Když hoří kámen

"Přiveďte ho."

* * *


"Můžeš jít."

Zirz opouštěl Chrám hořícího kamene s prvními ranními paprsky, čepel Nleže sotva rozetnula obzor. Všecko, co měl, nesli na zádech, on v tlumoku a na hřbetě jeho osloun. Nářadí taviče krvavého slunečního kovu, náčiní Rmova žrece.

* * *


Osloun klapal paznehty po kamenné podlaze. Palác místního krále byl sice jen kamenem podezděný a dlážděný, jinak celý dřevěný, ale velký byl jak malá vesnice. Také tolik lidí se tam motalo. Motalo, protože v jejich míhání a pobíhání Zirz neviděl žádný účel. Nu, byl tu cizí. A nejen on, i jeho bůh tu úplně chyběl.

* * *


"Zjevuji se, když hoří kámen. Zůstávám, když žhnoucí kov zchladne ve formě." Žlábkem vytékal Rma proudem ve své jasné podobě a hřmel Sálem pecí.

* * *


"Lžeš, neznabohu, lžeš, rouhači. Kámen nehoří!" křičel na mě jejich král ze svého trůnu, který se, vyroben z kostí, vypínal v zadní části velkého paláce, za vnitřní branou. "Lžeš, zločinně lžeš." Vstal, vztekle popošel k pochodni držené dalším kostěným stojanem, do jejího plamene vložil hrot svého vladařského kopí. "Lžeš, lžeš. Lžeš," vytáhl kopí, jehož ohnivcový hrot samo sebou nehořel.

* * *


V té krajině jsem nenašel žádný vhodný kámen, ve kterém se Rma skrývá, jako létavec ve vejci. Prochodil jsem jej křížem krážem. Proto tu také neznali dobrodiní mého pána, krvavý kov. Všude jen čepele z ohnivce a opálené kosti.

Pak ale jeden den jsem našel kámen, který nebyl správný, ale vyzařovala z něj síla kovu. Skořápka tohoto vejce byla silná a žár mé žlábkové pece nestačil na její rozlousknutí.

* * *


"Lžeš. Dřevo nelze proměnit na kámen. Ty nejsi kněz, ty jsi lhář. Lžilhář, lžiděj. Čaroděj." Znovu se vymrštil z trůnu. Třikrát a pak ještě třikrát zabušil ratištěm do svého kostěného vršku, až se kolem něj seběhli nějací jeho lidé. "Do třikrát tří dnů uvidím buď hořet kámen, nebo tebe," ukázal kopím na mě. Všichni na mě hleděli. Jejich obličeje byly prázdné, ale srdce plná hněvu.

* * *


Když nešel ten kámen spálit v žáru dřeva, zkusil jsem nejprve přeměnit nějak dřevo na kámen, aby pak hořeli spolu. Sehnal jsem díky příhodnému času dřevo neživé, bez šťav života, navršil je, pokryl hlínou smíšenou se slámou a dole, po větrné straně té kopy, jsem nechal malý otvor a tam dřevo zapálil a pak i ten zakryl. Dřevo se na vzduchu mění na měkký kámen, bez vzduchu změní se ohněm v tvrdý, šeptal mi nějaký tichý hlas. Pak jsem už jen čekal. Až se mi zdálo, že oheň uvnitř již utichl, shledal jsem, že uvnitř je skutečně černý kámen, ne příliš tvrdý, ale jiný než uhlíky popela.

* * *


Stáli kolem mne a nedůvěřivě pozorovali stavbu pece. Jako muž vysoký komín, jenž měl zásyp, kudy jsem oba kameny vkládal, výpusť, kudy odtékalo tělo kamene, nístěj, kde zůstávala jeho duše. Vrchem pak utíkal horký vzduch, který předtím vstupil spodem. Pec, oltář, socha boha kovu. Tyč z tvrdého dřeva na odpichování, lopata na vsázku. Kleště na hroudu. Kladivo. Tichý hlas. Pracoval jsem jako smyslů zbavený.

* * *


Když jsem pak poprvé vytáhl houbovitý chumáč z pece, byl jsem překvapen jeho ošklivostí. Znovu jsem jej dal zpět, přidal kamenné dřevo a pec roztopil. Změnil se jen trochu pro oko, za to velmi jeho podstata. Byl houževnatý, tvrdý, ale krásně poddajný úderům síly. První čepel, kterou jsem vykoval, byla jako noc, ne jako slunce, ale byla v ní krutá síla. Síla, která dokázala roztínat maso i kosti. Lidem i zemi.

