Dvůr

„Takže,“ zahlaholil bodře magistrátní úředník, „klíčky jsou vaše!“

Potom teatrálně upustil svazek do Edvardovy natažené dlaně. Ještě pokynul rukou směrem ke dveřím, zazubil se, otočil na podpatku a hbitě se vzdálil. Zůstali stát osamoceni před vínově rudými dveřmi, které vedou do jejich nového bytu.

‚No, novej…’, smutně si povzdechl Edvard, když otvíral dveře. Vstoupili do malé předsíňky, velké tak na dvě stojící osoby. Věšák na zdi, vestavěná skříň. Jedny dveře do kuchyně, druhé do pokoje, třetí do koupelny. Tohle jednoduché schéma si pamatoval z jednání o přidělení tohoto bytu. Teda, bytečku.

Sabina se rozbrečela snad hned potom, co zavřeli vstupní dveře. Tiše mu vzlykala na rameni a on ji jednou rukou držel za paži a druhou hladil po vlasech. ‚Bečet zrovna nemusí,' komentoval to v duchu. ‚Není to žádná sláva, náš starej byl lepší. Šak taky proto sme teď tady…’ Snažil se ji chlácholit a nenásilně ji popošťuchoval směrem do kuchyně. Krom jednoduché linky byl byt prázdný, zítra jim přivezou ten ubohý zbyteček nábytku, které zachránili před exekutorem.

„Tak už nebul,“ poplácal ji po zádech, „nech si něco na horší časy.“ Sundal si z ramen její ruce a porozhlédl se. Přistoupil k oknu a pohlédl na plouživou a mělkou řeku, která jim tekla za domem. Za jejich novým domovem.

Na ulici nesoucí honosné jméno Dvůr město postavilo podlouhlý trojdům sociálních bytů podobný hradbám se třemi věžemi. Nacházel se ve Vystrkově, kam ani lišky nepáchnou, nicméně v dosahu hromadné dopravy, dokonce s romantickou říčkou, kolem níž se dalo procházet příměstskými ruinami opuštěných továren. ‚Furt lepší to než kriminál pro dlužníky,' zhodnotil situaci, když se odvrátil od okna a šel za Sabinou do pokoje.


Edvard seděl v pokoji a civěl na bednu. To teď dělá vždycky, když přijde z práce. Oba dva makají, podstatná část jejich výdělků padne na splácení zbytku dluhů. Soud je chrání před dalšími chybami tím, že si věřitelé berou své peníze dřív, než se ocitnou na jejich kontě. Kde nic není… Vešla do kuchyně, kde rozmrzala kýta na jejich slavnostní večeři. Aspoň tohle si můžou dopřát. Už jsou spolu osm let a pomalu měsíc v novém.

Došla k lince. Ze šuplíku vytáhla dlouhý ostrý nůž. Položila jej a sáhla po mikroténovém sáčku, v němž maso leželo na talířku. Vytáhla ho z loužičky krve a vody, a otevírala sáček, aby z něj maso dostala. Z jeho útrob se vylila další dávka červené břečky a spolu s tou jsoucí už v talíři, přetekla a tenký čůrek si to šinul ke kraji linky.

„Sakvaš,“ zaklela. Položila maso do dřezu a sáhla po hadříku. Sehnula se a… zírá na rudé kapky, které se po dopadu na zem tiše vsakují a rozplývají na zelenkavě šedých kachličkách. Na podlaze po nich nezůstávala ani stopa. Chvíli ještě civěla na ten podivný jev. Pak se ale vzpamatovala a vlhkou žínkou zastavila narudlý proud. Přehradila mu cestu a stírala jej směrem k talířku. Vytřela jej a vyždímala do výlevky. Poslední kapku, která visela z rožku modrého hadříku, nechala skanout na podlahu. Sledovala celou její dráhu. Kapka bezhlučně dopadla na zem a rozpila se a zmizela v umělém kameni podlahy. Jakoby z dálky se ozval hluboký výdech a celý dům se nepatrně zatřásl. Ztuhla a nemohla se pohnout. Pro ni samou utíkaly dlouhé minuty, na obrazovce televize však sotva stačil útočník Slavoje Praha napřáhnout nohu ke kopu. Cukla sebou, podívala se na žínku v ruce. Zatřepala nevěřícně hlavou. Ještě jednou se na ni podívala a zmáčkla ji. Nic. Hodila ji do umyvadla a začala porcovat maso. Jak se dostala do rytmu, začala si broukat.


