Pekla žreci

(...jedééém do prdele s medéééém!)

"Malíř zabývá se malbou,
kulomet jej kryje palbou."
J. Vodňanský, Důvěrná sdělení

Jeden by zhebnul z toho vedra. Značně nervózně jsem si otíral s čela a s nosu lepivou směs potu a hliněného prachu, který sem spolu s odporným luftem vnikal po mračnech, vířených sandály hemžících se Arabů. Den ještě ani nezačal a já se usilovně modlil, aby už skončil. Jak tu ti lidé dokáží žít!?

Hodil jsem očkem po postavě na druhé straně kavárenského stolku. Seděl tam od hlavy až po paty zafačovaný muž, jehož národnost byla neidentifikovatelná, stejně tak i zápach. Kdoví který zlý duch mě zavedl z relativně čistých ulic Dar al-Bajdá do téhle lidské stoky. Jedno je však jisté, jsem už zatraceně blízko. Tak blízko, že stačí... Z kilometrů černého špinavého plátna vynořila ruka. A je to tady.

"Jé to faše," byla jeho jediná slova. Nevábná ruka mi podávala onu kostku. Kostku, kostičku, cestičku k... Hmm, k bohatství? Kdepak, rovnou ke zdroji neomezené moci. Vzal jsem ji do dlaní a potěžkal. Čtvrt kila všemocného nástroje. Šup s ním do zavazedla a hurá odsud.


Zrovna k nám letěl menší šéf, když to řachlo. Akorát jsme byli zavrtaní a zuřivě hledali zdrojáče. Natuty ho to sňalo. Jeho frekvence hnedka zmlkla. Rychle jsme se vyhrabali a snažili se dopinknout většího šéfa.

Ten se samosebou někde pelešil, takže měl blokovanou frekvenci. Ale hned jak doletěl, tak nás zdrbal, jak to, že sme ho nezavolali dřív, a jak to, že jsme ještě umolousaný vod hlíny. Chudák, ze samýho šéfování ani poctivou slzu neuronil nad menším šéfem a všecek ten vztek a smutek metal po nás.

Eště sme hekali bolestí po morfingu, když si nás větší postavil do latě. Začal jemně.

"Tak, bando, jsme v průseru jak hrom. Menší to má za sebou, zdrojáče se lekly a zdrhly, no a navíc je tu ten hlavní problém," odmlku použil k napojení se na naše komunikační porty, "máme tu ten zatr krám." Kino naskočilo bez problémů a šéf se znova ujal slova: "Hoši, to, co vidíte, je smyčka. Časová. Nějací exoti, kdo ví esli zepředu či zezádu. Nabral jsem jen těchdle pár vobrázků, nesnažil jsem se vo nic víc. Óvšem, všecko zlý je k něčemu dobrý, nebo co. Takže bude třeba vykoumat k čemu."

Mlčky jsme popošlapovali, když tu začal Modrej skuhrat: "Nikdo nedokázal najít takový zdrojáče jako Menší. Kde při týhle mizérii seženem novýho?"

"No, to je přesně to, chlapci, co mi vrtá hlavou. Je-li ta anomálie stabilní, mohl by to být, přiměřeně dlouho nevyčerpatelný zdroj. Samo, pak zbývá už jen taková drobnost jako sehnat Vysavače, ale pro nás, bojs, to přece nebude žádnej problém, že ne?"

"Jasný, šéfe," lezlo z nás nepříliš přesvědčivě.

"Takže až trochu oschnete, sbalte našich pět švestek a hurá do Údolí pro Vysavače. Rozchod."


Stanice - Matička, místními prostě zvaná Údolí, byla jednou z mnoha tisíc cenobitských Stanic umístěných v různých časoprostorových uzlech. Nikdo, kromě Cenobitů samotných, neví, co hledají či sledují. Samotný její obyvatel, neboť platí jedna stanice = jeden správce, je pak pro své schopnosti hledat a využívat energetické zdroje nazýván Vysavačem.

Venkovní čidla zaregistrovala kolonu a ihned uvědomila centrum. Tím se spustil celý revitalizační řetěz, na jehož konci z děložního boxu vyšel pravý a nefalšovaný Jehlák alias Vysavač. Píchnul komlog do Matičky s asemblerem a nechal se napájet. Sešel dolů do 'haly'. Dveře se otevřely se zasyčením a filtr silového pole začal jiskřit.


