Hrana koule světa měří lidský život

IKARIE 6 (1999) 40

Co růží bylo, nyní je pouhým jménem,
jenom jména držíme ve své moci.

Adson z Melku


Zavři oči a pozorně se dívej
Snad se netřeseš!’ ucedil v duchu sebekriticky. Jeho těla se začal zmocňovat jemný třas. Jako když se člověk zapomene mezi dveřmi v mírném průvanu. Hmátl na kliku. Venkovní slunce jej nedokázalo ohřát. Z počátečních mžitek se mu obraz ustálil na rozostřené směsi dvou stejných, nedokonale přes sebe promítaných filmů. Něco čekal. Vlastně pořád ještě čeká. Znamení přicházela už dlouho, ale spolu s nimi i cosi, co mu je bránilo určit. Jeho síla...

Zpoza rohu vyběhl mladík. Jeho tvář křičela strachy, postava Daniela Boona na jeho bundě Frankfort Boons se groteskně šklebila, oživena prudkými pohyby rukou v běhu. Levou rukou se dotýkal zdi, vyrovnávaje setrvačnost. Tak tak se mu vyhnul. Otočil se za ním. Mladík pádil dál. Roh Husí a Slámové vydal ještě jednu postavu. Tentokrát šlo o staršího muže v konfekčním obleku. Ohyzdná puntíkovaná kravata mu poskakovala na rameni. Muž držel v ruce pistoli.

Oba filmy, jež se tak nepovedeně vlnily před jeho očima, se náhle slily do jediného jasného obrazu. Poznal ten obraz. Viděl ho před patnácti lety. Zaznamenal si ho do deníku. Muž s pistolí se zastavil, snažil se popadnout dech, rukou udělal jakési gesto, snad mu chtěl naznačit, aby uhnul, pak zvedl pistoli a vystřelil.

Ohromil jej prudký náraz. Všechno se kamsi vytratilo. Popadl se rukama za břicho. Jeho prsty nahmataly amulet, oslizlý teplou, řinoucí se krví. Spadl na zem. Malý mravenec, lopotící se s čímsi po chodníku, neúnavně šmátral tykadly před sebou, až narazil na jeho pomalu chladnoucí nos.

Střelec cosi zakřičel, ještě jednou vystřelil a klopýtaje pokračoval v honu. Z druhé strany ulice všemu věnoval svou alkoholem rozkolísanou pozornost Starej Pete. „Že jo, nic, že jo. Teda, vopravdu nic," chlácholil se. Jazyk se mu lepil na patro. „Ta," mlaskl a polkl na sucho," co sem ji, ráno, na nádru. Ten chlap," vydal se k umírajícímu Pete. V mihotání jeho zanícené oči zahlédly lesklý předmět na krku. Pete opatrně přešel silnici, sklonil se, s vypětím všech sil muže trochu nadzvedl a snažil se ho otočit na záda. Krev klouzala, Pete supěl námahou. Povedlo se. Třesoucíma se rukama sejmul zakrvavený amulet z krku. Když vstal, mohutně si odplivl. Kořist i ruce otřel do podšívky kabátu. „Krev, špatná," prohlédl si skvrny," novej." Ale náladu měl skvělou. Ne jako ráno, ale všechno teď bude lepší. Vyrazil zase zpátky na svou stranu a odtud do tmavých uliček Dělnické čtvrti.

Zvonek nade dveřmi jemně cinkl. Pete se nerozpakoval. Došel k pultu a položil na něj svou kořist: „Peníze."

Pach smrti se mísil s pachem špíny a alkoholu. Antikvář zvedl předmět a pozorně si jej prohlížel. ‘Hyena,’ pomyslel si patříc na čekajícího Peta, ‘hladová hyena’. Ještě jednou se podíval na amulet a potom jej položil zpět na pult.

Za tohle ti nic nedám," řekl klidně, ale důrazně.

Pete zmateně zamžikal a tiše škemral: „Peníze. Peníze."

Za tohle ti žádné peníze nedám," zopakoval. Zpod pultu vytáhl kádinku, nalil do ní trochu vody s octem a ponořil amulet do roztoku.

Zaskočený Pete zašmátral po kádince, ale on mu ruku prudce přibouchl ke stolu. „Au," zakňučel Pete.

V zarudlých očích toho chlapa spatřil odhodlané zoufalství. Sáhl znovu pod pult a vytáhl svazek dvacetidolarovek. Dvě z nich položil na stůl: „Díky, žes" mi to dal," řekl s patřičným důrazem na slovo dal," abys věděl, že sem kámoš, tady něco máš." Pete nezaváhal, chmátl po bankovkách a prchal, jak nejrychleji mohl, do svého brlohu. 
 

Zvonek nade dveřmi dnes podruhé jemně cinkl. Vešla. Sklepní obchůdek tonul v příjemném přítmí, v prosklených sekretářích a na mnoha policích, ve všech tmavých koutech se nacházely neobjevené poklady. Žluté světlo staromódních žárovek omývalo nesčíslné plochy a plošky, skrývajíc a odhalujíc zároveň.

Dobrý den," špitla Lucilla.

Antikvář se na ni se zájmem podíval. Čekal dnes zvláštního zákazníka. Byl poněkud překvapený, takhle si ho nepředstavoval. Rozmáchlým gestem pravé ruky jí nabídl vše, co měl.

Proč přišla, to Lucy nevěděla. Celé dopoledne proseděla na přednáškách. Nudný Chatteway, obhroublý Frogger. Právě ta zběsilost, s níž se v ní tito muži snažili pohřbít všechen její zájem, ji hnal vstříc novým a novým pokusům překonat ty zatlučené dveře, jež vídala často ve snu. Nad nimi byl malý pootevřený vikýř, jediná cesta ven. Teď nesměle scházela po příkrých schůdcích na setkání se světem věcí, které zestárly, aby se staly novými.

Se zájmem si prohlížela roztodivné sošky zapomenutých bohů a bohyň, válečné masky Xingú, hebrejské svícny, starobylé svazky knih s děsivými nesrozumitelnými nápisy. Cítila, jak se jí zrychluje dech. Cítila podivnou nevolnost. ‘Teď to oko mrklo!’ ‘Ano. Mrklo na mě.’ Na černém sametu ležel prazvláštní amulet, kruh napůl Slunce, napůl Měsíc, jež byl z části vyplněn svastikou tvořenou čtyřmi ženami s vlajícími vlasy. Přes tento obraz byl přeložen pentagram, tvořený pěti meči obtočenými hady. Zprostřed toho všeho ji pozorovalo oko. Zelenohnědá duhovka, tenoučké červené nitky žilek. Mrklo.