Stál proti zrcadlu v koupelně a vytíral si z očí ospalky. Přejel si rukou po třídenním strništi a s úšklebkem sáhl po pěně na holení. Pustil proudem vodu. Navlhčil si tváře a napatlal si obličej, popadl holení a začal automatickými tahy stírat vrstvu pěny spolu s vousy pod ní. Oplachoval břity a znovu nasazoval ke kůži jako stěrku na špinavé okno. Kritické místo kolem hrany brady a čelisti projížděl opatrně, i když vytušil, že se zase pořezal. Opláchl si zbytky pěny a na pravé straně mu vykvetl rudý květ z drobné řezné ranky. S úsměvem nabral kapičku krve na špičku ukazováčku a prohlédl si ji. ‚Bez tohodle to snad ani nejde,' pomyslel si. Maličko se zapotácel, ještě úplně neprobuzen, a rukou se opřel o kachlíky na zdi koupelny. Světle modré, laciné a dosud zářivě čisté. Náhle zpozorněl. S nakrčeným obočím a pootevřenými ústy pozoroval stále úplně čisté místo na zdi, na kterém ale měla být krvavá šmouha. Jenže nebyla. A na prstě už také nebyla ani stopa po krvi. Znovu koukl na zeď. Znovu na prst. ‚Blbost,' prudce si vydechl. Chtěl už už jen vypnout vodu a uklidit holení. Ale zastavil se. Našpulil na sebe znovu bradu v zrcadle a nabral další kapku krve na bříško ukazováčku. Pomalu ji přibližoval k povrchu kachlíku. Těsně u něj, jako by to byl magnet, se kapka vypoukla směrem k němu a pomalu se do něj vsákla. Ne jako do nekvalitní keramiky, ale prostě v ní beze stopy zmizela. Přejel prstem po tom místě a necítil nic než hladký povrch. Chvíli tak jezdil prstem sem a tam. Pak nabral kapku vody a nanesl ji prstem na stejné místo. Nic, kapka zůstala kapkou a pomalu stékala dolů. Kousl se do rtu a ztuhnul. Kdyby ho nezačal ret bolet, asi by tam stál dlouho. Pak si ale uvědomil, že musí být v práci včas a rychle se vzpamatoval. Ještě když odcházel z domu, stále měl před očima tu kapičku krve, jak je pohlcována kachlíkem.


Bydleli už v domě dva měsíce. Začal vlhký a studený podzim. Vraceli se zrovna z města, z nákupu. Procházeli chodbou od schodiště a stěny jim vracely zvučnou ozvěnu. „Všim sis, že tady kromě nás asi nikdo jinej nebydlí?“ nadhodila Sabina.

„Všim,“ pokýval hlavou. „A díky tomu blbýmu systému s domovním telefonem, jakože dole nejsou zvonky s ménama, ale jen ten číselník a mluvítko, a taky proto, že tady dole u schránek sou jen čísla bytů, sakra nemáme šajn zistit, jestli tu je ještě někdo jinej, když ho nepotkáš…“

„A to sme nepotkali.“

„...no, nepotkali, nebo nebudeš šmírovat za dveřma, páč jmenovky tu taky nejsou.“

„Ale sou tady na to ty, chlívečky, rámečky na papírky s ménama.“

„Jo, jenže nikde ty ména nejsou a ten ouřada nám říkal, že to nemáme používat, že to město nechce.“

„Proč asi? Sme tu snad v kriminále?“

„Skoro jo,“ ušklíbl se, „jen bachaři sedí v kanclu na magistrátě.“

„No jo,“ pokývala hlavou.