"Duši i tělo ti na kusy roztrháme."

Tfujtabl, pakáž ošklivácká. Co jinýho mě má napadnout při pohledu na takovou kreaturu. Velkej šéf už určitě pilně vykecává a podle toho, jak se šklebí, bych řekl, že způsob komunikace Vysavače se nezměnil. Ještě štěstí, že můj komport je řízený, a to ne mnou.

Kino bylo tmavý, ale dostávali jsme filtrované útržky: "Časová smyčka...vím...nové zdroje...nezájem...pomoc...není důvod...hledání...snad...ano?...sejdeme se."

Když jsme odcházeli, šéfův nejistý let jen velmi nejasně naznačoval, co všechno si ten chudák prožil. A co teprve prožije! Teď jen čekáme, kdy někdo z nás udělá chybu a šéf nás seřve. Zelenej zahekal a praštil sebou. No a protože ten moula nesl zásobník...


Upřímně nenávidím tenhle typ sklepů. Termití chodbičky jsou oproti němu geniálně organizovaný a přehledný systém. Ano, na každém rozcestí byly cedulky a šipky, jenže z dob, kdy tady byl archiv severoafrické pobočky Organizace rybářů Evropské unie. Nyní zde však sídlil Institut fúzní fyziky, takže oznam 'Oddíl A - Túnis' nejspíš znamenal 'Generátor elmag. pole - zákaz vstupu s int. hardware'. Když jsem už začínal notně poklesat na duchu, moje smysly zachytily specifické mapy soli a rzi na zdech. No konečně! Zaklepal jsem.

"Vejdi a neuškoď!" Touto větou mě cynicky uvítal dveřní zámek po identifikaci.

"Hejhej, Hansi," zahalekal jsem do divokých zvuků laboratoře, "vylez, ty laboratorní hlodavče!"

"Náázdar ty bláho! Co ty tu?" Klepl si na levý spánek. Následoval jsem ho; komport - spásný to nápad, ten hluk byl nesnesitelný.

"Proč nepracuješ někde u lidí? Tohle je opravdu hrozný."

"To jako v nějaký soukromý laborce? Neblbni, tam by po mně někdo mohl chtít nějakou práci. A kdo jiný, než naše chudá, leč tolerantní, Alma Mater by mi dovolil todle," a švihnul rukou směrem k menší aparatuře, která byla vidět ve vedlejší místnosti, "kdo jiný by ze státních peněz podporoval soukromý výzkum časových polí."

"Zlatý voči," namítl jsem, "jestli ty někdy něco vymyslíš, tak já budu papež. Ale proč jsem vlastně tady. Podívej," a sáhl jsem do aktovky.

"A doprdele...," vydechl," kdes' to u všechvšudy vzal? Claude, to není sranda, to je..."

"Mýtický asembler, přenos informací absolutní rychlostí, popsaný mnoha pomatenci. Chlapče, ani nevíš, jak jsem k němu přišel."

"To, že ho teď držíš v ruce, je dostatečně ilustrativní. Žádní draci ani obři, hádal bych, že je rozdávali jako koksový bombónky před materdou."

"Je to zvláštní, ale nejsi daleko od pravdy. Prostě mi ho dal jeden smradlavej a špinavej Arab v al-Chattibu. Měl ho nestydatě vystavenej v krámě se svým pouťovým haraburdím. Jen mi ho nechtěl dát rovnou a sehrál mi takový divadýlko v jedné stejně odporné kavárně."

"Takže abych se zálohově posral. Strachy." V okamžiku kdy to dořekl, nastal ten správný čas, aby tak i učinil.

Chvíli trvalo než si oba připojili venkovní zvuk. Celý ten cirkus probíhal velmi poklidně. A o to hrůzyplněji. Mravenčení jim probíhalo celými těly. Obrazy se deformovaly, podivné hučení zcela otupovalo. Kolem kostky se začaly tvořit jiskřičky jako ve špatném filmu. Podivné kresby na jejím povrchu teď nabily děsivé zřejmosti. Kostka se v nich začal rozkládat a zase skládat, už po krátké chvíli však nebylo možné sledovat souvislosti. K mdlobám jim oběma chybělo jen málo. Plop.