Co to stojí?" zněl jí její hlas z obrovské dálky.

Antikvář došel až k vitríně s amuletem. Opatrně jej uchopil za stříbrný řetěz a vytáhl ven. Řetěz si zachytil na prostředník levé ruky a tu zvedl na úroveň jejích očí. Nechal amulet volně padat. Padal tiše, neozýval se žádný zvuk.

Nestojí nic," odpověděl, drže visící amulet," byl to dar, takže Vám ho nemohu prodat."

Ale já..."

Daruji Vám ho," přerušil ji, „zdá se, že jste se našli."

S úžasem sledovala, jak jí zavěsil amulet kolem krku. Jeho pohled jí pronikl. Lucy ucítila slabé mravenčení v konečcích prstů. Pomalu jí projížděla vlna vzrušení, cítila ji celým tělem. Ten muž jí stále hleděl do očí. A ona mu také. Rázem se jí ty oči zdály známé. Viděla v nich...viděla jimi, viděla sebe sama, viděla stíny a tvary okolních předmětů. Muž poodstoupil a lehce se uklonil. Zmatená Lucilla vystoupala ke dveřím a za zvuku zvonečku vstoupila do nového světa.

Byl to ten starý svět a přitom úplně nový. Nový Frankfort, nová Cihlářská ulice, nová Lucy. Pobaveně sledovala věci, jichž by si patrně nebyla před tím všimla. Pozorovala hopkování kosa, jeho nesoustředěné úsilí, zob, hop, hop, zob, hop. Byla si jistá. Byla si jistá tím, co vidí. Výrazy v tvářích kolemjdoucích, proměnlivé plynutí mraků i její vlastní ruce, její vlastní nohy v lehce odřených džínsech a teniskách.

Věž
Stáli proti sobě. Přes Ianovo rameno viděla cáry mraků na noční obloze, zabarvené karmínově temnou září nočního města. Cítila jeho ruce, které ji hladily po zádech. Milovala teplo, sálající z jeho těla, milovala jeho doteky (náhle si vzpomněla, jak se ve škole tajně s Jane plížily do kabinetu a fascinovaně si nechaly modrými praskajícími jiskřičkami ze skleněné tyčinky třené kouskem suché kůže laskat dlaně a hřbet ruky), milovala odlesk v jeho očích. Milovala ho.

Ian jí pevně sevřel a políbil. Cosi ho bodavě zastudilo na prsou. Téměř štítivě se odtáhl.

Co je?" zeptala se Lucy lehce zastřeným hlasem.

A co je tohle?", vzal do rukou tu studenou věc. Vůbec si jí předtím nevšiml. Vypadala tak hrozně.

Ani bys nevěřil, jak jsem k tomu přišla," chystala se mu vypovědět odpolední příhodu.

Nezajímá mě to. Dej to pryč."

Zpytavě se na něj podívala. Jeho jindy jasné oči byly nyní ještě jasnější. Sálala z nich bojovnost strachu. Ohrožení. Odpor. Vzala amulet na krku za řetěz a chtěla jej sundat. Na moment se zastavila. ‘Co to, u všech všudy, dělám?’ mihlo se jí hlavou. Pustila amulet a svěsila ruce podél těla. Chtěla se cítil zděšená, tím, co právě udělala, ale byla klidná.

Ian vztekle pozoroval, jak se jí ňadra rovnoměrně zvedají a klesají. ‘Ani to s ní nehlo.’ Nervózním gestem si přejel rukou po čerstvě oholené bradě. Trochu ho to uklidnilo. ‘Neblbnu?’ Nechal amulet amuletem. Nakročil jí vstříc a znovu ji objal. Stála jak socha. Objal kus nepoddajného kamene nebo kmen stromu. Už to není ta Lucilla, vláčná a měkká, jeho sladké zapomnění. „Errr", zavrčel polohlasně, když se mu smísil obraz jejího těla bouřícího rozkoší s tím zkamenělým čímsi, které objímal. Pustil ji.

Já tě miluju," zasupěl. ‘Sakra. A nerozumím ti. Proč bych měl? Já tě chci. Ne tě luštit. Ne tě chápat.’ Otočil se a šel k oknu. Zapřel se o parapet a poraženě hlesl: „Já ti prostě nerozumím."

Ale já tobě ano," odpověděla stroze, „ale nestojím o to."

Odcházela. Díval se za ní. Na její záda, její krásný zadek, na její nádherné vlasy. Nevěděl, co jím cloumá víc, jestli rostoucí drak hněvu nebo poslední záškuby jeho umírající vášně. Nechtěl to vědět. Stál a řval. Noc mu lhostejně naslouchala.

Rozhodla se sejít celé schodiště až dolů. Pečlivě sestupovala schod po schodu, její ruka zkoumavě kopírovala povrch starého litinového zábradlí. Prsty přejížděla všechny výstupky, odřeniny a rýhy, stejně tak v duchu tvary jejího vztahu k Ianovi. Skutečně ho milovala. Jak jen člověk může milovat člověka. Jenže to je právě ono. On za to přece nemůže. Není to ani její vina. ‘Byli jsme prostě jen ve špatný čas na špatném místě,’ pomyslela, ‘je v tom obrovský kus nechutné ironie. Zatáhli jsme se na vzájem do svých sítí a čekali na... Na co jsme vlastně čekali?’ Protáhla dveřní kartu škvírou stroje. „Až se otevřou nějaké tajné dveře do věčně kvetoucí zahrady," pronesla v ústrety chladné a tiché noci. Zahlédla, jak mechanicky schovává kartu do náprsní kapsičky. Ještě jednou se na ni podívala a ladným obloukem ji poslala doprostřed silnice k pářícímu kanálu. Kráčejíc volně vymřelou ulicí, bedlivě naslouchala tónům noci.

Na křižovatce slepě mrkala oranžová světla semaforů. Uondaný trafikant podřimoval ve své budce nad rozevřeným pornografickým magazínem.

Zaťukala na sklo okénka. Muž neochotně otevřel oči, rychlým pohybem ruky odstrčil časopis z dohledu.

