Spokojená

Seděla před rozevřeným trojdílným zrcadlem v koupelně. V celém bytě svítila jen lampička nad ním. Z toho druhého světa se na ni dívala celkem pěkná kost. Zálibně si ji prohlížela.

Probírala si prsty vlasy. Prosívala je jako písek, jako strany knihy.

Vzpomínala na jiné prsty, které dělaly totéž dnes ráno. Slunce se začalo zrovna zapírat o okraj světa, když si on překládal prameny těch vlasů přes obličej a nasával jejich vůni.

Výprava do země Tebe (nejnovější ze starodávných pověstí)
Okem jak branou
větrem po dunách hnané...


Pak jí pohlédla do očí.

On se jí také dlouho díval do očí. Viděla se mu v nich. Rádio cynicky a nepřetržitě hovořilo o mrtvém vojáku v Čečně, mrtvé ženě v Libanonu a mrtvém starci v Bharmě.

...vhled univerza...

Prstem si přejížděla po rtech a jemné mravenčení jí znovu vracelo jeho polibky.

...průzor rudé studně...

Ty verše byly jako kapky potu na její kůži, když je říkal.

...vše nekonečně rozprostřené po jedinečnosti Tebe.

Viděla pak už jen jeho záda. Odcházel s nocí na ramenou. Ano, bylo jí krásně. Snad byla i šťastná. Zrcadlo jí vracelo všechny ty vzpomínky. Zmocňovala se jich dřív než ony jí. Pevně je svírala v dlaních. Ano i ten zbytek dne. Narvanou tramvaj, oplzlého šéfa, hloupé lidi. Zítra...

Přesto cítila něco nepříjemného. Vzdychla. Luskla prsty levé ruky a ukazováček pak namířila na stojánek na paruky. Jako loupaný pomeranč sloupla se jí biomechanická obličejová maska a poskládala se na stojánku. Ze zrcadla teď hleděla mužská tvář. Prsty několikrát přejely po lehce našedlé bradě.

"Doprdele, ta chemická depilace je ale ksindl." Věta prohučela tichem jako rychlík venkovským nádražím a za ní se ozvěnou rozbzučel holící strojek.

 Zpátky