kromě bolestivého tlaku na břichu a hrudi, necítil nic. Pak se objevili uvnitř hranaté jeskyně, ve které byla spousta podivných věcí. Vynikala velká plocha, před kterou seděl nějaký muž. Ta plocha byla zmítána podobnými obrazy, které viděl, než se ocitl zde. Z muže cítil závany síly, které se šířily okolím. Byly trýznivé, ale chutnaly sladce. Pak uviděl něco zvláštního. Uviděl stejného deiwa kadíse. Seděl na zemi vedle muže. Znenadání se po něm ta bílá kočka ohlédla. Zprudka se nadechl. Překvapen.

Takměř se rozkašlal. Byla velká zima. Byl zpátky v jeskyni. Slyšel kapat vodu. Chvíli ještě seděl. Byl celý ztuhlý, ale nic nepříjemného necítil. Jakýsi vnitřní žár ho chránil. Stoupnout si nemohl, tak si alespoň v polodřepu protáhl nohy a ruce. S mírným údivem zjistil, že tweros, kámen, který držel v ruce, je pryč. Prázdnýma rukama zašátral i okolí. Nahmatal lampičku. Potom se začal polo plazit, polo škobrtat po čtyřech směrem, kterým tušil východ. Nevnímal odřeniny a rány o kameny a rohy. Cítil radost. Ale i zklamání, že je zase zpět. Jako když je muž se ženou. Pak začala tma řídnout a on se ocitl v hlavním sále jeskyně, do kterého vpadalo sluneční světlo otvorem ve stěně.

* * *


Temnotou pableskovaly bílé zášlehy. Namáhavě máchal rukama i nohama. Nemohl dýchat. Vždycky když otevřel ústa, aby se nadechl, ucítil, jak se mu do nich dere voda. Bolelo ho v uších. Slyšel v nich tupé pískání. Zdálo se, že se okolí projasňuje. Černočerná tma měnila se v blátivě hnědou mlhu. Světlo se zdálo přicházet z jednoho směru. Ruce se nemohoucně prohrabávaly hustou břečkou a spolu s nohami nedokázaly najít pevný bod.

Jak se tak zmítal, zahlédl v jednom směru něco tmavšího. Obrys. Zkusil tempa a plavat tím směrem. Šlo to nesnadno. Vzdálený obrys se nepřibližoval. Chvílemi se zdál blíž, chvílemi dál. Tu zahlédl nějaký pohyb na pravé straně. Ve svitu aureoly spatřil oči. A tlamičku. Typické dlouhé vousky trčící do stran a nad očima. Kočka! A pozorovala ho. Z jejího výrazu se však nedalo nic vyčíst.

Soustředě se na kočku, málem narazil. Do skály. Prsty nahmatal tvrdé a ostré hrany výčnělků horniny. Skála byla na omak suchá, neklouzala. Držel se jí křečovitě a ručkoval směrem ke světlu. Vždy, když pohlédl doprava, uviděl tam někde kočičí oči.

Pak si všiml dřepící postavy. Skrčenec seděl nedaleko vyhaslé lampy, z níž se ještě, takřka neznatelně čoudilo. Obrysy dávaly znát, že jde o dospělého muže.

Stále se k tomu muži přibližoval. Ten ho zřejmě vůbec neviděl. Linie určující jeho tělo byly čím dál tím méně zřetelné, jak se blížil. Muž kýval hlavou. Rty se mu pohybovaly. Už byl u něj.

Natáhl po něm ruku a ta obrazem prošla. Žádný odpor. Nicméně něco se stalo. Muž přestal kývat hlavou. Jejich oči se střetly. Potom se muž snad zakuckal a pohled odvrátil. Chvíli to trvalo a pak se zvedl a pomalu se vzdálil. Za chvíli se úplně rozplynul.

Už se chtěl otočit, když tu mu zrak padl na zem. Třpytil se na ní nevelký krystal. Sáhl po něm. Sevřel ho do ruky.

V tu ránu ho něco prudce vyzvedlo a vrhlo vzhůru.

Prudce se nadechl. A rozkašlal.