Dnešním Dnem, prosím." Vsypala na mističku přesnou částku.

Muž se poposunul k regálu, vytáhl večerní vydání populárních frankfortských novin a beze slova jí je podal. Shrábl peníze a, aniž by se je obtěžoval přepočítat nebo roztřídit, smetl je do pootevřeného šuplete.

Lucy si vzala své noviny. Když odcházela, všimla si pohledu, jímž ji vyprovázel. Byl tak jalový a hladový. Zahlédla ještě, jak se natáhl pro svůj časopis, posunul jej zpět, věnoval mu jedno mžiknutí a začal opět klímat.

Odcházejíc od stánku, listovala novinami. Listy, zhanobenými každodenním škvárem bytí tohoto, ale i jiných lidských sídlišť. Obvyklé věci: padouši a malomocní, bahno lidských osudů smíšené s temperami morálkovitých předsudků. Zahanbeně přehlížela fotografie, každá jako facka, jako odsudek, jako osten, rostoucí dovnitř masa svého hostitele.

Pohled jí stanul na dvojfotografii s titulkem Oběť policejního násilí. Levá strana zachycovala mrtvé tělo v obligátní kaluži krve, kolem postávající občany, čumily a znalce. Na druhém snímku odvracel nějaký muž tvář, snaže se nemotorně vyhnout dotěrnému oku kamery. Pravou rukou naznačoval odmítavé gesto a levou... levou rukou si přidržoval amulet. Její amulet. Amulet. Tento mrtvý muž, zabitý dnes dopoledne na Slámové ulici policistou pronásledujícím drogového dealera, byl Victor Ambrose, známý svou účastí v aféře kolem znásilnění dcery starosty Noffa. Více na straně 2! Matně si vzpomíná, blázen Ambrose nebo taky ďábel Ambrose, který prokázal, že dcera našeho starosty nebyla znásilněna nějakým pobudou z Dělnické, ale svým vlastním otcem. Člověk by se nezdráhal věřit, že Noffovy pracky sahají z kriminálu i takhle proklatě daleko. Článek byl plný novinářských blábolů a nicotných spekulací, obsahoval však i jednu skutečně zajímavou informaci - dne toho a toho koná se veřejná dražba majetku zavražděného.

Stát Kentucky má, stejně jako mnoho jiných států Unie i Konfederace, spousty starých obecních zákonů, hromadících se v archivech soudů a knihoven jako mrtvá těla ve společném hrobě. Je to vždycky okouzlující divadlo, přijde-li žalobce či obhájce s nějakou takovou mumií a počne ji před zraky senzacechtivé veřejnosti obnažovat až k zpráchnivělému obsahu. Tento zákon, na jehož základě se konají veřejné dražby osob zabitých jaksi omylem a navíc bez příbuzných, je jedním z těch nejstarších. Zaručoval, že nic v osadě nepřijde nazmar. Pečliví němečtí přistěhovalci, jejichž potomky je více než polovina Frankfortu, si na něm zakládali. Upadl sice v zapomnění, ale po neobjasněné vraždě senátora Kriega v jednatřicátém ho opět vytáhli na světlo světa a kdysi odvržená snacha milého senátora shrábla za pakatel celý majetek jeho rodiny.

Hodiny na radnici odbily půlnoc. Stojí na ulici, v ruce třímá rozevřené noviny jako průhled do jiné dimenze a vzpomínky na pamětihodné úryvky dějin města ji přiměly si uvědomit přání, jež jí tanulo v mysli jako plamen nad hranicí. Musela to říct nahlas: „Nedovolím. Nemůžu. Nesmím." Koupí toho co nejvíc. Nic pro jeho vrahy.

Když ráno vcházela do dražební síně, takto kina Meteor, zaujalo ji neobvyklé ticho. Zaregistrovala se u stolku s unuděným úředníkem a vázou usychajících květin. Složila požadovanou částku a vzala si kartičku se svým číslem: dvojkou. Zívající úřada máchl rukou směrem ke vchodu do sálu, víc jeho pozornosti si tato situace nezasloužila.

Sál byl zaplněn prázdnými sedadly. V předu na malém pódiu, stál stolek s promítačem, další zombi městské správy, a notář se dvěma krabicemi policejní dokumentace, která má sloužit za podklad k dražbě. Pohlédla vlevo, nikdo, pohlédla vpravo a uviděla známou tvář. Antikvář. Ten, který mi včera daroval amulet. Téměř podvědomě jej stiskla. Muž se na ni zadíval, zvedl se ze sedadla a vyrazil k východu. Ve dveřích na ni znovu pohlédl, lehce roztrhl kartičku se svým číslem a odhodil oba kousky do odpadkového koše. Osiřela v tom obrovském prázdném sále se svým očekáváním. Posadila se v první řadě na levém kraji. Postávající dražitel nervózně vydoloval hodinky zpod manžety košile a usilovně se z nich snažil něco vyčíst. Vydržel ještě asi čtvrt hodiny popocházet a postávat u svého stolku.

Hej, Joe, zavři to," zahalekal na svého druha v předsíni. Ten mu potvrdil příjem pokynutím ruky. Potom se zvedl a zavřel dveře.

Dražitel se postavil čelem k sálu, ohlédl se zpytavě po notáři. Jeho zpocená tvář vydala neškolenému oku neznatelný signál a dražitel začal nesmírně vážně odříkávat naučený text: „Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych zahájil dnešní veřejnou dražbu majetku občana Victora Ambrose. Na začátku seznam dražených položek..."

To nemusíte," vstala Lucilla a vydala se směrem k řečníkovi," koupím to všechno."

Oba muži se na sebe podívali.

Musíte mi tu podepsat ty papíry," zaskřehotal vyschlým hlasem notář a podstrčil jí kupku formulářů.

Samozřejmě. Lucy postupně prohlédla a podepsala všechny ty převody a potvrzení.

Platit můžete ihned nebo do deseti dnů," zakončil dražitel seanci a pokynul jí rukou přes sál.

Čtečka kreditních karet schroupala svůj podíl a Lucilla obdržela patřičné doklady spolu s klíči od Victorova bytu. Do týdne si má věci odstěhovat a klíč vrátit. Úředník se studeně usmál, když jí je předával a ona po nich div dychtivě nehmátla. Cítila, jako by ulovila nejméně velrybu. Klíče ji příjemně tlačily v sevřené v dlani. Připadala si jako v pádícím snu, který prostě začal a hnal se vpřed silami, jež ji ohromovaly i děsily.

