Z Nádraží do Háje

Od samého vstupu do vestibulu metra se ta lidská smečka zuřivě hnala k jezdícím schodům. Jako obvykle. Lenoši. Líní. Prostě lidi. Jezdím tudy z Ústavu den co den a je to pořád némlich to samé. Vždycky si říkám, že když už mi ty zatra nohy narostly, nebylo by na škodu je sem tam používat. Mám chození po schodech a schodištích docela rád. Vlastně chození vůbec. Jdu tak rychle, jak potřebuji, skoro nikomu nezavazím, stejně jako nikdo nezavazí mně. Lidi se už chodit odvykli. Navíc se mohu utěšovat tím, že dělám něco pro své zdraví. Mé zpohodlnělé spoluobčany je pak možné slýchat skuhrat, když si nemohou sednout po dobu dvouminutové jízdy mezi dvěma stanicemi. A to i ty mladší.

A jé je. Tak dnes dostaneme možnost si protáhnout patřičné oudy všichni. Koukám a vidím, jak se to cestující lidské stádečko hrne poctivým, nejezďavým schodištěm dolů k nástupišti, míjeje se zlověstným syčením ceduli


Escalator out of order
Schody mimo provoz

jež potvrzovala i prostým okem patrný fakt, že jezdící schody dnes nejezdí. Klesají pěšmo, lidská přílivová vlna, vstříc prostředku hromadné dopravy. Tak i já činím.

Vůz metra je jako obvykle přecpaný. Designérský génius, navrhnuv interiér vozu, dostal patrně dost peněz na nové auto, aby nebyl nucen užívat služeb svého výtvoru. Kam se postavit? Čeho držet? Kde vzít sílu stoicky snášet nestálé inzultace všemi možnými ostrými a těžkými konci spolucestujících? Inu, tak už to chodí.

Lidé jedoucí z Nádraží, turisti, pracující a mládež. Pestrá zvířena. Zastávka míjí zastávku. Figury i figurky se mění jako v šílené šachové hře Osudu. Babička s nákupem, bravurně balancující jak na visutém laně. Banda pošťuchujících se puberťáků, patrně jedou ze školy. Hlasitá hudba z walkmanů, překřikování, silácké předváděčky. Tvrďáčtí stavební dělníci ve firemních overalech s vápenným mourem ve vlasech a ve vousech. Pak nějací superfrajeři. Koženkové bundy, napomádované vlasy a zlato zavěšené, pověšené, navlečené a zastrčené snad až i v... eh, naši srdcolamači. Ouředníčci a drobní podnikavci v rádoby exkluzivních oblecích za těžké peníze. Stále ovšem druhá liga. Jejich vzory se vozí nahoře v limuzínách. Kvílení mobilů na stanicích. Vždypřekvapení telefonisté, když jim pár metrů za stanicí spadne linka. Rozjívené dívenky, chichotající se na celé kolo. Úplně normální lidé, batohy, knihy a kočárky. Zkrátka typická slájdšou.

Jsou tu i déletrvající obrázky. Například přiopilý postarší milenecký pár, jedoucí už z Nádraží. Oba lehce přes pětatřicet, očka slinutá alkoholem v narudlé, lesknoucí se korálky. Chvíli na sebe mrkají a švitoří obtížně artikulovaná vyznání. Pak už jen táhlé pohledy. Dáma usne první. Pán ještě chvíli vzdoruje tíze očních víček a mechanicky hladí palcem hřbet ruky paní svého srdce. Poté se též pohrouží do pustého a tvrdého spánku vínem unavených. Kde chtěli vystoupit?

Nebo. Nebo pozoruhodně stavěná slečna ve výstředním, elektrizujícím úboru, čtoucí velmi soustředěně a zaujatě poslední Ecovo pojednání SF jako meta-mýtus postindutriálního věku. Dobré, ne? Jeden neví, čemu věnovat pozornost dřív, objektivní analýze sponky černé poloprůhledné krajkové blůzky, respektive její pevnosti v tahu, slibující každým dalším nádechem rozrazit hráze a vypustit ty spousty, jež zatím zadržuje. Nebo aproximativnímu určení funkce, jež by vyjádřila definitivně a jednou provždy náboj skrytý v křivkách jejích nohou, maskovaných bílými punčochami. Nebo třeba...

Z hypnotického sledování čtoucí krasavice mě pobudilo cuknutí vlaku. Konečná. Dobře. Dosti zábavy. Vysypal jsem se spolu s ostatními spolucestujícími lidmi i šny z vagónu a nechal se jimi i víceméně táhnout k východu.

'No to snad ne!' zaúpěl jsem, 'tady eskalátory také nefungují!' K mé zděšené samomluvě se hlasitě přidali i ostatní lidé a šnové, hartusíce na vše strany. Vydal jsem se tedy vstříc bitvě loktů a kloubů horních šnovských končetin. Co se mne pak v neposlední řadě také nepříjemně dotklo, když jsem vstupoval na schodiště a míjel ustrnulé pohyblivé schody, byla cedulka, jež visela na zábraně:


Ignapop
Escalater aut off ordre
Shody mymo provos.

S lehkou nechutí jsem si uvědomil, jak šnové v neturistických zónách nedbale dovolují užívat lidské jazyky.

Když jsem poté konečně vydrápal Na Háji z metra a prokličkoval davem směrem k můstku, vedoucímu ke stanovišti autobusů, čekalo mne další nemilé překvapení. Právě mi ujela 213-ka a já tu budu muset trčet dalších aspoň patnáct minut. Ach jo...

 Zpátky