Jak tak šli chodbou, Edvard řekl: „Co když prostě někdo bydlí někde vedle nás a my nemáme šajn, protože prostě chodí domů jindy nebo nechodí moc ven?“

„Taky sme tady nikoho neslyšeli, ani nad náma, ani vedle, ani v bytech, kolem kterejch chodíme.“

Pokýval souhlasně hlavou. A pak přešel jejich vchod a zastavil u následujících dveří. Pak ještě u dalších. Na nich mu uvízl pohled.

„Pocem,“ kývl po chvíli na Sabinu, která už otvírala u nich. Pak kývl hlavou směrem k těm dveřím. „Poď se podívat.“

Odložila tašky, došla k němu a spatřila to, co ho zaujalo. V malém kovovém rámečku jmenovky byl vidět zbytek odtržené samolepky. Kousek tak malý a skrytý v rohu, že jej bylo snadné přehlédnout.

„Tady někdo musel bejt,“ řekl Edvard, když oba přestali zírat na ten kousek papíru.

„Nebo ještě je,“ zašeptala Sabina.

„Tak zazvoníme,“ a stiskl tlačítko zvonku. Zpoza dveří se ozval zvuk zvonku nepříjemně rozbitý o holé stěny bytu za nimi. Zazvonil ještě jednou, když se uvnitř nikdo neměl k otevření. Krom onoho děsivého opuštěného zvuku nic.

„Nikdo tam není,“ uzavřela to mírně znejistělá Sabina, „poď domů.“ Oba se otočili a mlčky odcházeli.


Vešla do dveří a už z předsíně volala: „Sou tady!“

„Kdo?“ odpoutal se od obrazovky.

„No, další lidi,“ setřepala boty.

„Jaký…,“ došlo mu. „Kdo?“

„Úplně v přízemí. Taková stará babka. Asi sama.“

„Poď, deme,“ vyskočil od televize, vzal ji za ruku a doslova ji vlekl.

„Počkej, musím si vzít papuče,“ zaprotestovala.

Vyrazil z bytu hnán iracionální touhou spatřit tu ženu. Proč ale? Odpoví mu? Bude mít odvahu se zeptat?

Zazvonili.

„Kdo je?“ ozval se zvučný hlas zpoza dveří.

„Sousedi. Dobrý den. Sme sousedi, ze třetího. Menuju se Sabina.“

„Já sem Edvard.“

Ze škvíry ve dveřích se na ně dívaly dvě zvídavé, jasné oči za skly staromódních brýlí. „Á, já už tady dlouho nikoho neviděla.“ Pak se zarazila. Chvíli na sebe koukali tou štěrbinou. „Tak pojďte dál.“ Zaharašil bezpečnostní řetěz a dveře se otevřely.

Babčin obývák byl přecpaný věcmi, až se oba divili, jak se tam vejde ona sama. Na zdech visely kýčovité krajinky a asi dva koberečky, nábytek z tmavého dřeva vytvářel dojem hradby, do níž byla babka uzavřena. Za chvíli se vrátila se třemi porcelánovými koflíky, z nichž se krom husté páry linula vůně silné kávy. Podnos měl i jakési druhé patro pod plochou s šálky a tam se skvěl na talířcích jemně cukrem poprášený závin.

„Nenechte se pobízet, kuchtění je snad má poslední zábava,“ s těmito slovy položila podnos na stolek a jala se vykládat jeho obsah ven.

Edvard neváhal a vrhl se na štrúdl. Zdravě si ukousl, až se zvedl malý obláček moučky: „Perfektní!“ Vysloužil si za to Sabinin přísný pohled, ale i s bílými fousy se na ni usmál a během chvilky svůj kousek dojedl.

„To sem ráda, že vám chutná, v kuchyni je toho ještě celý plech, takže si klidně skočte pro nášup. Já radši posedím,“ dodala.