Kdo chce kam, ať si klidně jde
Klíče vzpurně zarachotily v zámku. Opřela se zvolna do kliky a pomalu, pomaličku otevírala dveře. Při průchodu dveřejí si všimla slabého odporu, jako když člověka zastihne silný protivítr. Tlak rychle polevil. Prvním překvapením byla sytá vůně. Netušila čeho, ale omámená silou toho zážitku, si ji dopřávala plnými doušky. Když vzhlédla, spatřila u stropu předsíně šňůry s bylinami.

Svlékla si bundu a zula boty. Malý byt byl doslova po strop zaplněn věcmi: police plné knih - snad všechny možné formáty, žánry, mnohé ležely navrstveny na stole, zdi byly plné obrazů: abstraktní plochy a křivky, figurální výjevy, z nichž nejčastější byli muž a žena, ona držíc Měsíc, on Slunce. Zemdleně si sedla do pohodlného koženého křesla a znovu a znovu si prohlížela tu úžasnou do sebe uzavřenou krajinu.

Ze zamyšlení ji vytrhl zvonek. Stěhováci jsou tady.

Tak pojďte. Tudy."

Fíha," potáhli oba nosem," jak v apatyce. A to jako všecko, jo?"

Ano, většinu toho dám do krabic." ‘Škoda, že nejde stěhovat i omítka.’ Alespoň si všechno ofotí.

Stěhováci mezitím donesli složené velké krabice, Lucy do nich naskládala obsahy bezpočetných polic a šuplat, oni je nosili dolů do auta. Pak přišel na řadu nábytek. Asi za tři hodiny byl byt holý, zůstaly jen malby na zdech. Lucy přišla až úplně ke stěně. Pomalu začala nehtem pravého ukazováčku seškrabovat obličej jedné z mnoha žen.

Nemáte špachtli, prosím vás?"

Ale jo, něco by se tam našlo," pohlédli nechápavě jeden na druhého. Asi se zbláznila.

Už druhý den Lucy byt pečlivě vymalovala, uklidila a odevzdala klíče na magistrátu. Nic pro jeho vrahy. Teď seděla opět v tom báječném křesle a v ruce držela sešit v tmavomodrých pevných deskách - Deník Victora Ambrose.

„Každý den by si měl člověk najít čas a přehlédnout vše, co v ten den vykonal. Neb není jiného východiska v bytí než jíst, pít a tvořit.

Den mého života šestitisící třicátý sedmý.
Říká se, že dospělého lze odlišit od dítěte. Dospělý kaluž obejde, dítě do ní vkročí. Zkusím se tedy chovat jako dospělý, vstoupím do louže svého života, místo abych ji, jako doposud, obcházel..."

Lucilla prolistovala zběžně celý svazek. Victor si začal psát deník v sedmnácti, v krabici před ní bylo ještě dvacet jedna takových svazků, co rok, to jeden. Větší část života jednoho člověka, muže, jehož ještě před několika dny znala jen mlhavě, jež je jí teď vydán na milost i nemilost. Všechna jeho tajemství, záhyby, tmavé kouty i naděje. Ten pocit byl neodolatelný. Pohladila rozevřenou stránku konečky prstů.

Ahoj, Victore."

Plně se odevzdala hledání. Zákruty, jimiž ji vedly deníky, stopovala Victora na jeho cestě. „Ne cíl je důležitý, ale zvolená cesta, neboť nakonec dospějeme všichni ke konci."

Objevovala nová a nová prostranství světa, o nichž neměla ani tušení. Pomalu začala chápat přízračnou pošetilost a zarputilost hledačů, s níž se vrhali vstříc přílivovým vlnám nekonečného moře bytí, aby si odnesli co nejvíce kapek v dlani. Navštěvovala knihovny, výstavy a koncerty, prolézala zastrčené antikvariáty a obchůdky v dobrodružných lovech na další kamínek mozaiky, jež se jí skládala před očima. Obrysy všeho začínaly tanout z neviděného jako osvětlené zesilovaným světlem baterky, s níž se vydala do hlubokých jeskyní pod povrchem toho, co je vidět pouhýma očima.

„Den mého života sedmitisící čtvrtý
Lidé se mi míhají životem jako epizody v grotesce. Jejich život mi připadá těkavý a výbušný jako aceton, žijíce v nepřetržitém hysterickém záchvatu umírají, neproživše ani setinu své doby. Oč déle žije jepice, umírajíc po celém dni života..."

Její život jí připomínal parní lokomotivu jedoucí vyrovnaně krajinou, je dost času na pozorování ubíhajícího času, komín vyvrhuje nepřetržitý proud páry a dýmu spolu s pomíjivými explozemi jisker. Učila se rozumět slovům i tomu, co je skryto za nimi, učila se poslouchat zvuky i tomu, co je činí tak mocnými. Mapovala se jako neznámé ostrovy, které se vynořovaly na obzoru s každým novým dnem.

„Den mého života osmitisící čtyřstý pátý
Měl jsem dnes hrozný sen, ale byl jsem úplně klidný. Sotva jsem se probudil, necítil jsem ani ten podivný snový třes a nejistotu, cítil jsem naopak naprostou vyrovnanost. Byla to moje smrt. Asi jsem už překročil hranici. Bylo to tak skutečné, tak pravdivé. A také absurdní, zastřelí mě muž v otřesném obleku s ještě otřesnější kravatou, sotva bude popadat dech a já se mu připletu do rány. O zítřku předem nikdo nic neví, vyjma toho, že jednou každý z nás přepluje řeku Zapomnění do říše stínů.

Dnes jsem se rozhodl ke dvěma důležitým věcem. Začnu psát své deníky ve vlastním jazyce, jazyce mého srdce a rozumu. Úzce to souvisí s mým druhým rozhodnutím, dnes jsem se přenesl do svého druhého já. houdica temataleva. tu elehi, imauca."

„Těším se se sebou nashledanou. I s tebou, ty, jenž jdeš v mých stopách." Dívala se z okna na východ slunce. Po pečlivém hledání našla mezi knihami nevelký samizdat ‘nomcideca - Moje řeč’ a druhý, podstatně větší, slovník.

