Stín a stín

Za upatlaným oknem ubíhal svět do barevných šmouh. Zpocenou rukou se zpocené čelo utírá špatně. V kupé se střídaly poryvy chladnějšího čerstvého vzduchu s návaly toho vydýchaného. Kýta, který seděl naproti, nepřítomně čučel z okna, Prasátko s Chaluhou mastili šestašedesát a ta Prasátkova snad, no už jo, usnula. Zatracený vedro.

"Kýťáku, kolik ještě?"

"Co?"

"Ptám se, ty vole, kolik zastávek. Si to nepamatuju."

"V klidu, Fousáči, nezmeškáš, taky vystupuju."

"Blbý vtipy, ti děkuju."

"Tak se neštěť, vole, já z toho vedra taky nejsem blahem bez sebe."

Blbý vtipy. Prsty v zaťaté pěsti prokluzovaly.

"Sumec, nebuď nervózní," zvedl Prasátko svůj usměvavý ksichtík od karet, "nedáš si mariášek? Ten panchart mě furt natírá a kolektivní hry, jak známo, umožňují svaliti vinu na druhé. Poď, za tím voknem stejně nic nevykoukáš."

Vlak se se syčením a pištěním zastavil. Zrovna když jsem se chystal si znovu sednout, otevřely se dveře kupé.

Obě babky neodradilo kupé takřka zaplněné těly a batohy: "Mládenci, máte to tu volné?"

"Ale jistě, babi," pospíšil si z odpovědí Prasátko.

"Co je?" posadila se Iva a zamžourala po babce, co se složila vedle ní.

"A copak by bylo, děvenko?" urovnala si paní tašku na klíně, "Ty, Marušo, slyšelas' o té Malíkovic stodole?"

Aúúú. Vesnické novinky, non-stop pořad naší rozhlasové stanice. Stay tuned.

"Jo jo, Pavla ráno v kvelbu říkala, že ju mu to sejmulo, fik a byla dole."

"Divný, co? Žádnej déšť, žádnej vítr a stodola mu spadla, jako dyby byla zralá. Dyž už sme u toho, Ferda Malík byl přece mladší brácha tej Evičky, co ju tenkrát kdosi, fsst," naprosto nedvojsmyslně naznačila pohybem ruky po krku, "v lese u Fryšavy."

"Ále, duchařiny, Toncka, s tim na mě nechoď. Chceš mě jako něco naznačit, jo, jako že v tom má ta holka štyrycet let po smrti prsty nebo co? Je sice fakt, že ta habaďúra, jako že ju o-my-lem," pečlivě vyslovila každou slabiku," zastřelil ten vožrala hajnej, byla dost slabá. No když je někdo halt vykuchanej jak králík, těžko moh' bejt zastřelenej. Ale se spíš policajti snažili zakamuflovat, že to byl nějakej ten úchyl, aby baby nepanikařily. Stejně se to rychle rozkecalo. S duchama na mě nechoď."

"Věř - nevěř, naša stará matka ju prej často vidívala u Hrádku, jak tam stojí na skále, na tej terásce, a smutně kouká."

"Kdoví, co tam vaša bábi vlastně viděla. Duchy na skalách. Raděj stávej nebo pojedeš až do Kamenice."

"Kam se ženeš, vole, nic ti neuteče," skuhral Chaluha, kterého tlačil Sumec báglem ze schůdků, "sakra, chlape, nech' si to vod cesty."

"Lez, lez, květinovej pohrobku, táhneš se jak smrad."

Nádražíčko v Borové, nyní čerstvě vymalované, se topilo v poledním slunci. Tráva a olej z kolejí se pojily do typické vůně, která se nesla vzduchem.

"Teda mládeži, tady to vypadá furt stejně. Je fakt, že tři roky, žádná míra, ale přeci. Ivčo, poď sem, pomůžu ti s tím baťohem."

"Hele, Prasátko, nerozplývej se nám tu nad krásama vlasti. Hlavně dávej bacha ať nerozmlátíš flašky. Meleš s tím báglem jak 'před upotřebením zatřepat'. Dočkáš se v Boudě."

Čeká nás ještě pěkná štreka. "Hrr na něě a množství nehleďme," vzkřikli jsme jednohlasně jako za starých časů a vydali se Borovou k lesu.

"Slyšeli ste, vo čem se bavily ty babky ve vlaku?" nadhodil Prasátko.

"To snad nebylo možný neslyšet," kontroval Sumec, "dyť na sebe ječely jak přes kopec."

"Co kdybysme se tam zašli podívat?"

"Ty bláho, až na Hrádek! Dojdem' vůbec do tmy na Boudu?"