Sabina usrkla kávy, obdivně pozvedla obočí a zeptala se: „To tu bydlíte takle sama?“

„To víš, děvče,“ odpověděla babka, „stará bába jako já, děti si vzpomenou tak na vánoce, peněz pomálu. Muž odešel už před deseti lety. Myslela jsem si, že to nezvládnu, ale život má svou vůli a tak sem pořád tu. A co vy, děti, co vy v tomhle domě duchů?“ ‚Duchů?' podívali se na sebe Edvard se Sabinou.

Pak ale mávl Edvard rukou: „Ále, pech…“

„Špatně sme odhadli situaci,“ upřesnila Sabina. „Byli sme nadšený, chtěli sme všechno a hned. Plány, sny… a já sem sekretářka a Edvard strojní zámečník.“ Dramaticky se odmlčela a držela si šálek pod spodním rtem.

„No, zkrátka vám povím, jedna hypotéka a dvě půčky,“ zašklebil se Edvard. „A dneska? Dluhy máme furt, ale nový už dělat nemůžeme. Soudní vyrovnání s věřiteli. Exekuce,“ zamával rukama, až se praštil o příborník. Brnící prst si dal do úst. „Malý byt v tomhle, jak říkáte, domě duchů, ale jinak vše při starým. Sny vám ani exekuce neveme.“ A položil Sabině ruku na koleno. Ta se na něj takřka překvapeně podívala, ale i jí pohled zjihl. V tomhle pokoji, tady a teď si zase připadali jako před těmi pěti šesti léty, když své chození přeměnili na partnerský vztah.

„Ano ano,“ pokývala hlavou babča. „Někdo má nad sebou soudce, někdo stáří. Vyjde to nastejno,“ zasmála se.

Seděli a povídal o tom i tom. Čas ubíhal takřka neznatelně.

„A kdeže to tu bydlíte?“ zeptala se.

„Ve třetím, ve dvacet trojce,“ odpověděla.

„Ale…,“ po tváři staré paní přeběhl překvapený výraz. „Ale…,“ nedořekla.

„Na našem patře už nevíme vo nikom jiným,“ dodal Edvard.

Paní jakoby stále zmatená chtěla něco říci, ale kromě otevřených úst jen složila ruce do klína, propletla jejich prsty. Pozornější by viděl, jak jí zbělaly klouby. Nakonec řekla jen: „Také o nikom jiném nevím. Tedy teď kromě vás.“ Pak se zvedla a šla do kuchyně.

Edvard se Sabinou na sebe pokrčili rameny a Edvard chtěl něco zašeptat, jenže to už paní byla zpátky se třemi stopkami voňavého likéru. Postavila je před ně. Zůstala stát: „Tak hlavně na zdraví.“ Zvedla pohárek a vypila jej naráz. Oni dva též vstali, pozvedli v odpověď své číšky a také je vypili do dna. Atmosféra se zase uvolnila, sedli si a povídali.

Edvard se jakoby mimochodem podíval na hodinky, jemně drcl do Sabiny a pohybem hlavy jí naznačil, že by měli jít. Paní gesto zahlédla, usmála se, zvedla se a rukou jim naznačila směr do předsíňky.

„Tak na shledanou!,“ loučili se rukou podáním. „Jéje, málem sme zapomněli. My sme Sabina a Edvard Latkovi.“

Stará paní se usmála: „Trmanová, těší mě!“ Na chviličku se otočila a pak jim mezi dveřmi podala svazek větviček. Edvard si jej vzal a takřka nevěřícně se na něj podíval. „To si pověste někde doma, někde v klidném místě, čistí to vzduch.“

Už byli skoro otočeni k odchodu, když tu se zeptal: „Nevíte, proč se to tu jmenuje Dvůr? Nedává to žádnou logiku a na fantazii magistrátních úředníků nevěřím.“

„To s tou fantazií máte pravdu,“ řekla neobvykle tiše paní Trmanová, „ono se to jmenovalo dříve Jateční dvůr. Tady kdysi stála jatka, víte?“ A jak doříkávala větu, pomalu šokovanému páru zavírala před nosem dveře. Ještě chvíli stáli, než se mlčky vydali zpátky do třetího patra.

