Dárek

Bylo to to nejhezčí, co jsme si s Davidem kdy nadělili. Znáte to, po těch letech už se člověk neumí tak radovat z věcí, jako kdysi, ze začátku. Každá prkotina vám tehdy připadala úžasně originální a milá, všechny ty pitominky do domácnosti náramně praktické a kdejaká drobnost hřála, zkrátka, člověk byl šťastný, když cítil kouzlo blízkosti vanoucí z těch lidí a jejich darů.

Tohle bylo ale něco jiného. To byl náš společný dárek sobě samým. Bylo to jako nové vyznání lásky. Říkáte si, po deseti letech zdařilého manželství, co to blázníme. No, to je právě to, zdařilého. Už už jsme byli na dobré cestě, aby z nás byl dobře naolejovaný a rozjetý soustruh na výchovu našich dětí, hučící vysavač na údržbu domu, neúnavný pás nekonečné linky zestrojovatělého bytí.

Ne, nebylo to žádné rozhodnutí, jako že bychom seděli s manželem v obýváku, koukali do zdi a třeba David by najednou řekl: "Ty, poslyš Dano, nezdá se ti náš život nějaký fádní a jednolitý?" A já bych odpověděla: "A víš, že ano, Davide, zdá," a pak bychom se zvedli z křesel a šli s tím něco udělat. Ne, to druhé nejhezčí na tom bylo, že to bylo v nás a že to včas vyskočilo, jako čertík z krabičky, a oba nás to tuze mile překvapilo. Dost ale tohohle povídání. Jak to všechno bylo...


Abych pravdu řekla, ráno jsem byla nervózní. Inu, desáté výročí svatby nemívá člověk v životě často. Ani já ani David nejsme nějak zatížení na společenské akce, mejdany a večírky. Rozhodli jsme se, že večer prožijeme doma, spolu, pohledy přes plamen svíčky a tak. Počasí vypadalo slibně, miluju jasné noci plné hvězd, vždycky si myslím, že je všechno vzhůru nohama, to že já jsem kdesi na nebi a všechny ty hvězdy jsou jen pouliční lampy v nějakém malém městečku, pozapomínané ve ztichlých ulicích. Každopádně, udělala jsem takový malý nákup na večer, děti jsme utahali odpoledním výletem a dali včas spát.

Cítila jsem se jak ve dvaceti, David za mnou poskakoval v kuchyni, uždiboval a usrkával, dotýkal se mě, nu, nebylo to nepříjemné. Škádlili jsme se jedovatými poznámkami o mém vaření a jeho oblečení. Když bylo všechno připravené, prostřeli jsme na stůl a začali nosit jídlo. Láhev červeného tramínu a samo sebou ta svíčka.

Seděli jsme proti sobě, venku byla černočerná tma, vevnitř pak zlatavé šero svíček. V Davidových očích se třpytily třepotavé plameny i jiskry z hladiny vína ve sklenicích, pablesky příborů a snad i slzy, dojetí nebo nedostatečné osvětlení. Jedli jsme úplně tiše a pili jako na bohoslužbě. Mám dojem, že kdyby tam vešel nějaký ten fyzik s nějakým tím měřidlem, asi by se mu zbláznilo, jak to mezi námi prskalo výboji skoro zapomenuté lásky.

Náhle jsem zahlédla v těch očích rychlý šibalský záblesk.

"Dnes se stane něco ohromného," začal tajnůstkářsky.

"No, to jsem zvědavá..."

"Staneme se obětí přízně bohů," parodoval zděšení ze šestákových hororů.

"Ha," málem jsem se neudržela smíchy, "mocní mocných na nás shlédnou a potrestají nás nějakým zázrakem."

"Ano, božským darem k našemu výročí...," vstal od stolu a vykročil směrem ke mně. Zastavil se a svůj obličej přiblížil na dotek mému.

Ale to už jsem se neudržela a lehce ho plácla přes zadek: "Blábolíš z hladu..."

"To nebude z hladu," podotkl a dlouze mě políbil.

Potom, zrovna když jsme k ústům nesli víno k mlčenlivému přípitku, sebou celý dům škubnul. Víno vyšplíchlo.

"Á, zatraceně," zasyčel David, "celý jsem se polil."

"Nic si z toho nedělej, já jsem také sám flek. Pojďme se rychle převléknout," odpověděla jsem a trochu kvapně se zvedala od stolu, "co to, u všech ďasů, bylo?"

"Nemám nejmenší tušení," řekl manžel.

Dům se stále nepatrně chvěl či snad kolíbal, těžko popsat ten nezvyklý pocit, trochu to připomínalo jízdu ve vlaku. Odložili jsme oba sklenice a popošli k oknu. Tma byla tmoucí, černější snad už ani být nemohla. Nebylo vidět jediného světýlka, ani hvězdičky.

"To je škoda," zašeptala jsem, zkoušejíc rozkvedlat tmu prstem, "takhle nic neuvidíme. Brr, vůbec se mi ani nechce ven."

"Hmmm, pokazilo se počasí," konejšil mě David, "nevadí, zalezeme do pelíšku." Lehce mi dýchal do ucha: "Tam nás snad něco napadne." Objal mě rukou kolem pasu a políbil.

"O tom nepochybuju," dodala jsem.

Poklidili jsme nádobí do kuchyně. Umýt jsem ho stejně chtěla až na druhý den. Ještě prostírání, svícny a hajdy do ložnice.

Už jsme leželi a já se stále nemohla zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Nebylo to nic určitého, jen pocit. Byť zachumlaní a propletení pod peřinou, pořád jsem na to myslela. David mě však dlouho myslet nenechal.

Nakonec jsme oba usnuli.

Ráno mě probudil ostrý svěží vzduch. Bylo neobyčejně chladno, na to, že byla teprve polovina září. Vymotala jsem se z peřin a lehce zatřásla Davidovým ramenem.

"Zalez si zpátky do ledničky," zabrblal poloospalým hlasem, "jsi studená jak led. Mě nech’ ještě spát."

Pak jsem si toho všimla.

"Davide, vstávej," zatřásla jsem jím trochu důrazněji.

"Ale no tak..." pokoušel se obrátit na druhý bok a znovu zmizet do snů.

Vyskočila jsem postele, oklepala se zimou a z Davida stáhla peřinu.

"To už není ani vtipné," opáčil rozčileně a posadil se.

"Podívej se ven," ukázala jsem rukou z okna.

David líně otočil hlavu a vyhlédl ven: "No to snad..." Pomalu vstal a nevěřícně přešel k oknu. Postavila jsem se vedle něj. Ještě chvíli koukal s údivem otevřenou pusou, když tu se začal smát. Popadl mě za ruku a táhl ven, na verandu. Oběma nám naskočila husí kůže a třásli jsme se jak ratlíci. David mi ovinul ruku kolem ramen a složil na ně hlavu.

"Tak jsem měl přece jen včera pravdu," usmíval se.

"Měl," odpověděla jsem.

"Myslím, že je to ten nejdivnější dar k výročí, jaký kdy kdo dostal."

"To rozhodně," pokývala jsem hlavou, "kam se hrabou toustovače a briliantové prsteny."

Skutečně, ať pocházel od koho chtěl, byl to skutečně dar. Stáli jsme tam spolu na verandě a nad střechami domků na předměstí jihokentuckého zapadákova Tensqatawy se tyčily obrovité štíty Himalájí se slavnostními bílými čelenkami.

 Zpátky