„Jazyk je jednou z největších podivností, jíž nás vybavila evoluce. Komunikace. Největší překážkou veškerého porozumění jsou slova. Mlhavé cosi, závislé jak novorozeně na blahovůli toho, kdo jej používá. Bezobsažné tváří v tvář tomu, kdo jej sice slyší, ale nerozumí. O písmu a zapisování ani nemluvě. Apoteóza slova, jež vedla až ke krajnosti přisoudit mu stvoření světa. Jak snadno se dá zabloudit v jediném slově, jak snadno lze oslepnout jeho třpytem, ale jedině kladivo ti udělá na čele slušnou bouli.

Tenhle projekt jsem ukrýval záměrně. Mezi věcmi, které jsem oné noci poprvé viděl, bylo i to, že se najde někdo, kdo bude pokračovat v mé cestě. Dojdeš-li až sem, buď vítán. Předávám ti klíč od svého hradu, vejdi a užívej všeho, čeho jsem užíval i já, svobodně a moudře. Staň se čarodějem, pánem sebe sama, sluhou sama sebe. Pamatuj, bohové budou na tvé straně jen tehdy, půjdeš-li jejich cestou."

Zapadající slunce olizovalo frankfortské mrakodrapy jako zmrzlinu. Lucy držela svůj amulet. Její snažení začalo nabýval zřejmosti. Najít sám sebe uvnitř sebe, umět na sebe shlížet zvenčí. Kdo nepochopí, co v něm tahá za drátky, kdo si odepře své chyby a přehlédne své schopnosti, ten jen obtížně naváže svou životní nit na nit druhého člověka. „Díky, Victore."

Dar
Přistihla se, jak fascinovaně hledí do zapadajícího slunce. I slábnoucí jas jí dokázal vykreslit slunečního dvojníka na sítnici, jakmile odvrátila oči. Victor psával o Slunci jako o srdci světa. Co bychom byli bez Slunce, bez jeho tepla a světla. Také mu říkal Velký Otec. Všimla si jeho zanícení pro starověká náboženství. Pro doby, kdy život byl obojím, posvátným i světským, a každá sekunda bytí pojila člověka se vším ostatním prostřednictvím účasti a uctíváním běhu bytí. Nebyli to tehdy bohové Homéra, lidské parodie, vděčně zrcadlící naše chyby, z nichž jsme obviňovali i nebešťany. Nebyli to ani krvelační osamělí bohové Židů, křesťanů či muslimů, ti žárliví panici, náš zbytnělý strach z konečnosti i nekonečnosti, ze ztracené touhy po ochranné ruce rodiče. Byli to bohové vpravdě nelidští, stojící nad a ve věcech, nezasahující, ale vládnoucí, bohové, jichž jsme součástmi a s nimiž dohromady tvoříme úplnost bytí.

Sama si začala vybavovat symetrie, jež jsou osou lidského chápání, symetrie doplňujících se protikladů, ne soupeřů, ale partnerů, z nichž jeden každý sám nemá žádný smysl. Victor se náboženským cítěním podrobně zabýval a Lucilla dělala všechno proto, aby ho pochopila. Victor tvrdil, že jen rozum sám nic neznamená, je třeba jej spřáhnout s mírou a nechat vykrystalovat moudrost.

„Není za mák smyslu v celém bytí, je však možné věcem smysl přisoudit a tak se zakotvit v bouři bytí. Nesnažit se moře zklidnit, ale nechat se vést proudy, které si vybereme a které si najdeme."

Lucy si nalistovala Victorovy ‘Zpěvy’, modlitby, jimiž se denně obracel k těm kotvám, které vyhodil na své cestě:

Denní zpěv
Zdravím Tě, Velký Otče,
srdce světa,
zdravím nový den.
Já, syn svého otce,
syn své matky,
člověk mezi lidmi,
člověk mezi sobě rovnými
zdravím nový den.


Noční zpěv
Zdravím Tě, Velká Matko,
oko světa,
končí den, začíná noc.
Noc, která je sestrou dne,
noc, která je koncem dne.
Tak jako je den,
tak musí být i noc.
Končí noc, začíná den.

Druhý den ráno se rozhodla. I ona vyhodí své kotvy. Naučila se denní zpěv zpaměti a vydala se do Jižního Evansova Parku.

Orchestr rána, překotné ptačí štěbetání, lehký vánek, probouzející se městská doprava, osamělý chodci. Lucilla si našla nádherný dub. Postavila se zády k němu, tvář nastavila Slunci. Používajíc Victorův jazyk, začala recitovat:

„geizihiiem imatuno,
tirae an trobe,
geica muilmaesin.
ca, imaua an imaoi,
imaua an imaai,
doutko ladoutcut,
ladoutcuttes,
geica muilmaesin."

Soustředila se na každé slovo, její mysl se naplňovala vyrovnaným pocitem smíření. Nebyla si jistá od kterého verše, ale nedlouho po začátku se k jejímu hlasu přidal ještě jeden. Vytrval až do konce. Lucy, stála opřená o kmen stromu a nechala se unášet právě nabytým klidem. Vycítila ho. Stojí vedle mě.

Otočila hlavu.

Ahoj," stál tam. Docela obyčejný mladík, v náručí velkého šedého kocoura," dlouho takhle nevydrží," pustil ho na zem," no tak maž! Jmenuje se Ptah a občas si vážně myslím, že v něm ten starý rarach přebývá."

Odkud znáš Victorovu modlitbu?"

Vím toho víc, než by se mi líbilo, Světýlko," útrpně se ušklíbl," vlastně ... hmm ... vím? Můžu si být tak docela jistý, že opravdu něco vím? Není to nakonec tak, že jsem nucen jenom věřit, že se věci mají, jak je vidím, slyším, jak si je představuju?"

Vida, Světýlko.’ Nikdy si pořádně význam svého jména neuvědomila. Všimla si jeho vyzývavě pozdviženého obočí. Hra? ‘Přijímám.’

Nakonec by to mohlo být tak, že není žádná skutečnost, že všechno jsou jen tvoje představy."

Věru, i tak se na to dá pohlížet. V podstatě mohou mít pravdu ti i ti, není možné rozhodnout, zda vše nejsou jen mé představy či zda hmotná skutečnost existuje nezávisle na mém vědomí. Vidíš, a místo aby se zastánci skutečnosti spokojili s tím, co měli, začali se hádat, jestli počátkem všeho byla myšlenka či nikoliv. Blázniví lidé."

