Kamarádi

"Ahoj!" ozvalo se za mnou a kdosi mi položil ruku na rameno.

'Kdo to tady může být?' Byl jsem v tomhle městě poprvé, seděl jsem v cukrárně u nádraží a čekal na další spoj. Znechuceně jsem vytáhl záložku z předsádky, vložil mezi rozečtené listy a zavřel knihu. Pak jsem se ohlédl.

Za mnou stáli tři mladíci, tak mého věku. Snad také studenti. Nic zvláštního. Takových člověk potká po nádražích a nádražních čekárnách spousty.

Neznal jsem je ale. Stáli klidně. Na tvářích měli zvláštní úsměvy, nicneříkající, měkké. V očích hlubokou tmu. Už už jsem se chtěl zeptat, co se děje, když jeden z nich promluvil.

"Promiň, už musíme jít."

"Nashledanou," řekl druhý.

Ten, co mi položil ruku na rameno se jen pousmál. Všichni se jako na povel otočili a odcházeli. Měl jsem sto chutí vyskočit ze židle a zakřičet za nimi. Nebyl jsem však schopen se pohnout a jazyk jsem měl v ústech jako přibitý. Vyšli z cukrárny a za chviličku se mi ztratili na konci výkladního okna.

Celý zkoprnělý jsem koukal ven přes umolousané sklo. Snad jsem čekal, že se znovu objeví. Nevím. Po chvíli jsem se opět uvolnil. Zamžikal jsem, jako bych se jen zamyslel, čumě vpravdě doblba, rozevřel jsem knížku, vrátil záložku a našel jsem si řádek, kde jsem skončil.

Podruhé jsem je potkal ve svém rodném městě, dobrých dvěstě kilometrů od místa prvního setkání. Šel jsem s kolegy do hospody zapít obtížný zápočet. Zničehonic se objevili před námi na ulici. Když šli kolem nás, hlasitě mě pozdravili.

"Kámoši?" zeptal se mě kolega Petr.

"Ano," odpověděl jsem téměř nepřítomným polohlasem, "kámoši."

"Hmm," uzavřel to Petr.

Potkával jsem je posledních pár měsíců na spoustě podivých míst. Tři mladíci. Vždy pozdraví, jejich zvláštní úsměvy namalované na kamenných tvářích. Na lyžích, pod svahem u vleku. Na Tolklangconu. U babičky v dědině. Na koncertě Astro Clubu. Vždy mne jejich přítomost na chvíli rozhodila a potom jako by vypařili. Jako bych je vlastně nepotkal. Zůstalo po nich jen jakési vzadu v hlavě zasuté, nejasné povědomí.

Dneska jsem měl obzvlášťě pitomý den. Pít se mi nechtělo a nic vážného nemělo cenu začínat. Takže jsem si dopřál něco málo pasivní zábavy. Kino skončilo v deset. V září už bývá slušná tma. Vyplul jsem z budovy spolu se sporým davem diváků. Jako řeka v nížině, proud se rozdělil, někteří odcházeli směrem k autobusové zastávce, jiní k přilehlému parkovišti, další pěšky do města. Mezi nimi i já.

Procházel jsem kolem mžourajících výkladů lokálního obchodního centra, až jsem se ocitl v poušti činžáků. Mdlé světlo lampiček, lustrů, monitorů a televizorů, propasírované z oken přes záclony a žaluzie, se téměř okamžitě rozpouštělo ve tmě, tvoříc bludičkové aury.

Šel jsem kolem osamělé, svítící pouliční lampy. Znenadání mne obestoupili mí 'kamarádi'. Vystoupili ze tmy, vylíhli se z šedivého nejasna, rozleptaného slabým světlem. Jejich obličeje teď postrádali úsměvy, byť i ony hrané. Stáli tam klidně. Nelidsky klidně. Žádné násilí. Žádné zlo. Žádné emoce. V jejich očích nebylo nic.

"Přišel tvůj čas," řekl jeden.

"Čas vrátit se," přidal se druhý.

'Vrátit se? Kam? Ke komu?' chtěl jsem se ptát, ale byl jsem zkamenělý hrůzou a očekáváním.

"Vrátit se tam, odkud jsi nepřišel, ale kam směřuješ," odpověděl mi třetí.

"Mezi nás," pronesli sborově.

Scénu zaplnilo ostré a sterilní bílé světlo. Ze všech stran se ozývalo mumlavé zaříkávání. Hlasy nerovnoměrně klesaly a zase stoupaly, kadence slov se zdánlivě chaoticky zmítala mezi pozvolnou recitací a děsivým skandováním. Jakoby zpoza plenty, se přede mnou vynořil pár rukou. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, držíce jej obouruč, ruce mi vrazili do hrudi podivný podlouhlý předmět.

Podíval jsem se na něj, jak mi trčel ze svetru. Ani kapka krve. Potom jsem se podíval za mizejícíma rukama. Znenadání se ve mně otevřela výlevka a já jí začal odtékat. V tom stejném okamžiku jsem stál mezi ostatními Stíny a pozoroval v onom ostrém světle sebe sama, klokotající vír, který odplavoval mé staré tělo. Cítil jsem, jak se jednotlivé díly skládačky umisťují na svá místa spolu s tím mizejícím tam. V okamžiku, kdy vír škytl naposled a s tichým mlasknutím zmizel, byl jsem hotový. Byl jsem celý. Úplný.

"Vítej," zašeptal mi Vesmír do ucha.

Světlo zmizelo a my se rozplynuli v chladu noci. Ocházeli jsme neviděni, blechy v kožiše Všehomíra, skryti zrakům lidí v bezbarvém vzduchu. Stíny. Stíny bytí. Pouliční lampa v několika málo setinách vteřiny nažloutlými biči rozehnala tmu, která se vřítila pod lucernu, a osvítila prázdné kachle chodníku, rozdrolený kus asfaltu, odpadkový koš a oprýsknou zeď nájemního domu.

Odlepili jsme se od zdi v potemnělé chodbě ohromné a studené budovy. Na jejím konci jsme prošli skleněnými lítačkami a vešli dovnitř. Nikdo na něho nemusel ukazovat. Všichni jsme věděli, kdo to je. Seděl v předsálí městské knihovny na lavičce. Šli jsme pomalu, až jsme ocitli za ním. Seděl s hlavou sklopenou, zahloubán do knihy. Zastavil jsem se a ostatní ho obestoupili. Potom jsem mu položil ruku na rameno. "Ahoj!"

 Zpátky