Čtyři

Mráz se zuřivě zakusoval do kožichů, do čenichů i slechů. Vířící sněhové vločky oslepovaly, ale vítr sebou přinášel neklamný pach. Pach kořisti.

Smečka vlkavců se prodírala bouří, vedena teninkou nitkou zápachu. Dvounožci. Maso. Hlad. Hlad vytěsnil strach z jejich myslí, zapomněli, že k dvounožcům patři i jejich zbraně. Ale teď měl slovo kručící žaludek.

Smečka se už přiblížila ke kraji lesa, odkud stopa směřovala. Tu však vůdčí vlkavec spatřil jasné modré světýlko, probíjející svou září vánici. Spolu s ním se v bělostné temnotě rýsovaly stíny čtyř postav. Strach. Vlkavec zklamaně zaskučel. Smrt. Potom vydal varovný štěk, který smečku obrátil. Vlkavci se zkroušeně potáceli, hladoví a unavení, vlastními polozavátými stopami zpět do lesa. Než se setkat s tím, co vůdce viděl, je lepší zemřít hlady. Snad napadnou alespoň na bouří zmateného hopsáka nebo maličkou šedivku. Zima. Hlad. Strach.

Ledin zpěv rozechvíval jejich srdce. Tančila před nimi, tančila okolo nich. Její nožky splývaly po vrcholcích zlatých stébel trav, čechraných větrem tance, jako pírka v letu. Její šat, barvící se v divokém reji všemi barvami dešťové stuhy, rozmazával jasné obrysy krajiny jako slza inkoustové pravdy. Šli za ní. Nemohli jinak. Její hlas jim zněl hlasem osudu, okouzloval, spoutával i osvobozoval. Šli a jejich stopy vedly napříč světem. Byli čtyři, tři muži a žena. Chráněni i zavrženi. Jeden z nich, třetí z mužů se nepatrně opožďoval a pak skupinku doháněl. Šli. Až je Leda dovedla k branám nádherného paláce. Zaklepali na bránu.

Rány holí na hlavní bránu probudili hlídače. S nadávkami se vymotal z kumbálu, beranici naraženou do čela, zachumlán do kožichu.

"Koho to sem magani nesou? Který ďas to v půli zimce táhne Planinami?" s těmito slovy odklopil dvířka špehýrky a znechuceně vykoukl ven. Jakmile spatřil čtveřici před branou, zmlkl. Neváhal ani chvíli. Zavřel špehýrku, slezl dolů a otevřel vstupní, zimní branku. Čtveřice vešla.

"Díky, dobrý muži," poděkoval ten, co nesl na dlouhé holi lucernu s modrým krystalem, zářícím chladných, jasným světlem.

Strážný se neodvážil říct ani slovo. Jen se palcem požehnal na obou tvářích proti maganům. Zavřel branku a potom se tiše ztratil zpět ve svém kumbále. Tam vytáhl z pod kavalce kožený míšek s Ledzvědí tlapou. Palčivý nápoj si ani nevychutnal, vypil ho co nejrychleji a čekal, než ho pověstná tlapa tekutého ledzvěda složí. Dočkal se.

Mezitím čtveřice došla prázdným nádvořím ke krčmě. Nablízku nebylo ani živáčka. Všichni zvědavci se kryli za houněmi v oknech, sledujíce podivnou skupinku přez poloprůhledné blány z měchýřů plavatců.

Když čtyři přešli malebné náměstí, zastavili se před dveřmi hostinského domu. Koberec ve vstupní hale byl měkký a hýřil různými obrazy, stejně jako gobelíny na stěnách. Služebnictvo je beze slov odvedlo do jejich pokojů, kde si všichni úlevně odložili a posadili se. Jen jeden z nich se však cítil opravdu slabý.

Krčmářka vyděšeně vyjekla, když se otevřely dveře a dovnitř vešla naše čtveřice. Byla by i utekla, ale nohy ji zradily a ona zůstala stát jak tesaný sloup. Ani na pozdrav neodpověděla. Když požádali o nocleh, neváhala ani minutku a odvedla je do komůrek v patře. Rozdělala oheň, rozestlala, houně vytáhla z almary a spěchala dolů pro horký vývar a placky. Celou dobu měla v obličeji zaražený výraz, jakoby nemohla popadnout dech. Když se pak v krčmě objevil un-Napa, dítě nikoho, vesnický špindíra a otlouknek, snad si ho v samém úleku ani nevšimla.

