Nespokojený divák

"Ježišmane," zvedl se zhnusený povzdech z kanape.

Pableskující obrazovka vydávala vpravdě hrůzná svědectví o konci světa. Pod taktovkou blahem ječícího Pána Všech Pekel se olatexované zombie vydávaly na své zajisté vítězné tažení za zotročení lidstva.

Zpoza opěradla se ozvalo lehce nervózní zašustění sáčku s čipsy. Sytá a syntetická kořeněná vůně se přízračně vznášela v pokoji, stejně jako kýčovitý obličej Satanův, umístěný béčkovým trikem nad dav šílejících ubožáků. Jejich hrané zoufalství vyvolávalo jen tu a tam dušené štěky smíchu nespokojeného diváka.

Minuty ubíhaly a scény se střídaly s úporností peristaltických stahů. Vše se blížilo k vyvrcholení. Tedy, blížilo by se, kdyby se jednalo o režijní počin alespoň někoho s elementárními schopnostmi logicky řadit dějové figury do celku, jemuž by šlo, byť i s jistým sebezapřením, říkat film.

"Šmarjápano," ostré plesknutí dlaně o čelo jen dokreslilo vskutku ďábelskou ideu, jež vypointovala téměř dvouhodinové dílo.

Z kanape se zvedla štíhlá a krásná postava anděla. Padlého anděla.

"Božínku," zaúpěl tiše Lucifer, když si v kuchyni bral z ledničky vychlazené pivo, aby spláchl ten otřesný zážitek. Zahleděl se do odrazu své tváře v matném zeleném skle láhve a polohlasem dodal: "To skutečně vypadám jako takový debil?"

A zatímco se mu chtě nechtě míhaly scény onoho posledního šlágru videopůjčoven pozpátku spolu se zpětným převíjením, mlčky si vychutnávaje pivo, přemýšlel, koho práskne Jahvemu na příští audienci. "Jméno režiséra musí být přece na obalu té kazety, ne?" napadlo ho s poslední kapkou lahodného moku, "Job byl tvrďák. Tenhle, ten to neunese." A spokojeně si říhl.

 Zpátky