Posadil jsem se a držel si hlavu v dlaních. Něco mě přimělo zamyslet se nad tím, co všechno bych musel vypít, aby mi bylo tak blbě. Když jsem pokročil ke třetímu litru vodky s hodně sladkým džusem, dočista jsem se probral. Ještě jsem se jednou, pro pořádek, vyzvracel a potom jsem vstal.

Znovusložená kostka ležela klidně na zemi, stejně tak i přítel Hans. Stav jeho blízkého okolí naznačoval, že jsme prožili něco velmi podobného. Teď dokonce pohnul rukou a zahekal.

"No tak, Hans, vstávej! Je po všem! Hola!" Došel jsem k němu a posadil ho. Trochu jsem proliskal jeho zmučené rysy. "Nemusíš mi děkovat."

"Di do hajzlu," ucedil. Sláva, opravdu žije.

"Vstávej volotrku, na té zemi nic ... é ... nic pěkného nenajdeš," popatřil jsem na niterné důkazy pohnutých duševních a tělesných stavů, "no tak, héj rup." Jeho ostrý dech spočinul na mém obličeji. Alespoň, že stojí.

"To byl nářez," snažil se pečlivě artikulovat, "nic podobnýho bych nerad znova."

Přátelsky jsem ho poplácal po rameni: "Co horšího by se mohlo stát." Jednou rukou jsem podpíral kolegu, druhou třímal kostku. Zřejmě jsem podcenil situaci.

"Duši i tělo ti na kusy roztrháme."


Uprostřed místnosti se zhmotnilo cosi. Spíš kdosi. Humanoidní bytost, jejíž obličej nešlo popsat lépe než babiččin jehelníček.

"Dej mi kostku." Podklesla mi kolena a pustil jsem Hanse. Se žuchnutím se odporoučel na podlahu. Ta slova jako by mi někdo nožíkem škrábal na vnitřní stranu lebky. Ten kdosi používal můj komport způsobem, který by i u masochisty vyvolal bouři nevole.

"Dej mi kostku." Néééé, chtělo se mi ječet. Zvolna jsem zvedal ruku, v níž jsem křečovitě svíral kostku. KA-HO-VE! Vzpomněl jsem si na jeden velmi starý vtip. Bolest i panák byly pryč.

"Tak todle je to jediný, co mi tu určitě funguje," uslyšel jsem najednou za sebou.


Zrovna jsem si přehrával některé pěkné momenty ze svého života (třeba moje první fúzování, fakt zážiteček), když se objevil Jehlák. Sborově nám poklesla nálada a kdyby to šlo, já osobně bych se zavrtal aspoň deset metrů hluboko.

"Duši i tělo ti na kusy roztrháme."

Větší šéf se začal šíleně šklebit, z čehož se dalo lehce poznat 'vo co de'. Kdyby bylo s kým, vsadil bys se, že deme do kotle.

"Bojs," šéf jen těžko přemáhal svalové křeče, "jdeme na věc." A je to tady. "Připravte se na pochod a...," teď přijde určitě něco obzvláště nechutného, "...Červenej, ty se morfni, budeš Akumulátor." No dyť sem to říkal, z červenýho parťáka bude akec.

Se zdrojáky je to jednoduchý, naperete se a je vystaráno, ale když se de na pich, někdo to vodsere, poněvádž si bude hrát na zdroják. Nu bratře, až tě budem vožužlávat, nechť ti na mysli vytane, že to děláš pro svůj kmen.

Takže balíme 'železo' a vydáváme se na cestu. Jen šéfové, sorry menší, jen šéf ví, co tam na nás čeká.


Matička hučela jak včelí úl a pumpovala moudra do svého svěřence.

Cenobit stál zalogovaný a hlavou se mu honily plány na různá řešení situace, před níž se ocitl. Ten asembler, který je určitě příčinou objevivší se smyčky, je třeba získat za každou cenu. Dlouhé věky po něm pátraly všechny hlídky a teď je téměř na dosah. Když ho však to cosi odmrštilo zpět do teleportu, byl více než zmatený. Matička se teď horečně snažila přijít na to, co to bylo a co s tím.