"Jo, to není špatnej nápad," přidal se Kýta, "není to zas tak hrozná zacházka. Jak dlouho už sme tam nebyli."

"Oukej bojs, de se teda na Hrádek."

"Na něěě!"

Hrádek je skála, která, jak název trefně naznačuje, se podobá hradu. Tedy spíš jeho zřícenině. Místo vraždy. Abych taky nezblbnul, jak ta bábi. Duchové a příšeři.

"To byl ale blbej nápad, pánové a dámo. Nožičky mám ucaprtaný," skuhral Sumec.

"Nemel, pažoute. Hlasovalo se? Hlasovalo."

"Dej si loka, borče, ať nám tu nepadneš," nabídl mu Kýta čutoru.

"Díkes."

"No tak, bratří, nemeškejme času tlacháním marným."

"Ále, Prasátko, položíme se tu táborem, než se nám dobijou baterky."

"Co je Ivo? Nač tam tak koukáš? Nějaks' nám, holka, pobledla," pronesl starostlivě Kýta.

"Nic, jenom..." Stín, stín dívky, chvíli stál pod skálou a poté zmizel. Duch? Znamení. Zamrazilo ji v zádech: "Něco se mi tu nezdá. Ten stín se podobal..."

"Podobal se malé holčičce?" doplnil s úšklebkem Chaluha, "Marjápano, ve vlaku poslouchá babský kecy a pak se diví."

"Něco se stane," nečekaně klidně dodala Iva.

"Jo, Prasátko se sežere a za svitu měsýce bude výti na sýce."

"Šéétřte si energii na večer. Hen sa hukáže..." snažil se rozmíšku uklidnit sám Prasátko.

Pohlédl jsem na skálu: "Toť ona, kamenná teráska, co tu bloudí ta zamordovaná děvčica. Co, pánové, má někdo chuť přesvědčit se zblízka a na vlastní oči?"

"Jasan, Chaluho, už tam lezu. Rozhled z tama nebude valnej, ale vás budu mít jak na dlani."

"Sumec, seš ty ňákej horolezec? Nameleš si kebuli."

"Nech si svý chytrý kecy, Kejťák, sám seš..."

Ještě nebyl ani v půlce, když hvíízd, zahučel Sumec dolů jak hruška. Rychle jsme se k němu seběhli.

"Dopr, je zelenej jak sedma."

"Volové, nedejchá. Bacha, uhněte." Kýta mu otevřel ústa, zalovil v nich, vytáhl jazyk a začal do něj dýchat.

"Se mi zdá," procedil udejchaně Kýta, "se mi zdá..."

"Nesejčkuj, vole, dyť přece..."

"Co přece? Di do kela."

Iva a Prasátko se skláněli nad Sumcem. Iva se dotkla prostředníkem levé ruky jeho čela. Žije. A nežije. Žádný tep, nedýchal. Znovu ten stín.

Sumec si pomalu sedl a třel si temeno: "Teda pánové, na žádnou skálu už v životě nepolezu."

"Ty magore, tys' nás vyděsil." Fuj to sem si voddech', je živej.

"Blahoslavení chudí duchem," doplnil to Prasátko.

"Tak, dámen und hern, zvedáme kotvy. Ať dojdem' ještě v tomhle století. Co, Sumec, zvládneš to?"

"Se vrr, když mi vemete bágl."

"Pan chytrej, nejdřív leze po horách jak kamzík a pak si nechá nosit zavazadla. Gróf Estrházy." Ponesu šest takovej báglů, hlavně že je živej.

Nedaleko skály se mihl ještě jeden stín. Pozoroval skupinku. Cítil tam sílu, sílu, kterou potřeboval. Byla schována a opatřena zámkem. Ale on měl ten správným klíč.

Ano, už je to blízko. Vzrušovalo ho to. Jemné mravenčení se mu rozbíhalo po celém těle. Už stačí jen málo. Blíží se soumrak. V kapse nahmatal foukačku. V tom okamžiku se ten druhý stín do něj vpil.

"Hajhou, trpaslíci, pohněte sádlem. Za chvíli padne soumrak. A v lese to jde rychlejc."

"Nech si ty rady, Kýta, sám se šineš jak splašenej kredenc."

"Gentlemani, nač ten vopruz, asi holt dojedem za tmy, no."

"Šmarjápano, voptimisti by se měli střílet."

Tiché lupnutí foukačky nebyl vůbec slyšet.

"Zasrrr komár."

"Kur...rnik, je tma jak v pr..," snažil se láteřit Chaluha.

"Zklidni hormon," tlumil ho Prasátko, "Ale tma je, teda ne že ne."