Takže bláznem není ten, kdo ráno v parku recituje básně, jež by neměl vůbec znát, ctěný pane s kocourem?"

Není tedy bláznem ten, kdo vzývá Slunce ve věku rychlého občerstvení, rychlého cestování, rychlých smrtí, rychlých seznámení a rychlých opouštění, Světýlko? Neměj mi to za zlé, ale musím přerušit naši debatu. Ptahu! Musím najít kocoura a tak. Asi se nezmýlím, když řeknu: zítra ráno nashledanou?" Usmál se na pozdrav a odešel. Lucilla ještě chvíli stála. Všechny její smysly pracovaly naplno. Nejasné tušení se zvolna a neúprosně zhmotňovalo. „Nashledanou zítra ráno."

Celý den prožila jako ve snách. Díky Victorovým radám se naučila vycházet i s takovými lidmi jako byl profesor Frogger, dnes se jí však všechno dotýkalo jakoby mimochodem. Tuhle slast poznávala poprvé tak silně a vědomě. Těšení. Pamatovala si z dětství ty skvělé chvíle čekání na něco, po čem toužila. Nic, co kdy v životě zažila, nebylo tak silné. Lákalo ji, že ani samotný zítřek neukončí ten pocit, protože po něm následují další zítřky. Ne, nebyl to žádný poryv citů, bylo to pozvolné, silné jako ledovec, plazící se po úbočí skal do údolí. Vychutnávala si každý okamžik, který zbýval do zítřejšího rána.

„Ahoj, Světýlko!"

Nazdar, pane s kocourem!" Ptah k ní vykročil s nenucenou grácií, jak to umí jenom kočky, pomalu a hlasitým vrněním dával najevo, že je ochoten se o svého člověka podělit s někým jiným. Za jistých okolností. Poté, co se Lucy otřel o nohy, je dobré si každého nového člověka označit, slaboučce mňoukl a několikrát na Lucy zamrkal. Ta, znalá kočičích způsobů, mu to oplatila stejným zamrkáním. Kocour shledal, že svěřuje svého člověka důvěryhodné osobě, přestal se o ně starat a odešel po svých kocouřích záležitostech.

Slyšel jsem, Světýlko, že se chceš stát čarodějkou."

Máš příliš ostré uši, vážený pane. Slyšels’ dobře."

Mohu ti pomoct, jestli chceš."

Jedno jsem se už naučila. Čaroděj vyslechne, chce-li mu kdo co říct. Co máš na srdci ty?"

Hledání rovnováhy, Světýlko. Kde jsou hranice?"

Victor často psal, že není zla a dobra bez někoho, kdo je musí snášet."

Asi o tom něco věděl. Magie je schopnost měnit věci tak, aby byly, jaké je chceme mít. Takže nejdůležitější věcí je vědět, co chceš. Tou druhou, jak toho dosáhnout a za třetí musíš vědět proč. Kouzlo, tvůj jediný prostředek, vyžaduje úsilí."

A také vůli?"

Zdroj tvého úsilí. Hledat můžeš uvnitř, dbát, abys dohlédla konců svých činů. Cesta to bude pomalá, ale vyrovnaná. Nebo brát vně. Budeš rychlá a úspěšná. V tvých stopách však postupuje vír přetrhaných spojení proudů bytí, jím způsobené změny zasahují, nejsou součástí širších souvislostí."

Nejde ale říct, který z obou postupů je dobrý a který špatný?"

Je to tak. Vždycky jde jen o to, co chceš, jsi-li připravena snášet důsledky svého jednání. Čaroděj může chtít někomu pomoci. Může ale tím, že použije svou moc, napáchat víc škody, než užitku."

Dobrý čaroděj tedy ví co, jak a proč. Když jsme se viděli poprvé, říkal jsi něco o vědění a nevědění."

Je tu něco, co bych k Victorovu výkladu světa dodal. Je svět skutečný, sám o sobě, říkejme mu úplný. Pomocí smyslů jej každý z nás pozoruje a vytváří si jeho neúplný obraz, vlastní svět. Pak je ještě možné spojit se s jinými lidmi a hledat společný svět, svět společných zkušeností. I to by měl čaroděj vědět. Přeju ti, abys našla svou cestu."

Díky vám, pane s kocourem. Bylo mi ctí se s vámi setkat."

I mně. Každý nový čaroděj je nadějí. Staň se dobrou čarodějkou, hledej a učiň, co učinit chceš," rozloučil se s ní. Odcházel doprovázen kocourem, jeho zmenšující se postavička vyvolala v Lucille dva protichůdné pocity, obrovský stesk, že už jej nikdy neuvidí a nekonečnou radost, čišící z jejich setkání. ‘Je čas setkávání a je čas loučení, toliko bytí je bez konce.’ Ještě jednou se ohlédla a potom už zamířila domů.

Xiblataica
Za dveřmi, mezi reklamními letáky, ji překvapil dopis. Adresa vyvedená matčiným dětským písmem jí skoro vyrazila dech. Dopis z domova. Co hrozného se muselo stát, že ta chladná a rezervovaná žena napsala dopis? ‘Hrůza pomyslet’, zvedla jej Lucy ze země.

Roztrhla obálku pilníkem na nehty. Vytáhla dopis. Na jediném listu papíru byla jediná věta o jediné slově: „Přijeď!" Podpis ‘máma’. Lucy se zhluboka nadechla a zadržela dech. Tento cvik pochytila z Victorových zápisků. Jejího těla se ujímal děs. Kůže jí vychládala, ruce se jí začaly třást od konečků prstů, na těle se jí zježil každý chloupek. Vydechla. Roztáhla ruce jako by chtěla svůj děs obejmout. Znovu se nadechla. Objala neviditelnou postavu před sebou. Objala ji zdrcujícím stiskem. ‘Vidím svůj strach. Jde proti mě. Vidím jeho chtivé oči. Vidím jeho hladová ústa. Vidím jeho smrtící ruce.

Nechám jej přijít blíž. Nechám jej, aby mnou prošel. Neohlédnu se, dokud se mi neobjeví za zády, bezmocný a zapomenutý.’ Vracel se jí rovnoměrný puls, kůže jí zrůžověla. Posadila se do křesla, znovu pohlédla na onen list papíru, jenž před chvíli trochu pomačkala. Přijeď. Máma.

