Dušičková kočka

"Kurva," sípal starý Móňala, "listopad a takové hic. Akorát se nachladím." Potácel se, notně pod parou, po hřbitovních cestičkách, slunko už bylo dávno za kopcem a on se motal ke svému oblíbenému místečku na přespání.

"Do boha, eščeže až chcípnu, pes po mě neštěkne," soudil s hnusem nevkusné aranže dušičkových věnců, květináčů a dohořelých svíček. "No jeho, co je todle?" když na horním hraně jednoho náhrobku spatřil malou figurku. Sáhl po ní: "Kriskot, to je nějaké kocór nebo co!" Ano, v ruce držel hliněnou, vypalovanou figurku kočky. Co už vidět nemohl, byla kresba, barevné proužky na zádech, fousky a oči. Ale i jen to, co viděl, mu stačilo: "Ksindl zadělané!" A už už chtěl tou kočkou praštit o umělý kámen náhrobku, když najednou zařval jako tur. "No, do kela, ta sviňa mě kósla!" Třepal rukou jako opařený, mával jí, zaháněje bolest. Ve tmě na ni mžoural, nic neviděl, až když si lízl, cítil krev. "Zasrané krám," vztekle a zmateně se otáčel. Vidět toho moc nebylo. V tom ucítil drápance i přes početné vrstvy svého oděvu. "No to snad né," začal se oplácávat, poskakovat, jak mu dvacet malých nožíků drásalo kůži.

Tancoval po antukou vysypaných cestičkách v začarovaném kruhu, tancoval k oslavě měsíce mlh a konce sklizně. Tancoval pro duše všech zemřelých, kteří se této noci vracejí, aby navštívily ty, co ještě setrvávají. A tak, když dotancoval zpátky k hrobu, z něhož figurku sundal, škrábání znenadání ustalo.

"Do řitě," funěl Móňala a usedl na hrob. Zamžoural na náhrobek: "Naja, pan doktor, pěknó beštiju tu máte. Su celé dodrápané, záda aj nohy mě bolijó od teho křepčení. Tak dost, ne?" Vytáhl z jedné z mnoha kapes špačka, sebraného bůhví kde. Jedna ze svíček o dva hroby dál ještě skomíravě poblikávala. Zapálil si. Vtáhl kouř, poválel a zase vyfoukl. Pak ještě jednou. Pak vzal zbytek cigarety a položil ji na tu hranu, kde stála kočka. Netrvalo to dlouho a konec se rudě rozzářil, jako by někdo z odloženého vajglu potáhl.

Móňala chvíli zíral a pak se podrbal v mastném houští brady. Nepatrně se usmál: "Tož ať šmakuje, pan doktor. A ostávejte tu v pokoju." Ještě si jednou promnul škrábance a pak se vydal tam, kam měl původně namířeno.

Kočka vyklouzla ze starého smradlavého kabátu na zem. Několika skůčky se dostala pod náhrobek a pak se vyškrábala nahoru. Sedla si vedle hromádky šedého vychládajícího popele. Stočila ocásek okolo zadních nohou a zadívala se do tmy. Její vrnění zanikalo v šumění ještě neopadaného listí.

 Zpátky