Město v poušti

Kočas 1994

Všechno zachvacoval jeden oheň. Žhavý písek mu pronikal do bot, horký vítr vysoušel kůži, zanechávaje za sebou krusty solí, slunce mu svými prsty mířilo do očí a žár hořících trosek letadla mu serval ze zad košili. Brodil se, klopýtal, kašlal, zakrývaje si obličej. Mohutná exploze jej mrštila vstříc tisícům kapek rozžhavené pouště. Plameny se rozhučely ještě mohutněji a celý svět se propadl do tmy.

Opatrně otevřel oči. Teď se třásl zimou. Obzor plál rudě západem slunce a hvězdy pomalu pokrývaly oblohu. Cítil chlad a křečovité záškuby na popálené kůži. Opodál v přísvitu doutnaly rozervané pláty jeho stroje. Chtěl vstát, ale byl nucen znovu rychle ulehnout. Slabostí se mu podlomily nohy. Nebe se zatočilo. Strašná bolest. Zalehl a čekal na úsvit.

Nafialovělý obzor pomalu oranžověl a žloutl. Nedaleko, se slabým skřípotem, se provlnila rohatá písečná zmije. Lekl se. Zmije však nevšímavě zanechávala v písku svá 'S'. Opřel se o ruce a dřepl si. Sykal bolestí. Celými zády a levým ramenem mu procházely armády mravenců. Vstal. Hlasitě mu při tom zakručelo v břiše. Ohlédl se a spatřil žalostnou kovovou kostru, očazenou a pokroucenou. Rozhlédl se. Písek se lhostejně převaloval po dunách v náručí ranního vánku a slunce do něj nelítostně pražilo. Zaclonil si oči a pomalými kroky se vydal pouští.

Šel pomalu. Tělo pokryté prachem, zaslepené oči vnímaly jen mihotavé přízraky. Suché a žluté.

Šel odevzdaně. Stopy se zvolna ztrácely, jednolitá masa písku bez sebemenšího detailu.

Šel nikam.

Zastavil. Zavřel oči. Pod víčky mu tančily barevné obrazce. Pokusil se, přes bolesti, narovnat. Upravil si zbytky uniformy tak, aby chránily co nejvíc těla. Otevřel oči a zahleděl se k obzoru...

Vykřikl a vzápětí se zběsile rozběhl vpřed. Těžké nohy zvedal vysoko. Písek hladově polykal jeho kroky. Pak hlasitě zaúpěl a zhroutil se. Promnul si pálící oči a znovu vzhlédl. Skutečně tam seděl...

Před ruinou domku, muž cosi míchal v plechovém hrnku postaveném na kamenech. Měl na sobě potrhanou uniformu německého letectva. Letectva císaře Viléma II. Opodál stála skupinka jiných mužů a živě debatovala. Alespoň podle pohybů úst. Nebylo však nic slyšet. Siluety postav měly z blízka nejasné okraje. Chtěl se dotknout letcovy hlavy. Ruka mu prošla skrz. Sten mu uvízl na popraskaných rtech. Vidiny.

Potloukal se mezi těmi stíny. Scéna představovala pestrou směs vojáků různých válek. Vydechl. Polorozbořené zdi snad byly kdysi beduínskou vesnicí. Dnes jimi procházel a sledoval hemžení.

Slunce už mířilo za siluety domků, když tu, za jednou zříceninou, uviděl studnu. Pramen vytékal korýtkem do kamenné nádržky, na zemi stálo několik džberů. Pohled na vodu mu přilepil jazyk k patru. Pocítil prudké sevření v krku. Došel až k prameni. Když mu noha pronikala přízrakem jednoho z mihotajících se džberů, nenarazila na žádný odpor. Přiložil dlaně k sobě do tvaru misky. Přibližoval je pomalu k neslyšnému čůrku vody. Chvějící se dlaně mu překvapivě naplnil chladivý pocit. Lačně se napil. Znova. A znova. Ucítil tlak na nártu nohy. Podíval se dolů.

Dřív, než si uvědomil, co vidí, ozval se za jeho zády hlas: "Vítám, tě. Já jsem Dieter."

Trhnutím otočil hlavu. Protáhl obličej v grimase bolesti a překvapení. Za ním stál muž, kterého předtím viděl vařit, a napřahoval k němu ruku k pozdravnému gestu. Otočil se celý. Spadlý džber zarachotil. Jeho ruka, vlhká od vody, se setkala s druhou.

Proti obloze, zbarvené nízkým sluncem, bylo vidět dva vojáky podávající si ruce. Obrysy jejich těl se téměř neznatelně vlnily v chladnoucím vzduchu.

 Zpátky