Odložila dopis na stolek. Ze skříně sundala velkou cestovní tašku a začala do ní skládat věci. ‘Nejvýš týden’, přesvědčovala se při výběru vhodného oblečení, ‘no nejvýš čtrnáct dní.’ Na záznamník nahrála vedoucímu svého diplomního projektu, doktoru Melbourgovi, vzkaz: „Bohužel musím odcestovat. Rodinné záležitosti. Ozvu se včas." Internetový jízdní řád ji zbavil nutnosti stát frontu na nádraží u informačního okénka. Dnes večer v devět jede vlak do Louisville a ona bude v něm. Po třech letech jede domů.

Domů?" zeptala se poštovních schránek sousedního domu, když mířila ke stanici metra.

Cesta nočním vlakem je téměř ideální ke čtení. Lucy měla na uších sluchátka walkmana. Otevřená kniha na klíně se jí lehce chvěla spolu s vlakem. Lucy sama se pak nechávala unášet hudbou. Dívala se z okna, i když vlastně sledovala odraz vnitřku vagónu na skle okna. Tok hudby ji uvedl do stavu duševního klidu, její vědomí se rozpustilo v proudu času a zanechalo všechny otázky mimo hradby vědomí.

Louisville má sice tři čtvrtiny obyvatel Frankfortu, ale je to jen velká vesnice s prázdnými nočními ulicemi, staromódními tramvajemi a nudícími se policajty. Když vycházela z nádražní budovy, spatřila dorůstající srpek Měsíce a matné náznaky hvězd na městem šmouhaté obloze. Přemýšlela, má-li se doma ukázat až zítra a přespat v hotelu, nebo jet domů rovnou. Přijíždějící modrobílý taxík jí rozhodování ulehčil. Mávla na něj.

Harlington, Coolidgova ulice 30."

Ten sak si dejte na zadní sedadlo. Do kufru to strkat nebudem’?," poznamenal otrávený řidič, zapnul taxametr a vyjeli. Z rádia se ozývalo obvyklé noční tlachání lokální stanice, řidič zarytě mlčel a žvýkal párátko. Lucy mu za to byla vděčná. ‘Asi mu dám tuzéra’, hodlala se odměnit jeho nezúčastněnost. Výklady obchodů němě zářily na prázdné chodníky. Sem tam skupinky údržbářů košťaty dráždily tvrdou kůži města, plkajíce s láhvemi piva v rukou. Tohle město se minulo polohou, patřilo víc na jih, do bahna líné Řeky a ne sem, do modravých kopců.

Jako tvar koně vyřezávaného se ze špalíku anonymních budov nořily známé kouty. Napětí vzrůstalo s každým metrem, jímž se blížila k domu svých rodičů. Snažila se zachovat svůj pracně získaný klid a bála se okamžiku, kdy by se ta hráz protrhla a vody starých, zapomenutých časů by se vyvalily ven.

Sme tady, slečno. Patnáct babek," uškubl řidič lístek z taxametru a natáhl se s ním za vystupující Lucy.

Díky," podávala mu dvacetidolarovku," a to je dobrý."

Dobrou," pokrčil rameny taxikář, zavřel dveře a zmizel v nočním městském šeru.

Dům stál v malé zahradě, vždy pečlivě udržované otcem. Bylo to to jediné, co ho kdy v životě skutečně zajímalo. Utíkal sem před vším, před manželkou, dcerou, nenáviděnou prací, vůbec před světem. Soukromý azyl ve vesmíru cizího světa. První, čeho si všimla, bylo neshrabané listí pod opadávající jabloní. Celý dům byl skryt ve tmě, jediné svítící okno, v ložnici jejích rodičů, svým přízračným svitem celou scenérii ještě více zahalovalo. Zazvonila. Tichem domu proniklo otevření několika dveří, klapot v chodbě, odemykání zámku.

Stály tu proti sobě. První se vzpamatovala matka.

Ahoj. Pojď dál."

Celý dům byl ponořen do medu mlčení. Tahle stará, nenáviděná atmosféra na ni neúprosně dolehla. Kvůli tomu přece odešla. Dům však byl tišší. Neslyšela otcova Čajkovského, který vedle matčina hlasitého mlčení býval celé dny tím jediným, co slýchala, když se otec večer zavřel do pracovny. Odložila si, tašku nechala v předsíni.

Můžeš jít do svého pokoje," řekla matka, vycházejíc k sobě do patra," promluvíme si zítra."

Pečlivě uklizený pokoj ji uvítal tak, jak jej opustila. Plakát Led Zeppelin a Jima Morrisona. Akvárium. Plyšák na polštáři. Exhumované vzpomínky. Usedla na kraj postele. Modrá linka pod stropem jako mrak pršela růže na tapetách až k podlaze. Lucy si vložila hlavu do dlaní. „Zapomenuté tě dožene v okamžiku, kdy tě raní nejtíže," psával Victor o svém životním prokletí, téměř mýtické dívce Charlottě," čím více se vzdaluješ, tím je ti blíž". Jejím nočním stínem jsou rodiče. Vzala do ruky svého starého plyšáka, medvěda, jemuž jedno knoflíkové oko visí z důlku, doprava ohnutý nos a vydřená místa svědčí o velké lásce, o níž se s ním dělila, když její duše lačně čekala. Položila se na postel, zhasla. Na stropě se na zavolání objevili stínoví tanečníci. Představení pro krásnou Poppaeu, moudrou císařovnu. Za chvíli zavřela oči a usnula.

Ráno ji probudilo pískání konvice. Dveře pokoje měla otevřené, ještě zahlédla matčina záda. Zvedla ze země plyšáka, pročísla si prsty vlasy. Sešla dolů, nejprve se trochu opláchla v koupelně. ‘Vysprchuju se později’, máchla rukou k připravenému županu.

V kuchyni seděla matka. Na stole kouřil čaj, v misce bylo čerstvé máslo a pět solených rohlíků.

Dobré ráno."

Dobré," Lucy si vzala jeden rohlík a několika tahy nože jej namazala máslem. Nalila si čaj a dala se do jídla. Matka ji pozorovala, opírajíc se o kuchyňskou linku.

Otec odešel." Lucy zastavila ruku s rohlíkem pár centimetrů před otevřenou pusou.

„Cože?"

Tvůj otec odešel. S jinou ženou."