Když až dosud mlčky vystoupali do svého patra, protrhl Edvard ticho: „Celkem správná bábi.“

„To jo,“ odpověděla Sabina. „Jen se tvářila tak děsně tajemně, když sme zmínili, že nemáme žádný sousedy.“

„Jojo, všim sem si. Jakoby něco věděla a nechtěla to říct.“

„Ještě jedna věc mi vrtá hlavou,“ řekl a zvedl větvičky, „tohle. A jak je měla všude, tyhle suchý větvičky.“

„I s uschlým listím, že jo? Určitě je tak trhala schválně.“

„A některý ty bez listí byly jako vohořelý. Podívej, i tahle je.“

„Vohořelý? To sem si nevšimla.“

„Málos jezdila na čundry. Vohořelá větev má trošku jinou barvu kůry než jen uschlá. Jo, a je taky zuhelnatělá, třeba na boku.“ Sabina ho v hraném rozhořčení dloubla do žeber. On se jen smál.

„A taky to s těma jatkama je taky maso,“ řekl napůl duchem nepřítomný Edvard, poslouchaje tupou ozvěnu na chodbě.

Sabina se začala, i když trochu nervózně, smát. Přidal se k ní. Když vcházeli do bytu, bylo zase napětí to tam. Když vešel do kuchyně, takřka automaticky odložil svazek na okenní parapet a vzpomněl si na něj až později.

Leželi už v posteli. Skrze záclony prosvítalo bledé světlo sodíkových lamp. Slyšet bylo sotva znatelné hučení řeky, šumění větví a sem tam zvuk motoru auta jedoucího po mostě. Ani jeden z nich nechtěl nebo neměl co říct. Pak se otočil na bok. „Dobrou.“


Bylo zase jedno ráno. Z rozespalosti či kdoví proč, u močení seděl. Někde četl, že to prý odlehčuje prostatě. Ale třeba taky ne. Seděl narvaný v malém kamrlíku, kam stěží složil nohy. Jak tak seděl, opřel si hlavu o zeď. Jak byla místnost malá, skončil takřka s uchem přiloženým k ploše šedivé tapety. Čekal jenom zvuky domu, puštěnou vodu, hlasy nebo dusot po podlahách. Ne, doopravdy to nečekal. Věděl, že tenhle dům je pustý. Proto ho asi překvapilo funění, které se zřetelně ozývalo z nitra betonu a cihel. A nejen to. Zaslechl naprosto jasně dusání kopyt, zvuk kopytníka běžícího po udupané hlíně. Zaslechl zabučení? ‚Asi už mi hrabe z těch řečí vo jatkách', pomyslel si. Když tu se ke zvukům přidal i velmi nepříjemný puch, puch moče a výkalů. Takřka v sebeobraně se zpříma posadil a začichal. Ne, to nemůže být on. A do toho divný sladký smrad. Nemohl vědět, že takhle páchnou rozkládající se živočišné tkáně.