Bystrému hochovi neuniklo, co neobvyklá návštěva udělala s obyvateli hradiště aj-Jana. Chování té babice z hospody vše potvrdilo. Ta neobvyklá melodie, co slyšel, ti zvláštní lidé s krystalově modrýma a jasnýma očima, ten tichý zmatek a kňučení bílosrstek, to vše učitě nebylo samosebou, myslel si. Bohové jej vyslyšeli a přišli si pro něj. Po všech těch zimcích a letenech, kdy byl nucen se protloukat životem v pevnosti, po celé té době, kdy tajně obětoval jídlo, utrhané si od úst, sem tam zaběhlou bílosrstku, po všech těch časech nenávisti, strádání a ústrků se mu splnil sen. Viděl všechny ty, co mu ubližovali, jak se hrbí a šklebí strachem, který kolem sebe jinak bezohledně šířili. Viděl, jak se žehnají proti maganům. Je to jeho čas. Čas ztracence.

Vplížil se do krčmy a když zjistil, že ta stará babice je natolik rozrušená, že si ho nevšímá, vystoupal po křivých schodek nahoru, ke komoře pro hosty. Čím více se blížil tím byla okouzlující melodie, jež mu vířila hlavou, silnější a sladší. Mezi tóny pableskovaly i podivné obrazy, které stíraly šedivou skutečnost do zlatých záblesků.

V komnatě, prosvětlené paprsky divokého slunce, seděli dva muži a jedna žena na poduškách. Ten čtvrtý, ten ležel na divanu a zdánlivě spal. Mohlo by se zdát, že ti tři sedí tiše a zasmušile, truchlíce nad osudem svého druha. Mohlo by se zdát, že jejich přítel umírá. Mohlo by se zdát, že za dveřmi stojí nechtěný host. Mohlo by se zdát, že Leda poprvé po dlouhé době utichla a její šat splihl jako deštem. Mohlo by se tomu tak zdát.

Chlapec vešel do komory. V ostrém světle lucerny seděli tři kolem stolu a němě a hluše sledovali krystal, položený vprostřed stolu. A spolu s ním tam stydla polévka a placky. Ten čtvrtý ležel v houních a jeho dech byl mělký jako jarní kaluž. Hoch neváhal ani chvilku. Odběhl a když se vrátil, nesl misku s octovou vodou a hadřík. Usedl k nemocnému a otřel mu tvář. Tou blesklo jakési světélko a rty cosi zašeptaly. un-Napa přiložil ucho k ševelícím rtům a poslouchal. Poslouchal svistu ledáku, šumění vloček, skřípění ker a zvonkohře rampouchů. Naslouchal a duše obou lidí se staly jednou. A když starý muž dodýchal a jeho rty umlkly, trojice se zvedla, lucerna byla znovu nasazena a v jejich tvářích se opět rozlil klid doširoka se závanem staré melodie paní Ledy. 

Oba muži i žena vyšli z krčmy. Světlo jejich lucerny se rozbíjelo o krystalky přemrzlého sněhu a v tisících paprsků dávalo všemu přízračnou auru. Jako poslední vyšel un-Napa. Nebyl už však chlapcem, který sbírá odpadky u zadní branky. Stal se čtvrtým ze Čtyř, Poutníků bohyně Ledy. Její sladký zpěv a její tanec ho vedl zlatavým světem poselství. Jeho křišťálově modré oči už neviděly vyděšené hradišťany, kteří s úlevou a potlačovanou zlostí očekávali rychlý odchod nevítaných hostí. Jeho oči viděly upřímné slzy a smutek ve tvářích těch, které opouštěli. Brána se pak zavřela. Vichřice mohutně zadula a vzepjala pláště Poutníků. Začalo hustě sněžit a jen světlo lucerny pronikalo běsněním velkých bílých vloček. Šli. Opět šli a Leda s nimi, šli navštívit nové kraje a přinést nenáviděnou zimu. Zimu, která je pod příkrovem sněhu zlatavým královstvím klidu a odpočinku pro celý svět.

Na břehu ir-Rivy, malého potoka, protékajícího kolem hradby lesa na půl liku od hradiště, si tenčící se vrstvou sněhu začala prorážet svou cestičku ledulka. Bude ještě potřebovat pár dní, ale potom, potom rozevře svůj bledě žlutý květ a zhluboka se nadechne jarního slunce.

 Zpátky