Kdo jsi?

Bouřenoš ječel nadšením. Černé ostří runového meče hladově chlemtalo duše pobíjených bojovníků Řádu. Elrik ječel s ním. Nevnímal vyděšené oči těch, jejichž duše nenávratně pohltí Černý meč. Příval síly z uchvácených duší jím třásl jako zimnice. Téměř průsvitná albínova kůže zrůžověla proudící krví, bílé vlasy mu vlály jako chochol přilby. Elrik spolu s Bouřenošem, jedno tělo, tančili tanec smrti v řadách mužů, odhodlaných nechat se pobít ve jménu Pánů Řádu.

Meč znenadání zmlkl. Erik se se zatnutými zuby překvapením zastavil. Nohama hledal oporu v drnech rozryté země, zbrocené loužemi krve. Náhlé ticho přerušil příchod Bílého.

Majestátný jako hora stál Bílý před Elrikem. Pověstný král z roviny Atel. Traduje se mezi otroky Všech Pekel, že sám jeden Pán Řádu obětoval svou moc, aby se tento král kdysi mohl postavit hordám Chaosu a od té doby vyšel z každé z bitvy neporažen. Elrikovy rudé oči byly oslepeny jasem zbroje, Bílého obličej sám zářil jako všechno stříbro světa a meč, o nějž se opíral, pak jen umocňoval dojem sebejistého válečníka.

"Přišel čas, Elriku z Melniboné, aby poslední zbytky zkažené krve plemene Dračího ostrova vsákla země a tak navždy zmizela ze všech rovin. Boj Řádu je spravedlivý a vítězství bude nakonec naše, nehledě na marné pokusy tvých zotročovatelů."

Bouřenoš se už vzpamatoval z překvapení. Začal si tiše broukat. Temná píseň byla čím dál hlasitější. Elrik znovu ucítil jeho vůli. Sežrat. Pohltit. Zničit. Meč ho neodolatelně táhl k Bílému.

"Možná máš pravdu, to opravdu nevím, "odpověděl na výzvu Melniboňan, "sám jsem zasvětil svůj život hledání spravedlnosti. Jedno však vím jistě, jen jednou bylo souzeno, aby držitel černého meče prohrál. A to se již stalo, když jsem porazil svého bratrance Yyrkoona v Pulzující sluji. Duše tvůrce mečů, jež by mohla zvrátit tento osud, byla první obětí svého výtvoru. Obávám se, že pokud se mnou začneš bojovat, prohraješ."

Hladový meč se prudce vymrštil a strhl Elrika s sebou. Bílý nezaváhal ani chvíli a pohotově útok vykryl. Sám pak ostře zaútočil proti odhalenému Elrikově boku. Z meče projela Elrikem mohutná vlna zuřivosti. Vzápětí pak se Bouřenoš zdánlivě odmlčel. Čepel klesala k zemi. Bílý vítězoslavně pozvedl meč k poslední ráně, neboť se domníval, že protivník už umdlévá a nemá síly na další boj. Opravdu netušil, jakého má soupeře.

Hrot Bílého meče se blížil k Elrikovu srdci. Bouřenoš náhle prudce zavyl, vymrštil se, odsekl Bílému obě ruce i s mečem v zápěstí, obloukem se zvedl vzhůru, přiměl Elrika udělat obrat a pak se vnořil do odkrytých zad rytíře. S mlasknutím spočinul uvnitř. Duše Pána Řádu, na okamžik uvolněná ze smrtelného těla, byla v okamžiku příštím pohlcena bezednou temnotou Černého meče.

Obrovský poryv energie s Elrikem mrštil zpět. Zmatení vojáci bezhlavě prchali, mrtvola Bílého sebou cákla do hustého bahna krve a hlíny. Elrik se zprudka nadechl, až ho zabolely plíce. Držel teď hromovým hlasem zpívajícího Bouřenoše v levé ruce a druhou tápal za zády, hledaje pomyslnou oporu.

Nad plání, vprostřed modré oblohy, objevilo se žhavé oko. Arioch, kníže Chaosu, přišel zhlédnout výsledek staré dohody. Jeho otrok Elrik teď vykonal to, čemu se celou dobu zpěčoval. Nikdy doopravdy nezískal nad mečem moc a Arioch to věděl. Bylo třeba jen čekat na příhodnou chvíli. Ještě jednou zálibně pohlédl na studené tělo Bílého a pak na svého nejsladšího otroka. Oko se opět zavřelo a oblohou se znovu rozlila modř dne.

