Padá hvězda, něco si přej

V rozvalinách starého Kamenného Kruhu stály tři postavy. Den se již šeřil, ale ani jednomu to nevadilo. Les, jenž nedaleko tiše zpíval svou večerní píseň, vrhal dlouhé stíny. Slunce se utápělo v červáncích. Jejich pohled se ale upíral na opačnou stranu. Stáli klidně, ale něco v jejich postojích nasvědčovalo, že vše není tak úplně v pořádku.

„Jen doufám, že to nebyla chyba,“ řekl první z nich a jeho šedé oči jakoby smočily slzy.

„Ne, nebyla,“ odpověděl druhý.

„Jak to můžeš vědět, druide?“ otázal se první.

„Vědět nemůže nikdo nic, Ghaembalisi, ale někdy lze i více než jen věřit,“ dodal třetí.

„Elaine nosph´erathu, nezpochybňuji naše rozhodnutí, ale přece cosi cítím... vždyť...“

„V tomto ohledu se lišíme, elaine Seidhe. Ani racionálně, ani emočně mi jich líto není.“

„Lítost... zvláštní cit...,“ zašeptal druid.

„Ano, pro mne velmi zvláštní,“ odvětil upír.

„Kdo jej ztratí, ten ztratí i sám sebe. Kdo jej nemá...“

„Ten jej nemusí potřebovat,“ dodal upír.

„Svět se mění příliš rychle. Poslední léto trvalo jen dvacet tři dni.“

„Teď se možná změní ještě více,“ podotkl druid.

„Podívejte,“ ukázal rukou elf, „je to ono?“

„Ano,“ odvětili druid i upír zaráz. Oba směřovali svými vnitřními zraky k události na nebi.

Nejprve se zjevila malá žlutá tečka, která se zvětšovala. Vmžiku se ale změnila v ohnivou čáru, jako kdyby někdo natrhl oponu noci a zpoza ní vyhřezly plameny. Ohnivá tečka se prohnala nebem a proťala obzor. Země se nepatrně otřásla.


U.M.S. Oberon se vynořila z hyperprostoru. Místní slunce se do ní opřelo závanem elementárních částic. Co však bylo působivější než barevné refrakční obrazce, to byla planeta, u níž se vynořili.

„Doprdele, co to je?“ zašeptal nevěřícně Jaime Haveka, kapitán lodi. „Co to je?“

„Místo našeho určení,“ odpověděl klidně muž, jenž mu stál po boku.

„No jo, kurva, ale vynořit sme se měli tak vo dvě jednotky vod ní,“ zamával rukou v gestu rozhořčení kapitán.

„Hmmm,“ dodal onen muž.

„Doprdele s váma, s ušatcema,“ zaklel kapitán, zlobně sleduje svého společníka, jenž se skutečně, krom působivé tváře a nádherných vlasů, vyznačoval i lehce zašpičatělýma ušima.

„Někdo nás zradil, dh´oine, ale ze strany Lidu Olší to však nebylo.“

“To je nám, do hajzlu, teď hovno co platný, přemejšlet, že nás někdo zradil, ušatče. Za pár minut z nás zbyde jen pár molekul rozptýlenejch v atmosféře....“


„Nezbývá mi než poděkovat,“ řekl upír.

„Není za co, nosph´erathu. Najít pro vás cestu domů je malá služba za to, co jste vy pomohli vykonat nám,“ odpověděli elf s druidem.

„Věci se stále mění, jednou k lepšímu, jednou k horšímu", filozofoval upír, “jak to říkali dh’oine? Padá hvězda, něco si přej...“

A jen v noční tmu nořící se les naslouchal nevyřčeným přáním...

 Zpátky