* * *


Ou, král kostěného lidu, nevěřícně zíral na meč, který jsem mu dal do ruky. Surově jím ťal jednoho svého muže, až tomu zapraštěla kost a ruka se oddělila v krvavém výtrysku. Nikdo nevydal ani hlásku. Ani umírající muž. Král na mě v hrůze pohlédl a pak na ostří potřísněné od krve a masa. Pokynul svým oštěpem směrem ke své stráži.

* * *


V ústech mám obrovskou hroudu svého černého kovu, zuby povyrážené, krk rozedraný. Za ruce jsem přibit k zemi na kůlech jako ovce, když má být vyvržena. Na hrudi, nohou i tváři mne tíží kameny, jimiž jsem zasypán. Ležím na dně řeky Eae, nedaleko města krále Ou, a proud se valí přes mou mohylu.

* * *


Cítím, chuť černého kovu. Chutná jako krev. On se mísí s mou krví a začíná proudit mým tělem. Mění mě. Má teď i své jméno. A já s ním. Je to kov boha Zirze. Můj kov. Svaly mám z tenkých proutků a kosti ze silných tyčí, kůži z jemného plechu, zuby a drápy jako trny. Nejprve vyrvu kůly mého lože, potom sesunu kameny. Nakonec stojím v ledovém proudu řeky a noční oka vykreslují na mně obraz oblohy tak jako na hladině vody. Na mastném povrchu se drží jen drobné kapičky. Pomalu kráčím ke břehu a směrem k městu.

* * *


Stáli v řadách na pláni. Každý muž měl meč, kopí, pobíjený štít a zbroj z kovových destiček. Z destiček z nočního kovu. Štít pobitý plátem z nočního kovu. Kopí s hlavicí z nočního kovu a meč z kovu temného jak noc. Stáli na pláni a čekali na krále. Ten držel své nové vládcovské kopí ve zdvižené ruce a hrotem mířil proti nebi. Na obzoru se v tetelícím se vzduchu míhaly postavičky, jako jiskry nad ohněm. Stálo tam hradisko. Tam určitě černý kov neznají. Nezná ho nikdo na celém světě. Ale brzy jej poznají. Napřáhl kopí proti obzoru a mohutně zařval. Řady se pohnuly a vydaly se směrem k němu.

* * *


Na břehu jsem se zhluboka nadechl a vzduchem ucítil vůni, která mne neodolatelně vábila. Svou vlastní vůni. Ale mísila se jinou, velmi nepříjemnou vůní. Zápachem. Pachem neúcty. Nechal jsem své tělo splynout s Matkou zemí a jejími cévkami proudil směrem ke zdroji těch počitků. Cestou jsem do sebe absorboval další a další kámen, jenž obsahuje noční kov a sílil. Splýval jsem s ním jako on se mnou, až mezi námi nebylo již žádného rozdílu.

* * *


Prach se vířil pod patami mužů a slunce se skrz něj jen těžko prodíralo. Vzduch se plnil i novými zvuky cinkání a skřípání, řinčení a lomození. Takové zvuky ještě svět neslyšel. A ti z pevnosti na obzoru mu naslouchali s děsem. Pak se otřásla všem půda pod nohama a další mrak prachu byl vržen vzhůru. Za ním se začala k nebi tyčit postava černá i narudlá, ostrá i hladká, lesklá a tmavá. Stála čelem k pochodujícímu vojsku. To se zastavilo. Kroky ztichly a zbraně v jejich rukou poklesly. Následující ticho rušil jen dech tisíce překvapených mužů. Jeden z nich poznal postavu okamžitě. Viděl na konci jejích rukou i nohou provazy i kůly, viděl krůpěje i prach.

* * *


Zvolal jsem hlasem, který slyším jen já, svým tichým vnitřním hlasem jsem zavolal na meče i kopí těch vojáků. A oni odpověděli. Zrudli a pak zběleli, proměnili se ve vodu, ale vodu z kovu. Muži ječeli, křičeli, překvapením i bolestí. Ječeli a umírali. Jen jeden stále žil. Ou, král. Kůži už měl černou jako nový kov a oči rudé.

* * *


Položil jsem mu ruku na hlavu a promluvil k němu: "Od teď jsi mým hlavním knězem. Půjdeš od vsi ke vsi, od ohniště k ohništi a všude vlastníma rukama narubeš noční kámen, pozřeš jej, ve vlastních útrobách proměníš ve mne a vyučíš tomuto dílu vždy jednoho kněze, kováře. Jako znamení, mé znamení, spal jej na kůži a vypíchni mu pravé oko. Každý rok ať je v jednom dni kněz potopen, až bude mít duši na jazyku. Tak se bude pamatovat, že smrt postihuje všechny ty, kdo zabíjí nočním kovem, i ty, kdo jsou zabíjeni."

* * *


"Odejdi."

 Zpátky