Prosím? Její otec, ten vážný a nepřístupný muž, hledící ze své výšky na ubohý svět, který mu neposkytoval nic z toho, co po něm žádal, ten odešel s nějakou ženou?’ Nebyla by se divila víc, kdyby jí řekla, že spáchal sebevraždu.

S kým odešel?" zeptala se Lucy po trapné chvilce.

Nevím. Jenom vím, že vypadal jinak. Přišel domů, sbalil si své věci, jenom oblečení a řekl: ‘Odcházím. Už jsem to našel.’ Zůstaly tu všechny knihy, všechny desky. Nevzal si žádné peníze. Nepožádal o rozvod. Odešel a ztratil se." Matka strnule hleděla někam za ni, do haly, otevřenými dveřmi. Potom, stále s oním výrazem v obličeji, odešla z kuchyně.

Otec utekl z domu.’ Nevěděla jestli se nemá smát. Dokonce radovat. Sama poznala tu slast, konec přežívání, sama ví, jak nádherné to je. Užívat si všechno naplno, všechnu radost i smutek. Nechat se naplno prozářit svobodou vědomí. ‘Jenže, co ona? Unese to?’ Nevědomky se za ní otočila. Pečlivě rozkousala poslední kousek rohlíku, napila se. ’Nemůžu ji v tom nechat.’

Našla ji nahoře, u ní v pokoji. Seděla nad jejich svatební fotografií. Mladý pár, ona krásná a hrdá, on zahleděný a zadumaný. Kolem palmy floridského hotelu, kde se spolu poprvé a naposledy nechali vyfotit. Matčina kamenná tvář se tyčila nad tou fotografií jako Vesuv nad Herkuláneem. ‘Kéž by uměla vybuchnout. Zasypat to všechno popelem, smést obrovskými vlnami.’ Byl však slyšet jen její mělký dech.

Lucy si dřepla naproti ní za stůl a hleděla jí do očí. Všechno, co se v ní hromadilo od včerejšího příjezdu, náhle vytrysklo gejzírem. Vyhrkly jí slzy. Čistočistý koberec je hltal, sklo stolku jim dovolilo vytvořit malé jezírko. Matka se na ni podívala. V jejím obličeji se zračila marná prázdnota opuštěnosti a strachu ze samoty. Mocná vlna síly, která Lucy otřásla, jí dodala odvahy. „Staň se čarodějem, vládcem sebe sama, sluhou sama sebe," vzpomněla si na Victora," ber v sobě a učiň to, co učinit chceš," zazněl jí v hlavě hlas mladíka s kocourem. Pravým ukazováčkem sebrala slzu, kanoucí jí po tváři. Prst pak přiložila matce na tvář. Totéž udělala levou rukou.

Xiblataica," zašeptala ve Victorově jazyce a dotkla se svého a matčina čela hřbetem ruky. Vstala. Matka si v nevěřícím gestu protřela obě oči Luciinými slzami. Také vstala. Když se podívala Lucy do tváře, v koutcích jejích očí se objevily první jiskřičky.

Lucy," zašeptala a rozevřela náruč.

Mami," odpověděla Lucy. Tak tam obě stály v objetí a obě poprvé prožívaly ten úžasný pocit blízkosti. Pak už jen stály proti sobě a držely se za ruce.

Mám tě ráda."

Já tebe taky, mami."

Já jsem ten/ta, který/která je
Sedíc ve vlaku do Frankfortu a sledujíc udýchanou krajinu, definitivně se rozhodla. V hlavě se jí promítlo posledních pět měsíců jejího života. Amulet, dražba, deníky. Mladík s kocourem. Matka. Rozhodla se.

Frankfortské nádraží ji uvítalo obvyklou nevlídností špinavých perónů, lelkujících obejdů a bezbarvého koktejlu cestujících. Každý z těch obrazů pronikal Luciinými smysly, byl semlet žernovem jejího nového vnímání, zaznamenán pamětí a vypuštěn z vědomí. Cítila se jako v bludišti, kterým už jednou prošla. Všechno ji připadalo známé a patřičné. Sešla do metra a nechala se dovést až k bloku, ve kterém bydlela.

Otevřela dveře, tašku položila na botník. S jistou úlevou se vyzula. Její odhodlání ji vedlo jako mateřská ruka první kroky dítěte. Z malého stolku, který jí stál u postele, sundala knihy a budík. Pohár z lisovaného skla naplnila vodou, do malé misky vysypala z polyténového sáčku hlínu, nabranou v parku. Ze sekretáře vytáhla širokou, nízkou svíčku. Z kuchyně si donesla zápalky. Pomalu si sundala svůj amulet. Zapálila svíčku.

Tělo tvé i mé je tělem země," vzala do ruky amulet a posypala jej hlínou," krev tvá i má je krví země," polila amulet vodou," síla tvá i má je silou nebe," protáhla amulet plamenem svíčky," dech tvůj i můj jsou dechem nebe," přehodila vysokým obloukem amulet z levé ruky do pravé," staň se tedy ty mnou a já tebou." Zavěsila si amulet zpět na krk. Uklidila a cítíc silnou únavu usnula v křesle.

Byla už tma, když se probudila. Noční Frankfort pomrkával nezataženými okny, vzduch byl měkký jako náruč a Lucy se cítila šťastná. Udělala, co cítila, že udělat musí. Poklidila. Rozsvítila si malou lampičku u postele, rozestlala a vysvlékla se. Zamířila do koupelny.

Voda tiše crčela do odpadu umývadla. Lucy odšroubovala vršek zubní pasty a vymáčkla bílého hádka na štětiny kartáčku. Energicky a s citem se pustila do čištění zubů. Když byla hotova, odložila zubní kartáček na okraj umyvadla. Vypláchla si ústa, vodu nechala téct, pomalu ji nabrala do dlaní a opláchla si obličej. Znovu se narovnala. Její tvář byla zkreslena nerovnou plochou zrcadla, jistě si však všimla, jak se její obraz začal tetelit jako horký vzduch nad letní cestou. Skrze její rysy se začaly vynořovat rysy někoho úplně jiného. Její oči teď viděly ostře nejen ji, ale i toho druhého. Byli tam oba.

Ahoj, Victore."

„Ahoj, Lucy," odpověděl jí ten druhý hlas jejími ústy," jsem rád, že tě zase vidím."

 Zpátky