Seděl v posteli. Městské šero nemilosrdně civělo do pokoje. Byl zpocený, ale ne moc. Za to se ale opět pomočil. Chladnoucí látka se mu lepila na stehna a břicho. Odhodil peřinu a chtěl si promnout obličej. V ruce držel nevelký krystal. Otáčel jím proti oknu. Nepravidelné okraje, znatelné žilky a praskliny. Byl ledově studený. Když ho odkládal na noční stolek, uviděl ve dveřích sedět Tethys. Kočka na něj hleděla tmavýma očima, ve kterých se jen odráželo noční pasvětlo.

Do rána už nezamhouřil oči. Špinavé prádlo přežvykovala pračka a on seděl v křesle. Před ním na stolku ležel skelný kámen a na klíně mu vrněla Tethys. Bolesti, věrné průvodkyně tímto světem, ještě nepřišly, ale čekal je každou chvílí. Jeho denní režim spíše než slunce a noc řídilo močení, bolesti a prášky. Klec jeho bytí ohraničovaly zdi, skleněné dózičky, puchýře prášků v platíčkách a cesty k míse toalety. Venku nebyl od té doby, co to všechno začalo. Není čas jít ven.

Hypnotizování kamene nepřinášelo žádné hmatatelné výsledky. Tupé tlaky zevnitř se dostavily, jak se ovšem dalo čekat, a on se vrhl do běžného kolotoče svého života. Pustil počítač a na velké ploše monitoru skrze digitální pero začal zúročovat utrpení duše i těla. Jeho grafiky a návrhy grafických rozvržení byly velmi žádané. Někdy si říkal, že trocha šílenství a uříznuté ucho by byla přijatelnější cena.

* * *


Seděl s ostatními u ohně. Dnes se dělila jeho kořist. Jeho a jeho dvou přátel. Byl veselý večer. Mnoho povyku a hodně škádlení, když líčili, jak toho jelena a laň ulovili. Byl najezený, spokojený, malátný a na nic nemyslel. Skalní převis odrážel výskot dětí a halasení ostatních členů společenství. Do vzduchu létaly jiskry a tančily svůj krátký tanec smrti a radosti.

Dlouho hleděl do plamenů a pozoroval jejich mihotání, jako rostlin v proudu vody. Voda. Zamžikal, ale kouzlo plamenů ho znovu vtáhlo. Zvuky se vzdalovaly a on sledoval barvy, vznik i zánik ohnivých jazyků, žhavé uhlíky, které se tu a tam sesypaly.

A pak ho uviděl. Deiwos kadís. Jeho hlava a horní část trupu se objevila na druhé straně ohniště, za zády sedících a pobíhajících lidí. Chvílemi ho viděl, chvílemi se ztrácel. Seděl tam pořád a upíral na něj ty svoje oči. Zvaly ho k cestě na druhý břeh, tam, jinam. Tělo vytanulé ze tmy, uhrančivě bílé, naoranžovělé světlem ohně. Potom se ta bílá kočka zvedla, otočila a ztratila se ve tmě. Poslední zahlédl švihnutí útlým ocasem.

Ještě tak seděl. Pak vstal a odešel k ústí jeskyně. Vzal tam jeden z velkých zubů, které používají vidoucí ke ztvárnění svých snů, vzal ostrý pazourkový hrot a začal. Pod jeho prsty je počal zjevovat duch z onoho světa, duch bílé kočky. S každým škrábnutím, s každou rýhou cítil, jak mu kočičí drápy drásají maso a jeho vlastní kosti. Nadechl se a zostra vydechl. Bolestivě. Pocítil tíhu na hrudi. Už to věděl. V okamžiku, kdy bude soška hotová, v tom okamžiku si pro něj deiwos kadís přijde a odejdou odtud spolu, z tohoto světa, za hranice světů. Navždy. Pousmál se a odfoukl malou bílou hoblinku.

* * *


Probudil se a nevěřícně zíral na budík u postele. Bylo devět. Spal celou noc, aniž musel vstát. Spal celou noc, aniž se pomočil. Sedl si a odložil peřinu. Necítil žádné bolesti. Promnul si oči od ospalek a slezl s postele.