Plynuly dlouhé vteřiny. Šlo patrně o ochranné, neprostupné pole. Takové pole musí mít zdroj a kde je zdroj, tam dosáhneme. Byť neúplná, současná asemblerová síť dokáže divy. Vytáhl komlog z Matičky a odešel do teleportu.


   "Stázní pole či mraznička. Všechna definovaná energetická pole nacházející se ve vnitřním poloměru, jsou přeměňována na samo hraniční pole, iniciační energie pochází ze samotného generátoru stázního pole. Jediný nepříjemný moment je ten, že fungují jen ty přístroje, které jsem zahrnul do definice vnitřního poloměru, včetně nás dvou."

"Co nám ale zbývá? Hrát si před tím na schovávanou nemá smysl."

"To byl asi ten Sběratel asemblerů. Někteří autoři měli i osobní zkušenost. Jakto, že o tom mohli psát, když máme krasavce doma?" potěžkal jsem asembler.

"Víš, cos to právě řekl? Co když někdo vytváří asemblerovou síť, kanály v časoprostoru. Jen obtížně si dovedu představit, co všechno by to mohlo znamenat. Od 'obyčejného' transtemporálního informačního systému Le Guinové přes Simmonsovo technojádro až po Clark-Cardovu síťovou bytost."

"Tedy víc jak jeden důvod proto nedát mu to ani omylem."

"Jak říkáš."

"Takže. Takže bude potřeba ten asembler někam zašít. Jedna z bezpečnostních kamer ho nasnímala když se skládal, laboratorní počítač je ve vnitřním poloměru."

"A před spuštěním toho pekelného stroje prostě mrazničkový pole vypnem," dodal jsem si odvahy.


Kromě Červenýho jsme všichni namorfovali do cestovního, větší šéf nad námi poletoval a určitě se modlil, aby po něm Vysavač nic nechtěl.

Když jsme dolevitovali na místo, Vysavač nejdřív vytunelil díru do časoprostorový bariéry anomálie a my jsme prolezli dovnitř.

Některý z podivnejch bytostí, který se nacházely uvnitř, před náma prchaly všema směrama a nebýt nepřetržitýho šéfova povzbuzování, podpořenýho i jemnejma dávkami hormonů z našich krabiček, taky bych zahnul kramle. Všude kolem byly obrovský a nehybný hranatý bytosti, pohyblivý menší bytosti na kolech a třetí druh byly dvounožci, ne nepodobní Jehlákovi.

Ten nás pěkně vedl po zvláštních stezkách z černýho kamene až k místu, kde nás zastavil. V uších nám zaúpěl šéf: "Nu, chlapci jsme na místě. Teď jsme prý narazili na dobrý a silný zdroj a dostaneme naši šťávu. Takže, klid, ať se děje co se děje, všichni tu zůstanou stát. Vypnu vám všechny vnější okruhy a čekejte."

Cenobit čidly vyměřil rozsah ochranného pole. Vytáhl svůj asembler. Jediný, co jsme všichni cejtili, bylo mrazení, rozbíhající se po celém těle. Bratr Červeňák se zvolna měnil v energetickou konzervu.


Plop. V jednom okamžiku provedly dva různé asemblery dvě různé operace.

Dohromady to však byl jeden důležitý krok.


S jistou dávkou sebeuspokojení jsem pozoroval nervozitu v obličeji naproti mně sedícího muže. Ve svém obličeji. Ten smrdutý havelok, do nějž jsem byl zamotán měl několik nesporných výhod, jednou z nich bylo, že jsem byl o poznání klidnější. Ještě se nechám chvíli smažit. Snad to v budoucnu ocením.

Sáhl jsem do jednoho z mnoha skvělých záhybů, tvořících nesčetné kapsy a kapsáře, a vytáhl asembler. Tohle řešení se nám s Hansem zdálo nejlepší a co bychom to nepřiznali, také nejškodolibější. Věčný či bludný asembler.

"Jé to faše," zaskřehotal jsem co nejdůvěryhodněji a podal jsem si ho.

 Zpátky