Jedno ale ani sám Pán Chaosu netušil. Zmizením duše jednoho z Vyšších vznikla Nerovnováha, která pohnula drahami všech rovin Bytí, vznikly nové průchody a staré se navždy uzavřely, stezky byly přetrhány a s nimi i svazky jak Pánů Chaosu, tak i Pánů Řádu. Jeden z nových průchodů se otevřel přímo za Elrikem a ten, ještě zmateně tápající, jím propadl do jiného jsoucna.

Bolest mu vystřelovala z levého ramene do celého těla. Jakýkoliv pohyb mu vháněl slzy do očí. Opatrně otevřel oči.

"Už jsem si myslel, že budeš spát navěky." Hlas jako by přicházel ze všech směrů, zvenčí i uvnitř hlavy. Když Elrik otevřel oči více a nepatrně pohnul hlavou, zjistil, že to k němu mluví nějaký stařec. Ještě než byl nucen oči znovu zavřít, všiml si hustých bílých vousů a vlasů, stejně jako i rudých očí.

"Kdo jsi?" zašeptal melnibonský král.

"Já? Nevím. Já jsem ten, kdo je. Víc ti říci nemohu. Víc toho totiž o sobě nevím."

Příjemný chladivý pocit nyní začal rozrážet hráze bolesti a spolu s ním se do Elrikova těla začal vracet život.

"Tvůj meč má divné zvyky. Nejprve se sápal na mne a pak málem zabil tebe. Myslím si, že i pouhé jeho škrábnutí ti připravilo tvrdé chvíle." Elrik se otočil a spatřil hluboký šrám na levém rameni. Bouřenoš zaútočil na něj? Co tak hrozného se mohlo stát?

"Omlouvám se, pane, ale muselo se stát něco velmi zvláštního. Ještě před chvílí jsem bojoval s Bílým a teď...kde to jen jsem..." Elrik ucítil slastnou tíhu únavy, která se na něj snášela jak sníh v husté chumelenici. Rád jí podlehl.

Když se probudil, spatřil starce, jehož si matně vybavoval, jak sedí u ohně a připravuje zaječí pečeni.

"Vstávej, Elriku, nebo promeškáš oběd!" Takové pozvání nešlo odmítnout, už teď se mu sbíhaly sliny při pomyšlení na propečené maso. Elrik se váhavě zvedl a vstal. Krom lehkého brnění a svědění v rameni se cítil fit. Bouřenoš tiše odpočíval v trávě. Když se albín rozhlédl, zjistil, že jsou uprostřed velmi hustého lesa. Nedaleko stál starý majestátný, uschlý a vykotlaný dub. Koruny okolních stromů byly tak obrovské, že přítomnost slunce nad nimi připomínala jen tma hlouběji v lese. Přidřepl si k ohni a nechal se opájet vůní, linoucí se z pečícího se zajíce.

Teprve teď si uvědomil, že více jak den neměl své byliny a přesto necítí slabost. Stařec byl asi nějaký lesní mudrc a rozpoznal Elrikovu slabou krev.

"Kdo jsi?" zeptal se Elrik.

"Už jednou jsi se ptal a já už ti jednou odpověděl, "stařec otočil zajíce na druhou stranou. "Nevím," pokrčil rameny.

"I když nevíš, kdo jsi, díky bohům, že umíš ošetřovat rány, "zasmál se Elrik, "to tě staví nad úroveň těch, kdo tvrdí, že vědí, kdo jsou, a přeci nic rozumného neumí."

Stařec se pousmál.

"Zdá se, že jsme stejného rodu, všiml jsem si tvých očí, když jsi na mne poprvé promluvil."

"Ale kdež, "mávl rukou stařec, "nedej se mýlit. Jen se mi líbily. Tvé vlasy též." V tom se starci oči zbarvily do hněda a vlasy zčernaly jako noc.

Elrik vyjeveně zíral.

"Je to zvláštní, což? Umím takové podivné kousky a nevím, kdo jsem? Asi mi moc nevěříš, Elriku?"

"Věřím - nevěřím. Vyléčil jsi mi rány. Bylo-li to jen proto, že si mám užít onačejších radostí, budiž. Už jsem se vysekal z horšího. Jsem sluha Chaosu, těžko mne co překvapí."

"A to já jsem jen svůj vlastní sluha, "opáčil stařec. "Nic se neboj, nemám v úmyslu lechtat tě žhavým železem nebo co je ve zvyku při podobných kratochvílích. Vlastně hodlám tě ještě obdarovat, než se rozhodneš mne opustit." Stařec si stoupl a začal odříkávat nějaké zaklínadlo. Ač Elrik neznal jazyk, jímž stařec mluvil, a nebyl to žádný z magických jazyků, tím si byl Elrik jistý, každé slovo se mu vepisovalo do paměti a zářilo v ní jako kapka rosy na stéblu trávy. "Jednou ti toto kouzlo přinese vše, po čem toužíš. Ale až tehdy, až pochopíš proč, králi Melniboné. Pravda není na ničí straně. Není Pánů Řádu, kteří si myslí, že ji lze diktovat. Není ani Pekelných Knížat, kteří jí pohrdají. Nikdy nezvítězí jeden nad druhým. Prostě to nejde. Je jen jedno bytí a to je tou pravdou. Jenže to netuší ani jedni, ani druzí." Stařec se opět posadil k zajíci.