Slunce už mu svítilo do pokoje. Na stolku, kde ležíval ten podivný křemen, co si donesl z onoho světa, teď ležela Tethys. Došel až k ní. Nehybně ležela na boku, s hlavou nepřirozeně pootočenou. Z tlamičky jí koukal jazyk. Rychle na ni sáhl. Byla mrtvá. Nedýchala. Ležela jakoby obtočena kolem toho šutru, dotýkala se ho bříškem. Když si ji prohlížel, zjistil, že má krev pod ocáskem a na stole je v tom místě též smradlavá loužička narůžovělé moče. Napadlo ho to takřka hned. A takřka hned toho i zalitoval. Trvalo mu notnou chvíli, než potlačil takové ty záškuby ve tvářích, kdy cítil, že by chtěl plakat, ale tekly mu jen suché slzy nadávek.

‚Malá výměna, sestřičko‘, pohladil ji po kožichu, který už tak vesele nejiskřil. ‚Malá výměna. Doufám, že tě nezklamu.‘

* * *


Jáma zela jako rána v zemi. Kolem byly hromady prsti, drny s trčícími kořínky, jako vytrhané žíly, vybíhali s nich různí drobní tvorové a hledali úkryt před světlem. Pár jeleních lopatek, několik zlomených klacků, to vše roubilo díru. Do tmy. Do tmavé hlíny. Postávali okolo a šepot se kolem nesl jako příkrov. Pak vzali jeho tělo a položili ho tam. Tělo bylo natřené červenou hlinkou a tou ho i zasypávali. Pak někdo přihodil i malou kostěnou figurku, která měla dvě výrazné trojúhelníkové špičaté uši, pár hlubokých očí, jemně vyryté vousy a na zadní straně stočený ocas. Zvířátko zapadlo do rudé vrstvy. Plakali. Někteří křičeli. Škoda muže, který lovil. Škoda muže, který viděl. Pak si přidřepli a začali po hrstech jeho tělo zahazovat hlínou. Až úplně zmizelo pod hroudami, vstali a hlínu pomalými a rytmickými pohyby udusali. Mručeli a zpívali. Slunce se už chýlilo za obzor. Když odcházeli, někteří si všimli hbitého záchvěvu bílého kožichu v houští, který zmizel jako kapka na hladině potoka.

* * *


Nepamatuju si, kdy naposledy jsem byl venku. Bylo celkem teplo, ale ne vedro. Naducané bílé mraky se válely po obloze a slunce mezi nimi kličkovalo. Stíny jako manty plavaly po vršcích kopců. Cítil jsem posečenou trávu a prach cesty. Na zádech jsem měl batůžek a v něm skládací lopatku, láhev vody a mrtvé Tethydino tělo zabalené v prostěradle a uložené papírové krabici. Rozhodnutí bylo dílem okamžiku. Musel jsem. Vyrovnat se se ztrátou i nalezením, s řádem bytí, než se začne tělíčko rozkládat. Došel jsem po příčnici k lesu. K paletě vůni se přidalo teplé jehličí a kůra. Shodil jsem batoh, vytáhl a složil lopatku a vykopal přiměřenou jámu. Zpotil jsem se, ne nepříjemně, tričko se mi lepilo na tělo a lopatka popoklouzávala v dlaních. Dlouze jsem se napil. Bez obav. Beze strachu. Uložil jsem krabici na dno a hodil navrch ten kus křemene. Lehce to zadunělo. Potom jsem díru zasypal a navršil rov z drnů. Utřel jsem si dlaně do kalhot a skráně do rukávů trička, ramenem. Složil lopatku a dal ji zpátky. Odlehčený batůžek jsem si dal jen na jedno rameno, snad abych proschnul. Neohlédl jsem se, jenom jsem zamžoural do sluníčka a zhluboka vdechoval svěží vzduch.

Večer, potom, když jsem byl zase doma, seděl jsem dlouhé minuty a snad i hodiny, se zavřenýma očima před monitorem, a držel digitální pero v ruce. Červené, žluté a zelené šmouhy mi tančily pod víčky a já čekal. Čekal jsem, až přijdou, Tethys a ten muž a vezmou mě sebou tam, do toho druhého světa, kde se rodí sny. Musí přijít.

 Zpátky