Ve vzduchu něco viselo. Líp, už něco viselo. Takže to znamení nepřišlo jen tak. Odříkala jsem si modlitbu strachu a přitom se snažila v té tmě něco zahlédnout. Tma, která se ještě před chvílí zdála neproniknutelná se zvolna měnila na světélkující mlhu. Kýta, Chaluha, Mirek a ... kde je Sumec?

"Kurva co to je?" rezignoval na bontón Chaluha, "teda Fousáči, ty máš v tom světle, teda v tý tmě nebo co, ale ránu."

Opravdu, z pomezi stromů vystoupil Sumec alias Fousáč. Měl prázdné vodnaté oči, byl ještě bledší než my. Z koutku úst mu ukapávala slina na kdysi bílé tričko.

Už už jsem chtěla vykřiknout. Samozřejmě, ten pád ze skály!

"Tak," vedle Sumce se objevil Kýta, "tak holenkové, teď nadešel ten správný čas. Čas účtování."

Takže ho poprvé nadopoval pitím v čutoře. Podruhé nedávno.

"Co je, vole...", zkusil to Mirek.

"Drž klapačku, červe, tady teď budu mluvit já." Kýtův výraz v obličeji by sám stačil porazit člověka. "Ano, já teď provedu konečný součet toho, co mi dlužíte." Máchl rukou a začal odříkávat nějakou kletbu. V tom okamžiku jsem uviděla znovu ten zvláštní stín, stín tolik podobný malé holčičce. A nejenom to. Byl tu i jiný stín. Díval se na mě Kýtovýma očima.

Už jsem neváhala. Opatrně jsem si strhla z krku amulet, v kapse nahmátla kápezetku.

Sumec-zombi stál vedle Kýty. "Tak, vy požírači prachu, já jsem ten, kdo má moc." Světlo prudce zesílilo a stejně rychle ztlumilo. Startovací signál pro zombi. Kýta ukázal na Mirka: "Tak milý Prasátko, první ty." Kluci stáli jako přibití. "Už nikdy mi nepřebereš holku na ten svůj zasranej dobráckej kukuč..."

To jsou mi věci, stačila jsem si uvědomit. Vhodila jsem zápalku do amuletu a dvakrát foukla dovnitř. Z pytlíku začal stoupat proužek dýmu. Zhluboka jsem se nadechla.

"...už nikdy." Posměšný úšklebek na Kýtově tváři se rychle změnil v nechápavý výraz. Držela jsem amulet za šňůrku: "Kluci pozor!" Každému jsem ho strčila rovnou pod nos. V tom jsem ucítila chlad, který se mi roztahoval po vnitřní straně kůže a kolem srdce.

"Áá, konkurence. Něco jsem tušil, jen tak vědět kdo," triumfálně zvolal Kýta. Tleskl dlaněmi. Ucítila jsem, jak se mi rosolovatí svaly. Sundala jsem si rychle prsten z malíčku a hodila jej vysoko do vzduchu. Vamaca mue, zašeptaly mé rty.

Úleva přišla v zápětí. Roztočila jsem amulet a mrštila jím po zombi. Pak jsem ukázala rukou na Kýtu. Kýta ztuhl. Sumec se s nepřítomným výrazem otočil k němu.

"Na ně!", zařval Kýta," Po nich! Poroučím ti."

Dráha, po které se zombi pohyboval, nenasvědčovala, že by ještě dal na jeho povely. Na nic jsme nečekali a rozběhli jsme se směrem ke srubu. Ještě jsem se zastavila. Kýtův stín-démon hrál na jistotu: když ne nás... Zombi se pomalu blížil a Kýta jen stál a blekotal: "Pomoc. Já nic. To přece...jenom..." Rozběhla jsem se znovu za klukama.

Vyděšený Chaluha zuřivě cloumal petlicí. Dveřmi, které rozrazil silným kopancem, jsme doslova vpadli dovnitř. Kluci hned přirazili dveře a poslepu je zašprajcovali vším, co jim přišlo pod ruku. Zvenku se ozýval příšerný řev. Muselo to Kýtu čtvrtit za živa. Za chviličku už bylo ticho. Ne lesní ticho nad ránem. Úplné ticho, v němž není ani dech slyšet. Stín a stín.

Slabé světélko digitálek bliklo v koutě místnosti.

"Sou dvě pryč," hlesl Chaluha a já ucítila na tváři Mirkův dech. Objali jsme se. Složila jsem mu hlavu na rameno a snažila se na nic nemyslet. Za slabé dvě hodinky vyjde slunce. Zvenku se ozvalo nejisté zacvrčení nějakého hmyzu.

 Zpátky