Byla utahaná z práce. V hlavě jí hučelo. K tomu v celém domě byl divný vzduch. Vlhký a teplý, dýchat se dal jen mělce. Slzely jí únavou oči. Hodila věci na postel. Dá si sprchu. Aspoň nějaký relax. V koupelně bylo taky divně. Otevřela okýnko, co bylo skoro u stropu, ale chladný vzduch z něj moc nepomáhal. Vysvlékla se tedy, vlezla do sprchové kouta. Zavřela dvířka, pustila vodu a nastavila si ji tak, aby nebyla moc studená, ale příjemně chladila. Pustila si ji shora na hlavu. Svět se ztratil za čůrky vody tekoucí jí z vlasů. Jak chtěla odložit hubici a vzít si sprchový gel, o něco zavadila. Zpočátku nic necítila, ale jak si začala roztírat gel po těle, všimla si, že v modré šampónu jsou i červené skvrny. Podívala se rozmazaným zrakem na ruku a viděla nevelikou ránu, ze které tekla krev. Krev spolu s mýdlem a vodou stékala dolů, ale zdálo se, že do odpadu teče jen pěnící voda. Vzpomněla si na scénu s masem a vyjekla. Odhodila plastovou lahvičku od gelu a chtěla rychle pryč. Otevřela dvířka sprchy. Obořil se na ni děsivý zápach. V té chvíli, kdy překračovala práh sprchového kouta, spatřila, jak ze zdi za čvachtavého zvuku vystoupila podivná zrůda. Neviděla toho moc, ale její barva byla zelenohnědá, podivně rozmazaná. Cítit ale byla jasně, jako tisíc let starý septik, plný hoven a kdoví čeho. Teď už zkoprnělá hrůzou zapomněla došlápnout až na zem a už zvedala druhou nohu. Ztratila rovnováhu a spadla. Ozvala se rána, tupá, a heknutí. Sabina ležela na zemi a z nosu jí tekla krev v tenkém praménku. Levou ruku měla zakleslou u zdi. Také odtud z hřbetu jí tekla krev. Všechna ta krev tiše mizela v kachličkách stěny i podlahy. Monstrum, které ji tak vyděsilo, se dobelhalo na svých kličkách smotaných střev se zbytky jiných vnitřností k místu, kde se vsakovala krev do podlahy. Stálo to tam na tom místě, skoro tiše, jen tu a tam se ozval mlaskavý zvuk přesouvaných vlhkých měkkých tkání. Stálo to tam. Spokojeně. Po chvilce se ze stěn začaly nořit jiné, tomu podobné bytosti. Všechny mířily k místům, kde byla krev pohlcována keramikou.


Edvard šel dnes domů dřív. Práce skončila, poslali je tedy domů. Zakázek je teď míň, přece tam nebudou cídit jen tak zbůhdarma vercajk. Jak tak stál u dveří do bytu a vytahoval klíče, zaslechl divný zvuk. Jako když někdo táhne mokrý hadr po kredenci. Podíval se tím směrem a uviděl kravskou kůži, staženou a rozprostřenou na zemi. Měla ještě hlavu, polorozloženou, s párem rohů. Byla divně vztyčená a jakoby za sebou tu kůži táhla. Kopyta na koncích drncala po dlaždicích. Hlava si to jistě mířila ke zdi. Do zdi. Pomalu v ní zmizela celá i s oháňkou. Jak tak zíral, došlo mu, že to má v bytě. Popadla ho omračující předtucha. Do bytu skoro vtrhl.

Mrštil tašku už v předsíni na zem. „Sabino! Sabčo!“ ječel. V pokoji ani v kuchyni nebyla. Jen hustý, smradlavý vzduch. Těžký, až ho srážel do kolen. Vzpomněl si na ohořelé větvičky na okně. Byly tam stále, lehce zaprášené. Popadl je a pevně sevřel v ruce. Otevřel dveře do koupelny a spatřil svou ženu a okolostojící přízraky, kteří mu nevěnovali pozornost. Vyzbrojen svazečkem od paní Trmanové, s odporem a hnusem sklátil ten nejbližší, mrštil jím o zeď, až se rozpadl. Jak přízrak padal, vsakoval se do stěny a zmizel. Teď si ho všimli. Popadl její tělo a vynesl ho ven. Vážilo snad tunu. Ruce jej neposlouchaly, bolely, taky záda, kolena. S nejvyšším vypětím ji položil v pokoji na postel. Krev jí stále tekla. Vzal to nejbližší, polštář, serval z něj povlečení, otíral jí rány. Tu na ruce jí zavázal. Pod hlavu jí dal vysvlečený polštář, snad to krvácení zastaví. Trochu se uklidnil, ale děsivá atmosféra to nedovolila úplně. Pak v náhlém jasném okamžiku, když zíral na větvičky paní Tomanové ve své ruce, popadl ho překvapivý nápad a hnal dopředu.