Elrik měl o čem přemýšlet. Ano, proč opustil Dračí ostrov, zanechav tam svou Cymoril a mocichtivého a pokořeného bratrance Yyrkoona? Proč se vydal do Mladých království? Chtěl je přece poznat. Chtěl, aby se Melniboné zbavilo prokletí služby moci. Hledal spravedlnost.

Stařec utrhl velký list lopuchu a položil na něj zajíce. Gestem nabídl Elrikovi první sousto. Ten ukroutil zadní stehno a pustil se do něj.

Zbavit se toho hrozného prokletí, znovu se mu myšlenky rozběhly hlavou, tisíciletého prokletí, ženoucího Melnibonské do nesčetných válek o ovládnutí světa. Jak se ho ale zbavit? Co mínil stařec tím, že pravda není ani tam, ani tam? Že jedna strana druhou nikdy nemůže neporazit? Co je to jedinou pravdou, jež obsahuje dobré i zlé?

Elrikovi bylo najednou vše jasné. Už věděl, kde je a kdo je onen Bezejmenný. Poznání mu vytanulo v mysli jako slunce nad obzorem. Teď stačí jen pomyslet a ...

Majestátný jako hora stál Bílý před Elrikem.

"Možná máš pravdu, to opravdu nevím," odpověděl mu na výzvu Melniboňan, "sám jsem zasvětil svůj život hledání spravedlnosti. Jedno však vím jistě, jen jednou bylo souzeno, aby držitel černého meče prohrál. A to se již stalo, když jsem porazil svého bratrance Yyrkoona v Pulzující sluji. Duše tvůrce mečů, jež by mohla zvrátit tento osud, byla první obětí svého výtvoru. Obávám se, že pokud se mnou začneš bojovat, prohraješ."

Hladový meč se prudce vymrštil a strhl Elrika s sebou. Elrik to však čekal. Už věděl, co vlastně hledá a čeho je třeba dosáhnout. Ne spravedlnosti, ale rovnováhy!

Už věděl, co musí udělat. Pravou rukou stáhl meč na stranu. Bílý zaváhal. Pomalu zvedl meč k obraně. Bouřenoš zklamaně zaštkal. Cítil ale Elrikovu vůli silněji, než on jeho. Elrik se narovnal, ostří meče namířil k zemi a drže jej pevně oběma rukama za jílec, vrazil ho do země.

Hrot Bílého meče se začal blížit k Elrikovu srdci. Bouřenoš skučel zabořen v hlíně. Elrik mu nedal novou šanci. Bílý byl stále zmaten. Odtáhl meč a pohlédl Elrikovi do očí. V tom okamžiku, kdy se střetly jejich pohledy, vzpomněl si Elrik na slova Bezejmenného.

"Už nikdy nepozvednu meč než v sebeobraně." Jeho rty začaly odříkávat zaklínadlo, jež ho Bezejmenný naučil. Levá ruka pak formovala kouzlo do podoby černé truhly. Pravou rukou pak musel držet protestující černý meč. V okamžiku, kdy bylo kouzlo hotovo, švihem vrhl Bouřenoše dovnitř. Truhla se bleskem zavřela. Začala se zvolna zmenšovat, až nakonec s tichým cinknutím zmizela. Splnila se tak stará věštba, zaznamenaná v Kronice Černého meče. Nyní byl konečně zproštěn závazku k Ariochovi a k Chaosu. Nekonečná řada neoplacených služeb a planých slibů byla u konce. Pocítil příjemnou závrať.

"Vracím se domů, milovaná Cymoril, vracím se k tobě, drahá, vracím se jako nový král, král nového Melniboné," pohlédl na Actorius zářící na jeho prstě. "Rubínový trůn teď bude skutečným trůnem světa a všech národů v něm."

Kdo je to? Nemocný král,
poslední syn, v Snícím Městě bdící,
milující, ztracený, hledající,
obelhaný, umírající, odhodlaný.
To, co tě tíží, odlož,
čistý pohár pro nové víno,
nové slunce pro starý svět,
sám sebe se ptej:
Kdo jsi?


Z Kroniky Černého meče

 Zpátky