Dávil. Stál opřený o zeď a zvracel naprázdno. Věděl, že to udělá, ale něco mu odčerpávalo sílu. Puch hniloby a vyvržených vnitřností byl hustý jako voda a bránil pohybu, bránil vůli. Nakonec se pohnul. Spadl, uklouzl, ale snažil se držet rovnováhu. Smýkal se chodbou ke schodišti. ‚Du vůbec dobře?' zazmatkoval a snažil se v té smrduté tmě zahlédnout alespoň něco. Ač na chodbě svítila všechna světla, neviděl nic. Viděl jen rozmazané stíny, míhající se kolem něj. Zmateně se rozhlédl, ale pak se vydal vpřed. Tápal, padal. Zvedl se a zase šel. Na schodech sjel po zábradlí. Koleny dřel po zemi a rukama křečovitě svíral kovovou tyč. Pak zahlédl před sebou tmavší nehybnou skvrnu. ‚Asi východ.' Skoro skokem proti ní vyrazil. Dveře kladly odpor, jakoby procházel chlopní z tuhé tkáně, pružné a pevné. Prorazil ven. Cítil, jak mu bolestivě cvakly zuby, když se natáhl na chodníku před vchodem. Nohy mu uvízly někde vzadu, v kličkách pastí. Překulil se na záda, kopal nohama. Podivným kotoulem se dostal zase na nohy. Zvedl se. Svět se přestal točit. Vše bylo zase ostré. Slyšel auta na mostě. Slyšel řeku. Otáčel se trhaně kolem dokola. Spatřil stromy u řeky. Rozběhl jsem se k nim. U toho nejbližšího skočil na první větev. Visel na ní, cloumal s ní, řval. Ozvalo se řachnutí zlomu. On i větev spadli. Vzal ji do náruče a jako s bezvládným tělem s ní běžel zpět.

U vstupu začal opět upadat do lepkavosti masa. Vzal větev a začal jí máchat jako mečem. Se steny ustupoval odpor, který mu bránil vstoupit. Jako v křeči, ale přesto jistě, s větví jako kýlem si razil cestu do bytu. Jeho dveře rozrazil s ohlušující ránou. V kuchyni položil větev na sporák. V místnosti se mísil jeho řev s předsmrtným bučením býků a krav, se zvuky trhaných tkání a žuchání měkkých kusů. Otočil všemi knoflíky plotny a u posledního stiskl jiskru. S hladovým výbuchem vzplály čtyři modré ohně. Jak začaly olizovat dřevo té jasanové větve, nabíraly žlutavý a oranžový nádech. Ozvalo se praskání hořícího dřeva, pukání vláken, kůra se začala kroutit. Stoupal dým. Dům se otřásl jako v zimnici. Skučení se stupňovalo a on po dlouhé době stál klidně. Pozoroval plameny a kouř. Pak si uvědomil situaci. Vyběhl ven z kuchyně. Začal kašlat. V ložnici ležela Sabina. Když ji popadl do náruče, zabořil jí obličej do břicha, aby ji udržel. Ještě slyšel srdce tiše bít.

Když vyklopýtal z venkovních dveří, vrazil do davu lidí. Ti stáli opodál trojdomu a sledovali jeho zánik. Rudé jazyky šlehaly k nebi a v jejich lesku byly vidět myriády temných stínů mizících někde nahoře, v temnotě noční oblohy. Skučení těch stínů se mísilo s kvílením hroutícího se domu a praskáním skel. Někdo ho zachytil za paži, jiný mu z náručí vzal vláčné tělo. Hodili mu přes záda deku nebo snad bundu a Sabinu někdo nesl k vozu záchranné služby. Zakašlal a popálenou rukou si zakryl ústa. V davu zahlédl paní Trmanovou. A ona jeho svýma jiskrnýma očima. S takřka neznatelným úsměvem zavřel oči a omdlel únavou.

 Zpátky